Citace z materiálů nakladatelství:
Zatímco ve střední Evropě máme tradici určité autorské
nesrozumitelnosti, jež se zdá být dokonce předpokladem úspěchu odborného
textu, Martin Pilař prosazuje čtivost, jasnost a srozumitelnost.
Soubor studií a esejů volně navazuje na Pilařovu úspěšnou monografii o
českém literárním undergroundu, i tentokrát si totiž autor všímá
literárních jevů, které bývají považovány za okrajové. V centru jeho
pozornosti se ocitly problémy související s českým pojetím bestselleru,
thrilleru a kultovního románu, jimž se věnuje prostřednictvím analýz
próz P. ?abacha, J. Topola, M. Urbana a M. Viewegha. Neustálé napětí
mezi kulturním centrem a periferií je demonstrováno na vytváření a
porušování literárních klišé v exilovém i domácím písemnictví, ale také
na vztahu mezi českým národním kánonem a texty vzniklými v regionu
širšího Ostravska. Své zahraniční zkušenosti autor zúročil v esejích o
vnímání české literatury ve Velké Británii.
Ve své nové knize soustředil eseje z let 1995–2004, a tak vznikly čtyři přirozené tematické celky:
1. Klišé doma a v exilu
2. Český bestseller a kultovní román ve 3. tisíciletí
3. Alternativní literatura
4. Ostravský sen
Ukázka z předmluvy Chrise Hopkinsona:
"Ti literární vědci, kteří dobře ovládají cizí jazyky a jsou schopni
„číst napříč kulturami“ a sledovat vývoj v jiných zemích, si už dávno
povšimli rozdílnosti mezi tím, co bývá někdy nazýváno jako „anglosaský“
styl psaní – tradičně se vyznačující ekonomičností pojmenování a důrazem
na jednoduchost a jasnost – a mezi ostatními kulturními kódy (např.
francouzským, německým, ruským nebo českým), které mají sklon k jisté
složitosti stylu.
Nebudu zde obsáhle spekulovat nad tím, proč tato rozdílnost existuje a
proč do žargonu zahalená věda dříve zakořenila v kontinentální části
Evropy než mimo ni. Jedním z důvodů může být skutečnost, že anglická
syntax jednoduše neumožňuje stavbu dlouhých, složitých,
mnohovrstevnatých souvětí, zatímco důmyslné flektivní jazykové systémy
němčiny, ruštiny a češtiny ji umožňují. Dalším a podstatnějším důvodem
zřejmě bude vrozený anglosaský skepticismus, jenž způsobil, že se
myšlenky literárního strukturalismu dříve ujaly a že hlouběji zakořenily
v intelektuálním prostředí na evropském kontinentě než v anglicky
mluvícím světě. Kult vědy a technologie, který se na začátku dvacátého
století začal projevovat ve všech rozvinutých zemích, spolu s obecně
panující nedůvěrou vůči subjektivnímu, romantickému pohledu na svět
způsobil, že mnoho literárních vědců začalo trpět jakýmsi komplexem
méněcennosti. Začali mít pocit, že literární věda vlastně není
opravdovou „vědou“. Literární strukturalismus nabídl pohodlný způsob,
jak se zbavit tohoto pocitu nenáležitosti. Touha zdůraznit, že také
literární věda je „vědecká“, se projevila v tom, že začal být hojně
užíván „vědecký“ (a často také pseudovědecký) jazyk. To nevyhnutelně
vedlo k rozvoji odborného metajazyka. Každá akademická disciplína
samozřejmě potřebuje svůj metajazyk a svou terminologii, aby vůbec byla
schopna sdělovat své poznatky. Ale v těch nejhorších případech je možno
pomocí tohoto metajazyka vyprodukovat naprostý blábol, v němž je sice
užito odborného žargonu, avšak smysl zkoumaného problému je jím spíše
zamlžován. Prostřednictvím podobného blábolismu je dokonce možné účinně
zastírat, že pisatel trpí nedostatkem jasného uvažování. Stačí se zběžně
podívat na současnou postmoderní vědu či na dekonstruktivismus (jenž má
své počátky ve Francii, ale záhy se rozšířil po univerzitách na celém
světě), aby se nám tato tendence zjevila ve své nejošklivější podobě.
Tato situace přirozeně způsobila zpětnou reakci – pravděpodobně
nejslavnějším protiúderem bylo vydání knihy nazvané Intelektuální
hochštapleři (1997) od amerického fyzika Alana Sokala a belgického
akademika Jeana Bricmonta, kteří podrobili kritice zvláště francouzské
intelektuály, jejichž vyjadřování jim připadalo úmyslně a přitom úplně
zbytečně zamotané a nejasné. Ve své knize uvedli následující slavný
postřeh: „Pokud se zdá, že je není možné pochopit, je to prostě tím, že
nechtějí nic říct.“
Samozřejmě by bylo naprosto směšné, kdybych všechny literární vědce
obvinil z nedostatku jasného myšlení, avšak je velmi smutné, že se zvyk
ukrývat se za komplikovanými a vyumělkovaně působícími formami
pseudokomunikace ujal po celém světě. Ve srovnání s výše zmíněnou
neveselou degenerací představuje tato kniha vskutku osvěžující změnu –
zvláště tím, že je jasná, přesná a výstižná, přičemž v ní nikdy není
užito dvaceti slov tam, kde k vyjádření stačí pouze pět. To je mi jako
jazykovědci velmi blízké, a proto doufám, že spolu s pracemi dalších
podobně smýšlejících badatelů – možná bude inspirovat další vědce, aby
používali jazyk k jeho skutečnému účelu, totiž ke sdělování. Koneckonců
vždy? právě to je hlavním smyslem literatury a veškerého umění."
