Česká literatura z pohledu slovníkových příruček užívaných v anglicky mluvícím světě

Následující příspěvek jsem pronesl na III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky v Praze, který se konal koncem června a začátkem července 2005. V prosinci 2006 vyšel knižní sborník referátů nazvaný Otázky českého kánonu.

Jsem překvapen, že právě tento text patří na mých webových stránkách k úplně nejčtenějším (počet návštěvníků už překročil 2 300...)

Před několika lety jsem se v jedné krátké studii zabýval britským vnímáním české literatury a soustředil jsem se přitom zvláště na slovníkové příručky a literárněhistorické studie, které vznikly na britských univerzitách v minulém desetiletí (R. B. Pynsent − Londýn, J. D. Naughton − Oxford, R. Porter − Bristol a Glasgow).1 Kánon české literatury vytvářený v Británii (ale samozřejmě i v dalších anglicky mluvících zemích, v nichž se nacházejí prestižní univerzity) kupodivu skoro nikoho v českém prostředí nezajímá. Přitom je více než pravděpodobné, že se většina zahraničních studentů slavistiky a bohemistiky se v první fázi studia setkává se základními fakty o české literatuře právě prostřednictvím anglicky napsaných slovníkových příruček. Zmíněný nezájem je především způsoben tím, že v popředí českého literárního života se poslední dobou nacházejí úplně jiné problémy než uvažování o kánonu národní literatury, o jeho dobových proměnách a současné podobě. Literární kánon každé jednotlivé národní literatury je vždy konstruktem, který se po jisté době obměňuje (jeho struktura je vždy dynamická, nikoliv statická). Neměl by být přehlížen, protože širší povědomí o kánonu má značný význam pro výuku národní literatury nejen v domácím kontextu (kde kánon bývá neprávem považován za cosi samozřejmého), ale hlavně v zahraničí (kde obraz cizí literatury vždy vychází z překladů, jejichž motivovanost není dána pouze hodnotovými měřítky z hlediska domácího kontextu). Povědomí o kánonu je ve všech národních literaturách důležité i pro literární kritiku, jejímž posláním je mimo jiné i jeho zpochybňování v tom okamžiku, kdy začíná mít příliš petrifikovanou podobu.
České přehlížení kánonu používaného na britských univerzitách je možná do určité míry způsobeno také tím, že z anglických bohemistů je v Česku nejvíce znám profesor Robert B. Pynsent, což je v neposlední řadě dáno skutečností, že řada českých badatelů střední a mladší generace využila možnosti studijního stipendia T. G. Masaryka na Londýnské univerzitě. Pynsentův přístup k české literatuře je nepochybně velmi erudovaný, avšak je zkreslován jeho vystoupeními v českých literárních časopisech i médiích, v nichž se značnou mírou vědomé provokace narušuje domácí literárněhistorická klišé. Základní rysy této jeho komunikační hry lze pozorovat i v 95 slovníkových heslech o české literatuře ve slovníku The Everyman Companion to East European Literature (1993). Jde o příručku s obdivuhodně širokým záběrem od starší české literatury až po současnost, avšak řada hesel je poznamenána nejen nejednotností metodologického přístupu, ale i drobnými faktografickými nepřesnostmi. Ve způsobu stanovení základního kánonu české literatury si nelze nevšimnout upřednostňování osobních sympatií editora (v hesláři jsou obsaženi např. Václav Dušek a Ludvík Němec, ale absentují Arnošt Lustig, Ivan Klíma, Jiří Kolář apod.). Je třeba zdůraznit, že pynsentovský přístup k vytváření a prezentování českého literárního kánonu tvoří v anglicky mluvících zemích spíše výjimku. Chceme-li poznat typičtější příklady toho, jak je česká literatura vnímána v širším světovém kontextu, musíme rozšířit historický záběr a vzít v úvahu větší množství seriózně koncipovaných slovníkových příruček, v nichž jsou čeští autoři zastoupeni.

V roce 1947 byl publikován Dictionary of Modern European Literature, v němž se úkolu zprostředkovat anglicky mluvícím čtenářům informace o hlavních osobnostech české literatury ujal René Wellek. Zvolil způsob, který se s odstupem času jeví jako dosti extrémní − je si však třeba uvědomit, že v dané chvíli šlo o čin do značné míry průkopnický. Wellek bez jakékoliv úpravy převzal český literární kánon − tak jak se postupně usadil v průběhu první poloviny XX. století (hlavně díky Františku Xaveru Šaldovi a Arne Novákovi) − a přeložil jej do angličtiny. Bez ohledu na specifika českého literárního kontextu z hlediska cílových čtenářů se tak ve slovníku objevila relativně podrobná hesla např. o Svatopluku Čechovi, Růženě Svobodové, Otakaru Theerovi a dalších autorech, jejichž význam vůbec není pro zahraniční čtenáře samozřejmý.

Přístup k chápání jednotlivých kánonů národních literatur se začal měnit až v 60. a 70. letech. Hlavní změny v přístupu – diametrálně odlišné od Welleka – jsou patrné při studiu jednoho z nejrozsáhlejších slovníků světové literatury XX. století, který je v této chvíli k dispozici. Jde o čtyři velmi obsáhlé svazky poněkud lakonicky nazvané World Literature – 20th Century, které vycházely v letech 1971–1984 v newyorském nakladatelství Frederick Ungar Publishing a jejichž hlavním redaktorem byl Leonard Klein. Pátý svazek vyšel pod názvem Supplement and Index v roce 1993 a jeho editování převzal Steven Serafin. Česká literatura je v tomto slovníku zastoupena 26 poměrně obsáhlými hesly, na jejichž tvorbě se přibližně z jedné třetiny podíleli zahraniční bohemisté a ze dvou třetin představitelé českého exilu, a to zvláště posrpnového. Podstatnou organizátorskou i autorskou úlohu od samého počátku vydávání tohoto slovníku sehrával Igor Hájek, jenž po roce 1968 žil v Británii, ale v 70. a 80. letech působil také na několika amerických univerzitách, kde získal stipendia a granty. Kleinův ambiciózní projekt měl přesně formulovaný cíl: „…rozšířit mezinárodní záběr slovníku skutečně takovou měrou, aby úplně poprvé v angličtině (ale zřejmě i v jakémkoliv jiném jazyce) měli vědci, studenti, ale i běžní čtenáři příležitost nalézt v jediné příručce průvodce po všech důležitých literárních událostech, které se v celém světě odehrály během dvacátého století.“2 Metodologicky se Klein inspiroval německým slovníkem Lexikon der Weltliteratur im 20. Jahrhundert, který vyšel ve dvou svazcích v letech 1960–61. Klein však nesouhlasil s tím, že se německý lexikon velmi povrchně zabýval asijskými a africkými literaturami, a stanovil si za úkol využití vskutku světového (kosmopolitního) úhlu pohledu. Od samého počátku byly také pevně stanoveny zásady výběru autorů do hesláře:
− mezinárodní kritický ohlas;
− důraz literárních historiků dané národní literatury na význam jednotlivých osobností pro národní kánon (což platilo zvláště pro literatury s relativně menším mezinárodním ohlasem, např. Lotyšsko, Litva, Rumunsko apod.);
− u autorů z jiných než anglicky mluvících národů se přihlíželo k tomu, zda jsou jejich díla dostupná v anglickém překladu.

Kromě toho byl brán ohled na proměnu jistých „módních trendů v hodnocení literatury“ v průběhu XX. století. Právě proto jsou ve slovníku obsaženi také autoři, jejichž tvorba se v první polovině minulého století setkávala s velmi bohatou a pozitivní čtenářskou i kritickou recepcí, ale v druhé polovině století přitahují pozornost relativně úzké skupiny čtenářů a specializovaných literárních historiků. Zřejmě proto se mezi 26 českými spisovateli zahrnutými do Kleinova slovníku nacházejí mimojiné taková jména jako Josef Svatopluk Machar, Alois Jirásek či Marie Majerová. (Za zmínku možná stojí fakt, že Majerová má své heslo i v přísně výběrovém slovníku oxfordského bohemisty Jamese D. Naughtona Eastern & Central Europe – Traveller’s Literary Companion z roku 1995. Zmínka o Siréně a Havířské baladě není samozřejmě motivována ideologicky, ale prostě tím, že sociální romány z hornického i hutnického prostředí mají v Británii hlubokou tradici, jež sahá až do nedávné minulosti.) Výběr ostatních českých autorů v Kleinově slovníku není překvapivý a ve většině podobných anglicky psaných slovníků se opakuje, popřípadě lehce obměňuje (v uvedeném případě jde o „širší verzi kánonu“, již umožňuje výjimečný rozsah tohoto slovníku): Petr Bezruč, Otokar Březina, Karel Čapek, Jaroslav Durych, Ladislav Fuks, František Halas, Jaroslav Hašek, Václav Havel, Vladimír Holan, Miroslav Holub, Josef Hora, Egon Hostovský, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Vítězslav Nezval, Ivan Olbracht, Vladimír Páral, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Vladislav Vančura, Jiří Wolker. Méně běžné je pouze zařazení hesel o Jiřím Voskovcovi a Janu Werichovi. Nutno poznamenat, že i mnohem přísnějším výběrem v anglicky mluvících zemích téměř vždy projdou Ivan Klíma a Miroslav Holub, protože překlady jejich děl se zde od konce 60. let setkávají s výjimečným čtenářským a kritickým hlasem.

Po roce 1989 se kriteria výběru českých autorů do reprezentativních slovníků částečně proměnila a nebylo to dáno pouze nastolením demokratických poměrů v zemích bývalého sovětského bloku. Tuto změnu v přístupu ke kánonům jednotlivých národních literatur vystihla Tracy Chevalierová, redaktorka slovníku Contemporary World Writers (1993), která v předmluvě k této publikaci konstatovala: „Ačkoliv existuje několik slavných jmen, některá z nich jsou na mezinárodních seznamech bestsellerů a některá obdržela významné mezinárodní literární ceny, neexistuje žádný kánon světové literatury a ani by neměl existovat.“3 Chevalierová dále uvedla, že v době globalizace padají politické bariéry a zároveň přicházejí nové informační technologie, jež s sebou nesou větší potřebu kulturní výměny. V záplavě informací je obtížné se orientovat, a proto má smysl vydávat přehledy toho, co je skutečně podstatné. Zmíněný slovník středního rozsahu obsahuje 340 hesel o autorech druhé poloviny XX. století z více než 60 zemí světa. Přísným výběrem prošli tito čeští spisovatelé: V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký a L. Vaculík. Tento vzorek autorů dost přesně vystihuje britský a americký pohled na základní hodnoty současné české literatury, a proto jej lze považovat za „užší“ verzi kánonu v dané části světa. Není náhodné, že v této verzi chybí jméno Jaroslava Seiferta, jehož vrcholná poezie – prostoupená lyrickou citovostí, patosem a sentimentem – po překladu do angličtiny vzbudila rozpaky, které vyústily v určité pochybnosti nad udělením Nobelovy ceny za literaturu tomuto českému básníkovi.4

Ve druhé polovině 90. let v USA vznikl další velký projekt, který volně navazuje na Kleinův slovník a podstatně jej rozvíjí a doplňuje. Jde o Dictionary of Literary Biography, promyšleně koncipovaný slovník s poněkud zavádějícím názvem, protože ve velmi obsáhlých heslech autorům nejde v prvé řadě o literární životopisy, ale značný prostor je také věnován interpretaci nejdůležitějších děl a podrobné bibliografii. Hlavním redaktorem, který má na starosti svazky věnované východoevropským literaturám, je Steven Serafin. Zodpovědnost za výběr českých autorů a přípravu konečné verze hesel převzal po Igoru Hájkovi Jan Čulík z University of Glasgow, který vyzval ke spolupráci literární historiky s českých univerzit a z ÚČL AV ČR. V předmluvě k prvnímu svazku Twentieth-Century Eastern European Writers (1999) Serafin napsal: „Protože řada autorů zahrnutých do této knihy je na Západě méně známa, smyslem řady encyklopedických příruček je nabídnout anglicky mluvícímu čtenáři obsáhlejší výklad a hodnocení východní Evropy a její literární tradice.“5 Tento slovník je přínosný nejen faktograficky, ale také tím, že narušuje a doplňuje relativně usazený obraz české literatury v anglicky mluvících zemích. Ve zmíněném prvním svazku, jenž je věnován spisovatelům první poloviny XX. století, jsou vedle klasiků (K. Čapek, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, J. Hora, E. Hostovský, V. Nezval, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker) představeni také Jakub Deml, Viktor Dyk, Jiří Orten a Karel Poláček. Oproti slovníku Leonarda Kleina tedy ve výběru chybějí například P. Bezruč, I. Olbracht či J. Durych. Z volby nově uvedených autorů lze vyčíst jisté změny v hodnocení, k nimž v domácím kontextu došlo po roce 1989. K menším změnám vůči kánonu, který je tradován v anglicky mluvících zemích, došlo ve svazku, který obsahuje hesla o spisovatelích druhé poloviny století (2001). V tomto dílu slovníku se setkáváme s téměř doslovným opakováním jmen českých autorů, s nimiž jsme se výše setkali ve slovníku Tracy Chevalierové z roku 1993 a který − narozdíl od Dictionary of Literary Biography – nevznikal ve spolupráci s domácími akademickými pracovišti. Heslář obsahuje pouze dvě jména navíc − Vladimír Páral a Jan Skácel. Páral je do angličtiny už poměrně dlouho překládán, hesla o něm jsou obsažena v britských slovnících, a Robert B. Pynsent o něm dokonce napsal monografii6. Páralova přítomnost v Dictionary of Literary Biography proto není pro čtenáře z anglicky mluvících zemí překvapivá. Jedinou inovací je tedy zařazení hesla o Janu Skácelovi. Podle sdělení redaktora hesel o české literatuře (Jana Čulíka) měla být součástí slovníku rovněž hesla o Jiřím Kolářovi a Ladislavu Fuksovi. Nejsou v něm obsažena z banálního důvodu − autoři je nestihli do uzávěrky napsat. Uvedení této marginálie může působit jako banalita nehodná zaznamenání, zároveň je ji však možno považovat za typickou ukázku toho, že do pokusů o vytváření literárního kánonu vstupují nejrůznější subjektivní faktory a prvky náhodnosti. Nicméně i ve třetím svazku Dictionary of Literary Biography byl na počátku dobrý úmysl narušit kánon české literatury, který v anglicky mluvících zemích začínal v 90. letech působit stále více strnule.

V procesu zpřístupňování základních kvalit české literatury anglicky mluvícím čtenářům tedy lze v druhé polovině 20. století rozlišit následující tři vývojové stupně:

1. 40. léta: doslovné převzetí petrifikované podoby českého literárního kánonu bez ohledu na cílového čtenáře (René Wellek);

2. 70. a 80. léta: metodologicky promyšlený výběr reprezentativního vzorku autorů beroucí ohled na širší kritický ohlas, zakotvenost autora v domácím kontextu a jeho překládanost (Leonard Klein, Igor Hájek, čeští literární historikové v exilu a zahraniční bohemisté);

3. 90. léta a počátek 2. milénia: narušování petrifikované podoby kánonu vytvořeného v 70. a 80. letech, obohacování zahraničního kánonu o výsledky přehodnocování české literární historie (Steven Serafin, Jan Čulík a domácí čeští historikové).

Použité slovníkové příručky

(v chronologickém pořádku a s vyznačením českých spisovatelů, kteří v nich mají své autorské heslo):
Horatio Smith (ed.): A Dictionary of Modern European Literature. London 1947 (autorem hesel R. Wellek: 40 hesel shrnujících kánon české literatury 19. a počátku 20. století užívaný v období mezi světovými válkami)

Leonard Klein; Steven Serafin (ed.): World Literature – 20th Century (5 volumes). New York 1971, 1975, 1984, 1993 (P. Bezruč, O. Březina, K. Čapek, J. Durych, L. Fuks, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, M. Holub, J. Hora, E. Hostovský, B. Hrabal, A. Jirásek, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. S. Machar, M. Majerová, V. Nezval, I. Olbracht, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík, V. Vančura, J. Voskovec, J. Werich, J. Wolker)

James Vinson; Daniel Kirkpatrick (ed.): Great Foreign Language Writers. London 1984 (K. Čapek, J. Hašek)

James Vinson; Daniel Kirkpatrick (ed.): Contemporary Foreign Language Writers. London 1984 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, M. Kundera, J. Škvorecký)

Robert B. Pynsent; Sonia I. Kanikova (ed.): The Everyman Companion to East European Literature. London 1993 (95 hesel od počátků české literatury po současnost)

Jonathan Law (ed.): European Culture – A Contemporary Companion. London-New York 1993 (autorem hesel R. B. Pynsent: V. Havel, Daniela Hodrová, M. Holub, B. Hrabal, M. Kundera, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Tracy Chevalier (ed.): Contemporary World Writers. Detroit-London-Washington DC 1993 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký, L. Vaculík)

James D. Naughton (ed.): Eastern & Central Europe – Traveller’s Literary Companion. Brighton 1995 (K. Čapek, Karel Jaromír Erben, F. Halas, J. Hašek, V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, Karel Hynek Mácha, M. Majerová, Božena Němcová, Jan Neruda, V. Nezval, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – First Series. Detroit–San Francisco–London–Boston–Woodbridge, Conn., 1999 (K. Čapek, J. Deml, V. Dyk, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, J. Hora, E. Hostovský, V. Nezval, J. Orten, K. Poláček, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker)

Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – Third Series. Detroit–San Francisco–London–Boston–Woodbridge, Conn., 2001 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, V. Páral, J. Skácel, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Poznámky pod čarou

1. Martin Pilař: Česká literatura britskýma očima. Host, 1997, č. 1, s. 108–112.
Opravená a rozšířená verze in: Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře. Praha 2005.
2. Z předmluvy k opravenému a rozšířenému vydání z r. 1981. (Překlad M. P.)
3. Tracy Chevalier (ed.): Contemporary World Writers. Detroit-London-Washington DC 1993, s. vii.
4. Viz Igor Hájek: Visitors in Translation. In: Scottish Slavonic Review, Autumn 1987, č. 9, s. 128–130.
5. Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – First Series. Detroit-San Francisco-London-Boston-Woodbridge, Conn., 1999, s. xx.
6. Robert B. Pynsent: Sex under Socialism – An Essay on the Works of Vladimír Páral. London 1994.

Jakožto začínající literární kritik v r. 1987

Na konci 80. let, v době neskutečně se vlekoucích pokusů o založení časopisu Iniciály, kde měl být dán prostor začínajícím a nezavedeným autorům, jsem byl s literárním klubem SČS na zájezdu u "hodných" Němců. Na snímku z Drážďan jsem s Jiřím Chumem a Miroslavem Jelínkem. Fotografoval Jiří Kukaň, který po mnoha letech připravil k vydání básnickou sbírku nazvanou "Jak jinak". Snad se mu ji podaří vydat. Nejsem rád, že Jiří má zdravotní potíže, a jsem rád, že mi snímek poslal.

P. S. Jirka mi nakonec poslal více fotek. Vybral jsem další tři snímky, ve kterých je (alespoň pro mne) obsaženo cosi z podivné atmosféry v NDR na konci 80. let.

Ewald Murrer: Zápisník pana Pinkeho

Tak nějak se stalo (a asi za to mohu sám...), že v průběhu 90. let jsem z redakcí literárních časopisů začal být stále více žádán o texty pojednávající o próze. Prostě jsem byl zařazen do škatulky lidí, kteří se zabývají především prózou, hlavně povídkovým a románovým žánrem. Velmi rád jsem proto před pár lety přijal nabídku Petra Hrušky, abych napsal několik interpretací významných českých básnických sbírek, které vyšly v 90. letech. Knižní soubor interpretací, jenž vznikl pod hlavičkou Ústavu pro českou literaturu AV ČR, by měl vyjít snad už letos. Napsal jsem čtyři interpretace a sebekriticky se domnívám, že patří k tomu lepšímu, co jsem kdy vytvořil. Závěrem podotýkám, že Murrerova sbírka patří k mým úplně nejoblíběnějším a často se k ní vracím. (Snad je to i tím, že z Ostravy je blízko do Haliče.)

Ewald Murrer: Zápisník pana Pinkeho

(1991)


Tvorba Ewalda Murrera (1964) má podobná východiska jako poezie poněkud mladší generační vrstvy básníků, kteří osobitě navazují na reynkovskou tradici (M. J. Stöhr, T. Reichel, P. Petr, B. Trojak). S P. Borkovcem a P. Kolmačkou ho navíc spojuje zájem o českou poezii šedesátých let, zvláště o autory, kteří přijímali impulsy ze starší i modernistické poezie vzniklé v germánském a anglosaském literárním kontextu (J. Gruša, I. Wernisch, P. Kabeš aj.). V 80. letech Murrer publikoval samizdatově, a to samostatně i ve sbornících.. Pod hlavičkou bývalé samizdatové edice In margine vyšla v r. 1991 první textová verze sbírky Zápisník pana Pinkeho. Toto tištěné vydání v sešitové podobě mělo velmi omezenou distribuci, a proto se nesetkalo s podstatnější čtenářskou ani kritickou odezvou. Za definitivní verzi sbírky lze považovat vydání z r. 1993, které se sice téměř neliší od zmíněného postsamizdatu (s výjimkou básně 20. červenec), ale mnoho textů je odlišně typograficky upraveno. Úvodní verše básní jsou v definitivní verzi vždy odlišeny kurzivou a následující text je mnohem pečlivěji členěn do odstavců a řádků tak, aby se blížil spíše volnému verši než básnické próze. Projevuje se to v častější segmentaci textu do krátkých odstavců a v odsazování závěrečného verše, který mívá charakter absurdní pointy či dovětku. Již z Murrerovy sbírky Mlha za zdí (1992) bylo zřejmé, že pro lyrický subjekt jeho básní není křes»anská tradice daností a jistotou. Při procesu poznávání se zde autor vrací do neurčitého snového časoprostoru, v němž ještě člověk nepojmenoval své místo ve světě pomocí předkřes»anských mýtů a ve kterém nezaujímal roli nadřazenou světu zvířat a neživých věcí. Již v této sbírce se klíčovým motivem Murrerových básní stává mlha, která není jen přírodním úkazem, ale personifikovaným noetickým principem, z jehož proměnlivosti se vše rodí a jenž se zjevuje vždy, když se člověku začnou zdát kontury předmětného světa příliš jasné. Dalšími klíčovými motivy jsou zahrada a dům, tedy ostře vymezené prostory, v nichž se člověk pokouší chránit své jistoty. I tyto neživé věci se v Murrerových verších chovají jako živoucí organismy, mají své tajuplné podzemí a z jejich sevření se lze osvobozovat vědomím duchovní vertikály. Zatímco v Mlze za zdí převažovaly krátké lyrické básně psané volným veršem, do sbírky Vyznamenání za prohranou válku (1992) jsou zařazeny kompozičně propracované cykly obsahující básnické prózy. Některé z textů této sbírky jsou propojeny líčením osudového vztahu k postavě Barbary, která je vedle Pinkeho další výraznou personou Murrerovy poezie.

Zápisník pana Pinkeho, jenž vznikal v letech 1982–1989, je možno považovat za syntézu rané fáze Murrerovy tvorby. Sbírka má podobu deníkových záznamů chasidského žida ze zapadlé vesničky Voronsko, která je s okolním světem spojena pouze železnicí. Jednotlivé zápisy jsou v úvodu stránky datovány a zachycují období mezi 6. březnem a 10. prosincem blíže neuvedeného roku. Kniha obsahuje celkem 91 zápisků pana Pinkeho a je zakončena nedatovaným dovětkem, jenž je podepsán autorem. Texty mají proměnlivý rozsah (od 3 do 45 řádků), struktura zápisků je však jednotná. Po dataci následuje krátký, typograficky odlišený lyrický text připomínající motto. Na ně navazuje pasáž kolísající mezi volným veršem a básnickou prózou, přičemž platí zásada, že ty kratší jsou spíše hutnými lyrickými básněmi plnými překvapivých kontrastů a tajemných zámlk, ty nejdelší připomínají básnickou minipovídku. Motto (o rozsahu 1–6 veršů) je někdy relativně uzavřenou výpovědní jednotkou vyjadřující pocity či názory lyrického subjektu („Jsem jiný, než bych byl,/ kdybych se znal,/ než jsem se narodil.“ 31); jindy mají charakter věcné, téměř scénáristické poznámky, jejímž cílem je určit místo a čas, v němž se odehrává následující pasáž, popřípadě navodit atmosféru („Kola vozu/ v hluboké cestě.“ 69 nebo „Mlha je hlas,/ hlas hlasu.“ 92). Pasáže za mottem jsou obvykle výrazně delší, jsou situovány do konkrétního prostoru Voronska a jejího nejbližšího okolí a obydleny rázovitými místními figurkami, promlouvajícími zvířaty, jež tvoří přirozenou součást světa lidí, a personifikovanými neživými předměty a jevy. Dojem autentičnosti popisovaných dějů je navozován zmínkami o korespondenci a ocitováním dvou dopisů, které doplňují pasáž za mottem. Samorostlý venkovský mudrc Pinke je pevně zakořeněn v tradicích svého kraje a své komunity. Druhou důležitou hlavní postavou je pražský obchodník Chaim Finke, který k Pinkeovi přijíždí pracovně, postupně si však starodávnou magičnost Podkarpatské Rusi zamiluje a rozhodne se zde zůstat. Pinke si píše s Ewaldem Murrerem, oceňuje na něm, že „má rád historie z našeho kraje“ (27), a Murrer ho proto v létě bez ohlášení navštěvuje. Zatímco v těchto epizodách Murrer organicky splývá s ostatními figurkami, dovětek v závěru knihy je psán z většího časového i prostorového odstupu a téměř nepříznakovým způsobem potvrzuje autorovo ztotožnění s fiktivním světem, který sám vytvořil. Nejdůležitější zvířecí postavou je černý kocour Elem Ryšon, který zde nevystupuje jako tradiční symbol tajemství či zla, ale je jakýmsi místním vychytralým vševědem, který dění nejen sleduje, ale přímo do něj zasahuje: „Pošta mi přinesla dopis psaný škrabavým písmem kočičí tlapky. Elem Ryšon mě zve do Voronska.“ (103). Mytickým protějškem Ryšona jsou bílí jednorožci, s jejichž rohy obchoduje žid Fuks. Bílý jednorožec se pro Finkeho postupně stává „oživlým snem“, symbolem čehosi ideálně čistého a fyzicky neuchopitelného.

Ve fiktivním světě oživlých předmětů a jevů je napětí mezi profánním a sakrálním přítomno například v kontrastu mezi polámanými housličkami cikána Dilmače a varhanní hudbou, která občas zaznívá z oblohy. Zvláště v první polovině zápisníku se texty skládají v mozaiku zachycující všednodenní magičnost života venkovanů spjatých s přírodou. Tajuplné děje se odehrávají hlavně v době mezi soumrakem a svítáním, v šeru nebo ve tmě. Domy i lesy jsou tmavé a prosvětluje je pouze světlo petrolejek, svící a ohnivé kořalky. Když se Finke ptá, proč Pinkeho dům nemá okna, odpověď zní: „Zdejší krajina, zvířata, vlkodlaci, trpaslíci – lépe bez oken.“ (6). Šedá či černá barva prostupuje uzavřený prostor vesnice i hospody v jejím středu. Noční scenerie zřejmě převažují i proto, že Pinke usedá ke psaní hlavně večer – provádí jednak rekapitulaci všedních úkonů („Saul Potok u svého cihlového domku, stromky sázel, duby.“ 44), jednak bezprostředně reflektuje hnutí své zjitřené obraznosti („Zde v černu tajemný květ vzkvétá v hodině půlnoční. Krásný bílý květ veliký.“ 43). Uzavřený mikrokosmos Voronska (název vesnice rovněž implikuje černou barvu: rusky voron = havran) Pinkemu přestává stačit ke štěstí a stále více je přitahován ideálem čistoty a jasu. Uvědomuje si, že je „poutníkem po malém kraji“ (76) a v posledním zápise odchází z Voronska „obklopen bělostí zimy“ a „oslněn srstí bílých jednorožců“ (102). Navzdory bílé barvě je v Murrerových textech mlha univerzálním živlem či zárodečnou matérií, jež stejnou měrou přináleží k mocnostem temna i světla.

Uvedené kontrastní motivy jsou podstatným stavebným prvkem tematické struktury textu, nejsou však vnímány jako neslučitelné krajnosti, zdánlivě vzdálené prostory se často prostupují: andělíčci vyhrávající na obloze na varhany shora vesele mávají na vesničany a nakonec je rozežene pes hostinského Bema. Murrer navazuje na folklorní a pololidové pojetí mytičnosti v tom ohledu, že kouzelné či posvátné věci dokáže přirozeně začleňovat do všedních výjevů. Místy se tak blíží chagallovskému prolínání světa ruských pohádek a židovských pověstí, jemuž je vlastní humorný odstup od vesnických figurek a spontánní radost ze zázračna. V jedné z básnických mikropovídek Murrer líčí, jak Pinke a Finke navštívili vědmu: v její chatrči to vypadá jako v kanceláři a kostlivec se svítícími očními důlky se více než bájnému Kostěji Nesmrtelnému podobá úslužnému úřednímu sluhovi. Archetypálnosti v její vážné i úsměvné podobě odpovídají používané jazykové prostředky, z nichž nejnápadnější je Murrerovo stylisticky příznakové zacházení se slovosledem a syntaxí. Zatímco lyrická motta jsou psána básnickým jazykem, který autor používal ve svých předchozích sbírkách, Pinkeho zápisky jsou stylizovány směrem k písmácké jednoduchosti a strohosti. Estetická působivost těchto záznamů spočívá v tom, že stejně lakonicky a místy i neohrabaně jsou popisovány události banální („Ráno řeka vyvrhla na břeh rybu.“ 17) i fantaskní („Na stromech sedí trpaslíci, shazují listí a dělají mi pod nohama podzim.“ 17). Vesměs jde o krátké, málo rozvinuté věty, které jsou paralelně kladeny vedle sebe nebo pod sebe. Dojem nepojmenovatelnosti tajemných dějů je podporován řetězením holých a jednočlenných vět („Bouře v podvečer hrozná./ Ptáci v letu zbití./ Cestování hůl za vsí leží opuštěná.“ 66). Dojmu starobylosti a vážné obřadnosti textu je dosahováno postponováním shodných přívlastků a častým kladením sloves na konec výpovědi.

Murrer svým fiktivním básnickým deníkem potvrzuje jednu z výrazných tendencí, které se projevovaly ve sbírkách básníků vstupujících do kontextu české poezie v první polovině devadesátých let minulého století – totiž potřebu stylizovat autorovo lyrické já do literární postavy, která vystupuje jako „on“ (tedy do básnické persony, která představuje jakési autorovo alter-ego). Několika básníkům, kteří v té době víceméně nezávisle na sobě začínali knižně publikovat, tento postup umožnil vyjádřit určitou míru distance nejen od vlastního subjektu, ale zároveň od zobrazovaného objektu i od básnické tradice. Četné doklady zmíněné tendence lze nalézt například ve sbírkách a básnických cyklech P. Motýla, J. Syrovátky, M. Langera, N. Holuba aj. Stylizované persony jejich veršů prožívají různé reálné i imaginární situace, jež často mají charakter relativně uzavřené dějové epizody, a v textech jmenovaných autorů proto nabývá na důležitosti epický prvek. Básnická persona je obvykle zobrazována v jednotlivých situacích, které jsou paralelně kladeny vedle sebe, aniž by byly propojovány do vyššího epického celku. Pro zmíněné autory bylo charakteristické nejen prolínání lyrických a epických postupů, ale také porušování vžitých žánrových hranic. To se projevilo mimo jiné v přejímání a transformování těch prozaických žánrů, u nichž část české literární kritiky v první polovině devadesátých let zdůrazňovala jejich autenticitu (čili nefiktivnost). Mladí básníci znovu zkoušeli možnosti žánrů autenticitní literatury (v čemž částečně navazovali na J. Koláře, J. Hanče i E. Bondyho), přičemž je přitahovalo napětí mezi tradičně chápaným deníkem a fantaskní mytičností dějů, postav a obrazů, jimiž zabydlovali prostor svých fiktivních deníků a zápisníků. Takovéto básnické deníky se vedle žánrového synkretismu vyznačují smyslem pro tajemno, jenž se v syntaktické úrovni projevuje zámlkami a eliptičností výpovědi, a lze je považovat za „reprezentativní žánr zjitřené subjektivity“ (V. Křivánek).

Murrerův Zápisník pana Pinkeho je oslavou snovosti a svobodné imaginace. Její zdroje však autor nehledal pouze v impulsech modernistické poezie, ale především v nejstarších vrstvách mytologie. To mu zároveň umožnilo dotknout se přirozené etiky člověka žijícího v souladu s přírodním řádem a poci»ujícího pokoru před věcmi a jevy, jež ho přesahují. Pou» pana Pinkeho za bílým jednorožcem je i přes svou archetypální zakotvenost originálním příběhem obyčejného člověka toužícího po čistotě a duchovním ideálu. Murrer bývá řazen mezi pokračovatele reynkovské tradice, stejnou měrou by se však dalo uvažovat – a to zvláště v případě Zápisníku pana Pinkeho – o rozvíjení odkazu Jakuba Demla či některých undergroundových autorů (např. vězeňské poezie I. M. Jirouse). Ze všech naznačených tradic Murrer osobitě čerpá hlavně v tom ohledu, že metaforické významy jeho básní se opírají o konkrétní, někdy až expresivně pojaté detaily ze všedního života a že zázračno je vnímáno jako přirozená součást běžné lidské zkušenosti.


UKÁZKA


29. říjen


Večerní toulky tmou,
sevřené hrdlo úzkostné.
Ruka kostná.

Mlha opadla. Celá ves běžela na náves,
dívala se vzhůru. Na obloze malí andělíčci
seděli, na varhany vyhrávali bujaře. Sedlák
Kornilov jim první zamával, pak již jsme
mávali všichni. I andělé nám mávali a volali
na nás.
Pak pes hostinského Bema náhle do oblak
vzlít, štěkaje andílky rozehnal, hříšník.
Domů jsme šli smutně. Bem na psa nemluvil,
k řetězu ho uvázal a těžký trest uložil.
Rabi se usmíval, starého psa chlácholil,
trest mu zlehčoval. V noci pak neviděn, prý
taroky s ním hrál.
(99)


VYDÁNÍ

Ewald Murrer: Zápisník pana Pinkeho, in margine, Praha 1991.

2. vydání, Inverze, Praha 1993.


V anglickém překladu: The Diary of Mr. Pinke, přeložila Alicie Piš»ková, Twisted Spoon Press, Praha 1995.



REFLEXE

Celá kniha se vlastně stává jednou velkou zprávou o návratu do snu, na nějž se s námahou rozpomínáme, zpáteční cestou ke kořenům duchovna, do doby, kdy skutečnost byla ještě celistvá, čas plynulý a hladký. Andílci a létající pes, stromy, které vás obejmou jak bratra, příznivý vítr. Pan Pinke žije sám v domě bez oken, jeho čas je však plný návštěv, toulek a putování, pozoruje a vnímá krajinu kolem sebe, stejně tak jako panoptikální přehlídku svých přátel, laskavým a lahodným jazykem rozmlouvá se čtenáři o ztracené době autentického bytí, kdy ještě nebylo rozporu mezi životem a poznáním. Popisem dávných tajemství se ovšem také on dopouští jejich vytržení z mlčenlivého řádu počátků a utvrzuje rozpad původní jednoty člověka a jeho nejbližšího světa, jak je vyjádřen v samotném tvaru Murrerovy knihy.
Jiří Studený: „Zpátky do snu“, Iniciály 1991, č. 19–20, s. 58.


Svět Murrerových textů je prostě od nezprostředkované životní zkušenosti oddělen jazykem určité literární tradice, jezdí se v něm na voze či na povětroni, ne v upocené tramvaji, pije se jiskrné víno z číší, a ne zteplalé pivo u výčepu. Není to zpověď, nedá se měřit tzv. autenticitou, je to jemná konstrukce, kterou můžeme soudit podle toho, jak v obecnost svých obrazů přijímá a přitom neredukuje i naše osobní, jedinečné příběhy. […] Symbolika Murrerových textů vyvstává zřetelně z pozadí jiných poetik, ale máloco je jim tak vzdálené jako okázalost mezitextových her, tak oblíbených v dnešní literatuře zaujaté nitrem vlastního jazyka a mezemi vlastních možností.
Pavel Janáček: „Krajina pro jeden každý náš příběh“, Lidové noviny 19. 8. 1993 (příl. Národní 9, č. 33, s. 2).


[…] čas je na jedné straně určen datováním jednotlivých zápisů v lineární posloupnosti dnů v roce, na straně druhé vysunut do jakéhosi „mimočasí“ neuvedením konkrétního letopočtu. […] Atmosféra je dominantou mozaiky detailů, které s obdivuhodnou jemností a citem komponuje autor v celek uzavřený a svrchovaný, v celek držený a udržený v celém díle. Zdá se, že teprve imaginativní, svézákonný, poetizovaný deník plně odpovídá povaze Murrerovy „múzy“, která byla v předchozích sbírkách spíše mrzačena v básních a drobných prózách. Je to „múza“, jíž nevyhovuje báseň ani drobná próza svou izolovaností a uzavřeností, nýbrž právě deník možností spojit krátké, fragmentální texty ve vyšší celek atmosférou a „vypravěčem“.
Tomáš Reichel: „Zápisník pana Murrera“, Host 1993, č. 5, s. 206.


V Zápisníku pana Pinkeho (1993) je cesta k prvotnosti rozestřena i v samotné formě knihy: jde o deníkové zápisky chasidského Žida pana Pinkeho, jejichž hrdinou je též Ewald Murrer. Básník putuje ke svému druhému já, přičemž jedním nechává zrcadlit druhé. Murrerův Pinke je určitý vypravěčsky, ale zcela zastřený časově; jako by se vyprávělo na pomezí skutečnosti a snu, času a mytického zá-časí.
J. Trávníček: „Zprůzračňování“ in Z. Kožmín – J. Trávníček: Na tvrdém loži z psího vína, Brno, Books 1998, s. 268.


SLOVO AUTORA

Nebojíte se, že vaše poezie není nová?

Ne. Naopak jsem rád, že je z mé poezie patrná návaznost na některé velmi staré směry. Inspiruje mne lidová poezie, pohádky, mýty, legendy. Z nich si „výpůjčuji“ symboliku, promíchávám ji se symbolikou novodobou a směs pak vlévám do nádob tvořených křehkým náznakovým příběhem, který nemá za úkol vyprávět sám o sobě, ale naznačit čtenáři, jak vnímat příběh vlastní. Nebojím se starého. Nikdo není výlučný, každý svou dovednost hledá v minulosti, ve zkušenosti lidstva. […] Vlastně mohu říci, že má poezie „nová“ je, protože každý poetický svět, který se dokáže vymezit a charakterizovat, je nový.
„Dívám se skulinkou snu“ (rozhovor vedl Pavel Janáček), Lidové noviny 7. 8. 1993, s. 5.


BIBLIOGRAFIE OHLASŮ


KNIŽNĚ. J. Trávníček: Zprůzračňování in Z. Kožmín – J. Trávníček: Na tvrdém loži z psího vína, Brno 1998, s. 266–270.

RECENZE. J. Studený, Iniciály 1991, č. 19–20; T. Reichel, Host 1993, č. 5; P. Janáček, Lidové noviny 19. 8. 1993 (příl. Národní 9, č. 33); F. Jeřábek, Lidová demokracie 26. 8. 1993; (vlk), Český deník 14. 9. 1993, č. 213; J. Brünner, Severočeský regionální deník 15. 3. 1994; J. Hinman, The Prague Post 1995, č. 36 (příl. Night & Day).