Krize identity

Wikipedii používám docela často, i když vím, že není úplně spolehlivá. Naposledy jsem znejistěl, když jsem si o sobě přečetl následující srdceryvný příběh:

Martin was the husband of Pilar Lopez-Fitzgerald and the two had five children together: Antonio, Luis, Theresa, Miguel and Paloma. Then one day, Martin disappeared. Pilar was heartbroken and let a candle and prayed for his safe return home. Years went by, and Martin was still missing. Luis was convinced Allistiar Crane was responsible for Martin's disappearance. Finally in 2004, it was revealed that Martin was alive and well. He and Katherine Crane (who was believed to be dead) were living in Mexico under the assumed names Bob and Ellen Wheeler after they had plastic surgery to disguise their appearance. Martin eventually made his way to Harmony and found Pilar. Pilar was angered that he had left her for a Crane. Martin's defense was that Katherine was being abused and needed to be escorted out of the States. Pilar and Martin decided to be together and renew their wedding vows. However, Pilar called off the ceremony when Katherine told her that she had slept with him the night before. Six months later, Pilar asked Martin for a divorce.

Česká literatura z pohledu slovníkových příruček užívaných v anglicky mluvícím světě

Následující příspěvek jsem pronesl na III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky v Praze, který se konal koncem června a začátkem července 2005. V prosinci 2006 vyšel knižní sborník referátů nazvaný Otázky českého kánonu.

Jsem překvapen, že právě tento text patří na mých webových stránkách k úplně nejčtenějším (počet návštěvníků už překročil 2 300...)

Před několika lety jsem se v jedné krátké studii zabýval britským vnímáním české literatury a soustředil jsem se přitom zvláště na slovníkové příručky a literárněhistorické studie, které vznikly na britských univerzitách v minulém desetiletí (R. B. Pynsent − Londýn, J. D. Naughton − Oxford, R. Porter − Bristol a Glasgow).1 Kánon české literatury vytvářený v Británii (ale samozřejmě i v dalších anglicky mluvících zemích, v nichž se nacházejí prestižní univerzity) kupodivu skoro nikoho v českém prostředí nezajímá. Přitom je více než pravděpodobné, že se většina zahraničních studentů slavistiky a bohemistiky se v první fázi studia setkává se základními fakty o české literatuře právě prostřednictvím anglicky napsaných slovníkových příruček. Zmíněný nezájem je především způsoben tím, že v popředí českého literárního života se poslední dobou nacházejí úplně jiné problémy než uvažování o kánonu národní literatury, o jeho dobových proměnách a současné podobě. Literární kánon každé jednotlivé národní literatury je vždy konstruktem, který se po jisté době obměňuje (jeho struktura je vždy dynamická, nikoliv statická). Neměl by být přehlížen, protože širší povědomí o kánonu má značný význam pro výuku národní literatury nejen v domácím kontextu (kde kánon bývá neprávem považován za cosi samozřejmého), ale hlavně v zahraničí (kde obraz cizí literatury vždy vychází z překladů, jejichž motivovanost není dána pouze hodnotovými měřítky z hlediska domácího kontextu). Povědomí o kánonu je ve všech národních literaturách důležité i pro literární kritiku, jejímž posláním je mimo jiné i jeho zpochybňování v tom okamžiku, kdy začíná mít příliš petrifikovanou podobu.
České přehlížení kánonu používaného na britských univerzitách je možná do určité míry způsobeno také tím, že z anglických bohemistů je v Česku nejvíce znám profesor Robert B. Pynsent, což je v neposlední řadě dáno skutečností, že řada českých badatelů střední a mladší generace využila možnosti studijního stipendia T. G. Masaryka na Londýnské univerzitě. Pynsentův přístup k české literatuře je nepochybně velmi erudovaný, avšak je zkreslován jeho vystoupeními v českých literárních časopisech i médiích, v nichž se značnou mírou vědomé provokace narušuje domácí literárněhistorická klišé. Základní rysy této jeho komunikační hry lze pozorovat i v 95 slovníkových heslech o české literatuře ve slovníku The Everyman Companion to East European Literature (1993). Jde o příručku s obdivuhodně širokým záběrem od starší české literatury až po současnost, avšak řada hesel je poznamenána nejen nejednotností metodologického přístupu, ale i drobnými faktografickými nepřesnostmi. Ve způsobu stanovení základního kánonu české literatury si nelze nevšimnout upřednostňování osobních sympatií editora (v hesláři jsou obsaženi např. Václav Dušek a Ludvík Němec, ale absentují Arnošt Lustig, Ivan Klíma, Jiří Kolář apod.). Je třeba zdůraznit, že pynsentovský přístup k vytváření a prezentování českého literárního kánonu tvoří v anglicky mluvících zemích spíše výjimku. Chceme-li poznat typičtější příklady toho, jak je česká literatura vnímána v širším světovém kontextu, musíme rozšířit historický záběr a vzít v úvahu větší množství seriózně koncipovaných slovníkových příruček, v nichž jsou čeští autoři zastoupeni.

V roce 1947 byl publikován Dictionary of Modern European Literature, v němž se úkolu zprostředkovat anglicky mluvícím čtenářům informace o hlavních osobnostech české literatury ujal René Wellek. Zvolil způsob, který se s odstupem času jeví jako dosti extrémní − je si však třeba uvědomit, že v dané chvíli šlo o čin do značné míry průkopnický. Wellek bez jakékoliv úpravy převzal český literární kánon − tak jak se postupně usadil v průběhu první poloviny XX. století (hlavně díky Františku Xaveru Šaldovi a Arne Novákovi) − a přeložil jej do angličtiny. Bez ohledu na specifika českého literárního kontextu z hlediska cílových čtenářů se tak ve slovníku objevila relativně podrobná hesla např. o Svatopluku Čechovi, Růženě Svobodové, Otakaru Theerovi a dalších autorech, jejichž význam vůbec není pro zahraniční čtenáře samozřejmý.

Přístup k chápání jednotlivých kánonů národních literatur se začal měnit až v 60. a 70. letech. Hlavní změny v přístupu – diametrálně odlišné od Welleka – jsou patrné při studiu jednoho z nejrozsáhlejších slovníků světové literatury XX. století, který je v této chvíli k dispozici. Jde o čtyři velmi obsáhlé svazky poněkud lakonicky nazvané World Literature – 20th Century, které vycházely v letech 1971–1984 v newyorském nakladatelství Frederick Ungar Publishing a jejichž hlavním redaktorem byl Leonard Klein. Pátý svazek vyšel pod názvem Supplement and Index v roce 1993 a jeho editování převzal Steven Serafin. Česká literatura je v tomto slovníku zastoupena 26 poměrně obsáhlými hesly, na jejichž tvorbě se přibližně z jedné třetiny podíleli zahraniční bohemisté a ze dvou třetin představitelé českého exilu, a to zvláště posrpnového. Podstatnou organizátorskou i autorskou úlohu od samého počátku vydávání tohoto slovníku sehrával Igor Hájek, jenž po roce 1968 žil v Británii, ale v 70. a 80. letech působil také na několika amerických univerzitách, kde získal stipendia a granty. Kleinův ambiciózní projekt měl přesně formulovaný cíl: „…rozšířit mezinárodní záběr slovníku skutečně takovou měrou, aby úplně poprvé v angličtině (ale zřejmě i v jakémkoliv jiném jazyce) měli vědci, studenti, ale i běžní čtenáři příležitost nalézt v jediné příručce průvodce po všech důležitých literárních událostech, které se v celém světě odehrály během dvacátého století.“2 Metodologicky se Klein inspiroval německým slovníkem Lexikon der Weltliteratur im 20. Jahrhundert, který vyšel ve dvou svazcích v letech 1960–61. Klein však nesouhlasil s tím, že se německý lexikon velmi povrchně zabýval asijskými a africkými literaturami, a stanovil si za úkol využití vskutku světového (kosmopolitního) úhlu pohledu. Od samého počátku byly také pevně stanoveny zásady výběru autorů do hesláře:
− mezinárodní kritický ohlas;
− důraz literárních historiků dané národní literatury na význam jednotlivých osobností pro národní kánon (což platilo zvláště pro literatury s relativně menším mezinárodním ohlasem, např. Lotyšsko, Litva, Rumunsko apod.);
− u autorů z jiných než anglicky mluvících národů se přihlíželo k tomu, zda jsou jejich díla dostupná v anglickém překladu.

Kromě toho byl brán ohled na proměnu jistých „módních trendů v hodnocení literatury“ v průběhu XX. století. Právě proto jsou ve slovníku obsaženi také autoři, jejichž tvorba se v první polovině minulého století setkávala s velmi bohatou a pozitivní čtenářskou i kritickou recepcí, ale v druhé polovině století přitahují pozornost relativně úzké skupiny čtenářů a specializovaných literárních historiků. Zřejmě proto se mezi 26 českými spisovateli zahrnutými do Kleinova slovníku nacházejí mimojiné taková jména jako Josef Svatopluk Machar, Alois Jirásek či Marie Majerová. (Za zmínku možná stojí fakt, že Majerová má své heslo i v přísně výběrovém slovníku oxfordského bohemisty Jamese D. Naughtona Eastern & Central Europe – Traveller’s Literary Companion z roku 1995. Zmínka o Siréně a Havířské baladě není samozřejmě motivována ideologicky, ale prostě tím, že sociální romány z hornického i hutnického prostředí mají v Británii hlubokou tradici, jež sahá až do nedávné minulosti.) Výběr ostatních českých autorů v Kleinově slovníku není překvapivý a ve většině podobných anglicky psaných slovníků se opakuje, popřípadě lehce obměňuje (v uvedeném případě jde o „širší verzi kánonu“, již umožňuje výjimečný rozsah tohoto slovníku): Petr Bezruč, Otokar Březina, Karel Čapek, Jaroslav Durych, Ladislav Fuks, František Halas, Jaroslav Hašek, Václav Havel, Vladimír Holan, Miroslav Holub, Josef Hora, Egon Hostovský, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Vítězslav Nezval, Ivan Olbracht, Vladimír Páral, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Vladislav Vančura, Jiří Wolker. Méně běžné je pouze zařazení hesel o Jiřím Voskovcovi a Janu Werichovi. Nutno poznamenat, že i mnohem přísnějším výběrem v anglicky mluvících zemích téměř vždy projdou Ivan Klíma a Miroslav Holub, protože překlady jejich děl se zde od konce 60. let setkávají s výjimečným čtenářským a kritickým hlasem.

Po roce 1989 se kriteria výběru českých autorů do reprezentativních slovníků částečně proměnila a nebylo to dáno pouze nastolením demokratických poměrů v zemích bývalého sovětského bloku. Tuto změnu v přístupu ke kánonům jednotlivých národních literatur vystihla Tracy Chevalierová, redaktorka slovníku Contemporary World Writers (1993), která v předmluvě k této publikaci konstatovala: „Ačkoliv existuje několik slavných jmen, některá z nich jsou na mezinárodních seznamech bestsellerů a některá obdržela významné mezinárodní literární ceny, neexistuje žádný kánon světové literatury a ani by neměl existovat.“3 Chevalierová dále uvedla, že v době globalizace padají politické bariéry a zároveň přicházejí nové informační technologie, jež s sebou nesou větší potřebu kulturní výměny. V záplavě informací je obtížné se orientovat, a proto má smysl vydávat přehledy toho, co je skutečně podstatné. Zmíněný slovník středního rozsahu obsahuje 340 hesel o autorech druhé poloviny XX. století z více než 60 zemí světa. Přísným výběrem prošli tito čeští spisovatelé: V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký a L. Vaculík. Tento vzorek autorů dost přesně vystihuje britský a americký pohled na základní hodnoty současné české literatury, a proto jej lze považovat za „užší“ verzi kánonu v dané části světa. Není náhodné, že v této verzi chybí jméno Jaroslava Seiferta, jehož vrcholná poezie – prostoupená lyrickou citovostí, patosem a sentimentem – po překladu do angličtiny vzbudila rozpaky, které vyústily v určité pochybnosti nad udělením Nobelovy ceny za literaturu tomuto českému básníkovi.4

Ve druhé polovině 90. let v USA vznikl další velký projekt, který volně navazuje na Kleinův slovník a podstatně jej rozvíjí a doplňuje. Jde o Dictionary of Literary Biography, promyšleně koncipovaný slovník s poněkud zavádějícím názvem, protože ve velmi obsáhlých heslech autorům nejde v prvé řadě o literární životopisy, ale značný prostor je také věnován interpretaci nejdůležitějších děl a podrobné bibliografii. Hlavním redaktorem, který má na starosti svazky věnované východoevropským literaturám, je Steven Serafin. Zodpovědnost za výběr českých autorů a přípravu konečné verze hesel převzal po Igoru Hájkovi Jan Čulík z University of Glasgow, který vyzval ke spolupráci literární historiky s českých univerzit a z ÚČL AV ČR. V předmluvě k prvnímu svazku Twentieth-Century Eastern European Writers (1999) Serafin napsal: „Protože řada autorů zahrnutých do této knihy je na Západě méně známa, smyslem řady encyklopedických příruček je nabídnout anglicky mluvícímu čtenáři obsáhlejší výklad a hodnocení východní Evropy a její literární tradice.“5 Tento slovník je přínosný nejen faktograficky, ale také tím, že narušuje a doplňuje relativně usazený obraz české literatury v anglicky mluvících zemích. Ve zmíněném prvním svazku, jenž je věnován spisovatelům první poloviny XX. století, jsou vedle klasiků (K. Čapek, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, J. Hora, E. Hostovský, V. Nezval, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker) představeni také Jakub Deml, Viktor Dyk, Jiří Orten a Karel Poláček. Oproti slovníku Leonarda Kleina tedy ve výběru chybějí například P. Bezruč, I. Olbracht či J. Durych. Z volby nově uvedených autorů lze vyčíst jisté změny v hodnocení, k nimž v domácím kontextu došlo po roce 1989. K menším změnám vůči kánonu, který je tradován v anglicky mluvících zemích, došlo ve svazku, který obsahuje hesla o spisovatelích druhé poloviny století (2001). V tomto dílu slovníku se setkáváme s téměř doslovným opakováním jmen českých autorů, s nimiž jsme se výše setkali ve slovníku Tracy Chevalierové z roku 1993 a který − narozdíl od Dictionary of Literary Biography – nevznikal ve spolupráci s domácími akademickými pracovišti. Heslář obsahuje pouze dvě jména navíc − Vladimír Páral a Jan Skácel. Páral je do angličtiny už poměrně dlouho překládán, hesla o něm jsou obsažena v britských slovnících, a Robert B. Pynsent o něm dokonce napsal monografii6. Páralova přítomnost v Dictionary of Literary Biography proto není pro čtenáře z anglicky mluvících zemí překvapivá. Jedinou inovací je tedy zařazení hesla o Janu Skácelovi. Podle sdělení redaktora hesel o české literatuře (Jana Čulíka) měla být součástí slovníku rovněž hesla o Jiřím Kolářovi a Ladislavu Fuksovi. Nejsou v něm obsažena z banálního důvodu − autoři je nestihli do uzávěrky napsat. Uvedení této marginálie může působit jako banalita nehodná zaznamenání, zároveň je ji však možno považovat za typickou ukázku toho, že do pokusů o vytváření literárního kánonu vstupují nejrůznější subjektivní faktory a prvky náhodnosti. Nicméně i ve třetím svazku Dictionary of Literary Biography byl na počátku dobrý úmysl narušit kánon české literatury, který v anglicky mluvících zemích začínal v 90. letech působit stále více strnule.

V procesu zpřístupňování základních kvalit české literatury anglicky mluvícím čtenářům tedy lze v druhé polovině 20. století rozlišit následující tři vývojové stupně:

1. 40. léta: doslovné převzetí petrifikované podoby českého literárního kánonu bez ohledu na cílového čtenáře (René Wellek);

2. 70. a 80. léta: metodologicky promyšlený výběr reprezentativního vzorku autorů beroucí ohled na širší kritický ohlas, zakotvenost autora v domácím kontextu a jeho překládanost (Leonard Klein, Igor Hájek, čeští literární historikové v exilu a zahraniční bohemisté);

3. 90. léta a počátek 2. milénia: narušování petrifikované podoby kánonu vytvořeného v 70. a 80. letech, obohacování zahraničního kánonu o výsledky přehodnocování české literární historie (Steven Serafin, Jan Čulík a domácí čeští historikové).

Použité slovníkové příručky

(v chronologickém pořádku a s vyznačením českých spisovatelů, kteří v nich mají své autorské heslo):
Horatio Smith (ed.): A Dictionary of Modern European Literature. London 1947 (autorem hesel R. Wellek: 40 hesel shrnujících kánon české literatury 19. a počátku 20. století užívaný v období mezi světovými válkami)

Leonard Klein; Steven Serafin (ed.): World Literature – 20th Century (5 volumes). New York 1971, 1975, 1984, 1993 (P. Bezruč, O. Březina, K. Čapek, J. Durych, L. Fuks, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, M. Holub, J. Hora, E. Hostovský, B. Hrabal, A. Jirásek, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. S. Machar, M. Majerová, V. Nezval, I. Olbracht, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík, V. Vančura, J. Voskovec, J. Werich, J. Wolker)

James Vinson; Daniel Kirkpatrick (ed.): Great Foreign Language Writers. London 1984 (K. Čapek, J. Hašek)

James Vinson; Daniel Kirkpatrick (ed.): Contemporary Foreign Language Writers. London 1984 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, M. Kundera, J. Škvorecký)

Robert B. Pynsent; Sonia I. Kanikova (ed.): The Everyman Companion to East European Literature. London 1993 (95 hesel od počátků české literatury po současnost)

Jonathan Law (ed.): European Culture – A Contemporary Companion. London-New York 1993 (autorem hesel R. B. Pynsent: V. Havel, Daniela Hodrová, M. Holub, B. Hrabal, M. Kundera, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Tracy Chevalier (ed.): Contemporary World Writers. Detroit-London-Washington DC 1993 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký, L. Vaculík)

James D. Naughton (ed.): Eastern & Central Europe – Traveller’s Literary Companion. Brighton 1995 (K. Čapek, Karel Jaromír Erben, F. Halas, J. Hašek, V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, Karel Hynek Mácha, M. Majerová, Božena Němcová, Jan Neruda, V. Nezval, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – First Series. Detroit–San Francisco–London–Boston–Woodbridge, Conn., 1999 (K. Čapek, J. Deml, V. Dyk, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, J. Hora, E. Hostovský, V. Nezval, J. Orten, K. Poláček, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker)

Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – Third Series. Detroit–San Francisco–London–Boston–Woodbridge, Conn., 2001 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, V. Páral, J. Skácel, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Poznámky pod čarou

1. Martin Pilař: Česká literatura britskýma očima. Host, 1997, č. 1, s. 108–112.
Opravená a rozšířená verze in: Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře. Praha 2005.
2. Z předmluvy k opravenému a rozšířenému vydání z r. 1981. (Překlad M. P.)
3. Tracy Chevalier (ed.): Contemporary World Writers. Detroit-London-Washington DC 1993, s. vii.
4. Viz Igor Hájek: Visitors in Translation. In: Scottish Slavonic Review, Autumn 1987, č. 9, s. 128–130.
5. Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – First Series. Detroit-San Francisco-London-Boston-Woodbridge, Conn., 1999, s. xx.
6. Robert B. Pynsent: Sex under Socialism – An Essay on the Works of Vladimír Páral. London 1994.

Jakožto začínající literární kritik v r. 1987

Na konci 80. let, v době neskutečně se vlekoucích pokusů o založení časopisu Iniciály, kde měl být dán prostor začínajícím a nezavedeným autorům, jsem byl s literárním klubem SČS na zájezdu u "hodných" Němců. Na snímku z Drážďan jsem s Jiřím Chumem a Miroslavem Jelínkem. Fotografoval Jiří Kukaň, který po mnoha letech připravil k vydání básnickou sbírku nazvanou "Jak jinak". Snad se mu ji podaří vydat. Nejsem rád, že Jiří má zdravotní potíže, a jsem rád, že mi snímek poslal.

P. S. Jirka mi nakonec poslal více fotek. Vybral jsem další tři snímky, ve kterých je (alespoň pro mne) obsaženo cosi z podivné atmosféry v NDR na konci 80. let.

Ewald Murrer: Zápisník pana Pinkeho

Tak nějak se stalo (a asi za to mohu sám...), že v průběhu 90. let jsem z redakcí literárních časopisů začal být stále více žádán o texty pojednávající o próze. Prostě jsem byl zařazen do škatulky lidí, kteří se zabývají především prózou, hlavně povídkovým a románovým žánrem. Velmi rád jsem proto před pár lety přijal nabídku Petra Hrušky, abych napsal několik interpretací významných českých básnických sbírek, které vyšly v 90. letech. Knižní soubor interpretací, jenž vznikl pod hlavičkou Ústavu pro českou literaturu AV ČR, by měl vyjít snad už letos. Napsal jsem čtyři interpretace a sebekriticky se domnívám, že patří k tomu lepšímu, co jsem kdy vytvořil. Závěrem podotýkám, že Murrerova sbírka patří k mým úplně nejoblíběnějším a často se k ní vracím. (Snad je to i tím, že z Ostravy je blízko do Haliče.)

Ewald Murrer: Zápisník pana Pinkeho

(1991)


Tvorba Ewalda Murrera (1964) má podobná východiska jako poezie poněkud mladší generační vrstvy básníků, kteří osobitě navazují na reynkovskou tradici (M. J. Stöhr, T. Reichel, P. Petr, B. Trojak). S P. Borkovcem a P. Kolmačkou ho navíc spojuje zájem o českou poezii šedesátých let, zvláště o autory, kteří přijímali impulsy ze starší i modernistické poezie vzniklé v germánském a anglosaském literárním kontextu (J. Gruša, I. Wernisch, P. Kabeš aj.). V 80. letech Murrer publikoval samizdatově, a to samostatně i ve sbornících.. Pod hlavičkou bývalé samizdatové edice In margine vyšla v r. 1991 první textová verze sbírky Zápisník pana Pinkeho. Toto tištěné vydání v sešitové podobě mělo velmi omezenou distribuci, a proto se nesetkalo s podstatnější čtenářskou ani kritickou odezvou. Za definitivní verzi sbírky lze považovat vydání z r. 1993, které se sice téměř neliší od zmíněného postsamizdatu (s výjimkou básně 20. červenec), ale mnoho textů je odlišně typograficky upraveno. Úvodní verše básní jsou v definitivní verzi vždy odlišeny kurzivou a následující text je mnohem pečlivěji členěn do odstavců a řádků tak, aby se blížil spíše volnému verši než básnické próze. Projevuje se to v častější segmentaci textu do krátkých odstavců a v odsazování závěrečného verše, který mívá charakter absurdní pointy či dovětku. Již z Murrerovy sbírky Mlha za zdí (1992) bylo zřejmé, že pro lyrický subjekt jeho básní není křes»anská tradice daností a jistotou. Při procesu poznávání se zde autor vrací do neurčitého snového časoprostoru, v němž ještě člověk nepojmenoval své místo ve světě pomocí předkřes»anských mýtů a ve kterém nezaujímal roli nadřazenou světu zvířat a neživých věcí. Již v této sbírce se klíčovým motivem Murrerových básní stává mlha, která není jen přírodním úkazem, ale personifikovaným noetickým principem, z jehož proměnlivosti se vše rodí a jenž se zjevuje vždy, když se člověku začnou zdát kontury předmětného světa příliš jasné. Dalšími klíčovými motivy jsou zahrada a dům, tedy ostře vymezené prostory, v nichž se člověk pokouší chránit své jistoty. I tyto neživé věci se v Murrerových verších chovají jako živoucí organismy, mají své tajuplné podzemí a z jejich sevření se lze osvobozovat vědomím duchovní vertikály. Zatímco v Mlze za zdí převažovaly krátké lyrické básně psané volným veršem, do sbírky Vyznamenání za prohranou válku (1992) jsou zařazeny kompozičně propracované cykly obsahující básnické prózy. Některé z textů této sbírky jsou propojeny líčením osudového vztahu k postavě Barbary, která je vedle Pinkeho další výraznou personou Murrerovy poezie.

Zápisník pana Pinkeho, jenž vznikal v letech 1982–1989, je možno považovat za syntézu rané fáze Murrerovy tvorby. Sbírka má podobu deníkových záznamů chasidského žida ze zapadlé vesničky Voronsko, která je s okolním světem spojena pouze železnicí. Jednotlivé zápisy jsou v úvodu stránky datovány a zachycují období mezi 6. březnem a 10. prosincem blíže neuvedeného roku. Kniha obsahuje celkem 91 zápisků pana Pinkeho a je zakončena nedatovaným dovětkem, jenž je podepsán autorem. Texty mají proměnlivý rozsah (od 3 do 45 řádků), struktura zápisků je však jednotná. Po dataci následuje krátký, typograficky odlišený lyrický text připomínající motto. Na ně navazuje pasáž kolísající mezi volným veršem a básnickou prózou, přičemž platí zásada, že ty kratší jsou spíše hutnými lyrickými básněmi plnými překvapivých kontrastů a tajemných zámlk, ty nejdelší připomínají básnickou minipovídku. Motto (o rozsahu 1–6 veršů) je někdy relativně uzavřenou výpovědní jednotkou vyjadřující pocity či názory lyrického subjektu („Jsem jiný, než bych byl,/ kdybych se znal,/ než jsem se narodil.“ 31); jindy mají charakter věcné, téměř scénáristické poznámky, jejímž cílem je určit místo a čas, v němž se odehrává následující pasáž, popřípadě navodit atmosféru („Kola vozu/ v hluboké cestě.“ 69 nebo „Mlha je hlas,/ hlas hlasu.“ 92). Pasáže za mottem jsou obvykle výrazně delší, jsou situovány do konkrétního prostoru Voronska a jejího nejbližšího okolí a obydleny rázovitými místními figurkami, promlouvajícími zvířaty, jež tvoří přirozenou součást světa lidí, a personifikovanými neživými předměty a jevy. Dojem autentičnosti popisovaných dějů je navozován zmínkami o korespondenci a ocitováním dvou dopisů, které doplňují pasáž za mottem. Samorostlý venkovský mudrc Pinke je pevně zakořeněn v tradicích svého kraje a své komunity. Druhou důležitou hlavní postavou je pražský obchodník Chaim Finke, který k Pinkeovi přijíždí pracovně, postupně si však starodávnou magičnost Podkarpatské Rusi zamiluje a rozhodne se zde zůstat. Pinke si píše s Ewaldem Murrerem, oceňuje na něm, že „má rád historie z našeho kraje“ (27), a Murrer ho proto v létě bez ohlášení navštěvuje. Zatímco v těchto epizodách Murrer organicky splývá s ostatními figurkami, dovětek v závěru knihy je psán z většího časového i prostorového odstupu a téměř nepříznakovým způsobem potvrzuje autorovo ztotožnění s fiktivním světem, který sám vytvořil. Nejdůležitější zvířecí postavou je černý kocour Elem Ryšon, který zde nevystupuje jako tradiční symbol tajemství či zla, ale je jakýmsi místním vychytralým vševědem, který dění nejen sleduje, ale přímo do něj zasahuje: „Pošta mi přinesla dopis psaný škrabavým písmem kočičí tlapky. Elem Ryšon mě zve do Voronska.“ (103). Mytickým protějškem Ryšona jsou bílí jednorožci, s jejichž rohy obchoduje žid Fuks. Bílý jednorožec se pro Finkeho postupně stává „oživlým snem“, symbolem čehosi ideálně čistého a fyzicky neuchopitelného.

Ve fiktivním světě oživlých předmětů a jevů je napětí mezi profánním a sakrálním přítomno například v kontrastu mezi polámanými housličkami cikána Dilmače a varhanní hudbou, která občas zaznívá z oblohy. Zvláště v první polovině zápisníku se texty skládají v mozaiku zachycující všednodenní magičnost života venkovanů spjatých s přírodou. Tajuplné děje se odehrávají hlavně v době mezi soumrakem a svítáním, v šeru nebo ve tmě. Domy i lesy jsou tmavé a prosvětluje je pouze světlo petrolejek, svící a ohnivé kořalky. Když se Finke ptá, proč Pinkeho dům nemá okna, odpověď zní: „Zdejší krajina, zvířata, vlkodlaci, trpaslíci – lépe bez oken.“ (6). Šedá či černá barva prostupuje uzavřený prostor vesnice i hospody v jejím středu. Noční scenerie zřejmě převažují i proto, že Pinke usedá ke psaní hlavně večer – provádí jednak rekapitulaci všedních úkonů („Saul Potok u svého cihlového domku, stromky sázel, duby.“ 44), jednak bezprostředně reflektuje hnutí své zjitřené obraznosti („Zde v černu tajemný květ vzkvétá v hodině půlnoční. Krásný bílý květ veliký.“ 43). Uzavřený mikrokosmos Voronska (název vesnice rovněž implikuje černou barvu: rusky voron = havran) Pinkemu přestává stačit ke štěstí a stále více je přitahován ideálem čistoty a jasu. Uvědomuje si, že je „poutníkem po malém kraji“ (76) a v posledním zápise odchází z Voronska „obklopen bělostí zimy“ a „oslněn srstí bílých jednorožců“ (102). Navzdory bílé barvě je v Murrerových textech mlha univerzálním živlem či zárodečnou matérií, jež stejnou měrou přináleží k mocnostem temna i světla.

Uvedené kontrastní motivy jsou podstatným stavebným prvkem tematické struktury textu, nejsou však vnímány jako neslučitelné krajnosti, zdánlivě vzdálené prostory se často prostupují: andělíčci vyhrávající na obloze na varhany shora vesele mávají na vesničany a nakonec je rozežene pes hostinského Bema. Murrer navazuje na folklorní a pololidové pojetí mytičnosti v tom ohledu, že kouzelné či posvátné věci dokáže přirozeně začleňovat do všedních výjevů. Místy se tak blíží chagallovskému prolínání světa ruských pohádek a židovských pověstí, jemuž je vlastní humorný odstup od vesnických figurek a spontánní radost ze zázračna. V jedné z básnických mikropovídek Murrer líčí, jak Pinke a Finke navštívili vědmu: v její chatrči to vypadá jako v kanceláři a kostlivec se svítícími očními důlky se více než bájnému Kostěji Nesmrtelnému podobá úslužnému úřednímu sluhovi. Archetypálnosti v její vážné i úsměvné podobě odpovídají používané jazykové prostředky, z nichž nejnápadnější je Murrerovo stylisticky příznakové zacházení se slovosledem a syntaxí. Zatímco lyrická motta jsou psána básnickým jazykem, který autor používal ve svých předchozích sbírkách, Pinkeho zápisky jsou stylizovány směrem k písmácké jednoduchosti a strohosti. Estetická působivost těchto záznamů spočívá v tom, že stejně lakonicky a místy i neohrabaně jsou popisovány události banální („Ráno řeka vyvrhla na břeh rybu.“ 17) i fantaskní („Na stromech sedí trpaslíci, shazují listí a dělají mi pod nohama podzim.“ 17). Vesměs jde o krátké, málo rozvinuté věty, které jsou paralelně kladeny vedle sebe nebo pod sebe. Dojem nepojmenovatelnosti tajemných dějů je podporován řetězením holých a jednočlenných vět („Bouře v podvečer hrozná./ Ptáci v letu zbití./ Cestování hůl za vsí leží opuštěná.“ 66). Dojmu starobylosti a vážné obřadnosti textu je dosahováno postponováním shodných přívlastků a častým kladením sloves na konec výpovědi.

Murrer svým fiktivním básnickým deníkem potvrzuje jednu z výrazných tendencí, které se projevovaly ve sbírkách básníků vstupujících do kontextu české poezie v první polovině devadesátých let minulého století – totiž potřebu stylizovat autorovo lyrické já do literární postavy, která vystupuje jako „on“ (tedy do básnické persony, která představuje jakési autorovo alter-ego). Několika básníkům, kteří v té době víceméně nezávisle na sobě začínali knižně publikovat, tento postup umožnil vyjádřit určitou míru distance nejen od vlastního subjektu, ale zároveň od zobrazovaného objektu i od básnické tradice. Četné doklady zmíněné tendence lze nalézt například ve sbírkách a básnických cyklech P. Motýla, J. Syrovátky, M. Langera, N. Holuba aj. Stylizované persony jejich veršů prožívají různé reálné i imaginární situace, jež často mají charakter relativně uzavřené dějové epizody, a v textech jmenovaných autorů proto nabývá na důležitosti epický prvek. Básnická persona je obvykle zobrazována v jednotlivých situacích, které jsou paralelně kladeny vedle sebe, aniž by byly propojovány do vyššího epického celku. Pro zmíněné autory bylo charakteristické nejen prolínání lyrických a epických postupů, ale také porušování vžitých žánrových hranic. To se projevilo mimo jiné v přejímání a transformování těch prozaických žánrů, u nichž část české literární kritiky v první polovině devadesátých let zdůrazňovala jejich autenticitu (čili nefiktivnost). Mladí básníci znovu zkoušeli možnosti žánrů autenticitní literatury (v čemž částečně navazovali na J. Koláře, J. Hanče i E. Bondyho), přičemž je přitahovalo napětí mezi tradičně chápaným deníkem a fantaskní mytičností dějů, postav a obrazů, jimiž zabydlovali prostor svých fiktivních deníků a zápisníků. Takovéto básnické deníky se vedle žánrového synkretismu vyznačují smyslem pro tajemno, jenž se v syntaktické úrovni projevuje zámlkami a eliptičností výpovědi, a lze je považovat za „reprezentativní žánr zjitřené subjektivity“ (V. Křivánek).

Murrerův Zápisník pana Pinkeho je oslavou snovosti a svobodné imaginace. Její zdroje však autor nehledal pouze v impulsech modernistické poezie, ale především v nejstarších vrstvách mytologie. To mu zároveň umožnilo dotknout se přirozené etiky člověka žijícího v souladu s přírodním řádem a poci»ujícího pokoru před věcmi a jevy, jež ho přesahují. Pou» pana Pinkeho za bílým jednorožcem je i přes svou archetypální zakotvenost originálním příběhem obyčejného člověka toužícího po čistotě a duchovním ideálu. Murrer bývá řazen mezi pokračovatele reynkovské tradice, stejnou měrou by se však dalo uvažovat – a to zvláště v případě Zápisníku pana Pinkeho – o rozvíjení odkazu Jakuba Demla či některých undergroundových autorů (např. vězeňské poezie I. M. Jirouse). Ze všech naznačených tradic Murrer osobitě čerpá hlavně v tom ohledu, že metaforické významy jeho básní se opírají o konkrétní, někdy až expresivně pojaté detaily ze všedního života a že zázračno je vnímáno jako přirozená součást běžné lidské zkušenosti.


UKÁZKA


29. říjen


Večerní toulky tmou,
sevřené hrdlo úzkostné.
Ruka kostná.

Mlha opadla. Celá ves běžela na náves,
dívala se vzhůru. Na obloze malí andělíčci
seděli, na varhany vyhrávali bujaře. Sedlák
Kornilov jim první zamával, pak již jsme
mávali všichni. I andělé nám mávali a volali
na nás.
Pak pes hostinského Bema náhle do oblak
vzlít, štěkaje andílky rozehnal, hříšník.
Domů jsme šli smutně. Bem na psa nemluvil,
k řetězu ho uvázal a těžký trest uložil.
Rabi se usmíval, starého psa chlácholil,
trest mu zlehčoval. V noci pak neviděn, prý
taroky s ním hrál.
(99)


VYDÁNÍ

Ewald Murrer: Zápisník pana Pinkeho, in margine, Praha 1991.

2. vydání, Inverze, Praha 1993.


V anglickém překladu: The Diary of Mr. Pinke, přeložila Alicie Piš»ková, Twisted Spoon Press, Praha 1995.



REFLEXE

Celá kniha se vlastně stává jednou velkou zprávou o návratu do snu, na nějž se s námahou rozpomínáme, zpáteční cestou ke kořenům duchovna, do doby, kdy skutečnost byla ještě celistvá, čas plynulý a hladký. Andílci a létající pes, stromy, které vás obejmou jak bratra, příznivý vítr. Pan Pinke žije sám v domě bez oken, jeho čas je však plný návštěv, toulek a putování, pozoruje a vnímá krajinu kolem sebe, stejně tak jako panoptikální přehlídku svých přátel, laskavým a lahodným jazykem rozmlouvá se čtenáři o ztracené době autentického bytí, kdy ještě nebylo rozporu mezi životem a poznáním. Popisem dávných tajemství se ovšem také on dopouští jejich vytržení z mlčenlivého řádu počátků a utvrzuje rozpad původní jednoty člověka a jeho nejbližšího světa, jak je vyjádřen v samotném tvaru Murrerovy knihy.
Jiří Studený: „Zpátky do snu“, Iniciály 1991, č. 19–20, s. 58.


Svět Murrerových textů je prostě od nezprostředkované životní zkušenosti oddělen jazykem určité literární tradice, jezdí se v něm na voze či na povětroni, ne v upocené tramvaji, pije se jiskrné víno z číší, a ne zteplalé pivo u výčepu. Není to zpověď, nedá se měřit tzv. autenticitou, je to jemná konstrukce, kterou můžeme soudit podle toho, jak v obecnost svých obrazů přijímá a přitom neredukuje i naše osobní, jedinečné příběhy. […] Symbolika Murrerových textů vyvstává zřetelně z pozadí jiných poetik, ale máloco je jim tak vzdálené jako okázalost mezitextových her, tak oblíbených v dnešní literatuře zaujaté nitrem vlastního jazyka a mezemi vlastních možností.
Pavel Janáček: „Krajina pro jeden každý náš příběh“, Lidové noviny 19. 8. 1993 (příl. Národní 9, č. 33, s. 2).


[…] čas je na jedné straně určen datováním jednotlivých zápisů v lineární posloupnosti dnů v roce, na straně druhé vysunut do jakéhosi „mimočasí“ neuvedením konkrétního letopočtu. […] Atmosféra je dominantou mozaiky detailů, které s obdivuhodnou jemností a citem komponuje autor v celek uzavřený a svrchovaný, v celek držený a udržený v celém díle. Zdá se, že teprve imaginativní, svézákonný, poetizovaný deník plně odpovídá povaze Murrerovy „múzy“, která byla v předchozích sbírkách spíše mrzačena v básních a drobných prózách. Je to „múza“, jíž nevyhovuje báseň ani drobná próza svou izolovaností a uzavřeností, nýbrž právě deník možností spojit krátké, fragmentální texty ve vyšší celek atmosférou a „vypravěčem“.
Tomáš Reichel: „Zápisník pana Murrera“, Host 1993, č. 5, s. 206.


V Zápisníku pana Pinkeho (1993) je cesta k prvotnosti rozestřena i v samotné formě knihy: jde o deníkové zápisky chasidského Žida pana Pinkeho, jejichž hrdinou je též Ewald Murrer. Básník putuje ke svému druhému já, přičemž jedním nechává zrcadlit druhé. Murrerův Pinke je určitý vypravěčsky, ale zcela zastřený časově; jako by se vyprávělo na pomezí skutečnosti a snu, času a mytického zá-časí.
J. Trávníček: „Zprůzračňování“ in Z. Kožmín – J. Trávníček: Na tvrdém loži z psího vína, Brno, Books 1998, s. 268.


SLOVO AUTORA

Nebojíte se, že vaše poezie není nová?

Ne. Naopak jsem rád, že je z mé poezie patrná návaznost na některé velmi staré směry. Inspiruje mne lidová poezie, pohádky, mýty, legendy. Z nich si „výpůjčuji“ symboliku, promíchávám ji se symbolikou novodobou a směs pak vlévám do nádob tvořených křehkým náznakovým příběhem, který nemá za úkol vyprávět sám o sobě, ale naznačit čtenáři, jak vnímat příběh vlastní. Nebojím se starého. Nikdo není výlučný, každý svou dovednost hledá v minulosti, ve zkušenosti lidstva. […] Vlastně mohu říci, že má poezie „nová“ je, protože každý poetický svět, který se dokáže vymezit a charakterizovat, je nový.
„Dívám se skulinkou snu“ (rozhovor vedl Pavel Janáček), Lidové noviny 7. 8. 1993, s. 5.


BIBLIOGRAFIE OHLASŮ


KNIŽNĚ. J. Trávníček: Zprůzračňování in Z. Kožmín – J. Trávníček: Na tvrdém loži z psího vína, Brno 1998, s. 266–270.

RECENZE. J. Studený, Iniciály 1991, č. 19–20; T. Reichel, Host 1993, č. 5; P. Janáček, Lidové noviny 19. 8. 1993 (příl. Národní 9, č. 33); F. Jeřábek, Lidová demokracie 26. 8. 1993; (vlk), Český deník 14. 9. 1993, č. 213; J. Brünner, Severočeský regionální deník 15. 3. 1994; J. Hinman, The Prague Post 1995, č. 36 (příl. Night & Day).

Portréty od ostravského malíře Miroslava Sabeva

S Mirkem Sabevem jsem se seznámil náhodou. Jsem rád, že jsem ho poznal. Hodně toho prožil, mnoho toho viděl, jistou dobu žil v cizině jakožto potulný kumštýř, pohledem zdola důvěrně poznal Francii i severní Afriku. Sáhnul si až na dno, ale dokázal překonat své slabosti a stal se z něj duchovně silný člověk milující svět.

Jakožto výtvarník je - pokud vím - samoukem. Vystavování se stále více vyhýbá. Čím více toho umí, tím méně chce být vidět. Z jeho poslední tvorby mne zaujal zvláště cyklus na téma „křížové cesty“, ale v paměti mám hluboce zaryty i některé solitéry, které prý nikdy nevystaví ani neprodá.

Když mě požádal, zda mě může portrétovat, byl jsem velmi překvapen. Zpočátku jsem si myslil, že mu jde pouze o řemeslo, o jakési cvičení. Malba, která následovala téměř rok po skicách a kresbách, mne přesvědčila, že Mirkovi nešlo jen o rutinu. Vážím si toho!

(formát kreseb: 30×42, formát malby na kartonu: 70×100)

Panoptikum lidské erotiky

Po několika letech jsem se nechal přesvědčit, abych napsal recenzi pro Tvar. Ne že bych proti tomu obtýdeníku něco měl, ba naopak! Ale psaní krátkých recenzí mne tak nějak přestalo bavit. V poslední době dávám přednost delším kritickým úvahám a esejům. U recenzované knihy - ale ani při psaní recenze na ni - jsem se tentokrát vskutku nenudil…

Jan Křesadlo: Slepá bohyně a jiné příběhy

Jan Jandourek − Tartaros, Praha 2006

Tvar, 2006, č. 13


Čas letí, vědecké týmy sepisují dějiny, knížky jsou vydávány, kritikové je hodnotí, ale literární dílo Jana Křesadla pořád nějak nemůže v českém kontextu zakotvit. Na jedné straně je Křesadlova próza stále ještě vnímána jako cosi extrémního, a tudíž málo vhodného pro školské pojetí literatury; na druhé straně se v úzce vymezených čtenářských vrstvách (jež tvoří hlavně fanoušci sci-fi a „nezávislí“ intelektuálové) stala předmětem kultovního obdivu. Počátek tohoto stavu je třeba hledat v době zhruba před patnácti lety, kdy bylo Křesadlovo dílo vydáváno v sešitových či brožovaných edicích − tedy v podobě, která je v Čechách (ne vždy právem) spojována s čímsi myšlenkově „levným“. Také Slepá bohyně poprvé vyšla v podobě, která připomínala spíše čtivo typu „Večery pod lampou“ než tematicky výjimečný cyklus povídek od osobitého autora české prózy. Nyní tento text vyšel v pečlivé úpravě, na kvalitním papíře a v tvrdé vazbě. Editoři nijak nezakrývají, že by se jim líbilo, kdyby tato sličná knížka stála na počátku křesadlovského comebacku.

Slepá bohyně tedy poprvé vychází v knižní podobě a původní verze byla nyní doplněna o tři další povídky z Křesadlovy pozůstalosti. Čtenářská atraktivnost by mohla spočívat v tom, že většinou jde o povídky spojené tématem sexuálních deviací. Vydavatelský risk lze spatřovat ve skutečnosti, že byl zvolen titul relativně nejméně typický pro autora, jehož tři zřejmě nejlepší romány prošly přísným výběrem Josefa Škvoreckého a byly publikovány v Torontu (Mrchopěvci, Fuga trium, Vara guru). Kvalita těchto románů byla dána především autorovou schopnosti vytvářet groteskní fikční světy a komentovat je z pozice výjimečně erudovaného vypravěče se smyslem pro osobitý černý humor. Slepá bohyně se od zmíněných románů liší nejenom žánrem, který má naprosto jiné zákonitosti, ale především tím, že se zde autor vzdává radosti z „nezávazné“ hry na fikci. Černý humor přítomný v lidském sexuálním chování není v těchto Křesadlových povídkách dán pobaveným odstupem, ale stává se často až tragickou daností, z níž není úniku a na niž není léku. Mnohem více než v ostatních prózách je zde patrné, že literární tvorba pro Křesadla nebyla pouze aktem radostného tvoření, ale stejnou (či místy dokonce větší) měrou aktem zbavování se nefiktivních − zaslechnutých či přečtených − příběhů, s nimiž se setkával při své profesi klinického psychologa. Tyto příběhy o sexuálním chování navenek „normálních“ figurek a postaviček jsou často tak neuvěřitelné, že se Křesadlo vzdává uměleckého přepisu a s jistými rozpaky svému čtenáři nabízí cosi jako nestylizované popisy toho, co se skutečně stalo. Autor má tendenci zdůrazňovat, že mnohé povídky mají reálný základ − místy to působí, jako by se bál nařčení z přílišné fantazie. Snad až příliš často a se skromností, jež se s odstupem času jeví jako stále méně pochopitelná, Křesadlo dává najevo, že zvolené téma je silnější než jeho spisovatelské schopnosti. Povídka Skrupule začíná povzdechem: „Zasloužila by si možná lepšího spisovatele.“ Erotická povídka Hra na jelena napsaná ve stylu naprosto neuvěřitelné crazy comedy je uvozena podobně skeptickým doznáním, po němž následuje téměř zoufalá otázka: „Kde, Hrabale, je tvé zlatisté smrduté pero, kterým se tak elegantně vznášíš na samé hranici pornografie, neopouštěje však ani na okamžik oblast krásné slovesnosti?“ Křesadlovo řešení vlastní nedostatečnosti před silnými tématy je však důvěryhodné – jednoduchý realismus je způsob psaní, který nepodléhá módním konjunkturám. Pouze v jediném případě se autor přiblížil formě klasické povídky, v níž nesmí být ani slovo navíc (Průjezd). V závěru několika povídek dal najevo, že se ho zdánlivě jednoduše zapsané příběhy bytostně dotýkají a že v nich cítí přesah („Doktor Parma zdvihl sklenici a připil prázdné černotě za oknem…“ nebo „Když pak znovu vykročil, byla na jeho ramenou hrůza a smutek vesmíru…“).

Mezi výhody zdařile zkomponovaného povídkového cyklu patří také fakt, že v něm často obstojí i relativně slabší povídka, která by neunesla samostatnou publikaci, ale ve struktuře celku získává další významy. Čtenář je například ochoten přehlédnout evidentní řemeslné nedostatky sadistického příběhu z doby Petra Voka (Masopust), protože si před chvílí přečetl skvělou grotesku o českém emigrantovi, jehož spokojený sexuální život spočíval v tom, že se každou neděli nechal orálně uspokojit losem v zoologické zahradě… (Výlet) Struktura povídkového cyklu však není libovolná, což dokazuje i rozšířená verze Slepé bohyně. Závěr cyklu byl citlivě doplněn povídkou Travestie, která obsahuje brilantně zkomponovaný věnec sonetů, jehož autor umírá (jak jinak?!) během krajně trapné erotické scény. Tato nová, editorem dodatečně doplněná pointa rozhodně nejde proti smyslu celku. Předchozí povídky jsou plné Křesadlových nejistot o smyslu psaní a o tom, zda vůbec dokáže psát. Věnec sonetů nabízí jednoznačnou odpověď: Uměl to jako málokdo jiný, by» tomu nepřikládal žádný hlubší smysl.

Dharma

Ukázka z mého překladu dalajlamova Otevírání oka moudrosti.

Nejvyšší povinností, kterou jakožto lidé máme, je nalézt způsob, jak se zbavit veškeré strasti a utrpení (duhkhy) (5). Všechny živé bytosti touží po pohodlí a štěstí a snaží se vyhýbat utrpení. Dále platí, že tato touha po štěstí není pouze záležitostí učených a inteligentních lidí, ale týká se všech bytostí na světě, dokonce i těch nejméně důležitých. A» už jde o vás, o mne nebo o tvory živočišné říše, všichni si shodně přejeme, aby se radost neustále zvětšovala a bolest ustupovala. K odstranění duhkhy může dojít pouze tehdy, když o to jedinec sám usiluje. Nemá smysl si stanovovat velkolepé cíle, a potom se posadit a čekat, až se samy naplní, protože tento postoj, který lze nazvat leností, nevede ani k odstranění duhkhy, ani k většímu pocitu štěstí. Je nezbytné zdůraznit, že všechny složky duhkhy vyrůstají z konkrétních příčin, čímž umožňují, abychom duhkhu mohli zkoumat a abychom ji dokázali odstranit.

Odhalíme-li kořeny duhkhy a odstraníme-li je, pak můžeme dosáhnout š»astného a úspěšného života.

Pokud toho chceme dosáhnout, je naprosto nezbytné, abychom se věnovali těm pohnutkám, jež vedou ku štěstí, a abychom se vyhýbali všemu, co zapříčiňuje vznik duhkhy.

Buddhova dharma nám ukazuje, jak toho můžeme dosáhnout. Kromě dharmy neexistuje žádný jiný prostředek, jímž lze dosáhnout štěstí a ukončit utrpení, nebo» právě v dharmě je vyložen správný postup, který dovede každého, kdo se jí řídí, k dosažení cíle. Pokud člověk žije v souladu s dharmou, dává tím smysl nejen tomuto životu, ale dbá také o to, aby i budoucí životy byly š»astné a úspěšné. Aby toho mohlo být dosaženo, musí člověk pochopit samotný základ dharmy. Když ho pochopí, úplně to změní jeho život, nebo» je obrovský rozdíl mezi životem člověka žijícího bez dharmy a člověka, jenž se v ní dobře zabydlel. Zatímco člověk bez dharmy je například zoufalý, když onemocní, nebo» mu to způsobuje duševní i tělesné utrpení, člověk dharmy si uvědomí, že takové nepříjemné zkušenosti jsou přirozené a v životě se jim nelze vyhnout. Kromě toho si dále uvědomí, že duhkha, která nás v průběhu života běžně navštěvuje, je ve skutečnosti výsledkem zážitku z minulé negativní karmy (skládající se ze všeho zlého, co jsme někomu v minulém životě úmyslně způsobili). A kromě toho si je dále vědom toho, že jeho bolestné pocity jsou prostě základem řetězce narození, smrti a znovuzrozování (skrt. samsára) a že jde o věci, jež si musí každý vyzkoušet. Každý člověk snáší duhkhu podle toho, jak daleko dospěl v poznávání a prožívání dharmy. Jinými slovy – veškeré fyzické bolesti je možno snášet naprosto snadno a stačí k tomu pouhá síla duševních pochodů.

Všechny pocity, které prožíváme, a» už jsou příjemné, bolestné nebo neutrální, mají své příčiny a bez nich nemohou existovat. Jak se praví v pojednáních (šástrách), radost i bolest fungují na základě principu příčiny a následku. Osoba, která nedbá na zákonitosti dharmy, nechápe tyto příčiny a následky a domnívá se, že radost a bolest jsou záležitostí náhody. Samotným základem dharmy je skutečnost, že člověk musí sám pochopit svou vlastní duhkhu, což mu umožní, aby o příčinách duhkhy hovořil s ostatními. Vskutku religiózní člověk se ztotožňuje s názorem, že je zodpovědný za příjemné i neuspokojivé pocity, jež sám zažívá, nebo» jsou způsobovány jeho vlastní karmou. Je si vědom toho, že plodem negativní, nepoučené a škodlivé karmy je bolest, zatímco poučená a dobrotivá karma způsobuje pocit štěstí. Zatímco vskutku religiózní člověk je schopen pohlížet na věci tímto způsobem, člověk bez dharmy, který – jak jsme se zmínili výše – nechápe princip příčiny a následku, se rmoutí a naříká, kdykoliv je mu nedobře, avšak tím jen posiluje svou duhkhu. Proto mu není umožněno, aby zažil opravdové štěstí dharmy. Lidská osobnost se skládá jednak z fyzického těla, jednak z různých mentálních a citových pochodů, jež jsou souhrnně nazývány „mysl“ nebo čitta. Mysl je mnohem důležitější než tělo. (6) Protože mysl vládne tělu, příjemný i bolestivý tělesný prožitek do značné míry závisí na mysli. Pokud se člověk odchýlí z cesty dharmy, pravděpodobně prožije mnoho utrpení. Někteří lidé kupříkladu touží po radostech, jež přináší bohatství, a proto se snaží získat více peněz. Od samotného počátku je budou sužovat obavy, že ani jejich obrovské duševní a fyzické vypětí možná nebude stačit k tomu, aby dosáhli vytouženého cíle. Jsou kvůli němu ochotni podstoupit jakékoliv útrapy. Samozřejmě je bude trápit nejistota, budou se bát, že je někdo oloupí, že o své bohatství přijdou, že je promrhají atd., ale to je jen další podoba duhkhy čili strasti. Proto hledají způsoby, jak chránit svůj majetek, a protože není vyloučeno, že se jejich zájmy střetávají se zájmy ostatních, přestávají žít v souladu se společností a přispívají ke vzniku soupeřících frakcí. To rozdmychává zlobu a nenávist a tyto vlastnosti v srdcích lidí bez dharmy postupně nabývají vrchu. I ten největší boháč nakonec zemře a jeho žárlivě střežené bohatství připadne někomu jinému. Takovéto utrpení, jež jde obvykle ruku v ruce s bohatstvím, je způsobeno tím, že nebyla řádně pochopena dharma. Pro člověka, jenž důkladně pochopil dharmu, je získané bohatství kapkou rosy na stéble trávy, a proto se vzdává nekonečné honičky za stále větším ziskem. Pokud takový člověk z jakékoliv příčiny přijde o majetek, netrápí ho to.

Podobně je tomu v situacích, kdy je člověk tupen či ostře kritizován, avšak nijak hluboce ho to nezasahuje, protože nelpí na věhlasu svého jména. Takovéto jednání ze strany protivníků bude pak mít na člověka stejně malý účinek jako slova, která narazí na kámen, a bude stejně bezvýznamné jako ozvěna. Stranou stojící člověk se nemusí vypořádávat s dlouhodobým nepřátelstvím, netrpí úzkostí, ledaže přijde o přízeň příbuzných či mocných, ba netrápí se ani porážkou. Žádný z osmi světských stavů (skrt. lókadharma) – zisk, ztráta, čest, ztráta cti, hanba, chvála a štěstí či bída – nemůže takového člověka vyvést z míry; pokud by k tomu přece jen došlo, bylo by to způsobeno nedostatečným pochopením dharmy, popřípadě tím, že člověk sice pochopil dharmu, ale nedokázal ji ve svém životě využít.

Ze samotné podstaty dharmy skutečně vyplývá, že prostředky, jimiž lze dosáhnout smyslového uspokojení, nemají větší moc než kapka rosy na stéble trávy před východem slunce. Toto tvrzení, jež odpovídá dharmě, není pouhou domněnkou, ale skutečností, které si můžeme všimnout ve svém životě i u ostatních lidí. Na zážitek, jenž se pokoušíme pochopit, bychom měli nahlížet prostřednictvím podmínek, které tomuto zážitku předcházely. (7) Toto je vědecký způsob využití dharmy, který nám ukazuje, jak máme rozumět příčinám a následkům. Nedostatečnost prostředků, jimiž lze dosáhnout smyslového uspokojení, se projeví při analýze jednotlivých činitelů, avšak lidem se to nedaří pochopit. Když člověk konečně pochopí, že za radosti se musí draze platit, že je nejisté, že si tyto radosti řádně vychutná, že radosti vyplývají z celé řady podmínek a že jejich podstata je nestálá a prchavá, pak teprve pocítí potřebu dharmy, což výrazně pozmění jeho život. Hledání požitku, které má za následek žádostivost, nenávist a ulpívání, se mění v hledání dharmy. Ty poskvrny mysli, které byly dříve nezkrotné, nebo» naprosto ovládly mysl, jež nedbala na dharmu, náhle ztratily sílu, nebo» byly pojmenovány příčiny jejich vzniku. Jestliže člověk pozná cestu dharmy a jestliže se jí jeho mysl naprosto oddá, je pak schopen odolávat náporům těchto poskvrnění mysli (skrt. kléša) pomocí sebeovládání, zdrženlivostí a bystrým úsudkem a měl by se snažit, aby se jich úplně zbavil.

Dharma člověka učí pochopit, že se může osvobodit od nejrůznějších těžkostí souvisejících s duhkhou, a» už jsou vnitřní nebo přicházejí zvenčí, a že lze zmírnit bouři utrpení, která zuřivě zmítá ostatními lidmi.

Pokud člověk nedbá na dharmu, čeká ho takovýto sled událostí: neustálé střety s nepřáteli, jejichž počet bude narůstat; protivenství vyplývající z honby za sobeckými cíly; snaha porazit v tomto boji své protivníky vedená touhou triumfovat jako vítěz. Ti lidé, kteří takto vnímají svět, se pokoušejí dosáhnout toho, aby byl jejich národ mocný, a za tímto účelem vyzbrojují svou armádu těmi nejvíce smrtícími zbraněmi. Pak se připravují na hrozné války, nebo» již nejsou schopni dospět k mírovému urovnání sporů. Tyto neovládnuté poskvrny v srdcích jednotlivců způsobují silné proudy žádostivosti, nenávisti, pomýlení, zloby, lakoty, domýšlivosti, krutosti, násilí apod., které se nakonec spojí a začnou působit plnou silou jako rozbouřený veletok, který všechno strhává s sebou. (8) Nelze před ním uniknout, což má za následek, že lidé jsou nuceni jednak jinak, než by si přáli, protože se nacházejí v prudkém přívalu duhkhy; kdyby však tito lidé pochopili dharmu a nechali se jí vést, tento nával utrpení by ustal.

Jak jsem se už zmínil v předchozích odstavcích, lidský život je v rukou mysli a jejích jednotlivých vlastností. Proto platí, že zahleděnost do sebe, závist, žádostivost, nenávist i podvádění jsou výsledkem činnosti mysli, ale protože jsou škodlivé jak pro člověka samého, tak pro ostatní, nazývají se tyto vlastnosti špatnými dharmami. Právě tak platí, že přátelství, laskavost, ochota pomáhat, oddanost, odříkání a důvěra jsou rovněž výsledkem činnosti mysli, ale protože působí pozitivně, říká se jim blahodárné dharmy (skrt. kušaladharma).

Působením takových blahodárných dharem je možno z mysli odstraňovat nedostatky a poskvrny, a pokud jsou tyto dharmy záměrně pěstovány, mohou člověka uchránit od toho, aby neutonul ve svých vlastních pochybeních. Když se chce člověk zbavit poskvrnění své mysli, může mu velmi pomoci, když bude rozvíjet svůj morální cit (skrt. hrí), protože si bude hluboce vážit takových vlastností, jakými jsou laskavost (skrt. maitrí), soucit (skrt. karuná) a sdílení radosti s ostatními bytostmi (skrt. muditá). Strach, že nás ostatní budou odsuzovat (skrt. anapatrapá), také pomáhá, protože člověku brání, aby se nezapletl do něčeho nezákonného či nemorálního. (9) Tyto dvě ctnosti opravdu připomínají strážce, který člověka ochraňuje, aby nepáchal nic zlého. Jsou natolik účinné, že člověku brání, aby se bezstarostně nedopouštěl nepatřičností, a vedou ho k tomu, aby žil pokorně. Pokorný člověk žije š»astně a klidně a život pro něj není něčím, co nemůže unést.

Z výše uvedených důvodů by člověk měl pochopit samotnou podstatu dharmy a měl by se v životě řídit jejími zásadami.

Znovuzrození

(skrt. punarbháva) (10)

Měli bychom si uvědomit ještě jednu důležitou věc: životem, který člověk právě žije, nic nekončí. Člověk svou povinnost nesplní pouze tím, že si zpříjemní život. Člověk má před sebou budoucnost, jež se skládá z mnoha dalších zrození, a to vše může trvat velice dlouho. Cesta, po níž se člověk musí ubírat, ho může provést mnoha zrozeními, a pokud chce dosáhnout toho, aby byla š»astná a neobsahovala duhkhu, je třeba zvážit, jakých vhodných prostředků je třeba použít. Naším nejdůležitějším cílem je samozřejmě osvobodit se od světského štěstí i duhkhy a dosáhnout nejvyššího klidu či štěstí, jež se nazývá nirvána.

Proto bude užitečné, když si budeme opakovat, že pouhé dosažení štěstí a bohatství není pro tento život hodnotným ani uspokojivým cílem. Jakmile tento život skončí, pracně dosažené štěstí a bohatství skončí také, avšak proud mysli bude neustále plynout dál a projde zkušeností zrodu nového života, jak to odpovídá vývoji karmy. Pokud člověk v tomto svém životě koná dobré skutky, v dalších jeho životech budou vytvořeny podmínky k tomu, aby byl š»astný. Tohoto správného jednání, jež přináší plody až v budoucnosti, je možno dosáhnout jedině prostřednictvím dharmy.

Platí tedy, že se ti lidé, kteří nedbají na dharmu a nechápou její hloubku, trápí pochybnostmi o znovuzrození. Zřejmě předpokládají, že vědomí, které v tomto životě částečně závisí na fyzickém těle, je s ním naprosto svázáno a že je s ním tedy neodlučně spojen vznik vědomí i jeho zánik. Dále se rovněž domnívají, že tento současný život nemá žádnou spojitost s minulým bytím. Myslí si, že mají pravdu, protože uvažují následujícím způsobem: události tohoto života vnímáme a pamatujeme si je, a proto bychom si také své minulé životy měli uvědomovat prostřednictvím paměti. Kromě toho se o existenci minulých či budoucích životů nikdy nepřesvědčili na vlastní oči. Proto prohlašují, že smrtí se tělo promění na čtyři živly (čtyři velké prvky) (11) a vědomí se přitom rozplyne jako duha na obloze. Pohled těchto lidí je značně omezený, protože si myslí, že mysl trvá v závislosti na fyzickém těle, ale nedokáží pochopit, že mysl také nemusí záviset na svém nedokonalém fyzickém základu.

Z filozofického hlediska je podstatou výše uvedených tvrzení názor, že v tomto životě vědomí vzniká nevědomým působením anorganických prvků. Z toho vyplývá, že podstata této předpokládané příčiny (nevědomé prvky) se liší od předpokládaného výsledku (vědomá mysl), což se shoduje s názory některých materialistů, kteří s určitostí tvrdí, že se příčina a výsledek musejí lišit: stejně jako lupa od ohně, který způsobila, nebo jako víno a následná přiopilost.

Dále však také existují logikové „školy spontánního vzniku“ (12) a ti tvrdí, že věci povstávají bez příčiny. Kdo zapříčinil, že trn je ostrý nebo že paví ocas září duhovými barvami? Kdo kdy spatřil stvořitele takovýchto věcí? A pokud jde o postoj nenásilí a altruismu, může někdo s jistotou tvrdit, že viděl výsledky takového jednání? Cožpak neexistují lakomci, kteří jsou bohatí, a vrazi, kteří žijí dlouho? A proto tito logikové říkají (a dokládají to podobnými příklady), že není správné předpokládat nějakou souvislost mezi příčinou a následkem.

V minulosti někteří učitelé (nikoliv buddhisté) tvrdili, že s pomocí nadpřirozených schopností (skrt. abhidžňá) viděli, jak se muž, který byl v minulém životě chudý, znovu narodil do bohaté rodiny. (13) Na základě tohoto vidění dospěli k názoru, že teorie znovuzrození je správná, ale nesouhlasili s myšlenkou, že mezi minulým a tímto životem existuje vztah příčiny a následku.

Jiní, kteří pravidelně meditovali a dokázali se povznést do nejvyšší sféry tvarů a sféry bez tvarů (skrt. rúpávačara, arúpávačara), se začali domnívat, že již dosáhli osvobození - stavu nirvány. Ačkoliv sami sebe ubezpečovali, že již jsou osvobozeni, poté co zeslábla síla jejich meditačního pohroužení (skrt. dhjána), zjistili, že stále ještě podléhají znovuzrozování. Na základě této zkušenosti odmítli učení, jež hovoří o úplném osvobození, a začali prohlašovat, že takové osvobození neexistuje. (14)

Poté co jsme uvedli různé mylné názory, které se nakupily ve spojitosti s naukou o znovuzrozování, měli bychom si ujasnit, že pro něj svědčí mnoho pádných důkazů, jimiž lze jeho pravdivost prokázat nade vší pochybnost. Měli bychom o tom uvažovat následujícím způsobem: a» už se v mysli objeví jakékoli vědomí, stane se tak v závislosti na sledu předchozích stavů mysli (v tomtéž sledu, který označujeme jako kontinuum jednotlivých „myslí“, jež dohromady tvoří jedinou mysl). (15) Z běžné každodenní zkušenosti je zřejmé, že si člověk jakéhokoliv věku, a» už jde o chlapce, mladíka nebo postaršího muže, pamatuje minulé události, jež se mu staly v současném životě. Ve skutečnosti jsou jeho současné zážitky založeny na znalostech, které získal již dříve. Život je vlastně proudem takovýchto zážitků a předchozích zkušeností, jež se do nich promítají. Je naprosto zřejmé, že jakékoliv vědomí vyrůstá z nějaké dřívější příčiny a že neexistuje žádná vnější příčina, jež by vedla ke vzniku a uvědomění si vlastního vědomí (nebo» člověk si dokáže zachovat pouze vědomí získané prostřednictvím osobní zkušenosti, a to jen ve svém vlastním kontinuu mysli). Mysl člověka tak vytváří základ pro budoucí schopnost rozumět. Jinak řečeno, vědomí se nezakládá na hmotných zdrojích, protože jejich podstata se liší od mysli. Je tomu naopak, protože vědomí je způsobováno příčinami, jež nejsou materiální povahy, jeví se nám jako cosi stejně nehmotného a tomu všemu dohromady říkáme současný život. Každý stav mysli vzniká v závislosti na jiném stavu mysli.

Život není pouze souborem hmotných příčin a podstat, ale je sledem mentálních zážitků; existenci jediné mysli předcházely dřívější jednotlivé mysli, jejichž podstata byla totožná. Z tohoto důvodu platí, že současný život ani neexistuje bez příčiny, ani nemá žádnou vnější příčinu, ani není způsoben vlastnostmi hmoty. (16) Když někdo tvrdí, že život je proudem stavů mysli (skrt. čitta), jež mají totožnou podstatu, znamená to, že současný stav mysli je jednak podobný minulým stavům mysli, jež mají totožnou podstatu, jednak na nich závisí. Tak je to vykládáno filozofií, která se domnívá, že podobné se rodí z podobného.

Mysl je průzračná a zářivá (17), je skutečným vědomím existujícím o sobě. Z toho vyplývá, že příčina vědomí nemá odlišnou podstatu. Kdyby tomu tak bylo, tak by spolu s tím, jak tělo roste a poté zaniká, procházela stejnými procesy také mysl. Kromě toho by mysl mohla být přítomna i v mrtvém těle (protože podle materialistických názorů není mysl ničím jiným než vlastností prvků). Tvrzení, že existuje vztah mezi myslí a tělem, je naprosto správné, ale člověk by se proto neměl domnívat, že mysl prýští z těla. Právě tak je správné, když říkáme, že růst a zánik mysli do určité míry závisí na našem fyzickém těle, přesto však tělo nelze nazývat hmotnou základnou mysli. Hmotný předmět nikdy nemůže být příčinou vzniku mysli, a proto lze tělo považovat pouze za vedlejší či doplňující příčinu. Hmotná složka bytosti (skrt. rúpa) stojí v protikladu k mysli (skrt. čitta), jež je mentální složkou bytosti (skrt. náma). To, co není myslí, nemůže se jí stát, a stejně tak se mysl nemůže stát ne-myslí, protože podstata mysli a ne-mysli je odlišná. Lidé, kteří na takovéto věci nahlížejí zvnějšku, tvrdí, že podobná proměna je možná, a uvádějí přitom příklady proměn hmotných věcí. (18) Dále říkají, že tvar se může stát čímsi beztvarým, nebo naopak, že arúpa se může vyvinout v rúpu. Beztvaré (skrt. arúpa) stavy mysli srovnávají s prostorem, ale – jak každý ví – ne-prostor se nemůže stát prostorem, stejně jako prostor se nemůže změnit v ne-prostor. Hmotná příčina vzniku těla se skládá z mužského spermatu a ženského vajíčka, ale nemůže být zároveň (hmotnou) příčinou vzniku mysli dítěte, pouze jeho těla. Víme, že vědomí patřící otci se nemůže přemístit do jeho dítěte, a proto není těžké pochopit, že právě tak jako hmotné elementy patřící rodičům nemohou být příčinou vzniku dětské mysli, ani mysl matky a otce nemohou být její příčinou. Kdyby bylo možné přemístit vědomí rodičů do jejich dětí, potom by se inteligentním rodičům nemohlo narodit pomatené dítě. Ve skutečnosti je tomu tak, že mysl z minulého života je příčinou vzniku mysli v tomto životě. Není ovšem pochyb o tom, že tělo vzniká spojením spermatu a vaječné buňky. Na tomto místě je třeba položit si otázku. Když ve vztahu mezi myslí a tělem nejde o hmotnou příčinu a o něco odvozeného z hmotné příčiny, o jaký jde potom vztah? Odpověď najdeme v karmě čili ve schopnosti vědomě jednat určitým způsobem, která tuto spojitost vysvětluje. Vidíme, že právě narozené děcko nebo telátko ví, jak má sát mléko, později se naučí samo jíst, začne být nenasytné a zlobí, avšak kde se to všechno naučilo? Tato vrozená schopnost může být způsobena jedině karmou, pochází z minulého života a právě v ní se nachází spojitost mezi tělem a myslí v tomto životě.

Není správné domnívat se, že neexistují žádné minulé a budoucí životy jen proto, že je nikdo neviděl. To, že něco nejsme schopni vnímat, ještě nedokazuje, že jde o neexistující věc. V současnosti si to lze ukázat na mnoha příkladech, protože s pomocí moderních přístrojů poznáváme mnoho skutečností a vidíme mnoho věcí, které byly pro předchozí generace neznámé. Podobně byla existence minulých životů potvrzena lidmi, kteří se dokáží meditačně soustředit (skrt. samádhi). (19) Když se pohroužili do nejvyšších vrstev, v nichž je soustředění ducha velmi jemné a dokáže vnímat velmi jemné podněty, prožili svá dřívější zrození. Někteří velmi zkušení znalci meditace si dokázali vyvolat mnoho dřívějších životů, a to velmi detailně. I když nebudeme brát v potaz svědectví takovýchto velkých mistrů hluboké meditace, v současnosti bylo a stále je mnoho důkazů, jimiž lze doložit existenci znovuzrozování, a to v mnoha zemích světa. Občas se stane, že malé děti začnou hovořit o tom, co dělaly v minulém životě, a uvádějí jména příslušníků rodiny, v níž žily. Občas je možné ověřit si tyto případy a dokázat tak, že skutečnosti, jež si děti zapamatovaly, vůbec nejsou žádné nesmysly, ale že je to všechno pravda. Jako podobný příklad může posloužit také zápis o buddhistickém učenci z Indie, který musel dokázat svému protivníkovi, přesvědčenému o pravdivostí učení materialistické školy (skrt. lókájata), že znovuzrození existuje. Při diskusi se svým protivníkem, která probíhala v přítomnosti krále, se buddhista odhodlal, že prakticky dokáže pravdivost doktríny o znovuzrození. Přímo na místě, v přítomnosti onoho krále, se dobrovolně vzdal života a požádal vládce, aby se stal svědkem jeho smrti a slibu, že se znovu narodí. Po odchodu buddhisty měl jeho soupeř tak významné postavení, že se nikdo neodvážil mluvit proti učení lókájata. Král poté zveřejnil pozvánku pro jakéhokoliv buddhistu, který by byl schopen dokázat, že učení o znovuzrození je pravdivé. Nikdo mu na pozvání neodpověděl, pouze asi čtyřletý nebo pětiletý chlapec, jenž překvapil svou matku prohlášením, že je schopen dokázat znovuzrození. Když předstoupil před krále, zopakoval mu všechno, co se dříve stalo, a tvrdil, že dříve byl oním buddhistickým učencem. Chlapec se později velice proslavil jako buddhistický básník a práce Čandragómina, jak se jmenoval, byly učencům známé pro své vynikající básnické kvality. Také v Tibetu už bylo mnoho lidí, kteří dokázali podrobně popsat, co jim v minulém životě patřilo a koho znali.

Protože nás karma, kterou si v současnosti vytváříme, dovede k budoucím životům, měli bychom se na ně již nyní připravovat. Jak se to dělá? Stačí si stanovit, že naším cílem bude mysl osvobozená od poskvrny (kléša) a že si budeme osvojovat ctnosti. Toho lze dosáhnout, pouze když správně pochopíme, co tvoří základ poskvrnění na jedné straně, a v čem spočívá dobré chování a co je to zásluha na straně druhé. Proto musíme postupovat směrem, kterým nás vede mysl, což opět není možné bez správného pochopení. Možné je jedině vysušit proud vody, který se podobá mysli tekoucí zrozením a smrtí, ale toho lze dosáhnout, pouze když budeme vše dělat správně, což může trvat mnoho životů. Nebo také člověk může zastavit tento proud už za svého života tím, že bude při praktikování buddhismu používat ty nejhlubší a nejlepší postupy. (20)

Abychom ukončili toto putování, soustředíme se na následující tři body:

Dvojí pravda, kterou je třeba rozebrat a důkladně pochopit.
Dvojí cesta k moudrosti a Správné prostředky, jež si je třeba osvojit jako vlastní cestu k dharmě.
A když člověk toto zvládne, měl by poznat tajemství trojího naučení, což je cílem celého snažení.
Tyto tři důležité body bude třeba vysvětlit postupně.

Dvě úrovně pravdy

(skrt. paramárthasatja; samvrtisatja)

Všechny nám známé předměty (vnímané prostřednictvím pěti smyslů a mysli, jež je šestým smyslem) se dělí do dvou kategorií: na ty, které jsou relativně pravdivé (samvrtisatja), a na absolutně pravdivé (paramárthasatja). Věci, které jsou úplně nepravdivé ve skutečnosti neexistují, ani nejsou součástí vědomí. Právě proto se součásti vědomí, a» už je vnímáme jakkoliv, označují termínem „pravda“ (skrt. satja, doslova „jsoucno“). Rozlišujeme dvě úrovně nebo dva aspekty pravdy, protože se navzájem naprosto odlišují. Jakýkoliv vnímatelný předmět, jenž je pravdivý z absolutního hlediska, je nevyhnutelně úplně jinak vnímán z relativního hlediska. Konvenční neboli relativní pravdivost předmětu je jeho předpokládanou existencí, avšak jeho existence z absolutního hlediska se nemůže shodovat s touto konvenční pravdou. Proto se říká, že tyto dvě úrovně pravdy se navzájem vylučují. Ačkoliv se může zdát, že to není vhodné, oba tyto protikladné póly se označují termínem „pravda“, a to bez ohledu na úroveň, jejíž prostřednictvím jsou vnímány. Ve skutečnosti je jenom jedna pravda (21), a to je absolutní pravda. Kdyby ta neexistovala, relativní pravda by neměla smysl. Kromě těchto dvou úrovní pravdy neexistuje žádná třetí, jež by stála mezi nimi.

Abychom pochopili tajemství těchto dvou úrovní pravdy, budeme muset věnovat pozornost tomu, čím se obě vyznačují, nebo» teprve potom se ukáže, že jsou neoddělitelné. Ačkoliv jsme právě poukázali na skutečnost, že obě dvě stojí navzájem v opozici, není to v rozporu s tvrzením, že obě jsou ve své podstatě shodné. Jestliže opravdu nejsou ve své podstatě shodné a jsou považovány za skutečnosti lišící se svou podstatou, pak může docházet k řadě omylů, z nichž se zde soustředíme na čtyři možné případy:

1. Pokud se jejich podstata liší, potom může být hmotný předmět považován za něco skutečně hmatatelného (absolutní hledisko se věnuje spíše nehmatatelným předmětům). To potom bude znamenat, že ve své nejhlubší podstatě nemá předmět nic společného se svými charakteristickými vlastnostmi (které vznikly z jeho předpokládané podstaty). V takovémto případě lidé nikdy nepochopí, že existence předmětů či jejich předpokládaná podstata je ve skutečnosti nehmotná, prázdná, neosobní a že dokonce i znalost těchto okolností, jež by jim vše objasnila, musí zůstat tajemstvím.

2. Když někdo navrhne ku zvážení možnost, že se dvě úrovně pravdy liší svou podstatou, a to dokonce i v případě, že evidentně nejde o předměty hmotné povahy, nemůže pak proniknout k pravé podstatě relativní pravdy (čímž by se zbavil falešné představy), nebo» tím zdánlivě mění relativní pravdu na pravdu absolutní.

3. Z toho vyplývá, že meditujícím buddhistům nebude k ničemu, když budou procvičovat svou schopnost meditativního pohroužení (dhjána), jež jim má pomoci, aby si uvědomili to, co neodpovídá jejich vlastní přirozenosti (skrt. nihsvabhávatá), protože jestliže absolutní pravda není závislá na relativní pravdě, tak probouzení vědomí při meditaci bude bránit předmět meditace (který je relativní), na nějž se člověk soustřeďuje. Vědomí, které nezná překážky, které je samostatné a nepotřebuje předmět vnímání, se v něm neprobudí, a proto pro takového člověka bude velmi obtížné dosáhnout poznání správné cesty.

4. Pokud by tomu tak bylo, pak by se dalo říci, že Buddhovo chápání nebylo osvobozeno od ulpívání na předmětech a na jejich vlastní přirozenosti (skrt. svabháva), takže se mu nepodařilo vykořenit poskvrnění, která jsou s tím spojena.

V opačném případě, tedy jestliže se dvě pravdy od sebe vůbec neliší, může dojít k dalším čtyřem omylům:

1. Tím, že přestaneme rozlišovat iluzorní, relativní pravdu, která v sobě obsahuje karmu (což je záměrná činnost), a poskvrnění mysli, přestaneme tím zároveň rozlišovat absolutní pravdu (nirvány).

2. Kdyby byl tento úsudek pravdivý, nebo» relativní dharmy (události) jsou různé a některé jsou nepostižitelné, pak by absolutních dharem bylo více a byly by nepostižitelné. Avšak ve skutečnosti je absolutní pravda jen jedna a nelze ji postihnout (nebo» vnímat ji je dopřáno pouze buddhům a arhatům, kteří již zažili nirvánu).

3. Mylného úsudku se dopouští rovněž prostí lidé (skrt. prthagdžana), kteří se znovuzrodili do bědného stavu a ovládá je nevědomost (skrt. avidjá), ale přesto se domnívají, že se zbavili poskvrnění mysli (skrt. kléša) a že dosáhli buddhovství. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné dosáhnout ušlechtilé osobnosti (skrt. árjapudgala), vstoupit do proudu a ani arhatství.

4. Největší chybou by bylo uvažovat tímto způsobem: protože jsou dharmy relativně pravdivé, a tím pádem nedokonalé, tak s absolutní pravdou to bude obdobné. (Avšak nirvána znamená dokonalost.) (22)

Zjevné protiklady mezi těmito dvěma úrovněmi pravdy lze vysvětlit tím, že ačkoliv se neliší vlastní přirozeností (skrt. svabháva), při praktickém využití se liší.

Absolutní pravdu si uvědomujeme, když hluboce rozvažujeme a rozjímáme nad absolutní čili skutečnou podstatou dharmy, zatímco dharmy, které pojmenováváme a poznáváme myslí, se nazývají relativní pravdou. Abychom to lépe pochopili, pomozme si etymologií a prozkoumejme termíny paramárthasatja a samvrtisatja. V prvním případě „paramá“ znamená „skvělý, nejlepší, nejvyšší“ a slovo „artha“ zde označuje „to schopné“ (poznávat prostřednictvím nejvyšší moudrosti). Může to také znamenat „to, co může být ověřeno nejvyšší moudrostí“. Taková poznatelná dharma se nazývá „paramártha“, protože je vskutku nejskvělejší a naprosto nejvyšší ze všech známých dharem. Slovo „satja“ doslova znamená „jsoucno“ nebo „věci takové, jaké jsou“, a když se nad tím pečlivě zamyslíme, tak a» už se „jsoucno“ vztahuje k čemukoliv, nemůže to být něco jiného, tudíž to musí být něco stálého, a proto se tomu říká absolutní pravda.

Sanvrtisatja představuje postoj, skrze který lze správně uchopit pravou povahu dharem. (23) Říká se mu samvrti čili relativní, protože když na něco nahlížíme tímto způsobem, jde o relativní pravdu. Můžeme ji rovněž považovat za „nesprávnou, iluzorní“, protože ve světle této pravdy se předmět jeví zkresleně a není přitom jednoty mezi relativitou vnímání předmětu a jeho skutečnou podstatou. Ačkoliv je tato „pravda“ iluzorní, obrazy vytvořené v mysli působením relativní pravdy jsou do jisté míry pravdivé, a proto říkáme, že jde o „satja“.

Abychom absolutní pravdu lépe pochopili, pokusíme se ji analyzovat následujícím způsobem:

paramárthasatja = nairátmja = nihsvabhávatá
absolutní pravda ne-jáství bezpodstatnost
pudgalanairátmja dharmanairátmja
ne-jáství osobnosti ne-jásatví dharem

(nic, co by u osobnosti připomínalo její „já“ nebo duši) (nic, co by v jednotlivých složkách dharem připomínalo „já“ nebo duši)

4. aspekty prázdnoty

bhávašúnjatá abhávašúnjatá svabhávašúnjatá parabhávašúnjatá
jsoucího nejsoucího vzniklého z vnitřních příčin
vzniklého z vnějších příčin

Toto třídění by mohlo být ještě podrobněji rozčleněno na šestnáct, osmnáct nebo dvacet aspektů prázdnoty, avšak výše uvedené čtyři aspekty k našemu účelu postačí. (24) Má zde totiž jít pouze o základní objasnění pojmu absolutní pravda a podrobnější výklad o tom, co znamená pojem ne-jáství bude obsažen v oddíle nazvaném „Procvičování nejvyšší moudrosti“. 

Fotbalové jubileum

1000. zápas Pavla Pilaře za Převýšov 

Převýšov - Opravdu nevšední duel byl k vidění na zdejším fotbalovém hřišti. V rámci utkání Pilař tým 1000 Převýšov vers. SK Převýšov B sehrál Pavel Pilař svůj jubilejní 1000. zápas v barvách Převýšova. O výjimečnosti tohoto setkání svědčí fakt, že v "Pilař týmu 1000 Převýšov" nastoupila hned celá jedenáctka Pilařů (!). Na neopakovatelné setkání, kde po fotbalovém menu následovalo posezení, občerstvení a taneček, budou v Převýšově všichni ještě hodně dlouho vzpomínat.

Pilař tým 1000 - SK Převýšov B 11:1 (3:0).

Pavel Pilař postavil svoji slávistickou jedenáctku, složenou ze samých Pilařů a navíc čtyř hostů, kteří střídali, vždy» dědovi Pilařovi je už 70 let. Tým oslavence nastoupil v "sešívaných" dresech, nechyběl slavnostní nástup ani projev a přes špatné chladné počasí přišla stovka diváků. Zápas byl sice exhibicí, ale o to tentokráte vůbec nešlo.


Branky: Pilař Ivan 3, Pilař Martin 3, Pilař Václav ml. 3, Pilař Pavel st., Ilič - Matouš.


Sestavy - Pilař tým 1000: Pilař Václav st. - Pilař Jaroslav, Pilař Pavel st., Pilař Petr st., Pilař Radek - Pilař Josef ml., Pilař Petr ml., Pilař Pavel ml., Pilař Ivan - Pilař Martin, Pilař Václav ml.; střídali: Pilař Josef st., Jarkovský, Kunc, Drahorád, Ilič. SK Převýšov B: Kysilka - Rejl, Vaněk, Hansl, Hanuš - Vaníček, Sejkora, Steklý, Bazger - Ježek, Grigel; střídali Černý a Matouš. Zápas řídil sudí Lukáš Vaníček z Převýšova. 

Střecha na klíč

Je úplně normální, že si člověk na něco zvykne a pak už o tom nepřemýšlí. Stane se to čímsi samozřejmým. A proč bychom se měli zabývat samozřejmostmi, když máme pořád na práci tolik důležitých věcí? I v jazyce si nakonec lidé zvyknou na to, co jim před lety připadalo nepřípustné.

Vzpomínám si, jak věhlasné osobnosti brojily proti pojmenování naší vlasti slovem Česko a prohlašovaly, že vždy budou říkat Česká republika. Jazyk si nakonec vynutil své a slovo Česko je běžně užíváno, protože je krátké (a my všichni někam spěcháme) a protože se koneckonců podobá Polsku, Rakousku i Slovensku (a to jsou slova, na něž jsme už dávno zvyklí).

Nedávno jsem si z okénka auta všiml, že mi někdo nabízí „střechu na klíč“. Smysl té nabídky jsem pochopil. Tomu člověku nebudu muset vařit guláš a nosit lahváče, sežene a přiveze veškerý materiál, střechu udělá a pak mi řekne: „Hotovo, stojí to tolik a tolik.“ Ale nedaří se mi pochopit, jaký mi chce dát klíč. Kdyby stavěl „domek na klíč“, tak to bude klíč od dveří – to je jasné. Ale kde v té střeše bude klíčová dírka? Nebo jich bude dokonce víc? Já o střechu s dírkami nestojím! Na Česko jsem si zvykl, ale děravou střechu odmítám. Děkuji, nechci…


Psáno pro Jihlavské listy jako jazykový sloupek, vyšlo 15. 9. 2006.

Nejnovější text Josefa Škvoreckého

Pro výbor statí českého exilového kritika Igora Hájka, který jsem připravil pro pražské nakladatelství Dokořán, napsal Josef Škvorecký následující vzpomínkový esej.

I G O R

(22. 3. 1931, Ostrava – 19. 4. 1995, Glasgow)



Quem dii diligunt, adolescens moritur. Koho bozi milují, umírá mlád. Když Igor Hájek nečekaně zemřel, bylo mu čtyřiašedesát. Nebyl tedy už adolescens ve smyslu časů, kdy Plautus napsal citovaný verš. Jenže v době, kdy se kdekdo dožívá osmdesáti a často mnohem více let, byl vlastně dosud mladík. A Plautův verš má smysl mnohem hlubší, než se povrchnímu pohledu může zdát. Igora v tom věku zkosila smrt jako blesk, nedožil se tedy trapností a trápení stařeckého věku, pomalého úbývání sil těla i mysli, přišel z tenisového kurtu a bylo po něm. Bozi ho milovali.


V Praze padesátých let jsem neměl mnoho přátel, jak tomu slovu rozumějí na Západě. Mí přátelé před exilem nebyli lidé, kteří chodí z jedné bezstarostné cocktail party na druhou a všude vykládají nahlas a každému, co je napadne a co často nikoho nezajímá. Byli to účastníci spiknutí, jemuž se někdy říkalo „šedá zóna“. Jenom před nimi mohl člověk říkat, co si opravdu myslí o světě, v němž nám bylo dáno žít. Počet takových přátel byl skrovný. Igor byl pro mne jedním z nich.


V roce 1953 jsem získal místo redaktora ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a redigoval jsem tam britské, americké a někdy německé autory. O dva roky později, v roce 1955, dostal Igor zaměstnání v literární agentuře Dilia a měl tam na starosti zhruba stejnou oblast. Společná láska k té oblasti literatury nás svedla dohromady a brzo to už nebyla jen literatura, ale onen těžko definovatelný pocit požitku z příjemné společnosti druhého člověka. Kamarádství.


Byly to schizofrenní roky – pravdy ze schůzí, z tribun politických manifestací i spisovatelských konferencí útočily na naše hluché uši. My jsme naslouchali jiným slovům: ta nezněla na shromážděních papoušků a hluchoněmých, ale v přísném soukromí vlastního domova nebo – ještě lépe – pod širým nebem, třebas ohraničeným městskými ulicemi. S Igorem jsme vedli peripatetické řeči cestou ode mne z redakce po Národní třídě přes most u Národního divadla, dál přes Malou Stranu, Nerudovkou vzhůru na Pohořelec a dál až do Břevnova, kde jsem tehdy bydlel.

Pak jsem se stal redaktorem Světové literatury, časopisu, jehož popularitu pochopí asi jen málokdo z těch, kdo nezažili tu dobu zmrazených nákladů nereagujících na čtenářskoou poptávku, dobu cenzury, jinotajů, zašti»ovacích moudrustí, které dnes vrzají v textech, kvůli nimž je autor napsal. Igor se stal jedním z raných autorů toho žurnálu. První zpráva vůbec o hnutí beatniků, tehdy u nás známých jen z nezřetelného doslechu, byla z jeho pera. Když mě potom vrchnost ze Světovky odstranila, a Igor se stal redaktorem anglo-americké oblasti v jiném spikleneckém centru, Literárních novinách, revanšoval jsem se mu – když po různých zásazích vrchnosti se časopis jmenoval už jenom Listy – recenzí Thorwaldovy knihy o detektivkách. Krátce před rámusivým vstupem vojsk.

Nato jsme se viděli až někdy koncem sedmdesátých let na Torontské universitě, kam Igor přijel na přednášku.


Setkávání v dálavách světa pak pokračovalo na nejrůznějších místech: v Austinu v Texasu, ve Filadelfii, v italských Benátkách, v Torontu, v New Yorku, vesměs na různých literárních konferencích, na přednáškových turné, nebo když na některé americké universitě Igor působil jako hostující profesor české literatury. Ale taky několikrát v Anglii v Lancasteru a ve Skotsku v Glasgowě, kam jsem jel jen tak. Navštívit kamaráda.

Tahle setkání byla ze všech nejlepší. Igor mne a svou ženu Marcelu brával autem na výlety po kraji Loch Ness a mnoha takových tajemných jezer. Miloval ten kraj a znal ho stejně dobře jako ti, kdo se tam narodili, často lépe. Cestou jsme v autě poslouchali jazz, protože hudba mého mládí byla dalším společným poutem našeho přátelství. Obědvávali jsme ve vesnických pubech jak z Dickense, jichž byl Igor znalcem. Věčná škoda, že pro vzdálenost přes Atlantik byly takové chvíle příliš vzácné.


Ale Igor hlavně pracoval. Když moje žena dostala ten nápad a založila v Torontu nakladatelství zakázaných knih ze staré vlasti a z exilu, dítě svého srdce Sixty-Eight Publishers, Corp., Igor se stal kmenovým spolupracovníkem. Přeložil jednu z mála anglicky psaných knih, které jsme vydali, Alana Levyho americký pohled na český annus mirabilis nazvaný Pražské peřeje (Rowboat to Prague, 1975), psal lektorské posudky, občas redigoval. Tahle práce vyvrcholila podnětnou účastí na Slovníku českých spisovatelů (1982), kde byl editorem, napsal většinu hesel exilových autorů a byl spojkou s pražskými editory Jiřím Brabcem, Jiřím Grušou, Petrem Kabešem a Janem Lopatkou. A při tom, po celou dobu, přednášel o českém písemnictví na všech těch universitách od Lancasteru a Glasgowa, přes Austin v Texasu a Berkeley v Kalifornii až po Toronto.


Bohudík, nespokojil se jenom s vyučováním na universitách jako jiní, jimž stačila teplá místečka na západních učiliších a o starou vlast se přestali zajímat. Igor o naší literatuře také psal. Nejen do akademických žurnálů, těch samožerbuchů, v nichž se často publikuje podle hesla Publish or Perish! − Publikuj, nebo zahyneš! − které čtou hlavně autoři článků a studenti z nich opisují citace do seminárních prací. Igor se na řadu let stal i recenzentem Times Literary Supplement, týdenní literární odnože nejstaršího a nejprestižnějšího britského deníku The Times. Začal tam v dobách, kdy příspěvky ještě musely být anonymní, a díky tomu byly daleko blíže autorovým skutečným názorům než cokoli, pod co se člověk musí podepsat, a pokračoval, když i tam podlehli moderní módě a anonymitu odstranili.

Do akademických žurnálů však psát nepřestal, a právě tyhle články a eseje, vzniklé dávno po tom, co Publish or Perish už na něj neplatilo, udělaly z něho nejdůležitějšího českého literárního kritika posrpnového exilu.


Ty eseje psal anglicky, stejně jako recenze v Timesech. Mezi západními literárními publicisty se totiž objevil názor, nebo snad jen podezření, šířené někdy i západními bohemisty, že kdežto čeští exiloví literární znalci nekriticky vynášejí exilové a samizdatové autory, ignorují díla spisovatelů, kteří zůstali doma a publikují v nakladatelstvích místního establišmentu. Že jsou tedy neobjektivní, předpojatí, nespravedliví, a západní veřejnost tak přichází o znalost literatury, která je možná stejně dobrá, ne-li lepší než knihy exulantů a autorů samizdatu.

To byla vážná výtka. Mluvili jsme o tom s Igorem často, tedy psali jsme si o tom v desítkách, snad stovkách dopisů, jaké jsou jedním z nejcharakterističtějších fenoménů života lidí, které zlé síly času rozehnaly do všech koutů světa. Abychom věci aspoň trochu uvedli na pravou míru, začali jsme se o něco pokoušet. Já jsem psal česky a objektivně, protože jsem mohl, recenze do římských Listů o autorech zajisté významných jako třeba Ladislav Fuks nebo Vladimír Páral, anebo v tehdejší sovětské provincii zvané ČSSR za významné pokládaných, jako byli například Jiří Hájek, Josef Kot, nebo Danielle Dušková. To ovšem byli vesměs spisovatelé, kteří vydávali už před sovětským přepadem a po něm se přizpůsobili, nebo se (někdy komicky) snažili přizpůsobit literárním požadavkům stranovlády.

Igor, kromě bohemistiky taky anglista jako já, psal anglicky do britských a amerických slavistických žurnálů o autorech starších i nových: o mladé generaci, která se objevila až po přepadu a svým způsobem zápolila s novou a nevítanou skutečností.


Také o těch je tedy tahle kniha. Pro českou literaturu, jsem přesvědčen, důležitá. Nebo» Igor měl kritický talent a o autorech západním monolingválním zájemcům údajně zatajovaných nebo podceňovaných, psal jazykem, který ovládali.

Objektivně, protože ve světě, kde se to mohlo.

V tom je cena Igorova magnum opus.


Josef Škvorecký

2. 7. 2006

Recenze na Vrabce v hrsti (Host)

V Hostu číslo 1 (rok 2006) vyšla recenze na moji knihu Vrabec v hrsti.

Recenze na Vrabce v hrsti (Tvar)

Ve Tvaru číslo 11 (rok 2006) vyšla recenze na moji knihu Vrabec v hrsti.

Studenti nového tisíciletí

Tak nějak možná budou vypadat... :-)

(Alžběta Pilařová, 14. 3. 2006)

Hledá se majitel nutrie...

Podkrušnohorský zoopark má o jednoho nečekaného obyvatele navíc. Jeho pracovníci vyjížděli do Bíliny na odchyt a podle telefonického upozornění si mysleli, že jedou pro bobra. Jenže…

„Na místě bylo zjištěno, že se nejedná o vzácného bobra, ale o nutrii. Ta je o dost menší a má kulatý ocas,“ upřesnil Martin Pilař, tiskový mluvčí Podkrušnohorského zooparku.

Podle všeho to vypadá, že nutrie utekla nějakému chovateli. Pracovníci zooparku zvíře z volné přírody odchytili a umístili ho do karantény. „Zde bude, dokud si ji nevyzvedne majitel,“ dodal Martin Pilař.

Výživa přímo na list

Firma Agra Group, a. s., se mimo jiné zabývá i výrobou listových hnojiv Campofort. A tak Ing. Martin Pilař, manažer společnosti, uvedl zásady, na které musí zemědělci pamatovat, aby byl tento způsob aplikace hnojiv efektivní. Základem je kvalita provedeného postřiku. Správně zvolená koncentrace roztoku a dávka postřiku na jeden hektar jsou stejně důležité jako kvalitní postřiková technika a povětrnostní podmínky při aplikaci. Na druhé straně termín aplikace hnojiva by měli pěstitelé zvolit podle zdravotního stavu rostlin a podle prostupnosti kutikuly na povrchu listů. V časných ranních hodinách je kutikula většinou nabobtnalá a hnojivo jí snadněji prochází. Podle Ing. Pilaře by měl rozhodně každý vybírat vhodný typ hnojiva až po laboratorním rozboru vzorku rostlin, který odhalí případný nedostatek konkrétních prvků. Zemědělcům zajiš»uje firma Agra Group tuto přesnou diagnostiku stavu porostu u akreditovaných laboratoří. A pro určení vhodného druhu hnojiva využívá vlastní softwarové vybavení. Ing. Martin Pilař také doporučoval aplikovat kvalitní listová hnojiva, která zajiš»ují lepší kontakt s povrchem listu než běžné soli. Výživa se tak do rostlin dostává rychleji ještě před odpařením vody.