Po několika letech jsem se nechal přesvědčit, abych napsal recenzi pro Tvar.
Ne že bych proti tomu obtýdeníku něco měl, ba naopak! Ale psaní
krátkých recenzí mne tak nějak přestalo bavit. V poslední době dávám
přednost delším kritickým úvahám a esejům. U recenzované knihy - ale ani
při psaní recenze na ni - jsem se tentokrát vskutku nenudil…
Jan Křesadlo: Slepá bohyně a jiné příběhy
Jan Jandourek − Tartaros, Praha 2006
Tvar, 2006, č. 13
Čas letí, vědecké týmy sepisují dějiny, knížky jsou vydávány, kritikové je hodnotí, ale literární dílo Jana Křesadla pořád nějak nemůže v českém kontextu zakotvit. Na jedné straně je Křesadlova próza stále ještě vnímána jako cosi extrémního, a tudíž málo vhodného pro školské pojetí literatury; na druhé straně se v úzce vymezených čtenářských vrstvách (jež tvoří hlavně fanoušci sci-fi a „nezávislí“ intelektuálové) stala předmětem kultovního obdivu. Počátek tohoto stavu je třeba hledat v době zhruba před patnácti lety, kdy bylo Křesadlovo dílo vydáváno v sešitových či brožovaných edicích − tedy v podobě, která je v Čechách (ne vždy právem) spojována s čímsi myšlenkově „levným“. Také Slepá bohyně poprvé vyšla v podobě, která připomínala spíše čtivo typu „Večery pod lampou“ než tematicky výjimečný cyklus povídek od osobitého autora české prózy. Nyní tento text vyšel v pečlivé úpravě, na kvalitním papíře a v tvrdé vazbě. Editoři nijak nezakrývají, že by se jim líbilo, kdyby tato sličná knížka stála na počátku křesadlovského comebacku.
Slepá bohyně tedy poprvé vychází v knižní podobě a původní verze byla nyní doplněna o tři další povídky z Křesadlovy pozůstalosti. Čtenářská atraktivnost by mohla spočívat v tom, že většinou jde o povídky spojené tématem sexuálních deviací. Vydavatelský risk lze spatřovat ve skutečnosti, že byl zvolen titul relativně nejméně typický pro autora, jehož tři zřejmě nejlepší romány prošly přísným výběrem Josefa Škvoreckého a byly publikovány v Torontu (Mrchopěvci, Fuga trium, Vara guru). Kvalita těchto románů byla dána především autorovou schopnosti vytvářet groteskní fikční světy a komentovat je z pozice výjimečně erudovaného vypravěče se smyslem pro osobitý černý humor. Slepá bohyně se od zmíněných románů liší nejenom žánrem, který má naprosto jiné zákonitosti, ale především tím, že se zde autor vzdává radosti z „nezávazné“ hry na fikci. Černý humor přítomný v lidském sexuálním chování není v těchto Křesadlových povídkách dán pobaveným odstupem, ale stává se často až tragickou daností, z níž není úniku a na niž není léku. Mnohem více než v ostatních prózách je zde patrné, že literární tvorba pro Křesadla nebyla pouze aktem radostného tvoření, ale stejnou (či místy dokonce větší) měrou aktem zbavování se nefiktivních − zaslechnutých či přečtených − příběhů, s nimiž se setkával při své profesi klinického psychologa. Tyto příběhy o sexuálním chování navenek „normálních“ figurek a postaviček jsou často tak neuvěřitelné, že se Křesadlo vzdává uměleckého přepisu a s jistými rozpaky svému čtenáři nabízí cosi jako nestylizované popisy toho, co se skutečně stalo. Autor má tendenci zdůrazňovat, že mnohé povídky mají reálný základ − místy to působí, jako by se bál nařčení z přílišné fantazie. Snad až příliš často a se skromností, jež se s odstupem času jeví jako stále méně pochopitelná, Křesadlo dává najevo, že zvolené téma je silnější než jeho spisovatelské schopnosti. Povídka Skrupule začíná povzdechem: „Zasloužila by si možná lepšího spisovatele.“ Erotická povídka Hra na jelena napsaná ve stylu naprosto neuvěřitelné crazy comedy je uvozena podobně skeptickým doznáním, po němž následuje téměř zoufalá otázka: „Kde, Hrabale, je tvé zlatisté smrduté pero, kterým se tak elegantně vznášíš na samé hranici pornografie, neopouštěje však ani na okamžik oblast krásné slovesnosti?“ Křesadlovo řešení vlastní nedostatečnosti před silnými tématy je však důvěryhodné – jednoduchý realismus je způsob psaní, který nepodléhá módním konjunkturám. Pouze v jediném případě se autor přiblížil formě klasické povídky, v níž nesmí být ani slovo navíc (Průjezd). V závěru několika povídek dal najevo, že se ho zdánlivě jednoduše zapsané příběhy bytostně dotýkají a že v nich cítí přesah („Doktor Parma zdvihl sklenici a připil prázdné černotě za oknem…“ nebo „Když pak znovu vykročil, byla na jeho ramenou hrůza a smutek vesmíru…“).
Mezi výhody zdařile zkomponovaného povídkového cyklu patří také fakt, že v něm často obstojí i relativně slabší povídka, která by neunesla samostatnou publikaci, ale ve struktuře celku získává další významy. Čtenář je například ochoten přehlédnout evidentní řemeslné nedostatky sadistického příběhu z doby Petra Voka (Masopust), protože si před chvílí přečetl skvělou grotesku o českém emigrantovi, jehož spokojený sexuální život spočíval v tom, že se každou neděli nechal orálně uspokojit losem v zoologické zahradě… (Výlet) Struktura povídkového cyklu však není libovolná, což dokazuje i rozšířená verze Slepé bohyně. Závěr cyklu byl citlivě doplněn povídkou Travestie, která obsahuje brilantně zkomponovaný věnec sonetů, jehož autor umírá (jak jinak?!) během krajně trapné erotické scény. Tato nová, editorem dodatečně doplněná pointa rozhodně nejde proti smyslu celku. Předchozí povídky jsou plné Křesadlových nejistot o smyslu psaní a o tom, zda vůbec dokáže psát. Věnec sonetů nabízí jednoznačnou odpověď: Uměl to jako málokdo jiný, by» tomu nepřikládal žádný hlubší smysl.
