V časopise Český jazyk a literatura vyšla nedávno
kritická reflexe mé poslední knihy. Je velmi příznivá a mám z ní radost.
Otištěná verze textu byla redakčně poněkud zkrácená, možná ne vždy
úplně citlivě... Proto nabízím její původní, úplnou verzi, kterou mi
vloni zaslal autor recenze.
Kniha Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století ostravského bohemisty (ale také komparatisty dobře obeznámeného obzvláště s anglickou a americkou literaturou a literární teorií, překladatele z angličtiny, editora a kritika) Martina Pilaře je pro každého, kdo se zajímá o její téma, nejen příjemným, ale i poučným počtením. Autora jistě není potřeba čtenářům ČJL představovat, by» se v našem časopise zatím neprezentoval žádným vlastním textem. Vždy» jeho kniha Underground – kapitoly o českém literárním undergroundu vyšla v roce 2002 už ve druhém vydání a jeho knihu o žánrovém vymezení povídky z roku 1994 zajisté zná každý učitel literatury. Recenzovaná kniha na ni funkčně navazuje, a to ve dvojím smyslu: (1) pokročila od žánru povídky k žánru povídkového cyklu, (2) v jedné třetině textu interpretuje v hutných dvoustranách 35 knih moderní české literatury.
Pro své Analýzy českých povídkových cyklů (tak je nazvána třetí, „interpretační“ kapitola, s. 68–132, jež bude asi nejvíce zajímat učitele literatury i studenty) si autor vybral knihy vydané v letech 1920–2001. Nejvíce jsou zastoupeny texty ze 60., 70. a 80. let (z prvních dvou desetiletí po osmi, třetí desetiletí obsahuje jen o jeden méně – celkem tedy 23 knih z celkového počtu 35), 20. léta jsou zastoupena třikrát, ostatní desetiletí reprezentují vždy dvě díla, 21. století Želary Květy Legátové. Personálně je nejvíce zastoupen Josef Škvorecký čtyřmi díly, Bohumil Hrabal třemi, více než jedním textem (dvakrát) se tu představují ještě Jiří Marek a Karel Michal.
Mimořádně cenné je to, že Pilař si vybíral texty pro své analýzy bez ideologického a sociologického rozlišování, čímž se jeho kniha řadí k těm několika málo publikacím, které ignorují „chlívkování“ české literatury posledních desetiletí do kotců tzv. oficiální literatury, literatury exilové a samizdatové. Proto vedle sebe nalezneme portréty povídkových cyklů Jiřího Marka, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Karla Michala, Václava Duška, Ivana Klímy, Jana Nováka, Radoslava Nenadála, Vlastimila Třešňáka, Alexandry Berkové, Jaroslava Čejky, Viktora Fischla ad.
Dvě třetiny textu (přibližně sto stran) jsou věnovány především teoretickému objasnění a vymezení daného žánru. Autor seznamuje s několika genologickými monografiemi o povídkovém cyklu, zejména s teoriemi Forresta L. Ingrama, Iana Reida, Susan Garland Mannové, Maggie Dunnové a Ann Morrisové, Jamese Nagela ad. Prozkoumává i některé české publikace a sleduje, jak česká literární věda pracuje s tímto termínem. Zjiš»uje, že v Čechách se tento termín neužívá, teoretici a interpreti volí při žánrové charakteristice knih povídkového cyklu vágní pojmenování typu cyklus próz, cyklus povahokreseb, cyklus psychologických povídek, cyklus fejetonistických próz, povídkový soubor, sbírka komorně laděných vzpomínkových próz apod.
Pro výuku literatury by mohla (či měla) být užitečná obzvláště kapitola Hypotetické stanovení základních vlastností moderního českého povídkového cyklu, v níž autor v sedmi bodech (A – G) vytyčil jednotící prvky, jimiž lze charakterizovat tento literární žánr (jeho celistvost): počet povídek v cyklu, jednota místa, jednota času, jednota děje, jednotící úloha literární postavy (či skupiny postav), jednotící úloha vypravěče a jednotící téma.
Tyto jednotící rysy autor rozpracovává do konkrétnější podoby (např. topos místa může fungovat jako znak sociálně charakterizovaného prostředí, jako „hrací plocha“ či model mytologicky chápaného prostoru; u postav ho zajímá, zda jde o jediného či kolektivního protagonistu; u vyprávěcí situace vymezuje tři její podoby: VS 1. osoby, autorská VS a personální VS; u kompozice přichází v úvahu rámcová, pásmová, lineární apod.) a používá je při „portrétování“ 35 vybraných textů (z původně připravené stovky).
V knize nechybí ani sumarizace výsledků analýzy. Z ní se mj. dozvíme, že celkový počet analyzovaných povídek byl 405; nejčastější topos místa byl znak sociálně charakterizovaného prostředí; čas byl nejčastěji cyklický, teprve na druhém místě se umístila chronologie; převažoval kolektivní protagonista a personální vypravěč.
Po této věcné charakterizaci knihy připojíme na závěr dvě testové úlohy (které můžeme zadat i žákům): (1) Přiřaďte k následujícím textům jejich autora: Večery na slamníku, Velitelem města Bugulmy, Povídky z druhé kapsy, Rekviem, Luk královny Dorotky, Kalvach, Nové canterburské povídky, Z cihel a úsměvů, Psí život, Bubáci pro všední den, Sedmiramenný svícen, Mí černovlasí bratři, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Kosti, Pánská jízda, Morytáty a legendy, Panoptikum starých kriminálních příběhů, Směšné lásky, Smrt krásných srnců, Svatební noci, Konec poručíka Borůvky, Rodný kraj, Slavnosti sněženek, Tuláci, Má veselá jitra, Striptease Chicago, Ze života české společnosti, Rakvářova dcera a jiné prózy, Bermudský trojúhelník, Knížka s červeným obalem, Hotelové povídky, Jeruzalémské povídky, Návrat starého varana, Prázdniny, Želary. (2) Vyberte si některý konkrétní povídkový cyklus a ukažte na něm některé z výše zmíněných znaků žánru povídkového cyklu. (Řešení nalezneme v knize Martina Pilaře Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2008.)
S přáním příjemného počtení a řešení
Bohuslav Hoffmann
P. S. Sympatický je i design recenzované publikace. Marie Pilařová navrhla na obálku kresbu vášnivého čtenáře, který neodolá četbě ani při jízdě na starodávném velocipedu. Obálka dobře koresponduje i s pointou textu na záložce: „(Martin Pilař…) rád jezdí na bicyklu.“
