Česká literatura po roce 1945 - doporučená četba

Čtení by mělo být radostí! S úžasem na sobě pozoruji, že čtení literatury může být radostí, i když se člověk literaturou už dlouho profesionálně zabývá. Nebylo pro mne snadné stanovit jakési základní penzum četby, které budu od svých univerzitních studentů očekávat. Nicméně jsem přesvědčen, že nejprve je třeba číst uměleckou literaturu a teprve potom široké spektrum interpretací, které jsou nyní k dispozici. Od studentů, kteří na konci letního semestru přijdou ke zkoušce z české literatury po roce 1945, očekávám, že budou znát nejenom literárněhistorická fakta dosažitelná v běžně dostupných příručkách určených vysokoškolským studentům (nikoliv středoškolským!), ale že při zkoušce předloží seznam minimálně čtyřiceti podstatných děl poválečné české literatury, o nichž budou schopni vést odborný dialog (přesahující znalost životopisu autora a popisu fabule prózy či základní tematiky básnické sbírky). Následující seznam doporučených autorů nelze chápat jako normu, která musí být stoprocentně splněna. Byl bych mnohem raději, kdyby šlo o jakési doporučení, na které autory je třeba se zaměřit (protože jejich kvalita je prověřena, a tudíž je nelze obcházet) a kteří spisovatelé budou při zadávání otázek u zkoušky (podle seznamu četby) chápáni jako méně očekávaný nadstandard. Z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, že k četbě některých literárních děl se nejen vysokoškolský student, ale také jeho učitel musí nutit, nebo» ani on prostě nemůže mít všechno rád. Nicméně zůstávám optimistou a doufám, že se autoři, jež zde doporučuji (pokud si kliknete na nadpis... :-), mohou setkat s příznivou odezvou u čtenářů, kteří se jim až doposud z určitého důvodu vyhýbali…

1. Balabán Jan

2. Blatný Ivan
3. Bondy Egon
4. Brousek Antonín nebo Gruša Jiří nebo Kabeš Petr
5. Diviš Ivan
6. Fuks Ladislav (minimálně 2 texty)
7. Halas František (po r. 1945)
8. Havel Václav (minimálně 3 dramata)
9. Hodrová Daniela nebo Macura Vladimír nebo Ajvaz Michal
10. Holan Vladimír (minimálně 2 texty po r. 1945)
11. Holub Miroslav
12. Hostovský Egon (po r. 1945)
13. Hrabal Bohumil (minimálně 3 texty)
14. Hrubín František (minimálně 2 texty po r. 1945)
15. Jirous Ivan Martin
16. Kainar Josef
17. Klíma Ivan nebo Filip Ota
18. Kohout Pavel
19. Kolář Jiří
20. Körner Vladimír
21. Kundera Milan (minimálně 3 texty)
22. Krchovský J. H. nebo Hruška Petr nebo Kolmačka Pavel nebo Murrer Ewald
23. Lustig Arnošt
24. Mikulášek Oldřich
25. Neff Vladimír nebo Kaplický Václav
26. Páral Vladimír
27. Pavel Ota
28. Reynek Bohuslav (po r. 1945)
29. Seifert Jaroslav (minimálně 3 tituly po r. 1945)
30. Skácel Jan
31. Šiktanc Karel
32. Škvorecký Josef (minimálně 3 tituly)
33. Šotola Jiří
34. Topol Jáchym
35. Urban Miloš nebo Viewegh Michal nebo Hakl Emil
36. Vaculík Ludvík (minimálně 2 tituly)
37. Vyskočil Ivan
38. Wernisch Ivan
39. Zahradníček Jan
40. Závada Vilém (po r. 1945) 

Členem poroty pro Státní cenu za literaturu

Dne 29. května 2009 mne ministr kultury Václav Riedlbauch jmenoval členem poroty pro Státní cenu za literaturu, a to na tříleté funkční období. Na stránkách literárních časopisů se poslední dobou vedou diskuse o tom, že literárních cen je příliš mnoho a že se nacházíme v období jejich inflace. Cosi na tom zřejmě bude. Přesto si však jmenování považuji. V každém případě totiž platí, že do porot nejuznávanějších cen nejsou zváni úplně všichni kritikové a historikové…

O Státní ceně za literaturu jsem již pomáhal rozhodovat v roce 1998. (Shodou okolností jsme také měli úřednickou vládu − ministrem kultury byl herec a diplomat Martin Stropnický). Cenu tehdy dostal Vladimír Macura, a to za román Guvernantka a za literárněteoretickou knižní studii Český sen.

Letošní složení nominovaných jmen a knižních titulů je plné disproporcí a rozporů. Své preference samozřejmě mám a umím je zdůvodnit. Na jednání bude dost času, takže jako porota snad dospějeme ke stejně š»astnému výsledku jako v roce 1998.

Poznámka: Na první jednání dne 25. 6. jsem nakonec nedorazil kvůli záplavám, ale rozhodovat se bude až 1. září. To se už jistě do Prahy dostanu, protože podle názoru jistých pomazaných hlav žádné globální oteplování není, subtropické přívalové lijáky jsme tu měli odjakživa, stoletá voda klidně může přijít každých deset let a vůbec si to všechno vymyslela hrstka nezodpovědných politických šílenců.


P. S. Cena byla nakonec udělena Zdeňku Rotreklovi. Je tedy ve správných rukou, o tom nepochybuji. Protože se celá záležitost již stala minulostí a pomalu začíná upadat do zapomnění, mohu nyní (v listopadu 2009) přiznat, že jsem prosazoval jiné kandidáty. Domnívám se totiž, že Státní cena za literaturu by měla být udělována za významné dílo vydané v uplynulém roku, nikoliv za celoživotní zásluhy. Z nominovaných autorů proto mezi mé favority patřili Ivan Martin Jirous a Lubor Kasal...


V červnu 2010 se konalo další zasedání poroty. Tentokrát se sešlo podstatně více nominací na udělení ceny. Rozhodování bylo nicméně snažší než vloni. Proto jsme se nemusili znovu svolat a rozhodnout až napodruhé, jako tomu bylo vloni. Po tajném hlasování byl výsledek velmi jednoznačný. Jakožto člen poroty jsem ovšem vázán mlčenlivostí a výsledek nesmím oznámit. Oficiálně bude vyhlášen až na konci října. Jen podotýkám, že s výsledkem kolektivního rozhodování jsem tentokrát podstatně více spokojen než vloni. Čímž naznačuji, že cena bude udělena za významnou knihu, nikoliv za celoživotní dílo.

P. S. Je konec října 2010, a tudíž už nemusím tajit, že státní cenu získal Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici