Na konci září nám odpadla jedna přednáška světové literatury.
Studentům jsem zadal, aby si prostudovali, co je to haiku, a aby se o
tuto krátkou, ale obsahově velmi náročnou báseň pokusili. Následuje
několik výsledků jejich snažení, které považuji za nejzdařilejší. (Dík
ovšem patří všem, kteří to zkusili…)
Haluze habrů
do mlh se halí tiše
jak hloubavý hlas.
Svět je barevný,
listy líbají zemi,
příroda šedne.
Stvoly trav slepě
sklánějí hlavy k zemi.
Skončí v břiše krav.
Na sněžné pláni
paprsku odlesky se
spojí v jediném. /V celistvost./
Kruh se se mnou koulí
bezesným čtvercem stěn.
A hrany stínem.
Zpomalený čas.
Vítr v zádech vleče se,
v duši z vína kvas.
Prázdnota času.
Pohled starých milenců
na konci cesty.
Moudrost ztracena.
Muž, žena bez dítěte.
Sakura kvete.
Na tržnici muž,
to Číňan prodává tu:
„Vaše čislo mam…“
Nelehké haiku
je stvořit. Slabiky se
nechtějí kořit.
