Pro výbor statí českého exilového kritika Igora Hájka, který
jsem připravil pro pražské nakladatelství Dokořán, napsal Josef
Škvorecký následující vzpomínkový esej.
I G O R
(22. 3. 1931, Ostrava – 19. 4. 1995, Glasgow)
Quem dii diligunt, adolescens moritur. Koho bozi milují, umírá mlád. Když Igor Hájek nečekaně zemřel, bylo mu čtyřiašedesát. Nebyl tedy už adolescens ve smyslu časů, kdy Plautus napsal citovaný verš. Jenže v době, kdy se kdekdo dožívá osmdesáti a často mnohem více let, byl vlastně dosud mladík. A Plautův verš má smysl mnohem hlubší, než se povrchnímu pohledu může zdát. Igora v tom věku zkosila smrt jako blesk, nedožil se tedy trapností a trápení stařeckého věku, pomalého úbývání sil těla i mysli, přišel z tenisového kurtu a bylo po něm. Bozi ho milovali.
V Praze padesátých let jsem neměl mnoho přátel, jak tomu slovu rozumějí na Západě. Mí přátelé před exilem nebyli lidé, kteří chodí z jedné bezstarostné cocktail party na druhou a všude vykládají nahlas a každému, co je napadne a co často nikoho nezajímá. Byli to účastníci spiknutí, jemuž se někdy říkalo „šedá zóna“. Jenom před nimi mohl člověk říkat, co si opravdu myslí o světě, v němž nám bylo dáno žít. Počet takových přátel byl skrovný. Igor byl pro mne jedním z nich.
V roce 1953 jsem získal místo redaktora ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění a redigoval jsem tam britské, americké a někdy německé autory. O dva roky později, v roce 1955, dostal Igor zaměstnání v literární agentuře Dilia a měl tam na starosti zhruba stejnou oblast. Společná láska k té oblasti literatury nás svedla dohromady a brzo to už nebyla jen literatura, ale onen těžko definovatelný pocit požitku z příjemné společnosti druhého člověka. Kamarádství.
Byly to schizofrenní roky – pravdy ze schůzí, z tribun politických manifestací i spisovatelských konferencí útočily na naše hluché uši. My jsme naslouchali jiným slovům: ta nezněla na shromážděních papoušků a hluchoněmých, ale v přísném soukromí vlastního domova nebo – ještě lépe – pod širým nebem, třebas ohraničeným městskými ulicemi. S Igorem jsme vedli peripatetické řeči cestou ode mne z redakce po Národní třídě přes most u Národního divadla, dál přes Malou Stranu, Nerudovkou vzhůru na Pohořelec a dál až do Břevnova, kde jsem tehdy bydlel.
Pak jsem se stal redaktorem Světové literatury, časopisu, jehož popularitu pochopí asi jen málokdo z těch, kdo nezažili tu dobu zmrazených nákladů nereagujících na čtenářskoou poptávku, dobu cenzury, jinotajů, zašti»ovacích moudrustí, které dnes vrzají v textech, kvůli nimž je autor napsal. Igor se stal jedním z raných autorů toho žurnálu. První zpráva vůbec o hnutí beatniků, tehdy u nás známých jen z nezřetelného doslechu, byla z jeho pera. Když mě potom vrchnost ze Světovky odstranila, a Igor se stal redaktorem anglo-americké oblasti v jiném spikleneckém centru, Literárních novinách, revanšoval jsem se mu – když po různých zásazích vrchnosti se časopis jmenoval už jenom Listy – recenzí Thorwaldovy knihy o detektivkách. Krátce před rámusivým vstupem vojsk.
Nato jsme se viděli až někdy koncem sedmdesátých let na Torontské universitě, kam Igor přijel na přednášku.
Setkávání v dálavách světa pak pokračovalo na nejrůznějších místech: v Austinu v Texasu, ve Filadelfii, v italských Benátkách, v Torontu, v New Yorku, vesměs na různých literárních konferencích, na přednáškových turné, nebo když na některé americké universitě Igor působil jako hostující profesor české literatury. Ale taky několikrát v Anglii v Lancasteru a ve Skotsku v Glasgowě, kam jsem jel jen tak. Navštívit kamaráda.
Tahle setkání byla ze všech nejlepší. Igor mne a svou ženu Marcelu brával autem na výlety po kraji Loch Ness a mnoha takových tajemných jezer. Miloval ten kraj a znal ho stejně dobře jako ti, kdo se tam narodili, často lépe. Cestou jsme v autě poslouchali jazz, protože hudba mého mládí byla dalším společným poutem našeho přátelství. Obědvávali jsme ve vesnických pubech jak z Dickense, jichž byl Igor znalcem. Věčná škoda, že pro vzdálenost přes Atlantik byly takové chvíle příliš vzácné.
Ale Igor hlavně pracoval. Když moje žena dostala ten nápad a založila v Torontu nakladatelství zakázaných knih ze staré vlasti a z exilu, dítě svého srdce Sixty-Eight Publishers, Corp., Igor se stal kmenovým spolupracovníkem. Přeložil jednu z mála anglicky psaných knih, které jsme vydali, Alana Levyho americký pohled na český annus mirabilis nazvaný Pražské peřeje (Rowboat to Prague, 1975), psal lektorské posudky, občas redigoval. Tahle práce vyvrcholila podnětnou účastí na Slovníku českých spisovatelů (1982), kde byl editorem, napsal většinu hesel exilových autorů a byl spojkou s pražskými editory Jiřím Brabcem, Jiřím Grušou, Petrem Kabešem a Janem Lopatkou. A při tom, po celou dobu, přednášel o českém písemnictví na všech těch universitách od Lancasteru a Glasgowa, přes Austin v Texasu a Berkeley v Kalifornii až po Toronto.
Bohudík, nespokojil se jenom s vyučováním na universitách jako jiní, jimž stačila teplá místečka na západních učiliších a o starou vlast se přestali zajímat. Igor o naší literatuře také psal. Nejen do akademických žurnálů, těch samožerbuchů, v nichž se často publikuje podle hesla Publish or Perish! − Publikuj, nebo zahyneš! − které čtou hlavně autoři článků a studenti z nich opisují citace do seminárních prací. Igor se na řadu let stal i recenzentem Times Literary Supplement, týdenní literární odnože nejstaršího a nejprestižnějšího britského deníku The Times. Začal tam v dobách, kdy příspěvky ještě musely být anonymní, a díky tomu byly daleko blíže autorovým skutečným názorům než cokoli, pod co se člověk musí podepsat, a pokračoval, když i tam podlehli moderní módě a anonymitu odstranili.
Do akademických žurnálů však psát nepřestal, a právě tyhle články a eseje, vzniklé dávno po tom, co Publish or Perish už na něj neplatilo, udělaly z něho nejdůležitějšího českého literárního kritika posrpnového exilu.
Ty eseje psal anglicky, stejně jako recenze v Timesech. Mezi západními literárními publicisty se totiž objevil názor, nebo snad jen podezření, šířené někdy i západními bohemisty, že kdežto čeští exiloví literární znalci nekriticky vynášejí exilové a samizdatové autory, ignorují díla spisovatelů, kteří zůstali doma a publikují v nakladatelstvích místního establišmentu. Že jsou tedy neobjektivní, předpojatí, nespravedliví, a západní veřejnost tak přichází o znalost literatury, která je možná stejně dobrá, ne-li lepší než knihy exulantů a autorů samizdatu.
To byla vážná výtka. Mluvili jsme o tom s Igorem často, tedy psali jsme si o tom v desítkách, snad stovkách dopisů, jaké jsou jedním z nejcharakterističtějších fenoménů života lidí, které zlé síly času rozehnaly do všech koutů světa. Abychom věci aspoň trochu uvedli na pravou míru, začali jsme se o něco pokoušet. Já jsem psal česky a objektivně, protože jsem mohl, recenze do římských Listů o autorech zajisté významných jako třeba Ladislav Fuks nebo Vladimír Páral, anebo v tehdejší sovětské provincii zvané ČSSR za významné pokládaných, jako byli například Jiří Hájek, Josef Kot, nebo Danielle Dušková. To ovšem byli vesměs spisovatelé, kteří vydávali už před sovětským přepadem a po něm se přizpůsobili, nebo se (někdy komicky) snažili přizpůsobit literárním požadavkům stranovlády.
Igor, kromě bohemistiky taky anglista jako já, psal anglicky do britských a amerických slavistických žurnálů o autorech starších i nových: o mladé generaci, která se objevila až po přepadu a svým způsobem zápolila s novou a nevítanou skutečností.
Také o těch je tedy tahle kniha. Pro českou literaturu, jsem přesvědčen, důležitá. Nebo» Igor měl kritický talent a o autorech západním monolingválním zájemcům údajně zatajovaných nebo podceňovaných, psal jazykem, který ovládali.
Objektivně, protože ve světě, kde se to mohlo.
V tom je cena Igorova magnum opus.
Josef Škvorecký
2. 7. 2006
