Ukázka z knihy Vrabec v hrsti

K typologickým souvislostem v tvorbě autorů edice Půlnoc a americké beat generation


(Další ukázky z knihy jsou dostupné na stránkách nakladatelství Dokořán: http://www.dokoran.cz/index.php?Vrabec_v_hrsti_aneb_klise_v_literature&p=book.php&id=181&PHPSESSID=4175da2c2545365bb0633804b0ff83bd)

Obecné rozdíly mezi českým a angloamerickým literárním kontextem

Vědomé outsiderství je jakožto určitý postoj ke společnosti a jejímu systému hodnot obecně lidským fenoménem. Teprve v posledním desetiletí se nejen kritické reflexe, ale hlavně zařazení do kontextu současné literatury dočkali čeští outsideři z přelomu 40. a 50. let 20. století, pro něž se vžívá označení autoři edice Půlnoc (Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Jana Krejcarová, Vladimír Boudník a další) a kteří byli předchůdci literatury rockového undergroundu v 70. a 80. letech. Na následujících stránkách se pokusím nastínit srovnání těchto českých autorů s literárními outsidery, kteří v téže době vstupovali se svými prvními literárními opusy do angloamerického kontextu.

Nejprve je třeba analyzovat obecnou odlišnost mezi postavením literatury v obou kontextech. Při panoramatickém pohledu na českou literaturu v posledních dvou stoletích je zřejmé, že naše písemnictví mělo velmi významnou úlohu při formování novodobé národní identity. Od počátků obrození do doby poměrně nedávné byl úspěšný český spisovatel svým čtenářstvem považován za důležitou osobnost, která pronáší vážné a podstatné soudy o společenských problémech své doby. Spisovatel byl tedy vnímán nejen jako profesionální vypravěč či pěvec, ale také (nebo dokonce hlavně) jako významný reprezentant národního kolektivu. Novodobá česká literatura tudíž neměla pouze úkoly etické a estetické, ale byla jedním z významných projevů kolektivního úsilí o důstojnou národní existenci. Toto kolektivní pojetí literárního života se logicky odráží v historiografii: dějiny české literatury jsou dějinami literárních směrů či tendencí a jejich hlavních představitelů, literárních generací, družin a skupin, literárních časopisů a okruhů jejich přispěvatelů. Osamělé osobnosti nonkonformních outsiderů jsou v lepším případě zmíněny jen v dodatcích, kurzivách a poznámkových aparátech s doplňujícími informacemi. Nejvýznamnější z nich bývají doceněni až s časovým odstupem (Ladislav Klíma, Josef Váchal, Richard Weiner apod.), uznání jiných může urychlit změna politických poměrů (autoři edice Půlnoc, někteří křes»ansky orientovaní autoři, spisovatelé tvořící v exilu a další).

V britském a americkém literárním kontextu se samozřejmě také objevovala různá literární seskupení, i zde se spisovatelé družili či alespoň sdíleli společné publikační možnosti. Avšak tvůrčí individualita (tedy i literární outsider) má v tomto kontextu své přirozené postavení, nebo» literární text je zde chápán především jako plnohodnotný tvůrčí projev vyjadřující konkrétní lidskou zkušenost a teprve poté je vnímán jako součást jistého skupinového, či dokonce politického programu. Takováto generalizace je samozřejmě příliš obecná a má mnoho výjimek1. Jako pojmenování jisté tendence, jíž se mohou lišit kontexty dvou relativně vzdálených národních literatur, však není úplně bezcenná. Naznačená tendence má konkrétní historické příčiny, související s rozdílem mezi tzv. „velkými“ a „malými“ literaturami či jinými slovy mezi literaturami relativně pevně konstituovaných národů nebo národních společenství na jedné straně a nově se definujících či „obrozujících se“ literatur na straně druhé. Používání pojmů „velká“ a „malá“ literatura začne být vždy sporné v okamžiku, kdy se jejich význam zúží na velmi sporný, ale občas se přesto objevující názor, že písemnictví národů menších počtem obyvatel je méně významnou součástí světové literatury než písemnictví velkých národů. Na obecně platné rysy, jež platí o koexistenci velkých a malých literatur v rámci evropského kulturního kontextu, poukázal Milan Kundera v eseji „Tři kontexty umění – od národa ke světu“2. Kundera zde dokládá, že bouřlivý vývoj literární historiografie vedl v posledních stoletích ke vzniku specializovaných oborů (germanistika, bohemistika, polonistika, hispanistika, hungaristika a dalších), které znamenaly jisté uzavření se uvnitř hranic národní problematiky a vedly ke ztrátě perspektivy světové literatury. Dále zde opakuje svou tezi známou již z období „pražského jara“, že se malé národy (a literatury) neustále nacházejí v situaci zvažování, zda „být, či nebýt“. Poté dodává, že velké národy (a literatury) oproti tomu považují svou existenci za cosi samozřejmě daného. Kundera nesouhlasí s myšlenkou (na niž narazil v denících Kazimierze Brandyse), že každá z velkých literatur obsahuje všechny základní možnosti a fáze světového vývoje a že každá z nich proto může studentům posloužit jako vzorek ke studiu světových kulturních dějin. Poukazuje přitom na skutečnost, že francouzská literární historiografie velmi dlouho přehlížela význam Francoise Rabelaise a Denise Diderota, přičemž zároveň výrazně přeceňovala Victora Huga, který se podle jeho názoru jeví v porovnání se svými evropskými vrstevníky (G. G. Byron, A. Mickiewicz, A. S. Puškin, M. Lermontov, F. Hölderlin) jako dosti průměrný autor. Právě proto Milan Kundera zdůrazňuje, že na literární díla je třeba nahlížet komparatisticky a posuzovat je s ohledem na světový kontext, a» už je konkrétní dílo v dané národní literatuře považováno za slavné, nebo je nedoceněné, popřípadě téměř či úplně neznámé.

Literární tvorba hlavních představitelů edice Půlnoc (Egona Bondyho a zvláště Ivo Vodseďálka) byla do konce 60. let známa pouze nevelikému přátelskému okruhu samotných autorů. Další autoři, kteří v Půlnoci otiskli své rané texty, vystoupili v 60. letech před širší čtenářskou obec s knihami, jež znamenaly kompromis s dobovými nakladatelskými zvyklostmi a částečně (Bohumil Hrabal) nebo úplně (Jana Krejcarová-Černá) se vzdálili poetice svých nekonvenčních samizdatových juvenilií. Hlavní přestavitelé amerických beatniků v 50. letech svobodně publikovali a dráždili čtenářskou veřejnost nejen svým způsobem života, který se stal vděčným námětem autobiografických mýtů, ale také otevřeným psaním o tabuizovaných tématech (společenských i osobních). Beatnická tvorba se záhy dočkala značného mezinárodního uznání. I americká literární kritika v ní brzy rozpoznala rysy „nové americké poetiky“, která se vědomě odlišuje od akademických literárních kánonů a – kromě již zmíněné detabuizace – se vyznačuje překonáváním křes»anského puritanismu (např. blízkým vztahem k buddhismu, šamanismu a dalším duchovním systémům), otevřenou poetikou (např. inspirací skladebnými postupy jazzové improvizace) a u některých autorů téže generační vrstvy pak tendencí k niterné osobní zpovědi3. Společenské postavení autorů edice Půlnoc bylo tak důsledně outsiderské, že jejich umělecká tvorba nemohla být obecně známa, a tudíž ani diskutována. Šlo tedy o společenský fenomén existující an sich a komunikující hlavně směrem do středu nevelkého undergroundového společenství. Dosah literární činnosti byl vědomě limitován edičními záměry samizdatové literatury na počátku 50. let, podle nichž měly být texty hlavně uchovány, a nikoliv nabídnuty neznámým čtenářům, nebo» v poměrech vrcholného stalinismu by to bylo značně riskantní.

Dosavadní stav srovnávání a upřesnění teoretických východisek

Přes naprosto diametrální odlišnosti v dobové čtenářské recepci a kritické reflexi textů beat generation a edice Půlnoc jsou oba autorské okruhy občas srovnávány, a to nejen z hlediska jejich radikálního nonkonformismu; občas je poukazováno také na jisté podobnosti v poetice těchto amerických a českých outsiderů. Takovéto spontánní srovnávání zřejmě bylo v okruhu českého rockového undergroundu 70. a 80. let minulého století dosti časté. Několikrát je reflektoval Martin Machovec, souputník této generace (a zároveň archivář a editor její literární tvorby). Zpočátku – by» s jistou mírou skepticismu – podléhal představám o naprosté výjimečnosti české nezávislé kultury, jež zřejmě byly v relativně uzavřených undergroundových komunitách (komunikujících hlavně uvnitř sebe a mezi sebou) součástí vědomě nadsazované i vážně míněné sebemytizace. Připouštěl, že se buřičská a dekadentní podzemní literatura objevila po druhé světové válce v mnoha zemích, avšak považoval za „pozoruhodné (pokud zde autor nepodléhá příliš vlastnímu názoru), že plně se rozvinula především ve dvou zemích: v USA a v Československu“4. Toto zjednodušení dost přesně odpovídá Kunderovým výše zmíněným postřehům o české ztrátě širší evropské (či alespoň středoevropské) perspektivy. Machovec však později své názory o výjimečnosti českého undergroundu upřesnil: „Tradovanou tezi o kulturním podzemí (popřípadě též o specifičtěji kulturně orientovaném ‚undergroundu‘, který údajně existoval po druhé světové válce toliko v USA a v ČS/S/R), je třeba odkázat do oblasti mýtů, popřípadě matení pojmů.“5 Ve své americké přednášce Machovec upozornil na to, že Bondyho sbírka Ožralá Praha (1952) svým pseudoprimitivismem a svou antipoetičností přejímala poetiku Charlese Bukowskiho. Za Bondyho mistrovská díla Machovec považuje sbírky Pražský život, 1951, Zbytky eposu, 1955 a Nesmrtelná dívka, 1958, jejichž občasná litanická forma a věštecká naléhavost sdělení může být – podle jeho názoru – srovnávána s významem některých básní Allena Ginsberga v angloamerickém literárním kontextu. Hned však správně dodává, že Bondy nebyl beatniky ovlivněn a že o jejich tvorbě neměl vůbec ponětí, protože v uvedené době informace o ní nepronikly za železnou oponu.6

V českém kontextu se totiž první oficiálně publikované informace o americké beat generation objevily v časopise Světová literatura až v roce 1959. Teprve v první polovině 60. let se zdvihla vlna zájmu o beatniky, která byla podpořena spontánním přepisováním Zábranových překladů a završena Ginsbergovou návštěvou Prahy v roce 1965. O kontaktovém vztahu zprostředkovaném zmíněnými překlady lze proto u Bondyho uvažovat například u prvních dvou částí jeho autobiografické skladby Kádrový dotazník (1962, 1965), jejichž outsiderská tematika a dikce kolísající mezi litanií a totálně realistickým (tedy zdánlivě nezúčastněným) popisem může texty beatniků místy připomínat. K podobné komparaci však v zásadě neexistuje konkrétní důvod, protože do této skladby se syntetizujícím způsobem promítají všechny základní rysy Bondyho poetiky z předchozího desetiletí.

O kontaktovém působení beatniků na českou literaturu lze hovořit teprve v souvislosti s tvorbou Václava Hraběte (1940–1965), tedy osobnosti stojící mimo okruh edice Půlnoc. I když se Hrabě na Ginsberga ve své poezii explicitně odkazoval a v publicistické próze čerpal z podnětů Jacka Kerouaca, je dosti zjednodušující považovat ho za „pražského beatnika“7. Přinejmenším stejně důležitým inspiračním zdrojem Hrabětovy poezie totiž prokazatelně byla poezie Jiřího Šotoly z období sbírky Venuše z Mélu (1959), v níž se rovněž objevuje tematizace jazzové hudby a která má blízko k litanické dikci, jíž je dosahováno důmyslným opakováním rétorických figur (např. Šotolovy básně Dancing či Myslím na tebe)8.

Při srovnávání amerických beatniků a českých autorů edice Půlnoc tedy nepřipadá v úvahu zkoumání kontaktových (genetických) vztahů, nebo» k politicky omezovaným vztahům zprostředkovaným překlady i přímými vztahy došlo v českém kontextu až v 60. letech – v době, kdy edice Půlnoc již mnoho let neexistovala a kdy se zájmy jejích přispěvatelů vzdálily, či úplně rozešly. Mezi oběma autorskými seskupeními 50. let lze proto hledat pouze typologické souvislosti, konkrétně analogie (či paralely). Literární komparatistika obvykle rozlišuje analogie podmíněné společensky, literárně a psychologicky9. V případě beat generation a autorů edice Půlnoc lze uvažovat o všech třech typech analogií. Literárně podmíněný paralelismus není v daném případě nijak nápadný – v tvorbě obou seskupení není snadné hledat společný vztah k literárním slohům či směrům, k literárním druhům a žánrům nebo shodný názor na složky umělecké výstavby díla. Beatnici i autoři edice Půlnoc však nepochybně sdíleli nesouhlasný postoj k těm literárním směrům, které byly v obou kulturních kontextech považovány za hodnotné. V případě beatniků šlo o odmítání akademické a intelektuálské poezie, která byla na amerických univerzitách pěstována ve čtyřicátých letech. Autoři edice Půlnoc na intelektuální úrovni rovněž odmítali elitářství a otevřeně vystupovali vůči socialistickému realismu, avšak nejednoznačný postoj zaujímali k surrealismu – ten na jedné straně obdivovali, ale na straně druhé se jej pokoušeli překonávat prostřednictvím vlastní tvorby v duchu trapné poezie a totálního realismu. Obě seskupení byla na tematické úrovni přitahována detabuizací, provokací a rovněž demytizace doporučovaných společenských ideálů. Zároveň však měli čeští i američtí autoři ve své tvorbě tendenci vytvářet autobiografické mýty a legendarizovat vlastní životní zážitky a postoje.

Časové vymezení počátků literární činnosti obou autorských seskupení

Významnou americkou publikací zachycující hlavní literární projevy outsiderství v padesátých letech byla antologie Protest, kterou v roce 1958 uspořádali Gene Feldman a Max Gartenberg. Obsahuje nejen výňatky z děl amerických „beatniků“ a britských „rozhněvaných mladých mužů“, ale také rané kritické komentáře a úvahy o těchto dvou uměleckých seskupeních. Srovnání s českým kontextem vyhovuje i časový rámec antologie, která obsahuje texty z let 1950–1957, což je období téměř se překrývající s největší literární aktivitou autorů edice Půlnoc a jejím dozníváním. Z antologie lze vyčíst nejpodstatnější rysy americké a britské literární revolty v padesátých letech. Značného ohlasu dosáhl „rozhněvaný mladý muž“ Colin Wilson vydáním souboru literárních esejů, který nazval The Outsider (1956), z nějž je v antologii ocitována úvodní kapitola „Country of the Blind“ (Země slepců). Budu se však opírat zvláště o úvod editorů a o sta» staršího vrstevníka beatnické generace Kennetha Rexrothe Disengagement: The Art of the Beat Generation (Nezúčastněnost: Umění beat generation, 1957). Nabízela se rovněž inspirace některými myšlenkami ze slavné stati Normana Mailera „The White Negro“ (Bílý černoch, 1957), v níž je přesně vystižena filozofie i psychologie amerického hipstera, avšak neustále přítomný etnický prvek se pro český kontext daného období nejeví jako klíčově důležitý.

Na první nezávislé konferenci o české literatuře po listopadu 1989 v New Yorku přednesl Egon Bondy tezi, že literární činnost okruhu jeho přátel, jejich přístup k uměleckým konvencím a v neposlední řadě i životní styl o několik let anticipovaly nejen americkou beat generation, ale také vývojové trendy, které vedly k pop artu a hyperrealismu (10). Bondy svou tezi o českém „předstihu“ dokládá tím, že nejznámější texty beatnické literatury, jimž bývá přisuzován zakladatelský význam, byly psány v polovině padesátých let – Ginsbergova básnická skladba Howl (Kvílení) byla napsána v roce 1955, knižního vydání se dočkala o rok později (11); Kerouacův román On the Road (Na cestě) byl napsán v roce 1951, vyšel však až v roce 1957. Americká beatnická literatura však nezačíná vydáním zmíněných dvou textů, které jen završovaly první fázi beatnického hnutí. Jeho počátky bývají někdy spatřovány již v roce 1944, kdy se v New Yorku setkali tehdejší studenti Ginsberg a Kerouac, k nimž se přidružil o něco starší William Borroughs. Typicky beatnické texty však začaly vznikat až o několik let později. V antologii Protest jsou obsaženy následující texty datované rokem 1950: R. V. Cassil: Fracture, George Mandel: The Beckoning Sea, Clellon Holmes: Go, Jack Kerouac: The Time of the Geek, Carl Solomon: Report from the Asylum.

Rané texty autorů edice Půlnoc vznikaly již v druhé polovině čtyřicátých let: Hrabalův a Maryskův manifest neopoetismu (1945), Jana Krejcarová: V zahrádce otce mého (1948), V. Boudník: První manifest explosionalismu (1948), Fišerovy Poznámky k situaci umění 1948, sborník Židovská jména (1948–1949). Ačkoli Bondy bral při svém srovnávání první vlny českého undergroundu s beatniky v potaz úplně jiné texty, než jaké jsem právě citoval, je jeho představa několikaletém předstihu tvorby autorů edice Půlnoc před beatniky v zásadě správná. Jde však pouze o časový rozdíl, který lze považovat za zanedbatelný. Zmíněná fakta dokládají, že z časového hlediska lze v případě beatniků a autorů edice Půlnoc hovořit o paralelnosti.

Obecné příčiny typologických souvislostí v dílech autorů edice Půlnoc a amerických beatniků

Podle Gene Feldmana a Maxe Gartenberga, jejichž zobecňující soudy budu parafrázovat, komentovat a hlavně srovnávat s českým kontextem, druhá světová válka bolestně zpochybnila hodnoty, které byly ve dvacátých a třicátých letech stále živé, a to navzdory otřesu způsobeném prvním světovým válečným konfliktem. V západních podmínkách došlo podle amerických autorů hlavně ke zpochybnění „religiózní víry v postupné vítězství dobra“ a „pozitivistické víry v pokrok“, vycházející z tradic evropského racionalismu (12).

V podmínkách zemí sovětského bloku víra v dobro a v pokrok postupně mizela kvůli působení dogmaticky jednoznačné politické propagandy, která nekompromisně stanovila hranici mezi dobrem a zlem. Náboženská víra byla potlačována, nově vnucovaná představa dobra byla zpochybňována krutými represemi vůči nepřátelům systému a „pokrok“ se stal součástí plakátových klišé, jež neměly oporu v každodenní realitě. Autoři edice Půlnoc tento propagandistický tlak neignorovali, naopak jej vnímali a studovali mnohem pečlivěji než řadový občan, který vůči jeho působení postupně otupoval a nevzpouzel se jeho nenápadnému, ale intenzivnímu působení na vlastní podvědomí. Ivo Vodseďálek, vlastník rozsáhlé sbírky sovětských a československých budovatelských plakátů, rád vzpomíná, jak s přáteli navštěvoval v poloprázdném kině Sevastopol premiéry sovětských budovatelských filmů. Poetika a ikonografie těchto filmů, plakátů, nástěnek a hesel ho stejně jako Bondyho inspirovala k vlastní totálně realistické a vědomě trapné poezii, v nichž byla budovatelská představa „dobra“ a „pokroku“ persiflována, a to už v době své nejintenzivnější působnosti. (13)

V poválečné době procházely v anglosaském kontextu těžkými zkouškami i ty základní instituce, které si za normálních okolností podržují svou platnost. V době, kdy existuje možnost hromadného zabíjení, je oslabován smysl manželství, jež má být zárukou zachování lidského rodu. Další institucí, které procházela vážnou krizí, byla práce, jež by člověku měla nabízet možnost postupu na společenském žebříčku a zlepšování jeho životní úrovně. Práce se však již v předválečné i válečné době začala stále více proměňovat v nudnou otročinu.

Pod vlivem sovětských vzorů se na počátku padesátých let instituce manželství změnila ve zdánlivě rovnoprávný vztah „budovatele“ a „budovatelky“. Ideálem ženy se stala soudružka překypující optimismem a cele oddaná práci pro společnost – soudružka, která jako by vůbec nebyla erotickou bytostí. Veškeré sexuální okolnosti početí byly v dobové oficiální literatuře tabuizovány, díky čemuž se komunistický obraz budovatelky paradoxně přibližoval křes»anskému mýtu o neposkvrněném mateřství. Tyto falešné ikony – spolu s intenzivní četbou románů markýze de Sade a Klímova Utrpení knížete Sternenhocha – dráždily autory edice Půlnoc, utvrzovaly je v sexuální nevázanosti (14) a na počátku padesátých let i v pohrdání manželským stavem. Nekonvenčním vztahem k opačnému pohlaví byla známá zvláště Honza Krejcarová, jejíž živelná promiskuita vyústila v neš»astná manželství, ale rovněž v její naprosté selhávání v roli matky. Její proslulý dopis Egonu Bondymu (15) je třeba číst nejen jako erotickou literaturu, by» na sebe otevřená sexualita jejího vyznání strhává nejvíce pozornosti, ale hlavně jako absolutní vyznání lásky, a to nikoli jen v její erotické podobě. Tuto rozporuplnou ženu nelze pokládat za cynickou bohémku pohrdající všemi etickými hodnotami, o čemž svědčí i její pozdější příklon ke katolicismu. K naplnění hodnotného, oboustranně obohacujícího dlouhodobého partnerského svazku dospěli Bohumil Hrabal i Egon Bondy až ve středním věku (Eliška, Julie). Pozdní milostné vzplanutí a nevydařené manželství snad nejhlouběji zasáhlo Vladimíra Boudníka – odchod milované Tekly a potupné rozvodové řízení výrazně přispěly k osudnému porušení jeho křehké psychické rovnováhy, jež nedlouho po uzavření jeho druhého manželství vyústilo v sebevraždu. Exkurs o manželství lze tedy uzavřít konstatováním, že pohrdání touto institucí bylo průvodním znakem bujarého bohémství, a to zvláště na počátku padesátých let, avšak není přesné je vykládat jako projev nevíry v hodnotné mezilidské vztahy a v lásku jako základní kategorii bytí.

Autoři edice Půlnoc, avšak nejen oni sami, přestávali postupně naslouchat adoraci práce a úspěšného hospodaření, jež tvořila podstatnou součást stalinistické propagandy. Devalvace práce jakožto činnosti, v níž může člověk svobodně realizovat své tvůrčí schopnosti, byla na každé ze stran „železné opony“ způsobena jinými okolnostmi. Na Západě je etický základ práce často opomíjen – práce je vnímána jako činnost nutná k tomu, aby člověk dostal peníze, popřípadě aby postoupil na společenském žebříčku. Na Východě se i díky právu na práci – jež ve skutečnosti práci devalvovalo – zhroutila hospodářská efektivita. Nutnost pracovat za rovnostářsky rozdělovanou finanční odměnu činila z práce v naprostém rozporu s propagandou otrocké jařmo. Západní outsideři na tom byli lépe v tom ohledu, že se již samotným faktem vyhýbání se práci neocitali mimo zákon a že umělecké osobnosti z jejich středu mohly relativně svobodně prezentovat svá díla formou výstav, koncertů i publikací. Autorský okruh edice Půlnoc plně prožíval „černý humor“ politické propagandy, a proto se snažil vymaňovat z tlaku obecně přijímaných direktiv. Bylo to možné jen krátkodobě a za cenu rizik, jež byla pro outsidery ze západních zemí těžko představitelná. Přesto Bondy s Krejcarovou dokázali poměrně dlouho unikat pracovní povinnosti a žít vyloženě tulácky: peníze získávali žebráním, cestovali načerno nebo stopem, nade všechny konvence stavěli svůj intenzivní vztah a pocit volnosti. Zvláště v případě Bondyho, který je znalcem východní filozofie, je v tomto případě možno užívat pojmů neulpívání a odchod do bezdomoví. Jana Krejcarová krátce pracovala jako brigádnice na Ostravsku – beletristicky značně stylizovaný obraz této životní epizody nabízí její novela Hrdinství je povinné (1964). Ivo Vodseďálek rovněž krátce pracoval na Ostravsku, nikoliv však jako svazácký brigádník, ale jako kvalifikovaný dělník s určitými privilegii. Bohumil Hrabal a Vladimír Boudník se seznámili v autobuse do Kladna, kam oba dojížděli za prací v ocelárně. I díky této zkušenosti si oba uvědomovali, že doba, jejímž rozporům a tragickým extrémům nemohou uniknout, je nepřeberným zdrojem inspirativních témat, absurdních situací a rázovitých postav. O Vladimíru Boudníkovi lze dokonce říci, že bez ohledu na politické pozadí pracovní povinnosti byl manuální prací v továrně přímo posedlý – potřeboval fyzický prožitek skutečnosti, snad aby jím vyvažoval opačný, k abstrakci namířený tvůrčí pól své osobnosti.

Obecně platilo, že v porovnání s beatniky měli autoři edice Půlnoc nesrovnatelně omezenější podmínky k tomu, aby se práci úplně vyhýbali. Na rozdíl od beatniků, kteří směřovali k vytvoření vlastního, nezávislého, obyvatelného světa, jehož pluralitní kvalitu chtěli vyjadřovat pomocí tvorby nezávislé na konvencích, byli čeští autoři neustále nuceni vypořádávat se se zákonem o pracovní povinnosti. I zkušenost devalvované práce byla však pro větší část z nich neopomenutelným inspiračním zdrojem, pro Vladimíra Boudníka a Bohumila Hrabala dokonce klíčově důležitým.

Společenské, duchovní a literární souřadnice tvorby obou autorských seskupení

Mezi beatniky se vžilo užívání dvou pojmů: square a beat. První pojem bývá do češtiny překládán jako paďourský či maloměš»ácký, významové spektrum slova beat je podstatně širší: zbitý, otupělý, demoralizovaný, utahaný, zničený, vysílený apod. (16) Hipster je potom člověk, jehož životnímu způsobu odpovídají významy slova beat. Při hledání dalších českých ekvivalentů pro vyjádření protikladu squares a beats lze – přes odlišnost politického života v obou kontextech – sáhnout po Bondyho románu Invalidní sourozenci (1974). Autor zde užívá protikladu mezi postiženci a invalidy. Postiženci bezmyšlenkovitě přisluhují establishmentu a k uspokojení by jim postačila přijatelná hmotná úroveň k vlastnímu přežívání, jež je jim neustále slibována jako odměna za dřinu a poslušnost. Jak odpovídá doslovnému překladu tohoto slova, invalidé jsou pro establishment „nehodnotní“, protože nerespektují ani doporučovaný způsob života, ani shora vnucovanou hierarchii hodnot. Jsou přitahováni relativní duchovní svobodou na okraji společnosti a neodrazuje je hrozba hmotného nedostatku. Oba pojmy se v sedmdesátých letech staly běžnou součástí slovníků členů a sympatizantů komunit rockového undergroundu, a proto není vhodné je užívat ve spojitosti s literární tvorbou autorů edice Půlnoc.

Beatnická tvorba se vymykala konvencím, i pokud šlo o její duchovní rozměr. Kenneth Rexroth k tomu poznamenává: „Všichni se zajímají o umění a náboženství Dálného východu: někteří se dokonce nazývají buddhisty.“ (17) Buddhistický ohlas lze tušit i v myšlence, beatniky často opakované, že „najít sám sebe znamená najít Boha“. Překonání evropské skepse je znát v dalším názoru: „Bůh je zřetelný i jako svá vlastní antiteze, i tak znamená střed, zdroj a jistotu.“ (18) Přední představitelé beatniků i edice Půlnoc pečlivě studovali nejen antické zdroje moderního myšlení, judaismus a různé podoby křes»anství, ale v nemenší míře rovněž východoasijské myšlenkové proudy – zvláště ty, které vycházejí z buddhismu (tao, zen a další). V českém kontextu to platilo hlavně o Egonu Bondym a Bohumilu Hrabalovi, avšak jen v malé míře se to týkalo jejich textů vzniklých v padesátých letech. Bondyho výjimečná erudovanost v dějinách filozofie a náboženství se projevuje nejen v jeho esejích a spisech, ale i v historizujících prózách (kupříkladu Šaman, Mníšek, Nový věk, Gottschalk, Kratés, Jao Li, Hatto aj.). Silnou inspiraci taoistickým chápáním pojmů cesta a prázdnota lze odhalit ve zralých a pozdních textech Bohumila Hrabala – například v závěru románu Obsluhoval jsem anglického krále, v Kouzelné flétně a v četných Dopisech Dubence.

Kenneth Rexroth ve své eseji dále konstatuje, že se anglický vliv na americkou literaturu od poloviny devatenáctého století stále více vytrácel. „V roce 1929 to ještě stále o americké poezii platilo. Amy Lowellová, Sandburg, H. D., Pound, Marianne Moore, William Carlos Williams, Wallace Stevens – všichni důležití básníci první čtvrtiny tohoto století dlužili mnohem více Apollinairovi a Francisi Jammesovi než anglické tradici v celé její mnohosti. Ve skutečnosti byla nová poezie ve své podstatě protianglickým, profrancouzským hnutím – provinční, ale zřetelnou ozvěnou francouzské revolty proti symbolistům." (19) Nejmladší básnická generace se ve Spojených státech padesátých let podle Rexrothe vyznačovala nejen příklonem k východoasijským myšlenkovým směrům (jak bylo zmíněno výše), nejen důsledným odporem k čemukoli, co se podobá ideologii (což je rys většiny intelektuálních revolt), ale také tím, že vědomě navazovala na zdroje americké a anglické literatury (W. C. Williams, D. H. Lawrence, W. Whitman, E. Pound). Z moderní francouzské literatury je zajímali jen autoři, jejichž díla neměla výrazný vliv na představitele hlavního proudu americké literatury (např. P. Céline, S. Beckett, A. Artaud, J. Genêt). Přes tuto mnohost vědomých zdrojů a vlivů se Rexrothovi podařilo v mladé generační vrstvě nalézt pevné pouto, které je esteticky sjednocovalo: „Všichni věří, že poezie je komunikace, kdy jedna osoba něco sděluje druhé osobě. Proto se všichni vyhýbají učeným dvojznačnostem a metafyzické hře se slovy (...) a směřují k jasnosti obrazu a jednoduchosti jazyka.“ (20) Z úst významného amerického básníka zde tedy slyšíme názory, které se velmi podobají některým myšlenkám ze stati Jindřicha Chalupeckého „Konec moderní doby" z roku 1946 (21). Chalupecký zde vyjádřil nesouhlas s akademismem, který se podle jeho názoru projevuje v nesrozumitelnosti a aristokratismu moderního umění. Moderní – či jak napsal Rexroth „profrancouzská“ – etapa se měla podle odhadu Chalupeckého ve čtyřicátých letech vyčerpat a česká literatura se měla otevřít i jiným tendencím. Velkou naději pro umění, jež by nebylo postižené estetizováním a moralizováním, spatřoval v tvorbě těch severoamerických básníků (jako například Vachel Lindsay), jež „nikdy neztratili přímý vztah k světu a životu, který jediný může umělecké dílo činit živým a užitečným“ (22). Tyto myšlenky odrážejí básnický program Skupiny 42, avšak nebyly vzdálené ani zásadám trapné poezie a totálního realismu.

Autoři edice Půlnoc ve své nejranější tvorbě inklinovali k českým podobám surrealismu. Později se však od tohoto vlivu – podobně jako již během válečných let kolářovský okruh – vědomě odtrhli a začali dávat přednost přímému, nemetaforickému pojmenování. V předchozí podkapitole nastíněné společensky a psychologicky podmíněné analogie jsou příčinou toho, že ve tvorbě beatniků i autorů edice Půlnoc jsou přítomny jisté volné tematické shody. Literárně podmíněná analogie, jež byla způsobena velmi podobnými českými a americkými postoji vůči akademickému chápání básnické estetiky, je však nejsilnějším spojujícím prvkem, který v padesátých letech přibližoval tvorbu dvou geograficky i politicky velmi vzdálených básnických seskupení.

Autorská a redakční poznámka

Předložený soubor literárněhistorických studií a kritických esejů má poměrně široký tematický záběr, a protože jsem většinu těchto textů již publikoval v českých i zahraničních literárních tiskovinách určených nejen pro odborné, ale také širší čtenářské publikum, nejsou důsledně sjednoceny jazykově ani metodologicky. Ve snaze podat pravdivý obraz o svých literárních zájmech a publikačních aktivitách jsem o podobné sjednocení neusiloval, a proto knižní podoba jednotlivých textů obsahuje zanedbatelné množství změn vzhledem k jejich původní verzi. Drobné škrty se týkaly hlavně pasáží a některých myšlenek, jež se opakovaly, základní koncepce výchozích textů však nebyla narušena.

Kvůli přehlednosti jsem stati a eseje rozdělil do čtyř tematických celků, které jsou sjednoceny snahou vystižení napětí mezi centrem a periferií, jež je patrné ve vztahu domácí a exilové literatury, dobového národního kánonu a bestsellerové, kultovní a alternativní literatury, jakož i v proměnách vztahu literatury vznikající v tradičních kulturních centrech a v regionu. Uspořádání souboru je motivováno faktem, že literární historikové se nejvíce zabývají autory a tendencemi, jejichž hodnota je prověřena časem, a periferní jevy bývají ve větší míře reflektovány, teprve když u nich nastane pohyb směřující k centru. Napětí mezi centrem a periferií se zároveň také projevuje tím, že dlouhodobě opakovaná tvrzení o špičkových hodnotách národní literatury se po jisté době stávají literárními klišé. To je proces, který může signalizovat skutečnost, že určité dílo přestává být předmětem živé literární komunikace, že se jeho význam začíná vyprazdňovat a že se oslabuje jeho centrální pozice v národním písemnictví. Literární klišé bývají snadno pojmenovatelná nejen z určitého časového, ale také geografického (a tedy i kulturního) odstupu, jak je to patrné z mnoha děl české exilové literatury, ale také z prací zahraničních bohemistů.

Rámec knižního souboru je tvořen oddíly, v nichž jsem se pokusil o literárněhistorické přehledy, jejichž smyslem nebyla hlubší interpretace jednotlivých děl, ale přehodnocení a nové uspořádání obsáhlého textového materiálu. Střední část knihy pak obsahuje časopisecky publikované kritické úvahy, v nichž jsem se ohledem na specifický okruh čtenářů volil esejistický způsob vyjadřování, aniž bych se přitom vzdával nástrojů literární vědy. Jsem přesvědčen, že podobná pluralita je možná a že ani v textech o literatuře není vždy nezbytně nutné přísně oddělovat centrum (které lze ztotožňovat s vůdčími tendencemi v literární vědě) od periferie (kam lze zařazovat živé diskuse pramenící z fungování literární kritiky a esejistiky).

V následujícím výčtu je uvedeno, kde byly publikovány první verze textů otištěných v této knize. Rozdíl mezi oběma verzemi je komentován výše.

* „Problém identity mezi domovem a cizinou“ – Britské listy (www.blisty.cz), 3. 12. 2002.
* „Česká literatura britskýma očima“, Host, 1997, č. 1. Pasáž o monografii Roberta Portera je volným překladem anglicky napsané recenze, která vyšla v Slavic Review – American quarterly of Russian, Eurasian, and East European studies (University of Illinois at Urbana-Champaign), Spring 2003.
* „Igor Hájek aneb Rozpory mezi domácí a exilovou reflexí české literatury“, Bohemistyka, 2001, č. 3 (Polsko).
* „Bestseller na český způsob“, Dokořán – bulletin Obce spisovatelů, 2002, č. 23.
* „Fenoméni úspěchu“ (Petr Šabach a Michal Viewegh), Host, 2001, č. 9.
* „O thrilleru duchovním i akčním“ (Jan Jandourek). Otištěno jako dvě nezávislé stati pod názvy: „Od ničeho k ničemu“, Host, 2000, č. 7; „Thriller o ztrátě studu“, Host, 2002, č. 6.
* „Další kultovní román Jáchyma Topola?“ Otištěno pod názvem: „Bůh má pořád indiánský rysy…“, Host, 2002, č. 1.
* „Román o kráse, jež zastírá rozum“, Host, 2003, č. 10. ·
* „K typologickým souvislostem v tvorbě autorů edice Půlnoc a americké beat generation“. Dosud nepublikováno, původní verze napsána v roce 1995.
* „O alternativní kultuře z pohledu outsiderů a vědců“, Host, 2002, č. 10.
* „Ve znamení padesátých let“, „Literatura regionu v čase ‚normalizace‘“, in Kolektiv autorů: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Ostrava: Spisy FF OU, č. 130, 2000. (Zkrácené verze obou studií byly pod změněnými názvy přetištěny v Hostu, 1999, č. 2 a Hostu, 2001, č. 2.) 

Soudružka Ostrava - Úvaha o české literatuře v 50. letech

Po únoru 1948 se postavení severní Moravy a zvláště Ostravska v celonárodním kontextu radikálně změnilo. Působením ideologické propagandy se především průmyslové oblasti severní Moravy měly velmi rychle a radikálně proměnit v ukázkovou "dílnu nového lidství". Obraz výsadního politického a ekonomického postavení Ostravska v rámci celé republiky je zachycen např. v básni Viléma Závady Můj ostravský kraj (sb. Polní kvítí, 1955):

"Když volnost ucítils, můj kraji,/ zahrabals kopyty a dal se v klus./ Z nozder ti žhavé ohně plají,/ zem naši táhneš za sebou jak vůz." Tlak oficiálních požadavků na "angažovanou" literaturu se však míjel se spisovatelskými schopnostmi zdejších autorů ochotných vstoupit do služby ideologie i s místními dosti omezenými publikačními možnostmi. Významným specifikem Ostravska byla také skutečnost, že se sem za inspirací i poučením sjížděli i autoři z ostatních krajů na tzv. "literární brigády". Dát najevo zaujetí tématem budování zdejšího těžkého průmyslu bylo vnímáno jako jeden z podstatných imperativů celé tehdejší oficiální literatury. Výmluvné svědectví o literárních plodech dobové konjuktury zájmu o Ostravsko podává sborník poezie, prózy a úryvků dramat, který vyšel pod názvem Spisovatelé Ostravsku (Československý spisovatel, 1953).

V regionu severní Moravy bylo možno provádět "revoluční přeměnu" literatury podstatně radikálněji a snáze než v tradičních centrech české kultury, jež mají na rozdíl od Ostravy hluboké historické zázemí a jsou většinou centry rozvoje humanitních věd a umění. Díky svému pohraničnímu a průmyslovému charakteru jakož i pestrému národnostnímu a sociálnímu spektru obyvatelstva, které z něj vyplývá, byl právě tento region velmi vhodným prostorem pro pokus o narušení humanitních a intelektuálních tradic české kultury "zdola". Dobová politická hesla pronikala do časové lyriky a přispívala k mýtizaci a heroizaci manuálně pracujících dělníků, zvl. horníků a hutníků: "Já jsem havíř, kdo je víc? - / tak jim touha zvoní, když novému jaru vstříc/ květ na haldě voní." (Bohumil Marek: Soudružka Ostrava, 1954) V takovémto společenském klimatu nebylo prostoru pro uznání opravdového uměleckého počinu, pro nějž by neměly mít dobové společenské požadavky určující význam. V rozporu s oficiálními proklamacemi byla úloha slovesného umění v životě společnosti naprosto nivelizována. Tvůrčí umělec byl přesouván z extrémního postavení hlasatele nejzávažnějších myšlenek do neméně extrémního postavení "dělníka slova". Na Ostravsku se v této době setkáme s četnými příklady povyšování tvůrčích schopností dělníka, popř. estrádního baviče nad schopnosti básníka či romanopisce: "Nejsou ovšem všechny havirske vtipy zrobeny jen pro smích! Mnohy havirsky vtip poví často o životě a práci našich havířů více než leckterý román." (Jan Rohel: Hornický humor, 1953) Povídkový soubor Josefa Filgase Za mrazivých dnů (1953) pojednává o počáteční fázi budování Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích. Z následující ukázky je zřejmé, že i prestiž technické inteligence byla zpochybňována (Jde o výňatek z epizody, v níž je betonář Šíma přesvědčován, aby se ujal vedení zimních prací na stavbě): "Oni mají školy" - bránil se Šíma. "Ty máš odvahu a důvěru v Sovětský svaz, a to je někdy víc" a Tobola hned dodával Šímovi odvahy - "oni mají školy, pravda, ale nemají takovou betonářskou školu, jakou máš ty (...) Kdo tě překoná, kdo se ti vyrovná?"

I v takovýchto podmínkách se nadále rozvíjela bezručovská tradice a nacházela svoji novou podobu. Bezručovy 80. narozeniny v r. 1947 byly impulsem k další vlně epigonské tvorby, která přesahovala hluboko do let padesátých. Na jejím počátku stála v r. 1948 sbírka Josefa Filgase Slezské písně nedozněly, Petře Bezruči (pod psedonymem Ondra Foltýn). Obdiv k Bezručově sociální kritičnosti ve Filgasových neumělých verších ještě nesměřuje k jednoznačné politické interpretaci básníkova odkazu. Sbírka Bohumila MarkaSlunce nad zásekou vyšla v témže roce, ale vztah k bezručovské tradici je zde naprosto jiný a typický i pro následující léta. Hovoří se v ní již o současné době, v níž se veškeré dávné Bezručovy sny o š»astnějším životě v jeho kraji úspěšně naplňují: "Pod Těšínem u Karvinné/ první hvězdy z temnot plály/ a ze šachet rázem jiné/ sny havířů vyfáraly." V podobném duchu se k Bezručovi hlásili mnozí regionální i jiní autoři ve sborníku Spisovatelé Ostravsku. Charakteristické bylo např. vystoupení představitele nejmladší generace regionálních básníků Jaromíra Nohavici, který v básni Nová Ostrava nejprve slezského barda téměř důvěrně oslovil ("Přijďte se podívat do nové Ostravy,/ náš drahý básníku z Beskyd.") a poté se pokusil parafrázovat jeho revoluční verše: "Z vysokých pecí jde plamen a dým,/ i v našich srdcích je plamen./ Vy jste nám pomohl veršem svým úderným/ navždycky súčtovat s pánem." Je více než zřejmé, že bezručovská tradice po únoru 1948 výrazně ožila a že se k ní přihlásila celá řada tvůrců z celého Československa. Bezručův odkaz byl však zjednodušen k agitačním účelům a v obrovském množství konjukturálních nápodob je těžké hledat verše, jež by se přibližovaly jeho uměleckému mistrovství.

Josef Kainar, který během válečných letech skládal v Ostravě svá "stará blues", se na počátku 50. let proslavil hlavně jako autor sbírky Český sen, jež byla vnímána jako jeden ze žádoucích vzorů pro tehdejší poezii. O Kainarově přizpůsobení se režimním požadavkům svědčí i báseň Ostravská neděle (Spisovatelé Ostravsku), z níž stačí ocitovat jen jednu strofu: "Jen a» kahan míru/ do rubání hledí!/ Když se uhlí sype,/ trne Truman bledý." Při čtení budovatelské poezie vzniklé na severní Moravě se vnucuje otázka, zda neměl "český sen" svoji "ostravskou" variantu. Četné příklady potvrzují oboustranné ovlivňování historicky zakotveného "českého snu" a "ostravského snu", jenž je mnohem konkrétnější nejen svým místním určením, ale i upřednostňováním aktuální přítomnosti. Kainarovský "český sen" se odehrává ve velmi širokém časovém rozmezí od vraždy pohanské kněžky v mýtických dobách až po idylicky š»astnou budoucnost, do níž se "budoucí bohatýr" probudí. Dějinný rámec "ostravského snu" je tvořen Bezručovými obrazy zbídačeného Ostravska (obsahující tušení proletářské revolty) a budovatelskou současnotí, jež se prolíná s vizí ideální budoucnosti. Ostravsko bylo regionálními autory i "literárními brigádníky" vnímáno také jako "bojiště", tedy jako místo dramatického sváru mezi odumírající, starou dobou a rodící se dobou novou. Protikladnost "starého" a "nového" světa se v publicistice i v uměleckých dílech prolínala s dalšími kontrastními obrazy: válka x mír, Západ (USA) x Východ (SSSR). Vojenská činnost byla nahrazena bojem o rekordy v těžbě uhlí, tavbě oceli a dalšími formami "socialistického soutěžení". Základní rysy tematiky "ostravského snu" jsou doložitelné nejen z ukázek tvorby psané na společenskou objednávku, ale i z poněkud spontánnější slovesné tvorby horníků, jež navazovala na tradici místního folkloru, např: "Tam, tam na východě,/ mladé slunko září,/ a já fárám do tmy/ s rozjasněnou tváří." (Lidová poesie hornická, 1950) Z "černé Ostravy" se stalo "město světla" a Vilém Závada tuto metaforu dokonce použil v názvu své sbírky z r. 1950. Ostrava však nebyla prosvícena jen vycházejícím sluncem a nočními ohnivými záblesky nad hutěmi. Podstatným zdrojem světla a optimismu byly i rozsvícené rudé hvězdy nad závody, hlásající plnění plánu. Další ustálenou metaforou v budovatelské poezii byly hornické kahany, vnímané jednak jako jakýsi novodobý zdroj "světla v temnotách", jednak jako nezbytný atribut dobového hrdiny a "mučedníka" práce. "Dnes je můj kahan jednou z hvězd a září nad městem", napsal tehdejší pracovník SČS Jan Noha (Spisovatelé Ostravsku ). Stávalo se dokonce, že básníci vnášeli do přírody obraznost továrny a výrobního procesu: "V chemické továrně lesa/ na kyslík, ozon, pryskyřice,/ nebude výroba klesat..." (V.Závada: Město světla) Převaha lidského živlu nad přírodním zde (i v mnohých dalších dobových básních) signalizuje kořistnický vztah k přírodnímu bohatství, jenž se odrážel i v necitlivém zasahování do severomoravské krajiny. Ostravsko zobrazené v budovatelské poezii přišlo o vyhrocenou dramatičnost a rozporuplnost, typickou pro Bezručovu poezii. Často bylo zachycováno jako místo budoucí idyly, jež se částečně začíná naplňovat. Stalo se krajinou dokonale ovládanou a pokořovanou člověkem.

Jak vyplývá z několika výše uvedených citací, magičnosti "ostravského snu" zdaleka nepodlehli jen spisovatelé s malou publikační zkušeností, ale i některé nesporné umělecké osobnosti. Platilo to i o známém prozaikovi Vojtěchu Martínkovi, který v r. 1952 vydal básnickou sbírku Píseň nového dne. Srážejí se v ní verše svědčící o hlubokém pochopení Bezručovy poetiky s neumělými popěvky prosycenými dobovými básnickými a politickými klišé. Několik básní (např. Jeřábnice) prozrazuje Martínkův překvapivý příklon k frézistické poezii. Martínkova budovatelská sbírka nebyla významnějším uměleckým počinem než jeho jen částečně a porůznu publikované Poslední sonety, které rovněž vznikaly v 50. letech. Jejich působnost však byla v době vzniku omezena a ucelené knižní publikace se dočkaly až v r. 1976. Právě ony představují logické uzavření Martínkova uměleckého díla, na jehož počátku stál mj. i obdiv k sonetům Macharovým. Závadova sbírka Polní kvítí (1955) byla marxistickou kritikou vždy oslavována. "Vedle děl Vítězslava Nezvala a Konstantina Biebla představuje Závadovo Polní kvítí nejlepší kvality české poezie po Únoru 1948," napsal Oldřich Rafaj (Literatura a současnost, 1963) a jeho hlas byl jedním z mnoha. Závadův příklon k dobovým pořadavkům na poezii se již dříve projevil ve sbírce Město světla , vydané v r.1950. V témže roce Závada publikoval druhé, výrazně pozměněné vydání sbírky Siréna, v němž eliminoval náboženské motivy. V jednom podstatném ohledu se Závadovy sbírky liší od ostatní (a zvl. od regionální) básnické produkce své doby. V nejlepších opusech Města světla jsme svědky doznívání raně avantgardního okouzlení každodenní realitou. Téma práce je zde rozvíjeno v duchu poetistického vnímání světa jako permanentní slavnosti: "Lehce jak na slavnost/ lehce jak na zábavu/ chodíme do práce.// Tovární haly/ vyleštěny/ jako taneční sály/ a podél stěny/ stroje i kovy připraveny,/ až vyzveme je do tance." Verše o nezastupitelném významu práce lidí "beze jména", k nimž se Závada sám řadil, sice tvoří ideovou páteř celé sbírky, ale tento společenský akcent je doprovázen citově stejně intenzivními verši reflexivní, přírodní i milostné lyriky. Nikoliv náhodou se o obou Závadových sbírkách psalo jako o pokračování nerudovské tradice. Zaznívá v nich jak sociální patos některých Nerudových próz, tak směřování k oproštěnému, sdělnému verši Prostých motivů. Možná právě toto Závadovo přilnutí k vysloveně českým literárním tradicím způsobovalo poněkud méně vřelý vztah nastupující generace severomoravských spisovatelů k jeho osobnosti. Připomenuté sbírky V.Martínka a V.Závady nepatří k největším úspěchům v jejich uměleckém díle. I když nesou nepřehlédnutelnou peče» poetiky ostravské varianty "českého snu", umělecky převyšovaly tvorbu mladší generace regionálních básníků.

Hektickému tempu budování a potřebě neustále komunikovat s co nejširšími vrstvami čtenářů odpovídala volba žánrových útvarů, jež mohly být pravidelně otiskovány v kulturních přílohách novin. Škála prozaické tvorby na Ostravsku v období 1948-1957 byla proto žalostně chudá. Na počátku tohoto období stojí soubor rozhlasových fejetonů Josefa Filgase Zapomenutá Ostrava, který sice vyšel až v r. 1948, ale pojednává především o 30. letech. Následující léta patřila v ostravské próze rovněž krátkým žurnalistickým útvarům, avšak jazyková živost a stylistická nápaditost Filgasových starších fejetonů byla vytěsněna myšlenkovou tezovitostí a uniformitou jazyka. Z beletristických útvarů byla pozornost nejčastěji věnována povídkám, avšak i ty byly většinou tak tezovité, že se blížily úrovni agitačních tiskovin. V letech 1949-1950 stačil Jan Neuls napsat a vydat tři knihy reportáží s tematikou budování Ostravska: Bitva o jaro, Bitva o uhlí aPlameny v hlubinách. Skutečnost, že prostřední z nich obdržela cenu města Ostravy za rok 1949, svědčí o tom, že politická měřítka byla při hodnocení literatury považována za nejdůležitější. Neulsem prosazený a společensky oceněný typ prózy našel četné následovníky (např. Ivan Kubíček: Fronta, na které se neumírá, 1950, Miloš Švácha: Lidé, uhlí, pětiletka, 1950 aj.). Soubor krátkých próz Jiřího Stana Havířská čest (1952) se sice dočkal masového vydání v pražském nakladatelství Svoboda, avšak od úrovně Neulsových reportáží se radikálně nelišil. Jeho pokusy o vystižení místního jazykového koloritu byly prostoupeny ustrnulou metaforikou "ostravského snu": "Tam začíná, synku, nový život. A ne enem na našim dole - to se rozleje jak olej na vodě, uvidíš, a chytne to všude, všude. Pamatuj, bo je to silné a mladé - -" Za podobné umělecké prohry je možno označit povídkové soubory Josefa Filgase Za mrazivých dnů (1953) a Frana Směji Věřím v člověka (1953). Společenské romány s vyššími uměleckými ambicemi se na Ostravsku začaly objevovat až v polovině 50. let . Výstižným příkladem pokusu o historickou epopej s politicko-didaktickým podtextem byl román Jiřího StanaNa březích Ostravice (1954). Do kronikářsky pojatého příběhu o růstu politického uvědomění mladého proletářského hrdiny jsou promítnuty hlavní body dějin dělnického hnutí, včetně ostravské kapitoly v činnosti K.Gottwalda a G.Klimenta. Ještě v r. 1957 ostravská literární kritika příznivě přivítala také román Josefa Šinovského Havířská země, který se ponořil ještě hlouběji do dějin a soustředil se na politickou řinnost Petra Cingra. Společenský ideál sociálního románu napsaného metodou socialistického realismu byl však na Ostravsku naplněn jen částečně. V tvorbě zdejších autorů mladší generace lze sice rozpoznat směřování od publicistiky k povídce a dále k románu, avšak tato snaha nepřinesla požadované výsledky. Nad nízkou úroveň zmíněné prozaické produkce se pozvedalo jen několik titulů, které nevznikly přímo v centru budovatelského zápalu. Většina výjimek z norem budovatelské prózy byla publikována až na sklonku 50. let. Nenormální poměry v severomoravské kulturní politice dokumentuje např. povzdech Vojtěcha Martínka, že v Ostravě nemohl vyjít jeho román Ožehlé haluze (1954), závěrečný díl trilogie Kamenný řád, který kvalitativně značně převyšoval zmíněné pokusy o "angažovanou" historickou prózu: "Proč nemohl vyjít v Ostravě, byla by historie bolestná i trapná." Martínkovy problémy byly z politického hlediska těžko pochopitelné, nebo» dokončení jeho trilogie nebylo v rozporu s oficiálními představami o literatuře. Dokladem nenormálního kulturního niveau na severní Moravě je také fakt, že román Marie Podešvové Poslední rok mohl vyjít až v roce 1959, ačkoliv jeho rukopis vznikl již v letech čtyřicátých. Kniha kladla důraz na souznění venkovského člověka s folklorní tradicí a přírodními cykly a zřejmě neměla šanci být vydána v době "nové" společenské doktriny a neurvalého vztahu k přírodě. Také publikační odmlka talentované prozaičky Ludmily Hořké v letech 1948-1959 byla velmi výmluvná. Bejatka , jedna z jejích vrcholných próz vypovídajích o národnostních traumatech na Hlučínsku, vyšla až v r. 1959. Teprve v r. 1957 vyšel také historický román Bohumila ČetynyValašský vojvoda, dodatečně vydaný a umělecky nejsilnější úvodní díl tetralogie Hukvadské rebelie (2. Jednou za slunovratu, 1950, přeprac. 1953, 3. Zbojníci, 1953, 4. Živly, 1962). Četyna (vl.jm. B.Strnadel) se v něm přiblížil Olbrachtově schopnosti vystihnout historický mýtus a vančurovské baladičnosti. Ideál velkého společenského románu z dělného prostředí severní Moravy zůstával však stále nenaplněn. Na tomto faktu mnoho nezměnilo ani vydání rozsáhlé románové kronikyLetopisy v žule (1957), v níž Oldřich Šuleř zúročil své bohaté znalosti historie dobývání kamene na Jesenicku. V porovnání s Ptáčníkovým románem Město na hranici (1956), jehož děj je zasazen na Bruntálsko a který polemizoval s budovatelskou prózou, je Šuleřovo politické rozvrstvení postav velmi konvenční a tkví v atmosféře první poloviny 50. let.

Nesporný fakt, že literatura v regionu severní Moravy v 50. letech zaostávala za vývojem v celonárodním kontextu, se stal v letních měsících r. 1955 předmětem diskuse v deníku Nová svoboda. Ta se ale většinou odehrávala v povinně optimistickém, jen mírně kritickém duchu. Jednu z příčin nedobré situace v regionálním literárním životě se podařilo dosti přesně pojmenovat Jiřímu Veselskému: "Ostrava zatím nesmazala v širších literárních kruzích rozšířené odium lokálního a ve špatném slova smyslu regionálního literárního revíru. Staré maloměš»ácké 'co je české, to je hezké' bylo by možno parafrázovat na 'co je ostravské, to je hezké'. Ovšem kořeny tohoto stavu smýšlení některých ostravských autorů jsou hodně hluboko, už v předválečných dobách, kdy byli dosti silně izolováni především hodnotou svých prací od ostatní literární a umělecké obce. (...) Regionalismus se stával z nouze ctností a začal se pěstovat." (1.9.1955) Hlavní příčinu ostravského zpožďování za vývojem v literárním centru nebylo možno v r. 1955 otevřeně publikovat. Byla jí totiž v prvé řadě extrémní ideologizace literatury a s ní související politicky motivované podceňování schopností nemnoha opravdových uměleckých osobností, jejichž tvorba byla se zdejším regionem úzce spjata.

Publikováno v časopise Host.

Rozhovor s londýnským bohemistou dr. Martinem Sawyerem. Text vyšel v literárním časopise Texty ve 26. čísle v roce 2002.

Rozhovor sice vedeme v angličtině (aby se nevytratily jazykové nuance), ale nutno uznat, že umíte obstojně česky. Jakpak jste k tomu přišel?
V dětství jsem na tom byl s češtinou lépe, protože moje máma byla hrozně upovídaná Češka z Podkrkonoší. Táta bylsudetský Němec z Hohenelbe (Vrchlabí), ale česky uměl taky. Máme docela zamotanou rodinnou historii, ale třeba vás to bude zajímat. On se táta vlastně jmenoval Theo Sauer a jeho strýc Franta se proslavil pašováním cukerínu a tím, že všechny vydělané peníze propíjel s Jaroslavem Haškem. Po válce nás Češi odsunuli, ale tátovi se do Německa nechtělo a vydal se za svým „americkým snem“a za teplem na jih USA. Založil si obchůdek a poameričtil si příjmení na Sawyer. Jeden z přítoků Mississippi se ale jednou na jaře rozvodnil a odnesl většinu našeho majetku do Mexického zálivu. Tak se táta naštval na celou slavnou Ameriku a přestěhovali jsme se do hor v severním Walesu. Tam se táta skromně živil stříháním oveček a naučil se dlouhatánské keltské písně, které nám po večerech zpíval za doprovodu mandolíny. Myslím, že se mu ale po Krkonoších nikdy nepřestalo stýskat.

To zní jako téma na román…
Možná ho někdy napíšu, ale poslední dobou musím tvrdě vydělávat na alimenty, tak si to časově nemohu dovolit. Ale o tátovi Sauerovi to ještě není všechno. Z Walesu jsme se kvůli práci přestěhovali do londýnské čtvrti West Hampstead, kde žije hodně Irů a je tam také prima česká hospůdka, kde se vaří vepřo-zelo-knedlo a čepuje Gambrinus. Tam se jednou táta přiopil se svým poslancem Seamusem Finnem, MP. Nabulíkoval mu, že by se čeština měla vyučovat na britských školách jako cizí jazyk, jenž má velkou perspektivu. Mr. Finn asi neměl moc rád Angličany, protože ten návrh skutečně přednesl v Dolní sněmovně. Doufám, že zapadl. Češtinu bych Britům opravdu nepřál! Možná ta epizodka vypadá jako vtip, ale britská parlamentní demokracie takové situace umožňuje.
V českých veřejných a (až na čestné výjimky) ani v odborných kruzích nejste příliš znám. Kde se o vás můžeme něco dozvědět?
Moc toho není. Bohemistická pracoviště v Londýně, Oxfordu a Glasgow jsou personálně zajištěná, a tak se protloukám různě, beru překlady, redakční úpravy, prostě co se namane. Českou literaturu mám jednak v genech, jednak je to můj koníček. Do českého povědomí jsem se dostal vlastně náhodou. Někdy na začátku 90. let se konal zájezd Obce spisovatelů do Londýna a tam jsem se seznámil s ostravskýmamerikanistou a básníkem Stanislavem Kolářem, který mě požádal o rozhovor, jenž byl poté otištěn v Moravskoslezském dni. Tak se o mně dozvěděl Kolářův univerzitní kolega Martin Pilař. Začali jsme si dopisovat a on mé názory na postmodernu ocitoval v recenzi publikované v pražském literárním časopise Iniciály (č. 34, 1993). Úryvek mého dopisu se dokonce dostal do letos vydané knihy Literární bludiště od Lubomíra Machaly. Vůbec jsem nepočítal, že se stanu součástí české literární historie, ale bez mučení přiznávám, že mne to těší.

Není divu… Vyprávíte hrozně zajímavě, ale pojďme se trochu konkrétněji zabývat literaturou. Co se vám opravdu podařilo, na co jste hrdý?
Na objevení dvou neznámých básní Karla Maryska. Ale to je také spojené s docela zajímavou příhodou. To jsem se jednou v Edinburghu procházel po Royal Mile, když tu náhle přišel prudký déš» a promočil mi čerstvě zakoupený kilt. Zašel jsem si ho usušit k jedné krásné emigrantce, ale nebylo z toho nic, protože záhy dorazil její zmoklý manžel. Stačila mi však povyprávět, jak byl Karel Marysko s orchestrem Národního divadla v Edinburghu. Prý jí vyjedl celou ledničku, strávil s ní vášnivou noc a za týden jí z Londýna poslal dopis se dvěma básněmi. Opsal jsem si je a myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy Marysko napsal. (Pozn.: Obě byly přetištěny v Hostu č. 4, 1997.) Mimochodem, první z nich je výbornou parodií na Seiferta.

Vy nemáte rád Seifertovu poezii?
Vůbec ne! Je to buď sentimentální rýmování, nebo stařecké naříkání. Nobelovka by mnohem lépe slušela Miroslavu Holubovi nebo Ivanu Divišovi. Ti byli čímsi výjimeční, prostě byli sami sebou. Takových básníků jako Seifert chodí po světě stovky. Nenacházím v jeho verších nic víc než kultivované řemeslo.

No, řada českých čtenářek s vámi asi nebude souhlasit, ale já vám to vyvracet nebudu. Nicméně jsme se dostali k rozdílnostem v chápání literatury v Británii a v Čechách. V tom bychom mohli pokračovat.
Kámen úrazu vidím ve způsobu vzdělávání. Poměry na českých univerzitách znám jen ze svědectví mnoha českých studentů, ale snad mne to aspoň trochu opravňuje ke srovnávání. Sám jsem nějakou dobu studoval v Oxfordu a v Londýně a stáloto za to. U vás se prý moc nezměnilo v tom ohledu, že student pořád chodí do nějaké výuky, skoro nic v průběhu studia nepíše a je zkoušen jen ústně z toho, co si zapamatoval ze skript. To u nás se musí pořád něco číst, pořád se píšou nějaké eseje, ale není to špatné, protože se člověk naučí třídit fakta, samostatně uvažovat, formulovat své názory a podepírat je argumenty. Českému studentovi, který chce psát, prý nezbývá nic jiného než si najít vzor a ten napodobovat. Ale s tím souvisí příliš velké poklonkování autoritám. To nepovažuji za zdravé!

Nezdá se Vám, že je bohemistika v české kotlině stále příliš zahleděná do svého geniálního, ale také jediného dítěte, do pražského strukturalismu?
Jasně! To ale souvisí s tím, co jsem právě říkal o nezdravém a nekritickém poklonkování. V 30. letech byl strukturalismus směrem světového významu. Pak se mu v Čechách stalo to nejhorší, co ho mohlo potkat. V 50. A 70. letech byl zakázán, a tím došlo k jeho mytizaci a přeceňování. Neustálé návraty k zakazovanému strukturalismu paradoxně vedly k tomu, že české literárněvědné myšlení ustrnulo a ztratilo kontakt se světem.

To vám říkali v Oxfordu?
Ne úplně doslova, ale svým způsobem ano. Chodil jsem tam na přednášky Ann Jeffersonové, což je vyhlášená znalkyně českého a francouzského strukturalismu. Probírala to s námi velmi poctivě, ale jako záležitost minulosti. Mnohem více jí seděl širší kulturologický záběr Umberta Eca i jeho esejistický styl. Kunderovo Umění románu Jeffersonová považuje za významné vědecké dílo. Pro vás Čechy je to „jen“ soubor esejů, protože úctyhodné vědecké dílo musí být psáno pořádně zamotaným intelektuálským metajazykem.

Ještě bych se rád zeptal, jak vlastně funguje literární život na ostrovech?
Úplně jinak, ale něco srovnatelného by se snad našlo. Walesané a Skoti prožívají národní obrození, a proto si hodně opečovávají literaturu a stále organizují nějaké festivaly a setkání spisovatelů, kde se stejně nic nevyřeší. Ale aspoň se navzájem pořádně pochválí a potom se hezky najedí a napijí za cizí peníze. Angličané mají obrození dávno za sebou, a tak se jen pobaveně dívají, co to ti Keltové vyvádějí. Mimochodem si myslím, že Čechům se daří pozůstatky obrozenského přeceňování literatury překonávat. V tom vám držím palce. V Anglii se moc nepěstují literární časopisy a nikomu to nechybí. Ale vy to máte v tradici, tak se vám jesnad podaří uchovat. Na vašich Textech se mi moc líbí, že mají papírovou i internetovou podobu. A vůbec - moc rád jsem si s vámi popovídal.

Já s vámi také. Na závěr ještě jedna netradiční otázka: Co plánujete do budoucna?
Nic. Nemám rád plánování. Jak zpívá klasik: „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít.“ No ale večer si asi vytáhnu tátovu mandolínu a zazpívám si pár hezkých velšských nebo valašských písní.

(ptal se Jakub Chrobák, přeložil Martin Pilař)

Týdeník Ostrava: Vrabci v hrsti konkuroval moravský vrabec

V Týdeníku Ostrava vyšel 11. 2005 článeček o křtu Vrabce v hrsti v ostravské prodejně Academie.

Hlasy nad koncem Petrova

Pro českou literaturu to neznamená vůbec nic. Jediný skutečný problém pro českou literaturu nastane, až nebudou autoři. Nakladatelské a knihkupecké hemžení je těkavé a místy určitě dobrodružné (protože jde o peníze…). Situace Petrova byla nenormální v tom ohledu, že hlavní tok financí byl způsoben přítomností jediného českého bestsellerového autora. Byla to stejně nenormální situace jako existence nakladatelství, jež výsadně spoléhají na získávání státem podporovaných grantů a drobných sponzorů. I jejich existence je velmi nejistá a dříve či později budou mít ještě větší problémy než nyní. Zánik Petrova znamená jen to, že se na trhu uvolňuje místo pro jiného nápaditého nakladatele, který bude mít odvahu nevydávat kuchařky. Martinu Pluháčkovi upřímně přeji, aby si ve své výjimečně hezké vile vyložil nohy na stůl a aby si pořádně oddechl. Bez jeho reklamních doubledeckerů a bítovských ohňostrojů možná bude chvíli v českém literárním životě ještě větší nuda než teď, ale on se dlouho nevydrží povalovat. Tím jsem si jist.

Martin Pilař, literární vědec

Vladimír Boudník: Mezi avantgardou a undergroundem

V této obsáhlé monografii je uvedena moje studie "Člověk, jenž psal vlastní krví". Z dalších studií této monografie: Jan Rous: Prométheus z periferie; Zdenek Primus: Vladimír Boudník – model, lektor, demonstrátor, fotograf; Jiří Valoch: Boudníkova padesátá léta; Vít Havránek: Boudníkova šedesátá léta; Vladislav Merhaut: Příběh Vladimíra Boudníka – koláž na dané téma; Vladimír Boudník o sobě