Soubor esejů Igora Hájka o české literatuře vyjde v roce 2006 v
nakladatelství Dokořán, pokud bude finančně krytý z grantových
prostředků. Žádost adresovanou Ministerstvu kultury ČR doporučil
odborným posudkem PhDr. Jan Čulík z University of Glasgow a osobním
dopisem Josef Škvorecký z Toronta.
Ministerstvu kultury
Praha
Vážení,
Igor Hájek byl můj kamarád od raných padesátých let až do své náhlé smrti v roce 1995 v Glasgowě. Spojovalo nás mnoho věcí: politické názory, vidění kultury, ale zejména jazz a láska k literatuře, české a stejnou měrou k anglo-americké.
Od začátku našeho exilu byl Igor literárně činný. Napsal třeba řadu recenzí převážně českých knižních novinek pro londýnské Times Literary Supplement, ještě v době, kdy dle starodávného zvyku, list tiskl tyto recenze nepodepsané, i v době pozdější.
Když učil nejprve na universitě v Lancasteru, potom v Glasgově, zajímal se intenzívně jak o současnou britskou a americkou literaturu – jeho oblíbenýmn autorem byl John Updike – tak o literaturu českou. A v téhle oblasti byl myslím jeho zájem unikátní.
Četl samozřejmě současnou produkci českých exilových nakladatelství a také o ní psal, ale přitahovaly ho zejména české novinky vydávané v Praze v oficiálních nakladatelstvích - tedy ta větev naší literatury, o níž se v exilu téměř nepsalo a o níž se doma sice psalo, ale nebylo možné napsat, co si o ní kritici skutečně mysleli nebo co všechno si mysleli, nebylo možné o ní uvažovat jako o kulturním jevu, v němž se svým způsobem nepřímo, ale velice výrazně zrcadlila tehdejší situace české prózy protahované síty úřední i vnitřní cenzury. A právě tohle bylo téma oněch neobyčejně živě a zasvěceně napsaných Igorových statí, o nichž jsem mu vždycky říkal, že by je měl vydat knižně. Chystal se na to, ale osud mu to nedopřál.
V exilu totiž někteří britští kritici vyslovovali názor, že exil domácí produkci ignoruje, a pokud o ní někdo někdy napíše, je to povrchní nebo i posměšné odmítnutí bez nějakého hlubšího rozboru. Do jisté míry to byla pravda, i když někteří, možná mnozí oficiální autoři si nic jiného nezasloužili. Při četbě třeba takového Pludkova antisemitského románu Vabank nebo některých románů-přihlášek k normalizační politice kompartaje se člověku přímo vnucovalo Iuvenalovo klasické Difficile est satiram non scribere; přiznám se, že jsem lákání římského satirika také občas podlehl.
Igor však takové produkty literatury v pravém slova smyslu pokleslé ignoroval a zabýval se solidnější vydávanou prózou s naprostou kritickou vážností, ovšem z pohledu nezkresleného domácí duchovní nesvobodou. V tomto smyslu byl Igor Hájek nejpádnější odpovědí zmíněným anglickým kritikům.
Igorova literární práce se tímhle aspektem ovšem nevyčerpávala. Napsal třeba velmi zajímavou sta» o Ondrovi Lysohorském, autorovi značně opomíjeném myslím i doma, nebo zajímavé studie o Havlově postavě Ferdinanda Vaňka, o řadě autorů disidentské a exilové větve české literattury, a zavěcené zhodnocení překladu Haškova Švejka z pera Sira Cecila Parrotta, k čemuž byl nad jiné znalce překládání kvalifikován, jednak jako současně bohemista a anglista, jednak jako dlouholetý výkonný překladatel anglických a amerických autorů.
Myslím si prostě, že Igor Hájek udělal pro českou literaturu velmi mnoho a to z pohledu, který byl jen jemu vlastní. Je vyloučeno, aby tenhle nad jiné cenný, nad jiné svěže napsaný, nad jiné významný rukopis nebyl vytištěn a vydán.
Z celého srdce jeho knižní vydání doporučuji.
V Toronto dne 11. prosince 2005
Josef Škvorecký M.C., F.R.S.C.
Profesor Emeritus,
Department of English
University of Toronto
Praha
Vážení,
Igor Hájek byl můj kamarád od raných padesátých let až do své náhlé smrti v roce 1995 v Glasgowě. Spojovalo nás mnoho věcí: politické názory, vidění kultury, ale zejména jazz a láska k literatuře, české a stejnou měrou k anglo-americké.
Od začátku našeho exilu byl Igor literárně činný. Napsal třeba řadu recenzí převážně českých knižních novinek pro londýnské Times Literary Supplement, ještě v době, kdy dle starodávného zvyku, list tiskl tyto recenze nepodepsané, i v době pozdější.
Když učil nejprve na universitě v Lancasteru, potom v Glasgově, zajímal se intenzívně jak o současnou britskou a americkou literaturu – jeho oblíbenýmn autorem byl John Updike – tak o literaturu českou. A v téhle oblasti byl myslím jeho zájem unikátní.
Četl samozřejmě současnou produkci českých exilových nakladatelství a také o ní psal, ale přitahovaly ho zejména české novinky vydávané v Praze v oficiálních nakladatelstvích - tedy ta větev naší literatury, o níž se v exilu téměř nepsalo a o níž se doma sice psalo, ale nebylo možné napsat, co si o ní kritici skutečně mysleli nebo co všechno si mysleli, nebylo možné o ní uvažovat jako o kulturním jevu, v němž se svým způsobem nepřímo, ale velice výrazně zrcadlila tehdejší situace české prózy protahované síty úřední i vnitřní cenzury. A právě tohle bylo téma oněch neobyčejně živě a zasvěceně napsaných Igorových statí, o nichž jsem mu vždycky říkal, že by je měl vydat knižně. Chystal se na to, ale osud mu to nedopřál.
V exilu totiž někteří britští kritici vyslovovali názor, že exil domácí produkci ignoruje, a pokud o ní někdo někdy napíše, je to povrchní nebo i posměšné odmítnutí bez nějakého hlubšího rozboru. Do jisté míry to byla pravda, i když někteří, možná mnozí oficiální autoři si nic jiného nezasloužili. Při četbě třeba takového Pludkova antisemitského románu Vabank nebo některých románů-přihlášek k normalizační politice kompartaje se člověku přímo vnucovalo Iuvenalovo klasické Difficile est satiram non scribere; přiznám se, že jsem lákání římského satirika také občas podlehl.
Igor však takové produkty literatury v pravém slova smyslu pokleslé ignoroval a zabýval se solidnější vydávanou prózou s naprostou kritickou vážností, ovšem z pohledu nezkresleného domácí duchovní nesvobodou. V tomto smyslu byl Igor Hájek nejpádnější odpovědí zmíněným anglickým kritikům.
Igorova literární práce se tímhle aspektem ovšem nevyčerpávala. Napsal třeba velmi zajímavou sta» o Ondrovi Lysohorském, autorovi značně opomíjeném myslím i doma, nebo zajímavé studie o Havlově postavě Ferdinanda Vaňka, o řadě autorů disidentské a exilové větve české literattury, a zavěcené zhodnocení překladu Haškova Švejka z pera Sira Cecila Parrotta, k čemuž byl nad jiné znalce překládání kvalifikován, jednak jako současně bohemista a anglista, jednak jako dlouholetý výkonný překladatel anglických a amerických autorů.
Myslím si prostě, že Igor Hájek udělal pro českou literaturu velmi mnoho a to z pohledu, který byl jen jemu vlastní. Je vyloučeno, aby tenhle nad jiné cenný, nad jiné svěže napsaný, nad jiné významný rukopis nebyl vytištěn a vydán.
Z celého srdce jeho knižní vydání doporučuji.
V Toronto dne 11. prosince 2005
Josef Škvorecký M.C., F.R.S.C.
Profesor Emeritus,
Department of English
University of Toronto
