sobota 8. října 2005

Recenze na Vrabce v hrsti: Jaroslav Balvín ml. (Portál č. lit.)


První recenze na mou novou knihu Vrabec v hrsti se objevila na Portálu české literatury.

Text recenze:

Martin Pilař, autor úspěšné publikace Underground (Host, Brno 1999), vydal v nakladatelství Dokořán novou knihu Vrabec v hrsti. Jde o sebrané studie z literárních magazínů (především Host), odborných literárně-vědných časopisů a sborníků. Jejich společným tématem je neustálý pohyb mezi centrem a periferií v různých kontextech vývoje literatury 20. století a prvních let století 21. Pilařovi jde především o to, že z textů, které se v literárně-vědném diskurzu a čtenářské recepci stanou postupně kanonizované, po nějakém čase vyprchá jakákoli inspirace a vědci, čtenáři i spisovatelé začínají hledat zdroje v písemnictví dosud přehlíženém. Paradoxní ovšem je, že touto přehlíženou literaturou jsou jak texty na okraji čtenářského zájmu, tak i tituly komerční, bestsellerové literatury.

Proudění vzájemných vlivů Pilař ukazuje např. v „družbě“ exilové a domácí literatury, literatury ostravského regionu a Prahy nebo undergroundové a oficiální literatury. Bohužel je jeho bazální teze nebo koncepce nastíněna pouze v ediční poznámce. Ve všech zahrnutých textech sice obsažena je, nicméně až ve čtenářově reflexi, který musí jednotlivé, „případové“ studie podrobit komparaci, syntéze a usouvztažnit je s leitmotivickým postulátem, zmíněným v závěru. Je škoda, že Pilař všechny fragmentárně publikované texty nepřepracoval a nespojil v jeden kompaktní celek.

Konkrétně se Pilařova kniha věnuje několika okruhům. Jedním z nich je exilová literatura. Autor nejprve analyzuje, co se má vlastně exilovou literaturou mínit: Soudí, že to, co je napsané – nikoli pouze vydané – až „venku“ a nejlépe to, co nějak tematizuje problém identity mezi existenciálně chápanými domovem a cizinou. Zajímavý Pilařův postřeh: Exulanti z 19. století měli tendenci český jazyk a kulturu své vlasti kondenzovat, zatímco nomádi druhé poloviny 20. století se většinou adaptovali cizím podmínkám a jazyk i kulturu státu, který je přijal, vítali jako inspiraci (extrémně Kundera, dále zejména Škvorecký ). Že v tvorbě literárních emigrantů je stále co objevovat, ukazuje Pilař stručným představením témat, kterými se v zahraničí zabývali ti, jež neměli štěstí dostat se do čítanek: např. Libuše Moníková (feminismus, globalismus), Jaroslav Vejvoda (deziluze z nesžití se se švýcarskou realitou) ad. Do výkladu přitom Pilař zahrnuje i autory s méně literárními ambicemi jako např. stopaře-světoběžníka Jiřího Svobodu. Zaměření na literární vědou často opomíjené tituly je ostatně jedním z hlavních Pilařových programů: explicitně v souboru textů, věnujících se české próze po roce 2000 a její vazbě na fenomén bestselleru a kultovního románu. Příčinu zaujatosti literární vědy a kritiky vůči sofistikovanější komerční literatuře (Šabach, Viewegh) Pilař hledá v zastydlém modernistickém trvání na angažovanosti autora a díla a dodává, že v 90. letech jde také o důsledek znechucení normalizační vysokonákladovou literaturou, která byla značně pokleslá. Následující analýzy románů, zvláště Jana Jandourka, Jáchyma Topola a Miloše Urbana, jsou čtenářsky patrně nejpřitažlivější částí knihy.

A po právu: To, že si Pilař bere málokdy k ruce nějakou teorii či metodologii, je v konkrétních analýzách děl k užitku – jejich specifičnost hledá v nich samotných, maximálně čerpá z autorova životopisu, popř. jeho zájmů. Vyhýbá se tím např. obecným úvahám o postmoderním, „ecovském“ aspektu Urbanových próz a naopak přichází s objevnou tezí o vlivu anglického a skandinávského premodernistického románu na jeho způsob psaní. Nesnadno uchopitelnou prózu Noční práce, kterou Topol obrátil kurz ve své dosud, jak Pilař píše, „kultovní“ (cool drama) produkci, vysvětluje s pomocí jeho zájmu o mytologii, vyjádřeným v překladu indiánských pohádek Trnová dívka. V kapitole o typologických souvislostech autorů edice Půlnoc a americké beat generation se Pilař vrací k tématu své minulé knihy a nepřináší nic příliš nového. Zajímavější je kapitola o ostravské literatuře druhé poloviny 20. století. Silně patrný je zde vliv Macurových demýtizujících analýz sémantiky národního obrození a socialistického realismu.

Martin Pilař si ve své nové knize Vrabec v hrsti podržel a ještě „prohloubil“ styl, v němž je základní přísně a důsledně historický, téměř pozitivistický či slovníkový přístup ke zkoumanému materiálu s recenzními a kritickými prvky. Na vývoji Pilařova psaní je patrný vliv ostrovního racionalismu. Ostatně za téma jedné kapitoly knihy si vybral to, jakým způsobem se na ostrovech píše o české literatuře, jaký je její image. Musím říct, že jsem neustále čekal, kdy konečně přijde nějaká hlubší, literárně-teoretická analýza: zřejmě důsledek „odchování“ strukturalistickými a poststrukturalistickými texty. Ale ano, proč bychom nemohli psát a číst také jednoduché studie, které jsou spíše k užití, než aby nám do mozku vyrývaly dvojité vrásky.

Ostatně tyto „lehké“ texty mají dvě výhody. Na první implicitně odkazuje Pilař při analýze díla Milana Kundery, když podotýká, že Kundera už své poslední české romány psal záměrně jasně, tak, aby s nimi budoucí překladatelé neměli problémy. Na druhou přednost upozorňuje autor předmluvy Vrabce v hrsti, Chris Hopkins: věcnost, střízlivost, doložitelnost proti – právě především kontinentálnímu, resp. francouzskému, dekonstruktivnímu „blábolismu“. Stejně mi ale přijde dosti problematické, že autor v „nejlepších letech“ zvolený materiál pouze podrobuje plochému, účelovému rastru, aniž by problematizoval sám tento rastr, aniž by se zabýval tematizováním svého přístupu k věci.

Myslím si, že ve vědě, filosofii a teorii by nemělo platit to, co Pilař naznačil volbou názvu své knihy. Zvláštní: i když se Pilař zaměřuje na marginalizované autory, okruhy a témata, jejichž záměrem je daleko pravděpodobněji lovit holuby na střeše, sám si vystačí s vrabcem v hrsti.

Jaroslav Balvín ml.