V roce 2006 jsem napsal výkladové heslo o Janu Balabánovi do vysoce
uznávaného amerického literárního slovníku "Dictionary of Literary
Biography". Vydání svazku věnovaného středoevropské a východoevropské
literatuře po roce 1989 bylo dlouho odkládáno, ale kniha nakonec vyšla v
lednu 2010 (viz http://searchworks.stanford.edu/view/8441231).
Čtenářům mých webových stránek zde nabízím první verzi hesla, která byla
později částečně upravena. Jan Balabán můj text znal a jeho
zredigovanou anglickou verzi doplnil o několik životopisných detailů.
Knižní vydání obsahující portrét autora, bibliografii, seznam kritických
ohlasů i přetisk několika knižních obálek jsem Honzovi chtěl co nejdřív
ukázat. Nestihl jsem to…
Jan Balabán zaujímá specifické místo v kontextu současné české prózy z několika důvodů. V jeho prózách neustále přítomen silný akcent na etiku mezilidských vztahů, který se zároveň projevuje ve vysokých nárocích na morálku sebe samotného. Tento autorský postoj má přímou spojitost s tím, že Balabán pochází z tradiční české evangelické rodiny. Jeho dědeček byl farář, jeho strýc Milan Balabán (nar. 1929) je nyní profesorem teologie a religionistiky na Karlově univerzitě v Praze. Jan Balabán byl ovlivněn jak strýcovými radikálními názory na interpretaci Starého zákona v knize Hebrejské myšlení (1993), tak jeho celoživotní snahou o překračování církevních a náboženských klišé a ustrnulých forem duchovního života. Je nutné si uvědomit, že nejsilnější a nejvlivnější církví je v českých zemích už po mnoho století církev katolická a být evangelíkem zde ještě dnes znamená ocitat se v minoritní křes»anské komunitě, která je známá odporem k dogmatismu, úctou ke vzdělání a prosazováním morálních hodnot. V tomto duchovním a kulturním zázemí je třeba hledat první příčinu toho, že se způsob Balabánova psaní v kontextu současné české prózy vyznačuje tematickou, estetickou i stylistickou jinakostí (či alternativností).
Druhou příčinou zmíněné jinakosti je Balabánova erudice v oboru anglistiky a amerikanistiky. V letech 1980−1985 vystudoval na Palackého univerzitě v Olomouci českou a anglickou filologii – ve své diplomové práci, která vznikla pod vedením Josefa Jařaba, se zabýval společenskou kritikou v románech Kurta Vonneguta Jr. Z mistrů krátké prózy Balabán obdivuje nejen americké autory (E. Hemingway, R. Bradbury, F. O’Connor, C. McCullers, J. D. Salinger, R. Carver aj.), ale stejnou měrou moderní ruské klasiky (N. V. Gogol, A. P. Čechov, I. Bunin). Po absolvování univerzity se odmítl stát učitelem v podmínkách komunistického režimu a začal pracovat jako technický překladatel v podniku Vítkovice Steel, kde zůstal téměř 15 let a specializoval se na překlady v oboru hutnictví a výroby oceli. V tomto oboru pracuje i nyní jako překladatel na volné noze (hlavně pro českou divizi Mittal Steel). Pouze příležitostně se Balabán věnuje také překladům beletrie a odborným textům z humanitní oblasti, avšak volba textů byla zatím víceméně náhodná a není výrazem obdivu k překládaným autorům (H. P. Lovecraft, T. Eagleton). Mnohem podstatnější pro jeho vlastní tvorbu jsou zážitky, které načerpal při své studijní stáži ve Skotsku (1984) a hlavně během tříměsíčního soukromého pobytu v Kanadě (1994). Severoamerické motivy tvoří důležitou součást jeho povídkového souboru Boží lano a románu Černý beran. Balabánova znalost anglosaské literatury se projevuje v tom, že na rozdíl od českého kontextu, kde je tradičně preferován románový žánr a šířeji pojaté obrazy o stavu společnosti, upřednostňuje kratší prozaické útvary a soustřeďuje se na stav individuality v krizových životních situacích. Důsledně se vyjadřuje kultivovanou spisovnou češtinou, vyhýbá se přebujelé a dekorativní popisnosti, v pointách směřuje k významové zkratce či zámlce. Ačkoliv o místech a postavách důsledně píše realisticky, důležitým rozměrem jeho vyprávění je duchovní transcendence, jíž se často blíží Joyceovu chápání pojmu epiphany.
Jan Balabán vstoupil do ostravského kulturního života v druhé polovině 80. let. V pražském kulturním životě se tehdy začaly sporadicky projevovat určité signály „tání“, avšak v ostravském regionu, který byl už od 50. let XX. století známý jako centrum stalinismu, postupovali komunističtí lídři stále velmi tvrdě proti tendencím perestrojky. Balabán se skupinkou přátel byl organizátorem a účastníkem nezávislých literárních a výtvarných akcí, které spočívaly v pořádání neoficiálních výstav na půdách a schodištích starých domů a ve vydávání strojopisných sborníků a almanachů. Balabán se domnívá, že „šlo spíš o alternativu k oficiální šedi než o underground“. Tuto činnost nelze beze zbytku ztotožňovat s českým politickým disentem či s radikálním postojem rockového undergroundu vůči establishmentu: „Neřekli jsme si, tak na všechno kašlem a budeme se realizovat v jiných strukturách, my jsme akorát zjistili, že v těch oficiálních strukturách se realizovat nelze. Takže jsme to dělali hlavně samozřejmě pro své potěšení (…).“ Těchto akcí se mimo jiné účastnil také jeden z nejvýznamnějších básníků dané generace Petr Hruška (1964) a Balabánův starší bratr Daniel (1957), který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění a stal se široce uznávaným malířem inspirujícím se křes»anským uměním, který se zabývá rozporem mezi posvátným a profánním (vystavoval v předních českých galeriích, ve Vídni, Soulu aj.). Také Jan Balabán v dětství intenzivně maloval, ale později se přiklonil k literárnímu způsobu vyjádření. Dění na výtvarné scéně mu však bylo vždy blízké, což se projevuje také psaním výtvarné publicistiky do předních českých periodik a zahajováním výstav. Vztah mezi svou literární tvorbou a výtvarným uměním definuje takto: „Pořád svým způsobem maluju a dělám obrazy, ale literárně. Výtvarný vjem je pro mě základní.“
Jeho prvním rozsáhlejším literárním textem byl dětský pokus o napsání volného pokračování populárního českého románu pro mládež Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Již během působení v ostravské nezávislé kulturní komunitě Balabán nabízel své prózy pražským undergroundovým časopisům. Publikace se dočkal až v roce 1989, kdy Revolver Revue otisklo jeho tři povídky, které velmi zaujaly Jáchyma Topola, tehdejšího redaktora tohoto samizdatového periodika. Balabánovy texty v počátečním období jeho zralé tvorby nesou známky obdivu k literatuře fantasy a science-fiction, ale stejnou měrou byl autor inspirován svými sny. Výstižnou představu o autorových nejranějších juveniliích si lze učinit z fantaskního příběhu Srdce draka, který formou osobitého komiksu výtvarně zpracovala Hana Puchová. Důraz na snovou rovinu je patrný v některých krátkých prózách Balabánovy knižní prvotiny Středověk, v níž lze rozpoznat mnohé motivy a vyprávěcí postupy, které se pro autora později staly typickými. Debut se od následujících knih mírně liší v tom ohledu, že zatímco pozdější texty vycházejí spíše z autentického prožitku, mikropříběhy Balabánovy prvotiny se odehrávají převážně v nereálném světě, je v nich hojně užito tradiční symboliky a motivů typických pro literaturu fantasy. Klíčovým textem Středověku je titulní povídka, jejíž hlavní postava zažívá nezvládnutelný časový deficit a ve stavu zoufalství přestává rozeznávat kontury reálného světa a svých zmatených představ. Jistotu se pokouší nalézt pomocí snových návratů do vlastního dětství, avšak ani symbolika tradičně spojovaná s dětstvím a dospíváním mu nenabízí žádoucí ideál čistoty. Svět je vnímán v ostrých kontrastech černé a bílé, deziluze a iluzí, ale výsledkem tohoto sváru je všudypřítomná šeď, před níž není úniku. I v dalších povídkách debutu se objevuje Balabánova schopnost vnímat pod povrchem všednosti její archetypální rozměr a vystihovat symbolický potenciál životních banalit. Časová dimenze individuálních příběhů nemá dynamický charakter, plynutí děje připomíná spíše bludné kroužení. Postavy se marně pokoušejí o návrat do místa, z něhož vykročily špatným směrem, avšak nepropadají existenciálnímu zoufalství, tvrdošíjně pokračují ve své cestě a neztrácejí naději. Tato cesta za nadějí či duchovním ideálem mívá vysloveně individuální charakter, nikomu není umožněno vydat se zkratkou či po vyšlapané pěšince („Choď tam, kde nejsou žádné stopy.“)
Druhá Balabánova knížka nazvaná Boží lano se skládá ze tří částí, které tvoří jednolitý, promyšleně komponovaný celek (I. Americká elegie, II. Studené jaro, III. Znamení). Některé části této knihy vznikly během autorova pobytu v dřevěné chatce na břehu oceánu v Novém Skotsku. Autor se v ní stylizoval do role literární postavy, která vypráví svůj vlastní příběh, sděluje čtenáři své zážitky a svěřuje se mu se svými pocity. Sám autor popsal specifičnost této prózy následujícími slovy: „Myslím si, že Boží lano je explicitně autobiografické, dokonce si ani nemyslím, že by to byly povídky, je to spíš jakási skladba, spíš poezie…“ Vedle vyprávění v první osobě se v textu často objevuje oslovování (du-forma), které je zřejmě inspirováno formou kázání. Většinou jde v těchto případech o sebezpytování, o vnitřní dialog, jehož smyslem je dobrat se vlastní podstaty a hledat odpovědi na věčné otázky po smyslu lidského konání, ale mnohem konkrétněji na otázky týkající se vyprávějícího subjektu: Kdo jsem, co činím správně a kdy selhávám? Vypravěč hledá odpovědi mimo jiné i v biblických příbězích a podobenstvích, ani konfrontace s věky ověřenou lidskou zkušeností mu však nenabízí definitivní a úlevné řešení. Název prózy je snadno dešifrovatelný – „boží lano“ symbolizuje spojnici mezi pozemskou a nebeskou dimenzí života, jsou to „nitky spojující světla na nebi a na zemi“. V jednotlivých textech se vrací motiv všudypřítomného Boha, před jehož očima není úniku. Popisy amerických a kanadských reálií jsou pro vypravěče impulsem, aby cizí města srovnával s Ostravou, geografická vzdálenost od domova mu pomáhá v tom, aby důvěrné věci znovu nahlížel z jiných hledisek. Výsledkem je, že se hranice mezi cizinou a domovem smývají. Důvěrně známá Ostrava je popisována z hlediska nové zkušenosti, s potřebou provést životní inventuru a pojmenovat základní životní hodnoty. Díky intenzivnímu prožitku samoty se hlavní postava nakonec utvrzuje v tom, že jeho jedinou jistotou je pokorná víra v Boha. Poprvé se zde objevuje motiv obětování a sebeobětování, který později Balabán plně rozvinul v románu Černý beran. V odloučení se hlavní postavě intenzivně stýská po dětech a touží po ženě, avšak zároveň je zde již silně přítomen pocit rozkladu základních mezilidských vztahů, který se později stal jedním z návratných motivů všech následujících Balabánových knih. Po návratu domů se zde protagonista cítí cize, nemá kam jít, marně hledá životní perspektivu, nerozumí si s lidmi, kteří hovoří jeho rodným jazykem. V poslední větě prozaické skladby je opět zdůrazněno pro autora typické cyklické pojetí času blízké mytologickému výkladu světa: „…jsme teď na konci i na začátku.“
Povídkový cyklus Prázdniny vyšel ve stejném roce jako Boží lano, avšak jde o knihu dosti odlišnou. Téma osobní zpovědi a sebezpytování zde bylo nahrazeno fiktivními příběhy konkrétních postav, jejichž dějištěm je hlavně současná Ostrava. K významné proměně zde došlo i v autorském stylu – vypravěč jako by ustoupil do pozadí, konfesionální a meditativní pasáže byly nahrazeny hutnými dialogy a stručnými popisy se smyslem pro výrazný detail. Kusé dialogy mohou připomínat raného Hemingwaye, výjimečný cit pro vystižení prvků bezvýchodnosti a hrůzy obsažené v banálních každodenních úkonech je vzdáleně srovnatelný s literárním odkazem amerického Jihu. Autor si byl vědom, že název knihy je pro českého čtenáře poněkud matoucí. Slovo „prázdniny“ je běžným označením pro dobu školního volna, a proto je pro žáky a studenty synonymem doby příjemného nicnedělání, kdy je člověk vyvázán ze svých povinností. V základu tohoto slova je však zároveň ukryta „prázdnota“, s níž může souviset nepřítomnost nebo ztráta smyslu, tedy z hodnotového hlediska cosi velmi nežádoucího. Prázdnota je způsobována vědomím neúprosného plynutí času, díky jemuž se přítomný okamžik rychle mění v minulost a zůstávají jen vzpomínky. Ve vypravěčském partu se prolínají a střídají hlavně dva hlasy: Ivan Satinský je vědec a přesvědčený ateista, který se všechny jevy snaží řešit racionálně; pro Pavla Nedostála je příznačné silně citové prožívání životních situací, má blízko k romantickému postoji a rád přemítá o metafyzických věcech, které člověka přesahují. Pavel má tedy podobné vlastnosti jako vyprávějící subjekt z Božího lana, avšak ani postoj Ivana, kterému se rovněž nedaří nalézt životní naplnění, není vnímán bez pochopení. Oběma se rozpadlo manželství, pokoušejí se o navázání nového vztahu a snaží se, aby se neodcizili milovaným dětem. Obě hlavní postavy i rázovité velkoměstské figurky životních ztroskotanců jsou vykresleny mnohem konkrétněji a více fyzicky, než tomu bylo v předcházejících knížkách. Přesto jsou nositeli podobných problémů a stále hledají odpovědi na tytéž otázky. V životě všech postav je přítomna prázdnota: prázdnota pokojů a postelí, prázdnota ohraničená i bezbřehá, prázdnota vztahů i komunikace. Kniha je zakončena slovem TELECOM, které se stává symbolem nedostatečnosti moderních způsobů komunikace, které se vzdalují svému původnímu základnímu smyslu. V cyklu Prázdniny Balabán našel svůj osobitý autorský styl a přesvědčil se o tom, že jeho autorskému naturelu nejvíce vyhovuje žánr krátké lyrizované povídky bez vyhrocené pointy, který je zasazen do prostředí Ostravska a jehož tématem je život střední generace, jež prochází životní krizí a vypořádává se se ztrátou iluzí. Jeho styl se postupně usadil v polohách výrazového minimalismu, v němž je však rovněž místo pro symbolické významy a mytologický rozměr všednosti. Napětí je v textu dosahováno užíváním vyhrocených kontrastů na úrovni tematické (profánní vs. sakrální), stylistické (všední mluva vs. biblický jazyk), náhlými změnami rytmu a způsobu vyprávění (lyrizace vs. expresivita). V kořenech tohoto autorského stylu Balabán tuší jistou spřízněnost s geniem loci ostravského regionu: „V charakteru toho místa je určitá nevýřečnost, zamlčenost a vůbec snaha moc si s jazykem nehrát. Než by se někdo s někým hádal, radši mu dá rovnou přes hubu. Neartikulovaná tíha, která je vlastní chudým a drsným krajům, které byly postiženy průmyslem a bídou. Je to také mentalita lidí z hor… Dlouho vás poslouchají a pak řeknou jedno slovo nebo dvě, většinou přesná. To patří k horám a Ostrava je vlastně pod horami, část obyvatel Ostravy jsou horalé z Beskyd a jejich potomci, kteří odešli z lesů do dolů.“
Následující dvě Balabánovy knihy Černý beran a Kudy šel anděl jsou obvykle literární kritikou označovány jako romány, tvarově se však značně liší od tradičních i modernistických podob tohoto žánru. Sám autor přiznává, že se nejlépe cítí v žánru krátké povídky (dlouhé přibližně čtyři stránky). Obě zmíněné prózy jsou relativně nejcelistvější texty z jeho dosavadního díla, ale stále mají blíže k promyšlenému a pečlivě komponovanému povídkovému cyklu než k románu. Balabán si uvědomuje pouze určitou spřízněnost s pikareskním typem románem: „Pikaro prochází jednotlivými situacemi, řekněme povídkami, a navléká je na sebe jako korálky na nit, a ony všechny mají něco společného, nejen hrdinu, ale svět všech lidí. Zajímá mě ono pomezí, kde jednotlivý příběh vstupuje do většího celku, nebo z něj naopak vystupuje.“ Téma rodinné a především manželské krize, jež tvoří jádro většiny povídek v cyklu Prázdniny, přechází i do Černého berana. Předlohou pro hlavní postavu Bogomila byl Balabánův strýc, který v roce 1969 ilegálně odešel do Kanady, avšak svému synovci posílal dopisy, gramodesky a časopisy, čímž ho inspiroval ke studiu anglistiky. Název knihy je symbolický nejen v tom ohledu, že označuje jedince, který nepatří do stáda a je odsouzen k samotě. „Beran“ je totiž také tradičním českým označením evangelíků, kteří v době násilné rekatolizace českých zemí v 17. a 18. století tvrdošíjně trvali na víře svých otců, i když tím ohrožovali nejen své společenské postavení, ale i život sebe a svých blízkých. Oznámení o strýcově smrti přichází elektronickou poštou, která podobně jako telefon z předchozích děl znázorňuje dnešní způsob komunikace mezi lidmi, uspěchanou dobu a rychlost plynutí lidského života. Nečekaná smrt Bogomila je pro manželskou dvojici Františka Josefa a Patricie impulsem k bilancování společně prožitých let. Tento pár prochází krizí vztahu, jež je na jedné straně ohraničena Františkovou návštěvou u strýce Bogomila v Kanadě, ke které došlo dva roky před strýcovou smrtí, a z druhé strany několika měsíci po Bogomilově smrti, kdy se František s Patricií pokoušejí své manželství zachránit. Vyprávění má ráz vzpomínky na uplynulé události, jednotlivé výjevy nejsou řazeny chronologicky, přechody mezi jednotlivými časovými rovinami jsou signalizovány nenápadnými zmínkami v dialogu či popisu stavu některé z postav. Balabán si byl při psaní vědom toho, že „bytostně toužíme po ději, toužíme po příběhu“. Proto hlavní dějové linie manželské krize a Bogomilova životního příběhu doplnil o indiánské pohádkové vyprávění o Animukovi a fantaskní příběh o dělnících ve vesmíru, čímž se na vyšší úrovni vrátil k hlavním tendencím své juvenilní tvorby. První část vzpomínek se uzavírá smrtí strýce a druhá se otevírá Františkovým fyzickým zhroucením poté, co se marně pokoušel utopit své problémy v alkoholu. Černý beran obsahuje pasáže, které jsou nejen osobní, ale také širší generační výpovědí. V jednom rozhovoru Balabán svou generaci charakterizoval takto: „Neměli jsme žádnou perspektivu, a proto jsme se upínali a unikali do umění. Tím více jsme ale cítili protitlak ze strany režimu; když jsme se chtěli nějak ‚vlomit‘ do kultury, byla totalita velice striktní a zlá. (…) Mladá generace vyrostlá téměř bez vzorů v generaci střední. Proto ty tendence k duševnímu zalehnutí na matrace, k pití a nihilismu.“
Následující kniha Kudy šel anděl je relativně nejtradičnější prózou v tom ohledu, že autobiograficky laděný příběh Martina Vrány je alespoň částečně sjednocován místem (současná Ostrava) a téměř chronologickým pojetím kategorie času (i když jeho pohyb má – stejně jako ve většině Balabánových próz – spíše kruhový charakter věčných návratů). Děj se odvíjí od Martinova dětství přes dobu středoškolských studií, léta manželství až po krizi ve středních letech, od 70. let se dostáváme téměř do současnosti. Na místo mladické touhy po konfrontaci se vkrádá rozčarování, zklamání, únava a vyhasínání, plíživá nevyhnutelnost smrti. Pro Martinův příběh jsou typické opakující se evokace minulosti a časté vzpomínky na dětství. Ačkoliv vzpomínky na nenávratnou minulost nejsou vždy příjemné, neustále hrdinu inspirují v jeho hledání životní partnerky, v touze po š»astných rodinných vztazích, po domově. S potřebou duchovního rozměru života souvisejí Martinovy pokusy překonávat svůj egocentrismus, neulpívat na věcech každodenní konkrétní reality − proto nepůsobí násilně, když se hrdina v textu knihy třikrát setkává s andělem. Jakousi další postavou příběhu je živoucí a proměnlivý organismus města Ostravy, která je evokována v mnoha kontrastech − jako místo dětských her na panelákových sídlištích, jako místo, kde je hodně dělnických hospod a málo kostelů, místo osudových lásek a neš»astných rozchodů apod. V Balabánově autorském stylu je i zde přítomna jeho inspirace formou kázání: „Prosím vás, milosrdné kopřivy, vyrazte ze země, milostivé lopuchy, rozprostřete své listy nad tím svinstvem, které dotírá na naše kotníky, na koutky našich očí a našich úst. Koruny stromů, osik Jidášových, zahalte výhled na pochable rzivé konstrukce, které už nenesou ani sebe sama. Rdesno, lebeda a zlatobýl kéž nás zastíní a skryjí na podivných místech za mosty, kde naše duše přežívají vábení zoufalství.“
Ve své další knize Možná že odcházíme se Balabán vrátil ke své oblíbené formě krátké povídky, tematicky však jde o cyklus poněkud uvolněnější, než byly Prázdniny. Postavy těchto povídek již nejsou nositeli tolika autobiografických prvků jako postavy z předchozích děl a jsou více rozrůzněny. Název knihy je přímo inspirován povídkou Raymonda Bradburyho, která pojednává o vesnici původních amerických obyvatel, z níž všichni dospělí odešli pracovat a zůstal v ní jen starý muž a malý chlapec. Oba cítí, že všechno se děje nějak jinak, než by mělo: tažní ptáci letí špatným směrem a místo léta přichází podzim. Na moři si pak povšimnou neznámých korábů a zmocní se jich tušení, že se všechno radikálně změní. Podobná nedořešenost a neuzavřenost je typickým rysem nejlepších Balabánových povídek. Také příběhy této knihy jsou sympaticky starosvětské − tradiční řád je v nich ctěn jako zdroj skutečných hodnot a není zde místa pro postmoderní relativizaci a pochybovačství. Prostor pro interpretaci těchto příběhů je otevřený, jejich společným rysem je, že čtenáři nabízejí intenzivní pocit, že zdánlivě banální všednost v sobě skrývá mnohem více rozměrů, než člověk obvykle tuší. Stejně jako v celém autorově díle se zde prolínají a doplňují různé literární techniky a postupy − poetičnost popisu i dramatické napětí hutných dialogů, lyrizace i expresivnost. I zde se setkáváme s typickými postavami všech předchozích děl, které výstižně popsal Aleš Haman: „Balabán svým postavám nic neulehčuje, nedovoluje jim nacházet východisko z krize v iluzorních řešeních existenciálních úzkostí a starostí. Jeho člověk spíš chce hledět jako ten černý beran osudu do tváře, vědom si údělu, jaký je mu souzen. Není to ani vzpoura, ani rezignace, jen vědomí, že je nutno dojít až na konec a zachovat se slušně.“
S tradicí moderní české prózy je často spojován specifický smysl pro humor (Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal) a ironii (Milan Kundera). Balabánovo specifické postavení v současném českém kontextu spočívá mimo jiné v tom, že jmenované literární přístupy jsou mu velmi cizí. Neustále ho přitahují eticky závažná témata: „Myslím si, že v opravdovém životě je potřeba hledat trápení a léčit ho, a ne se chechtat.“ Balabán dokáže být velmi zemitý a expresivní, ale i tehdy je znát, že mu chybějí opravdové hodnoty. Podle jeho názoru se situace v kulturní a duchovní sféře po návratu demokracie do jeho země příliš nezměnila: „Kulturu vnímáme pořád jako nějakou nadstavbu, takhle po marxisticku. Chybí nám tázání po Bohu, chybí nám dokonce skutečný ateismus nebo skutečné náboženství a ohrožuje nás hlavně nemyslivost.“ Zodpovědná umělecká tvorba je pro Jana Balabána jedním ze způsobů, jak lze tento kulturní a duchovní marasmus překonávat.
