Martin Pilař: Underground

V roce 1999 vyšla v brněnském nakladatelství Host moje druhá kniha Underground. Druhé vydání knihy bylo v roce 2002.

Oficiální text:

Kniha literárního historika a teoretika Martina Pilaře (působí na filozofické fakultě Ostravské univerzity) je de facto prvním pokusem o analýzu undergroundové literatury. Představuje myšlenkově ucelený soubor studií týkající se literatury českého undergroundu především 50. a 60. let. Zvláštní kapitoly jsou věnovány životu a literárnímu dílu Vladimíra Boudníka, Honzy Krejcarové a Ivo Vodseďálka. Rozsáhlá část je věnována též samotnému vymezení pojmu undergroundové literatury a její zasazení do světového kontextu. Samostatná kapitola je pak věnována undergroundu 70. let, kde jsou srovnávány nejčastěji užívané archetypy v oficiální a samizdatové literatuře.

Co vlastně znamená pojem underground? Jaký má vztah k pojmům podzemí, zakázaná literatura a disent? Kde se v poněkud nepřehledném prostoru kultury 2. poloviny 20. století nachází její místo?
Autor knihy přináší řadu dokladů o tom, že underground je svébytným literárním fenoménem neodlučitelně spjatým s českým kulturním životem v 50. a 70. letech – by? se vědomě zabydloval na úplné periferii soudobého dění. Dosavadní tradiční estetická měřítka při jeho hodnocení selhávají; přitom je s časovým odstupem stále více zřejmé, že nešlo o pouhý společenský úkaz. Underground totiž po sobě zanechává texty, bez nichž by české literatuře cosi podstatného chybělo.

Nová kniha je zatím nejobsáhlejším a nejucelenějším dílem věnovaným této těžko charakterizovatelné součásti literárního života. 

Exkluzivní Zverimex?

Podivná móda opatřovat české slovní základy nečeskou příponou -ex trvá už od 60. let minulého století. Prý se o to tak trochu zasloužily někdejší československé úspěchy na světových výstavách EXPO.

S největším množstvím takto končících slov se setkáváme v názvech firem a obchodů. Někdy mají tyto názvy určitou logiku. Například v Tuzexu se původně prodávalo tuzemské zboží určené na export. Z názvu českého výrobku Semtex lze také cosi konkrétního vyčíst - je vyroben v Semtíně a exploduje tak výborně, že je znám doslova po celém světě. Také proti takovým názvům jako Jitex nelze nic namítat, protože jde o pojmenování textilní firmy. Takovéto logicky zdůvodnitelné názvy jsou však v obrovské menšině. Převažují taková slova jako Zverimex. V těchto případech má snad zakončení -ex napovídat, že jde o obchůdek s něčím exkluzivním, nebo dokonce určeným na export. A výsledky takovéto tvorby slov jsou stejně trapné jako vzpomínky na shánění tuzexových bonů u veksláků.

Psáno pro Jihlavské listy jako jazykový sloupek.

Listy Ostravské univerzity

Převzato z Listů Ostravské univerzity, červen 2005, číslo 6, ročník 13. Rozhovor do rubriky Ze života našich absolventů s Kateřinou Procházkovou (nyní Peking) vedla E. Mrhačová, děkanka FF OU.

Věhlasné a vážené celebrity?

Čeština je typickým jazykem relativně malého národa, který si svoji důležitost potřebuje potvrzovat tím, že o svůj jazyk pečuje a stará se, aby do něj nepronikalo příliš mnoho ?cizích?, a tedy nečeských prvků. Relativně dost lidí čistotu češtiny hlídá. Je to ale marné. Jazyk je živý organismus a vstřebává nejen slova potřebná, ale i slova pouze módní.

V posledním desetiletí jsme si zvykli užívat slovo celebrity. Víme, že to jsou ty známé tváře, které se často objevují v televizi a na prvních stránkách bulvárního (i seriózního) tisku. To jsou ti lidé, s nimiž stále reportéři vedou rozhovory, ačkoliv už všechno řekli, i když většinou neměli co říci. Nejde totiž o slova a významy, ale jen o tváře, které se stále někde objevují a není před nimi úniku. Ve Slovníku cizích slov se píše, že celebrita je ?věhlasná, ve společnosti nebo svém oboru vážená osobnost?. Latinské slovo celebritas znamená sláva. Sám tomuto slovu rozumím jinak a jsem rád, že nejsem celebritou? Woody Allen o svém filmu Celebrity řekl: ?Uvědomil jsem si, že americká skutečnost je jeden velký showbusiness, vládne jí kult celebrity, která může plynout z čehokoli. Staneš se slavným, když zabiješ jednoho nebo lépe více lidí, když vymyslíš nové jídlo nebo se vyspíš s někým známým.? Je krásné nebýt Kajínkem, nedělat reklamu na sekačku trávy a nebýt milenkou Karla Gotta.

Martin Pilař
Psáno jako jazykový sloupek pro Jihlavské listy.

Martin Pilař: Pokus o žánrové vymezení povídky

V roce 1994 mi v ostravském nakladatelství Sfinga vyšla moje první kniha, na jejímž základě jsem získal titul "kandidát věd".

Z lektorských posudků:

Studie Martina Pilaře je po mém soudu prací průkopnickou: ukazuje genologii žádoucí cestu k zpřehlednění a zpřesnění pojmového aparátu a činí to způsobem, který je krok po kroku kontrolovatelný. Bylo by velmi prospěšné, kdyby celá práce nebo aspoň její podstatná část se shrnujícími závěry byla publikována, a mohla tak ovlivnit nejen domácí a zahraniční genologické bádání, ale také praxi vysokoškolské výuky. Ta zatím vychází z matoucího určení povídky jako žánru bez vyhraněných morfologických a ideových rysů a zjištění, že k výrazným charakteristikám povídky patří například "ohraničený čas fabule a syžetu" nebo "prožitek pocitu osamění", pro ni bude značně překvapivý.
PhDr. Blahoslav Dokoupil, CSc.
AV ČR Brno

Napriek tomu, že Pilař sám v súvislosti so svojou literárnevednou metódou hovorí o "triedení jednotlivostí", považujem jeho prácu za prepotrebný a profesionálne poctivý pokus o zmapovanie problematiky poviedkového žánru in extenso, a to aj s vedomím (a priznaním) rizík, které takýto pokus prináša. (…) Na záver chcem upozorniť ešte na jednu profesionálnu vlastnosť Pilařovho textu: vo svojej teoretickej završenosti čitateľovi veľmi presvedčivo sugeruje, že k niektorým autorovým zisteniam sa už nebude potrebné vracať, a že teda vo svojom obore ašpirujú na to, aby sa stali teoretickými a genologickými loci communes.
PhDr. Zora Prušková, CSc.
SAV Bratislava

Pilař vychází z přirozené potřeby konfrontovat obecné s jedinečným, staví názor proti názoru a usiluje na základě této konfrontace o maximální objektivitu. Tak postupně dospívá k hypotetickému vymezení variantních a invariantních rysů povídky. Cenná jsou jeho zjištění, že tzv. dějový spád v povídce a popisný prvek odpovídá nejlépe českému literárnímu kontextu 19. století, stejně tak konstatování o dynamičnosti a hybridnosti povídky nebo tvrzení, že rozdíl mezi tzv. dokonalou novelou a méně dokonalou povídkou byl u nás přejat z německého kultu novely apod.
Prof. PhDr. Jiří Svoboda, DrSc.
FF OU Ostrava