Střecha na klíč

Je úplně normální, že si člověk na něco zvykne a pak už o tom nepřemýšlí. Stane se to čímsi samozřejmým. A proč bychom se měli zabývat samozřejmostmi, když máme pořád na práci tolik důležitých věcí? I v jazyce si nakonec lidé zvyknou na to, co jim před lety připadalo nepřípustné.

Vzpomínám si, jak věhlasné osobnosti brojily proti pojmenování naší vlasti slovem Česko a prohlašovaly, že vždy budou říkat Česká republika. Jazyk si nakonec vynutil své a slovo Česko je běžně užíváno, protože je krátké (a my všichni někam spěcháme) a protože se koneckonců podobá Polsku, Rakousku i Slovensku (a to jsou slova, na něž jsme už dávno zvyklí).

Nedávno jsem si z okénka auta všiml, že mi někdo nabízí „střechu na klíč“. Smysl té nabídky jsem pochopil. Tomu člověku nebudu muset vařit guláš a nosit lahváče, sežene a přiveze veškerý materiál, střechu udělá a pak mi řekne: „Hotovo, stojí to tolik a tolik.“ Ale nedaří se mi pochopit, jaký mi chce dát klíč. Kdyby stavěl „domek na klíč“, tak to bude klíč od dveří – to je jasné. Ale kde v té střeše bude klíčová dírka? Nebo jich bude dokonce víc? Já o střechu s dírkami nestojím! Na Česko jsem si zvykl, ale děravou střechu odmítám. Děkuji, nechci…


Psáno pro Jihlavské listy jako jazykový sloupek, vyšlo 15. 9. 2006.