Na konci června se v Praze konal IV. kongres světové literárněvědné
bohemistiky. Moc se mi tam nechtělo a bral jsem to spíš jako akci, na
níž bych měl vystoupit, protože se to ode mne asi očekává... Ale nakonec
mne Lenka Jungmannová v několika e-mailech přemluvila. A by» jsem svůj
příspěvek dopisoval na poslední chvíli, tak mne to dokonce bavilo.
(Zkrácená verze tohoto textu vyšla v Literárních novinách č. 41, 2010)
V českém kulturním kontextu je zhruba od
šedesátých let minulého století stále běžnější označovat jistá umělecká
díla za „kultovní“. Tento přívlastek byl donedávna vžitý především v
kritické reflexi filmu a rockové hudby a mnohem méně byl užíván v
literární kritice. Tato disproporce se postupně začíná vyvažovat, a
proto je na místě zamyslet se nad tím, co je vlastně v Česku označováno
jako kultovní literatura a zda je kultovní postavení jistých literárních
děl a jejich autorů jevem, který je třeba na odborné úrovni
reflektovat, nebo» by mohl přispět k přesnějšímu popisu soudobého
literárního života.
V roce 1999 vyšel český překlad slovníkové příručky Andrew Calcutta a Richarda Shepharda Cult fiction − průvodce po kultovním románu. Snad i pod vlivem této publikace je používání českého pojmu kultovní román v uplynulém desetiletí poněkud častější, než tomu bylo dříve. Ačkoliv jde o poměrně obsáhlou publikaci, její přínos pro upřesnění současného českého literárněkritického žargonu je spíše nejistý, ba sporný. Za klad této publikace lze považovat soupis románů, které její autoři považují za kultovní, by» jejich způsob výběru je silně subjektivní a málo argumentovaný. Úvodní pokus o definování pojmu cult fiction je zmatený a jednotlivá výkladová hesla nenabízejí o mnoho víc než směsicí životopisných střípků a značně povrchních charakteristik vybraných románů. Jinými slovy − jazyková a stylistická úroveň tohoto literárního slovníku je srovnatelná s úrovní tiskovin vytvářených amatérskými autory fanzinů, kteří sice bývají solidně obeznámeni s faktografií týkající se jejich sféry zájmu, ale málokdy se pokoušejí o kritický odstup a objektivní hodnocení. Zmíněný americký slovník si zřejmě i u nás našel svůj okruh čtenářů, avšak úroveň českého odborného diskursu na přelomu milénia neměl čím obohatit. Calcuttova a Shephardova příručka není jedinou nedávno vydanou publikací o fenoménu cult fiction a zdaleka není tou nejlepší, po níž mohli český vydavatel a překladatel sáhnout. Přitom růst zájmu o kultovní román je v anglosaském literárním kontextu patrný a projevuje se velkým množstvím knižních, časopiseckých, a především internetových publikací na toto téma. Nejnovější knihou na dané téma je The Rough Guide to Cult Fiction (2005), avšak tento text nemá vyšší odborné ambice než výše zmíněný slovník, který zaujímá centrální postavení v českém literárněkritickém diskursu, protože byl přeložen, a proto je snadno dostupný. Nejrozsáhlejší a nejserióznější knižní publikace o kultovním románu vyšla již na počátku devadesátých let – Classic Cult Fiction: A Companion to Popular Cult Literature od Thomase Reeda Whissena (1992). Od jmenovaných příruček se liší tím, že její autor je literárněhistoricky erudován a pokouší se užívat metody recepční estetiky. Whissen spatřuje počátky kultovního vzývání některých literárních děl v období romantismu a za vrchol rozvoje cult fiction považuje šedesátá léta 20. století. Pro české čtenáře by tato knižní studie byla podstatně užitečnější než přeložený slovník Calcutta a Shepharda. Pro tu část české odborné veřejnosti, která je dosud málo zvyklá čerpat z cizojazyčné literatury, je zvláště v oblasti cult fiction naprosto nezbytné používat široké spektrum odborných i publicistických textů v angličtině. Kromě uvedených knižních publikací lze s jistým rizikem využívat internet – pro sousloví „cult fiction“ je zde uvedeno více než milion odkazů. Mezi cennější patří odkazy na kulturní rubriky předních deníků a časopisů anglicky mluvícího světa, kde se o cult fiction poměrně často diskutuje, kde se setkáváme s novými pokusy o definování tohoto pojmu a kde jsou čtenářům doporučovány průběžně doplňované seznamy nejvýznamnějších kultovních literárních děl.
Po této stručné revizi je možno přistoupit k vymezení základních vlastností cult fiction, jež se opakovaně objevují v amerických a britských médiích:
1. Cult fiction je předmětem nekritického, často vysloveně nadšeneckého obdivu jisté skupiny čtenářů.
2. Texty cult fiction se trvale usazují v povědomí čtenářů, kteří se přiznávají k tomu, že tyto knihy významně ovlivnily jejich způsob myšlení a vyprovokovaly je k přehodnocení usazených způsobů výkladu světa. K podobným textům se čtenář obvykle vrací v průběhu celého svého života a mívá je ve své knihovničce.
3. Takovéto spontánní ztotožnění čtenáře s texty a jejich autory může vést k tomu, že „v některých případech je barvitý život kultovních autorů uctíván více než jejich knihy“. (Calcutt–Shephard 1999:10)
4. Silný vliv na individuálního čtenáře má také svou skupinovou a generační podobu – vlastní kultovní romány mají nejen rozličná čtenářská relativně uzavřená „ghetta“ (například ctitelé kyberpunku, undergroundu, surrealismu, feminismu apod), ale i mnohem širší čtenářské vrstvy, relativně vymezitelné svou příslušností k určité generaci a životní zkušeností. O jakémsi nadgeneračním kultu pak lze hovořit u klasických knih, jež se pravidelně objevují v seznamech cult-fiction, ale zároveň patří do oficiálního kánonu světového románu (například Utrpení mladého Werthera, Stepní vlk, Mistr a Markétka, Cizinec, Pán much, Kdo chytá v žitě apod.)
5. V podmínkách svobodného knižního trhu platí zásada, že vydávání kultovní literatury není riskantní a exkluzivní podnik, nebo» čtenářská obec cult fiction je relativně početná a stálá.
6. Pro čtenáře kultovní literatury je přitažlivé, že některé knihy jsou zakazovány a že jejich autoři jsou souzeni a vězněni.
Uvedené znaky jsou odvozeny ze spontánních sociologických přístupů k literatuře, avšak v sekundární literatuře o cult fiction bývá uváděno i několik rysů, které se více či méně opírají o literárněhistorický a literárněteoretický způsob uvažování:
1. Některé texty cult fiction jsou zakazovány či cenzurovány, nebo» její autoři při výběru tematiky vědomě či nevědomě překračují existující dobová tabu. Nemusí přitom jít o radikálně odlišný a provokativní pohled na určitý problém, protože autor často vystačí s jinakostí a neotřelostí při zpracování zvolené látky. Za typická kultovní témata je považována excentričnost, bizarnost, kontroverznost a odpor vůči establishmentu.
2. Tato jinakost a neotřelost nemusí být přítomna pouze v tematické rovině literárního díla. Mnohá kultovní díla se vyznačují prolamováním tabu v jazykové a stylistické rovině textu, jakož i využíváním méně tradičních způsobů vyprávění.
3. Pro kultovní literaturu je rovněž typické, že její hlavní postavy se vědomě vzdalují doporučovaným dobovým ideálům – jde tedy spíše o antihrdiny, outsidery a samotáře s nalomenou a nejistou identitou.
4. Zřejmě právě tyto vlastnosti mnohých kultovních textů dovedly Thomase Reeda Whissena k přesvědčení, že cult fiction je projevem romantického ducha písemnictví, který je podle jeho názoru v západní civilizaci neustále přítomen.
Jmenované rysy cult fiction mohou právem budit dojem nedostatečné systematičnosti. Dostupné americké a britské slovníky a publicistické výčty cult fiction obsahují okolo stovky titulů, jež jsou považovány za typické ukázky tohoto typu literatury splňující výše uvedená kritéria. Pouze necelá desítka přitom pochází z jiných než angličtinu užívajících národních literatur. Z českých spisovatelů je za kultovního autora považován pouze Milan Kundera, což je výmluvným příkladem toho, že pravidla „kultovnosti“ jsou vytvářena bez ohledu na postavení autora v konkrétní národní literatuře. Výše zmíněná kritéria jsou tak široká, že jim odpovídá podstatně větší množství textů, než jaké nacházíme v dostupných výčtech, a tak rozmanitá, že je na místě vážně pochybovat o Whissenově názoru, že cult fiction je možné považovat za samostatný žánr. Přesto je americké a britské chápání fenoménu kultovnosti značně užší, než s jakým se setkáváme v domácím publicistickém úzu. Pojem kultovní román je v českém literárním životě zabydlen velmi krátce, a proto není překvapivé, že je jeho používání velmi nezávazné a zmatené. V českých internetových vyhledávačích jsou například často za kultovní romány považovány Topolova Sestra či Páralovi Milenci a vrazi, což dosti věrně odpovídá kritériím užívaným v anglicky mluvících zemích. O evidentních rozpacích při používání tohoto pojmu ovšem svědčí případy, kdy je za kultovní literaturu považován například Román pro ženy Michala Viewegha, či dokonce Babička Boženy Němcové.
V literárněkritickém úzu se tedy dosti nejasně chápaný „kultovní román“ stále více zabydluje, avšak do české literárněvědné terminologie zatím nepronikl. V kolektivní monografii Alternativní kultura (2001) se sice několikrát o kultovnosti píše, ale jde spíše o drobné zmínky, v nichž tento pojem nemá terminologickou platnost. V poznámce k úvodní kapitole Josef Alan připomíná silný vliv amerických beatniků na českou alternativní kulturu: „Jejich tvorba, která reagovala na ohrožení individualismu, na růst byrokracie a rozmach masmédií, na různé praktiky potlačování sociální nonkonformity a ,deviace‘ (např. homosexuality) atp., u nás dostala až kultovní nádech a stala se symbolem osvobození.“ (Alan 2001:54) Nabízí se otázka, zda se americká a britská cult fiction významně liší od české alternativní literatury. Téměř všechny výše uvedené typické vlastnosti cult fiction lze totiž nenásilně použít při charakteristice české alternativní literatury, a to zvláště undergroundové literatury ve druhé polovině 20. století. Také český literární underground byl svými fanoušky nekriticky vzýván a vyšly z něj kultovní texty, které ovlivnily již dvě generace čtenářů. Jeho autoři si vypěstovali silný autobiografický mýtus, který mnohdy zastiňuje význam literárních textů. Tento mýtus byl silně podporován publikačními zákazy a vězněním hlavních osobností undergroundu. Jeho tvůrci a příznivci měli a dosud mají tendenci uzavírat se do jakéhosi dobrovolného kulturního ghetta, v němž převažuje dostředivý způsob komunikace. K undergroundu rovněž neodmyslitelně patří narušování tematických a jazykových tabu i postavy outsiderů a samotářů. K podobným závěrům bychom došli také při revizi českého poválečného surrealistického dění.
Anglosaské chápání cult fiction se tedy se současným českým chápáním alternativní kultury do značné míry překrývá. Sestavení podobných slovníků kultovní literatury, jaké jsou k dispozici v anglicky mluvících zemích, by v českém prostředí nepředstavovalo těžký úkol. Český redaktor by při sestavování tohoto slovníku mohl podobně jako Thomas Reed Whissen začít v romantismu – u deníků Karla Hynka Máchy. Pokračovat by mohl například Erbenovými záznamy snů, erotickým folklorem, který posbíral Jan Jeník z Bratřic, Jiřím Karáskem ze Lvovic a dalšími dekadenty, buřičskými básněmi Františka Gellnera a Haškovým Švejkem. Chybět by nesměl Jakub Deml a jeho Zapomenuté světlo ani Krvavý román Josefa Váchala. Do zběžného výčtu by dále jistě patřily donedávna tabuizované erotické texty českých surrealistů, ale opomenout nelze ani básnická blues Josefa Kainara a Václava Hraběte. Mnoho kultovních textů pochází z prostředí českého literárního undergroundu – totálně realistická poezie Egona Bondyho, jeho Invalidní sourozenci, Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, Sestra Jáchyma Topola, básně J. H. Krchovského ad. Kultovní status si podržují rovněž prózy Jana Pelce, především román … a bude hůř. Při srovnání tohoto letmého výčtu s anglosaskou cult fiction je patrné, že české vnímání kultovní literatury je téměř ortodoxně alternativní. Prakticky v něm chybí texty hraničící s populární literaturou, jež jsou zvláště v americké literatuře velmi časté. Na této hranici se pohybuje snad jen Jaroslav Hašek, Saturnin Zdeňka Jirotky či Páralovy romány z 60. let – v české próze chybějí kultovní autoři detektivky, science-fiction a kyberpunku srovnatelní s Raymondem Chandlerem, Frankem Herbertem ( Duna) či Williamem Gibsonem ( Neuromancer) apod. Fanzinové hnutí pololegálně propagující nové směry v science-fiction a fantasy se v českých poměrech začalo intenzivně rozvíjet teprve v osmdesátých letech 20. století a za kultovního autora (a propagátora) lze považovat především Ondřeje Neffa. Stranou úmyslně ponecháváme kultovní vztah českých čtenářů k prózám Jaroslava Foglara (a Eduarda Štorcha), nebo» autoři anglicky psaných slovníků a soupisů cult fiction používají hodnoticí kritéria, kterým podobný typ populárního čtiva neodpovídá. Slovník české kultovní literatury by však byl i s relativně malým přesahem k populární literatuře dostatečně pestrý a obsáhlý.
V úvodu této úvahy byla položena otázka, zda je v dané chvíli zapotřebí, aby se kultovní literatura stala součástí českého literárněvědného diskursu. Zdá se, že nikoliv, nebo» většina českých textů srovnatelných s anglicky psanou cult fiction spadá do oblasti undergroundové a alternativní literatury, jež je již delší dobu odborně reflektována. Nicméně lze očekávat, že přívlastek „kultovní“ nezmizí z českého literárněkritického úzu a že se fenomén kultovnosti v blízké budoucnosti stane tématem pro badatele z oblasti literární komunikace a recepční estetiky.
Literatura
Alan, Josef (red.)
2001 Alternativní kultura – příběh české společnosti 1945-1989 (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
Calcutt, Andrew − Shephard, Richard
1999 Cult fiction – průvodce po kultovním románu (Praha: Volvox Globator) [1998]
Pilař, Martin
2005 Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (Praha: Dokořán)
Simpson, Paul – Bushell, Michaela – Rodiss, Helen
2005 The Rough Guide to Cult Fiction – genre benders, beats, gurus, drunks, junkies, sinners, surrealists (London: Rough Guides)
Whissen, Thomas Reed
1992 Classic Cult Fiction – A Companion to Popular Cult Literature (Santa Barbara: Greenwood Press)
Internetové zdroje (výběr)
http://en.wikipedia.org/wiki/Cult_fiction#Cult_fiction
http://top-10-list.org/2010/01/08/ten-cult-fiction-bestsellers
http://www.greenwood.com/catalog/WCQ%252f.aspx
http://www.nekultura.cz/literatura-serial-literarni-radar/vice-nez-kultovni-roman.html
http://www.roughguides.com/website/aboutus/Press/Assets/UK%20Press%20Releases/6cultfiction.pdf
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/3672915/50-best-cult-books.html
http://www.wisegeek.com/what-is-cult-fiction.htm
Summary
The present essay deals with the phenomenon of cult fiction as it is understood in Anglo-Saxon and Czech literary context. In the first part its author tries to generalize the main features of cult fiction and derives them from English written dictionaries and internet sources. In the second part he compares them with Czech concepts of the underground literature and alternative culture. He comes to the conclusion that a dictionary of Czech cult fiction, comparable to the American and British ones, could be created and published, too. But using cult fiction as a special term does not seem to be useful for contemporary Czech literary critical discourse.
V roce 1999 vyšel český překlad slovníkové příručky Andrew Calcutta a Richarda Shepharda Cult fiction − průvodce po kultovním románu. Snad i pod vlivem této publikace je používání českého pojmu kultovní román v uplynulém desetiletí poněkud častější, než tomu bylo dříve. Ačkoliv jde o poměrně obsáhlou publikaci, její přínos pro upřesnění současného českého literárněkritického žargonu je spíše nejistý, ba sporný. Za klad této publikace lze považovat soupis románů, které její autoři považují za kultovní, by» jejich způsob výběru je silně subjektivní a málo argumentovaný. Úvodní pokus o definování pojmu cult fiction je zmatený a jednotlivá výkladová hesla nenabízejí o mnoho víc než směsicí životopisných střípků a značně povrchních charakteristik vybraných románů. Jinými slovy − jazyková a stylistická úroveň tohoto literárního slovníku je srovnatelná s úrovní tiskovin vytvářených amatérskými autory fanzinů, kteří sice bývají solidně obeznámeni s faktografií týkající se jejich sféry zájmu, ale málokdy se pokoušejí o kritický odstup a objektivní hodnocení. Zmíněný americký slovník si zřejmě i u nás našel svůj okruh čtenářů, avšak úroveň českého odborného diskursu na přelomu milénia neměl čím obohatit. Calcuttova a Shephardova příručka není jedinou nedávno vydanou publikací o fenoménu cult fiction a zdaleka není tou nejlepší, po níž mohli český vydavatel a překladatel sáhnout. Přitom růst zájmu o kultovní román je v anglosaském literárním kontextu patrný a projevuje se velkým množstvím knižních, časopiseckých, a především internetových publikací na toto téma. Nejnovější knihou na dané téma je The Rough Guide to Cult Fiction (2005), avšak tento text nemá vyšší odborné ambice než výše zmíněný slovník, který zaujímá centrální postavení v českém literárněkritickém diskursu, protože byl přeložen, a proto je snadno dostupný. Nejrozsáhlejší a nejserióznější knižní publikace o kultovním románu vyšla již na počátku devadesátých let – Classic Cult Fiction: A Companion to Popular Cult Literature od Thomase Reeda Whissena (1992). Od jmenovaných příruček se liší tím, že její autor je literárněhistoricky erudován a pokouší se užívat metody recepční estetiky. Whissen spatřuje počátky kultovního vzývání některých literárních děl v období romantismu a za vrchol rozvoje cult fiction považuje šedesátá léta 20. století. Pro české čtenáře by tato knižní studie byla podstatně užitečnější než přeložený slovník Calcutta a Shepharda. Pro tu část české odborné veřejnosti, která je dosud málo zvyklá čerpat z cizojazyčné literatury, je zvláště v oblasti cult fiction naprosto nezbytné používat široké spektrum odborných i publicistických textů v angličtině. Kromě uvedených knižních publikací lze s jistým rizikem využívat internet – pro sousloví „cult fiction“ je zde uvedeno více než milion odkazů. Mezi cennější patří odkazy na kulturní rubriky předních deníků a časopisů anglicky mluvícího světa, kde se o cult fiction poměrně často diskutuje, kde se setkáváme s novými pokusy o definování tohoto pojmu a kde jsou čtenářům doporučovány průběžně doplňované seznamy nejvýznamnějších kultovních literárních děl.
Po této stručné revizi je možno přistoupit k vymezení základních vlastností cult fiction, jež se opakovaně objevují v amerických a britských médiích:
1. Cult fiction je předmětem nekritického, často vysloveně nadšeneckého obdivu jisté skupiny čtenářů.
2. Texty cult fiction se trvale usazují v povědomí čtenářů, kteří se přiznávají k tomu, že tyto knihy významně ovlivnily jejich způsob myšlení a vyprovokovaly je k přehodnocení usazených způsobů výkladu světa. K podobným textům se čtenář obvykle vrací v průběhu celého svého života a mívá je ve své knihovničce.
3. Takovéto spontánní ztotožnění čtenáře s texty a jejich autory může vést k tomu, že „v některých případech je barvitý život kultovních autorů uctíván více než jejich knihy“. (Calcutt–Shephard 1999:10)
4. Silný vliv na individuálního čtenáře má také svou skupinovou a generační podobu – vlastní kultovní romány mají nejen rozličná čtenářská relativně uzavřená „ghetta“ (například ctitelé kyberpunku, undergroundu, surrealismu, feminismu apod), ale i mnohem širší čtenářské vrstvy, relativně vymezitelné svou příslušností k určité generaci a životní zkušeností. O jakémsi nadgeneračním kultu pak lze hovořit u klasických knih, jež se pravidelně objevují v seznamech cult-fiction, ale zároveň patří do oficiálního kánonu světového románu (například Utrpení mladého Werthera, Stepní vlk, Mistr a Markétka, Cizinec, Pán much, Kdo chytá v žitě apod.)
5. V podmínkách svobodného knižního trhu platí zásada, že vydávání kultovní literatury není riskantní a exkluzivní podnik, nebo» čtenářská obec cult fiction je relativně početná a stálá.
6. Pro čtenáře kultovní literatury je přitažlivé, že některé knihy jsou zakazovány a že jejich autoři jsou souzeni a vězněni.
Uvedené znaky jsou odvozeny ze spontánních sociologických přístupů k literatuře, avšak v sekundární literatuře o cult fiction bývá uváděno i několik rysů, které se více či méně opírají o literárněhistorický a literárněteoretický způsob uvažování:
1. Některé texty cult fiction jsou zakazovány či cenzurovány, nebo» její autoři při výběru tematiky vědomě či nevědomě překračují existující dobová tabu. Nemusí přitom jít o radikálně odlišný a provokativní pohled na určitý problém, protože autor často vystačí s jinakostí a neotřelostí při zpracování zvolené látky. Za typická kultovní témata je považována excentričnost, bizarnost, kontroverznost a odpor vůči establishmentu.
2. Tato jinakost a neotřelost nemusí být přítomna pouze v tematické rovině literárního díla. Mnohá kultovní díla se vyznačují prolamováním tabu v jazykové a stylistické rovině textu, jakož i využíváním méně tradičních způsobů vyprávění.
3. Pro kultovní literaturu je rovněž typické, že její hlavní postavy se vědomě vzdalují doporučovaným dobovým ideálům – jde tedy spíše o antihrdiny, outsidery a samotáře s nalomenou a nejistou identitou.
4. Zřejmě právě tyto vlastnosti mnohých kultovních textů dovedly Thomase Reeda Whissena k přesvědčení, že cult fiction je projevem romantického ducha písemnictví, který je podle jeho názoru v západní civilizaci neustále přítomen.
Jmenované rysy cult fiction mohou právem budit dojem nedostatečné systematičnosti. Dostupné americké a britské slovníky a publicistické výčty cult fiction obsahují okolo stovky titulů, jež jsou považovány za typické ukázky tohoto typu literatury splňující výše uvedená kritéria. Pouze necelá desítka přitom pochází z jiných než angličtinu užívajících národních literatur. Z českých spisovatelů je za kultovního autora považován pouze Milan Kundera, což je výmluvným příkladem toho, že pravidla „kultovnosti“ jsou vytvářena bez ohledu na postavení autora v konkrétní národní literatuře. Výše zmíněná kritéria jsou tak široká, že jim odpovídá podstatně větší množství textů, než jaké nacházíme v dostupných výčtech, a tak rozmanitá, že je na místě vážně pochybovat o Whissenově názoru, že cult fiction je možné považovat za samostatný žánr. Přesto je americké a britské chápání fenoménu kultovnosti značně užší, než s jakým se setkáváme v domácím publicistickém úzu. Pojem kultovní román je v českém literárním životě zabydlen velmi krátce, a proto není překvapivé, že je jeho používání velmi nezávazné a zmatené. V českých internetových vyhledávačích jsou například často za kultovní romány považovány Topolova Sestra či Páralovi Milenci a vrazi, což dosti věrně odpovídá kritériím užívaným v anglicky mluvících zemích. O evidentních rozpacích při používání tohoto pojmu ovšem svědčí případy, kdy je za kultovní literaturu považován například Román pro ženy Michala Viewegha, či dokonce Babička Boženy Němcové.
V literárněkritickém úzu se tedy dosti nejasně chápaný „kultovní román“ stále více zabydluje, avšak do české literárněvědné terminologie zatím nepronikl. V kolektivní monografii Alternativní kultura (2001) se sice několikrát o kultovnosti píše, ale jde spíše o drobné zmínky, v nichž tento pojem nemá terminologickou platnost. V poznámce k úvodní kapitole Josef Alan připomíná silný vliv amerických beatniků na českou alternativní kulturu: „Jejich tvorba, která reagovala na ohrožení individualismu, na růst byrokracie a rozmach masmédií, na různé praktiky potlačování sociální nonkonformity a ,deviace‘ (např. homosexuality) atp., u nás dostala až kultovní nádech a stala se symbolem osvobození.“ (Alan 2001:54) Nabízí se otázka, zda se americká a britská cult fiction významně liší od české alternativní literatury. Téměř všechny výše uvedené typické vlastnosti cult fiction lze totiž nenásilně použít při charakteristice české alternativní literatury, a to zvláště undergroundové literatury ve druhé polovině 20. století. Také český literární underground byl svými fanoušky nekriticky vzýván a vyšly z něj kultovní texty, které ovlivnily již dvě generace čtenářů. Jeho autoři si vypěstovali silný autobiografický mýtus, který mnohdy zastiňuje význam literárních textů. Tento mýtus byl silně podporován publikačními zákazy a vězněním hlavních osobností undergroundu. Jeho tvůrci a příznivci měli a dosud mají tendenci uzavírat se do jakéhosi dobrovolného kulturního ghetta, v němž převažuje dostředivý způsob komunikace. K undergroundu rovněž neodmyslitelně patří narušování tematických a jazykových tabu i postavy outsiderů a samotářů. K podobným závěrům bychom došli také při revizi českého poválečného surrealistického dění.
Anglosaské chápání cult fiction se tedy se současným českým chápáním alternativní kultury do značné míry překrývá. Sestavení podobných slovníků kultovní literatury, jaké jsou k dispozici v anglicky mluvících zemích, by v českém prostředí nepředstavovalo těžký úkol. Český redaktor by při sestavování tohoto slovníku mohl podobně jako Thomas Reed Whissen začít v romantismu – u deníků Karla Hynka Máchy. Pokračovat by mohl například Erbenovými záznamy snů, erotickým folklorem, který posbíral Jan Jeník z Bratřic, Jiřím Karáskem ze Lvovic a dalšími dekadenty, buřičskými básněmi Františka Gellnera a Haškovým Švejkem. Chybět by nesměl Jakub Deml a jeho Zapomenuté světlo ani Krvavý román Josefa Váchala. Do zběžného výčtu by dále jistě patřily donedávna tabuizované erotické texty českých surrealistů, ale opomenout nelze ani básnická blues Josefa Kainara a Václava Hraběte. Mnoho kultovních textů pochází z prostředí českého literárního undergroundu – totálně realistická poezie Egona Bondyho, jeho Invalidní sourozenci, Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, Sestra Jáchyma Topola, básně J. H. Krchovského ad. Kultovní status si podržují rovněž prózy Jana Pelce, především román … a bude hůř. Při srovnání tohoto letmého výčtu s anglosaskou cult fiction je patrné, že české vnímání kultovní literatury je téměř ortodoxně alternativní. Prakticky v něm chybí texty hraničící s populární literaturou, jež jsou zvláště v americké literatuře velmi časté. Na této hranici se pohybuje snad jen Jaroslav Hašek, Saturnin Zdeňka Jirotky či Páralovy romány z 60. let – v české próze chybějí kultovní autoři detektivky, science-fiction a kyberpunku srovnatelní s Raymondem Chandlerem, Frankem Herbertem ( Duna) či Williamem Gibsonem ( Neuromancer) apod. Fanzinové hnutí pololegálně propagující nové směry v science-fiction a fantasy se v českých poměrech začalo intenzivně rozvíjet teprve v osmdesátých letech 20. století a za kultovního autora (a propagátora) lze považovat především Ondřeje Neffa. Stranou úmyslně ponecháváme kultovní vztah českých čtenářů k prózám Jaroslava Foglara (a Eduarda Štorcha), nebo» autoři anglicky psaných slovníků a soupisů cult fiction používají hodnoticí kritéria, kterým podobný typ populárního čtiva neodpovídá. Slovník české kultovní literatury by však byl i s relativně malým přesahem k populární literatuře dostatečně pestrý a obsáhlý.
V úvodu této úvahy byla položena otázka, zda je v dané chvíli zapotřebí, aby se kultovní literatura stala součástí českého literárněvědného diskursu. Zdá se, že nikoliv, nebo» většina českých textů srovnatelných s anglicky psanou cult fiction spadá do oblasti undergroundové a alternativní literatury, jež je již delší dobu odborně reflektována. Nicméně lze očekávat, že přívlastek „kultovní“ nezmizí z českého literárněkritického úzu a že se fenomén kultovnosti v blízké budoucnosti stane tématem pro badatele z oblasti literární komunikace a recepční estetiky.
Literatura
Alan, Josef (red.)
2001 Alternativní kultura – příběh české společnosti 1945-1989 (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
Calcutt, Andrew − Shephard, Richard
1999 Cult fiction – průvodce po kultovním románu (Praha: Volvox Globator) [1998]
Pilař, Martin
2005 Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (Praha: Dokořán)
Simpson, Paul – Bushell, Michaela – Rodiss, Helen
2005 The Rough Guide to Cult Fiction – genre benders, beats, gurus, drunks, junkies, sinners, surrealists (London: Rough Guides)
Whissen, Thomas Reed
1992 Classic Cult Fiction – A Companion to Popular Cult Literature (Santa Barbara: Greenwood Press)
Internetové zdroje (výběr)
http://en.wikipedia.org/wiki/Cult_fiction#Cult_fiction
http://top-10-list.org/2010/01/08/ten-cult-fiction-bestsellers
http://www.greenwood.com/catalog/WCQ%252f.aspx
http://www.nekultura.cz/literatura-serial-literarni-radar/vice-nez-kultovni-roman.html
http://www.roughguides.com/website/aboutus/Press/Assets/UK%20Press%20Releases/6cultfiction.pdf
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/3672915/50-best-cult-books.html
http://www.wisegeek.com/what-is-cult-fiction.htm
Summary
The present essay deals with the phenomenon of cult fiction as it is understood in Anglo-Saxon and Czech literary context. In the first part its author tries to generalize the main features of cult fiction and derives them from English written dictionaries and internet sources. In the second part he compares them with Czech concepts of the underground literature and alternative culture. He comes to the conclusion that a dictionary of Czech cult fiction, comparable to the American and British ones, could be created and published, too. But using cult fiction as a special term does not seem to be useful for contemporary Czech literary critical discourse.
