Členem poroty pro Státní cenu za literaturu

Dne 29. května 2009 mne ministr kultury Václav Riedlbauch jmenoval členem poroty pro Státní cenu za literaturu, a to na tříleté funkční období. Na stránkách literárních časopisů se poslední dobou vedou diskuse o tom, že literárních cen je příliš mnoho a že se nacházíme v období jejich inflace. Cosi na tom zřejmě bude. Přesto si však jmenování považuji. V každém případě totiž platí, že do porot nejuznávanějších cen nejsou zváni úplně všichni kritikové a historikové…

O Státní ceně za literaturu jsem již pomáhal rozhodovat v roce 1998. (Shodou okolností jsme také měli úřednickou vládu − ministrem kultury byl herec a diplomat Martin Stropnický). Cenu tehdy dostal Vladimír Macura, a to za román Guvernantka a za literárněteoretickou knižní studii Český sen.

Letošní složení nominovaných jmen a knižních titulů je plné disproporcí a rozporů. Své preference samozřejmě mám a umím je zdůvodnit. Na jednání bude dost času, takže jako porota snad dospějeme ke stejně š»astnému výsledku jako v roce 1998.

Poznámka: Na první jednání dne 25. 6. jsem nakonec nedorazil kvůli záplavám, ale rozhodovat se bude až 1. září. To se už jistě do Prahy dostanu, protože podle názoru jistých pomazaných hlav žádné globální oteplování není, subtropické přívalové lijáky jsme tu měli odjakživa, stoletá voda klidně může přijít každých deset let a vůbec si to všechno vymyslela hrstka nezodpovědných politických šílenců.


P. S. Cena byla nakonec udělena Zdeňku Rotreklovi. Je tedy ve správných rukou, o tom nepochybuji. Protože se celá záležitost již stala minulostí a pomalu začíná upadat do zapomnění, mohu nyní (v listopadu 2009) přiznat, že jsem prosazoval jiné kandidáty. Domnívám se totiž, že Státní cena za literaturu by měla být udělována za významné dílo vydané v uplynulém roku, nikoliv za celoživotní zásluhy. Z nominovaných autorů proto mezi mé favority patřili Ivan Martin Jirous a Lubor Kasal...


V červnu 2010 se konalo další zasedání poroty. Tentokrát se sešlo podstatně více nominací na udělení ceny. Rozhodování bylo nicméně snažší než vloni. Proto jsme se nemusili znovu svolat a rozhodnout až napodruhé, jako tomu bylo vloni. Po tajném hlasování byl výsledek velmi jednoznačný. Jakožto člen poroty jsem ovšem vázán mlčenlivostí a výsledek nesmím oznámit. Oficiálně bude vyhlášen až na konci října. Jen podotýkám, že s výsledkem kolektivního rozhodování jsem tentokrát podstatně více spokojen než vloni. Čímž naznačuji, že cena bude udělena za významnou knihu, nikoliv za celoživotní dílo.

P. S. Je konec října 2010, a tudíž už nemusím tajit, že státní cenu získal Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici

Recenze Jiřího Holého na literární eseje Igora Hájka

Prokletá i požehnaná

(Česká literatura očima Igora Hájka)


A2 − kulturní týdeník, č. 19, 2007


Igor Hájek (1931−1995) nepatří mezi známé osobnosti českého literárního života v druhé polovině 20. století. Jeho jméno znají patrně jenom specialisté, čeští anglisté a amerikanisté jako překladatele v 60. letech (Graham Greene, John Updike, Harper Leeová), odborníci na exilovou literaturu jako autora anglicky psaných studií a článků o české literatuře v letech sedmdesátých a osmdesátých lexikografové jako spoluautora Slovníku zakázaných autorů, který do torontského (1982) a pražského (1991) vydání tohoto díla doplnil údaje o exilových autorech. V Praze pracoval Hájek v literární agentuře Dilia a jako redaktor zahraničních literatur v Literárních novinách. Po odchodu do exilu na konci 60. let působil jako bohemista na univerzitách v Lancasteru, Glasgowě, Berkeley a Austinu.

Až posmrtně tedy vychází – zásluhou Martina Pilaře jako editora, Karoliny Slamové jako překladatelky a nakladatelství Dokořán – výbor z Hájkových studií, esejů a článků, které byly věnovány novější české literatuře. Knihu doprovází předmluva Hájkova přítele Josefa Škvoreckého a biografický medailon jeho kolegy a žáka na univerzitách v Lancasteru i v Glasgowě Jana Čulíka. Dá se říct, že Igor Hájek měl cestu k dnešním českým čtenářům dvojnásob ztíženou. Jednak byl exilový autor, což samo o sobě představuje jistý handicap (stačí připomenout, jak malý ohlas třeba u nás zaznamenávají brilantní historické studie a pozoruhodné prózy Jiřího Kovtuna), jednak psal své texty až na výjimky anglicky, což sice znamenitě sloužilo české kultuře v Británii, Spojených státech i jinde ve světě, ale představuje to další překážku. A to nejen jazykovou: píšete-li o české literatuře pro zahraniční publikum, musíte celou optiku pohledu nastavit jinak než doma; mnoho zdánlivých samozřejmostí je totiž náhle nesamozřejmých. Proto studie nebo celé příručky o české literatuře, které byly psány pro zahraniční čtenáře, mohou v domácím prostředí působit bizarně, ano i komicky. Např. v překladu Dějin české literatury od Hany Jechové, které vydalo nakladatelství H+H (2005), se ve výkladu Jiráska vysvětluje nyní českým čtenářům, co bylo „temno“, ve výkladu Ortena se zase dozvíme, že „ohnice“ je květina, ale také souvisí s ohněm...

I úvahy Igora Hájka se takovým místům zcela nevyhnuly. Např. na začátku eseje o Konci nylonového věku se povšechně píše o vývoji v Československu po roce 1945. Čeští čtenáři tyto informace samozřejmě znají, a pokud je někdo nezná, sotva si Hájkovu knihu koupí nebo vypůjčí. Ale těchto pasáží je naštěstí velmi málo a mnohem častější jsou inspirativní paralely, které Hájek vytěžil ze své původní profese anglisty a amerikanisty. Tak Zapletalův román Půlnoční běžci (1986) porovnává s prózami Edgara Doctorowa a Josepha Hellera, Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší s Philipem Rothem. Své zkušenosti překladatelské zase promítl do skvělého článku o Parrotově překladu Osudů dobrého vojáka Švejka do angličtiny (která je zároveň stručným, ale podnětným příspěvkem haškovským) či do různých dílčích poznámek (negativní hodnocení překladu Seifertova Odlévání zvonů od Paula Jagasiche a Toma O‘Gradyho, noticka o obtížnosti překladu Vaculíkových valašských dialektismů).

Čím Igor Hájek vyniká nad ostatní exilové kritiky a vůbec nad většinu (zvláš» českých) literárních vědců a esejistů, je jeho věcnost a respekt k faktům, odpor k zjednodušujícím generalizacím. Nevím, zda to bylo dáno autorovým osobním založením nebo jeho anglofonní orientací, patrně obojím, ale tato schopnost ještě zřetelněji vyniká s odstupem mnoha let (Hájkovy texty shromážděné v této knize původně vyšly 1971 až 1993, všechny s výjimkou jednoho byly vydány anglicky). Proto se distancuje od pohrdání státem schválenou a vydávanou literaturou 70. a 80. let, jak bylo běžné v exilu. „Zobecňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české ,oficiální literatury’. Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen...“ (s. 64). Tato literatura je zajímavá jako sociologická výpověď o době a jejích hodnotách. Zároveň je ovšem Hájek vzdálen názoru jiného předního britského bohemisty Roberta Pynsenta. Ten byl upoután několika okrajovými dobovými zjevy jako byli Václav Dušek či Ludvík Němec a neváhal tvrdit, že představitelé prózy 70. a 80. let překročili stereotypy předchozích desetiletí, že se vyznačují kritickým postojem k současnosti a jsou významnější než Kundera nebo Škvorecký. Igor Hájek na začátku 90. let naopak shrnuje: „... mnozí oficiálně vydávaní autoři se pokoušeli zamaskovat nedostatek občanské i umělecké odvahy detailním popisem či spíše nudným záznamem negativních aspektů každodenního života. Tento postoj se na první pohled mohl jevit jako odvážný, ba přímo provokativní; ve skutečnosti však neměl se společenskou kritikou nic společného, protože postrádal analytickou hloubku. Dotyční autoři pouze brouzdali po povrchu a velice přitom dbali na to, aby se pohybovali jen v rámci vytyčených mezí.“ (s. 126) Na druhé straně však ani autentičnost mnoha zakázaných autorů, kteří popisovali své konflikty s režimem, nepředstavovala sama o sobě literární hodnotu. Často byla totiž mnohomluvná a chyběla jí přitažlivost.

Jiným dokladem Hájkovy věcnosti, která se vždy opírá o ukazatele textu, je sta» o Óndrovi Łysohorském (1905−1989), poněkud kuriózním literárním zjevu, básníku, který chtěl být nástupcem Petra Bezruče, psal hornoostravským dialektem s některými polonismy a domníval se, že svým dílem probudí k životu utiskovaný lašský národ. Vzbudil pozornost F. X. Šaldy a Bedřicha Václavka, za války, kterou strávil v Sovětském svazu, prosazoval svou ideu lašské samostatnosti dokonce u Stalina. Dostal se však do konfliktu s vedoucími představiteli československých komunistů, Nejedlým a Kopeckým, a po návratu do Československa byly jeho publikační možnosti omezené. Ostatně ani jeho vize samostatného Lašska nenašla prakticky žádný ohlas. Právě Óndra Łysohorsky bývá v zahraničí často vnímán jako básník, který byl kvůli svému protičeskému zaměření v Československu záměrně potlačován. Igor Hájek střízlivě rekapituluje jeho životní osudy i tvorbu a konstatuje, že „jeho lašsky psané verše stále přitahují romantické obdivovatele, kteří v něm vidí představitele malého a utlačovaného národa a pokládají za svou povinnost tento osamělý hlas podpořit. Přijímají Łysohorského názory i jeho užívání jazyka, aniž by celému problému hlouběji rozuměli...“ (s. 102).

Škoda, že v knize zůstalo několik překladatelských lapsů (v češtině nelze napsat, že se Łysohorsky „střetl“ s Václavkem, jestliže jde o spojenectví, ne polemiku; zlí duchové se ne „vymýtají“, ale vymítají) a omylů, o kterých nevíme, zda je připsat autorovi či redakci (Vaculíkova Sekyra nevyšla 1967; na akademických Dějinách české literatury se nezačalo pracovat 1959; publikace proti Arne Novákovi není „leták“, ale brožurka od Františka Buriánka). Jsou to jen detaily. Kniha je zdařilým a potřebným souborem u nás vesměs nedostupných Hájkových studií.


Igor Hájek: Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře.

Přeložila Karolina Slamová. Editor Martin Pilař. Dokořán, Praha 2007. 192 stran. Doporučená cena 198 Kč.

Igor Hájek: Prokletá i požehnaná

Po mnoha letech práce a příprav vyšla tato kniha, jíž jsem dělal editora. Ukázka z knihy, bližší informace o ní a první recenze publikované na Portálu české literatury a v MF Dnes.

Předposlední recenze vyšla v Tvaru č. 11, 2007. Napsal ji Aleš Merenus a nazval ji Pohledy na českou literaturu od jezera Loch Ness. (Představa literárního historika píšícího na břehu onoho slavného jezera je pro mne neodolatelně komická...) Zatím poslední recenze vyšla v Hostu č. 6, 2007 a napsala ji Blanka Kostřicová.

Dvě ukázky z Hájkovy knihy vyšly v internetovém deníku Britské listy (www.blisty.cz) 18. 4. 2007.

Ze čtenářských ohlasů

Občas se mi emailem (či dokonce klasickým dopisem) ozve čtenář některé z mých knih. Moc jsem s tím nepočítal, ale přiznávám, že to je docela příjemné. Když člověk působí na vysoké škole, je mu doporučováno, aby publikoval v akademicky uznávaných časopisech a ve sbornících z vědeckých konferencí. Už od počátku 90. let se chovám jinak. Mimojiné i z toho důvodu, že sborníky si až na řídké výjimky nepřečtou ani ti kolegové, kteří v nich mají svůj text. Tím milejší pro mne je, když se mi ozve naprosto neznámý čtenář například z Žatce, z Ústí nad Labem či Liberce. Naposledy to byl student z Prahy:

Dobrý den,

ani nevíte, jak mě včera nesmírně potěšilo, když jsem na praxi v prodejně technických skript na ČVUT v Praze našel mezi tou trochou beletrie, co tam je a co si pročítám, když se tam nudím, vaši knihu - Underground. Víte, já si myslel, že se o underground celkem zajímám a i o literaturu, ale nesmírně jsem se sám v sobě zklamal. Vždy» já znal jenom pány Bondyho, Jirouse a Pelce... Copak je tohle nějaké zajímání o underground? Fascinovaně jsem si vaší knihou pročítal a mít včera dost peněz, tak si ji i koupím, ale jsem chudý student, takže to nebylo možné. Ten den jsem tu trochu peněz, co jsem po kapsách měl, dal za struny.... Já vám za tu knihu strašně moc děkuju a jen co budu mít štěstí, tak si ji i pořídím.

Chtěl bych se i zeptat, jestli jde někde objednat vaše první studie, o které jsem četl na jednom z posledních listů Undergroundu, měla by to bejt studie o povídce. Jestli je teda ještě k dostání.

No měl bych spoustu dotazů ohledně literatury (protože ji studuju a chci se jí jednou věnovat naplno) a podobných otázek, ale ani nevím, jestli máte zájem o to, aby vám nějakej pražák psal (a k tomu s hrubkama - nejde mi gramatika).

Takže nashledanou a budu se těšit na případnou odpověď.

Vilém Klika

Krize identity

Wikipedii používám docela často, i když vím, že není úplně spolehlivá. Naposledy jsem znejistěl, když jsem si o sobě přečetl následující srdceryvný příběh:

Martin was the husband of Pilar Lopez-Fitzgerald and the two had five children together: Antonio, Luis, Theresa, Miguel and Paloma. Then one day, Martin disappeared. Pilar was heartbroken and let a candle and prayed for his safe return home. Years went by, and Martin was still missing. Luis was convinced Allistiar Crane was responsible for Martin's disappearance. Finally in 2004, it was revealed that Martin was alive and well. He and Katherine Crane (who was believed to be dead) were living in Mexico under the assumed names Bob and Ellen Wheeler after they had plastic surgery to disguise their appearance. Martin eventually made his way to Harmony and found Pilar. Pilar was angered that he had left her for a Crane. Martin's defense was that Katherine was being abused and needed to be escorted out of the States. Pilar and Martin decided to be together and renew their wedding vows. However, Pilar called off the ceremony when Katherine told her that she had slept with him the night before. Six months later, Pilar asked Martin for a divorce.

Fotbalové jubileum

1000. zápas Pavla Pilaře za Převýšov 

Převýšov - Opravdu nevšední duel byl k vidění na zdejším fotbalovém hřišti. V rámci utkání Pilař tým 1000 Převýšov vers. SK Převýšov B sehrál Pavel Pilař svůj jubilejní 1000. zápas v barvách Převýšova. O výjimečnosti tohoto setkání svědčí fakt, že v "Pilař týmu 1000 Převýšov" nastoupila hned celá jedenáctka Pilařů (!). Na neopakovatelné setkání, kde po fotbalovém menu následovalo posezení, občerstvení a taneček, budou v Převýšově všichni ještě hodně dlouho vzpomínat.

Pilař tým 1000 - SK Převýšov B 11:1 (3:0).

Pavel Pilař postavil svoji slávistickou jedenáctku, složenou ze samých Pilařů a navíc čtyř hostů, kteří střídali, vždy» dědovi Pilařovi je už 70 let. Tým oslavence nastoupil v "sešívaných" dresech, nechyběl slavnostní nástup ani projev a přes špatné chladné počasí přišla stovka diváků. Zápas byl sice exhibicí, ale o to tentokráte vůbec nešlo.


Branky: Pilař Ivan 3, Pilař Martin 3, Pilař Václav ml. 3, Pilař Pavel st., Ilič - Matouš.


Sestavy - Pilař tým 1000: Pilař Václav st. - Pilař Jaroslav, Pilař Pavel st., Pilař Petr st., Pilař Radek - Pilař Josef ml., Pilař Petr ml., Pilař Pavel ml., Pilař Ivan - Pilař Martin, Pilař Václav ml.; střídali: Pilař Josef st., Jarkovský, Kunc, Drahorád, Ilič. SK Převýšov B: Kysilka - Rejl, Vaněk, Hansl, Hanuš - Vaníček, Sejkora, Steklý, Bazger - Ježek, Grigel; střídali Černý a Matouš. Zápas řídil sudí Lukáš Vaníček z Převýšova. 

Recenze na Vrabce v hrsti (Host)

V Hostu číslo 1 (rok 2006) vyšla recenze na moji knihu Vrabec v hrsti.

Recenze na Vrabce v hrsti (Tvar)

Ve Tvaru číslo 11 (rok 2006) vyšla recenze na moji knihu Vrabec v hrsti.

Hledá se majitel nutrie...

Podkrušnohorský zoopark má o jednoho nečekaného obyvatele navíc. Jeho pracovníci vyjížděli do Bíliny na odchyt a podle telefonického upozornění si mysleli, že jedou pro bobra. Jenže…

„Na místě bylo zjištěno, že se nejedná o vzácného bobra, ale o nutrii. Ta je o dost menší a má kulatý ocas,“ upřesnil Martin Pilař, tiskový mluvčí Podkrušnohorského zooparku.

Podle všeho to vypadá, že nutrie utekla nějakému chovateli. Pracovníci zooparku zvíře z volné přírody odchytili a umístili ho do karantény. „Zde bude, dokud si ji nevyzvedne majitel,“ dodal Martin Pilař.

Výživa přímo na list

Firma Agra Group, a. s., se mimo jiné zabývá i výrobou listových hnojiv Campofort. A tak Ing. Martin Pilař, manažer společnosti, uvedl zásady, na které musí zemědělci pamatovat, aby byl tento způsob aplikace hnojiv efektivní. Základem je kvalita provedeného postřiku. Správně zvolená koncentrace roztoku a dávka postřiku na jeden hektar jsou stejně důležité jako kvalitní postřiková technika a povětrnostní podmínky při aplikaci. Na druhé straně termín aplikace hnojiva by měli pěstitelé zvolit podle zdravotního stavu rostlin a podle prostupnosti kutikuly na povrchu listů. V časných ranních hodinách je kutikula většinou nabobtnalá a hnojivo jí snadněji prochází. Podle Ing. Pilaře by měl rozhodně každý vybírat vhodný typ hnojiva až po laboratorním rozboru vzorku rostlin, který odhalí případný nedostatek konkrétních prvků. Zemědělcům zajiš»uje firma Agra Group tuto přesnou diagnostiku stavu porostu u akreditovaných laboratoří. A pro určení vhodného druhu hnojiva využívá vlastní softwarové vybavení. Ing. Martin Pilař také doporučoval aplikovat kvalitní listová hnojiva, která zajiš»ují lepší kontakt s povrchem listu než běžné soli. Výživa se tak do rostlin dostává rychleji ještě před odpařením vody.

Recenze na Vrabce v Lidových novinách (15. 10. 2005)

V Lidových novinách vyšla recenze na moji novou knihu.

Text recenze:

LITERÁRNÍ VĚDA

Martin Pilař

Vrabec v hrsti (Dokořán)

Svazkem Vrabec v hrsti aneb klišé v literatuře se čtenáři dostává do rukou soubor studií o současné literatuře. Martin Pilař, který vyučuje na filozofické fakultě v Ostravě, shromáždil a upravil své již vydané eseje a literárněhistorické články do nepříliš rozsáhlého souboru. Hlavní devizou by zde měla být srozumitelnost a odklon od "používání tupého odborného žargonu", jak poznamenal Chris Hopkinson v úvodu knihy. Autor vyjádřil skepsi vůči soudobému literárněvědnému prostředí. Zaměřením na "okrajové" autory a směry (underground, bestsellery, exilová produkce) se distancuje od "vrabce v hrsti", tedy od literárních jistot a klasických autorů, jimiž se tradičně literární věda zabývá. Klišé zde představuje ustálený výběr a hodnocení děl, kterému se chce Pilař vyhnout.

Knihu lze rozdělit zhruba do čtyř oddílů. První se zabývá exilovou tvorbou, zvláště motivy odvozenými z životní pozice spisovatelů, kteří byli nuceni vyrovnat se s cizím prostředím. Druhá část analyzuje současnou populární produkci, přináší interpretace Šabachových, Vieweghových a Urbanových děl a určuje jejich místo na literárním poli. Třetí oddíl zkoumá analogie mezi tvorbou beat generation a českými undergroundovými autory; blíže je také vymezen pojem "alternativní" literatura. Poslední část knihy se věnuje dobové poezii a próze, která vznikala na Ostravsku v 50. letech a během normalizace. Pilař podává přehled i o tendenční tvorbě, určuje její zákonitosti, směry a zdroje. Kontakt s anglicky mluvícím prostředím umožňuje autorovi představit zahraniční bohemistickou literaturu, která zaujme svým pohledem z vnějšku. Vrabec v hrsti sice nepřináší podrobný ucelený přehled, ale poslouží čtenářům průhledy do méně probádaných oblastí české literatury.

Recenze na Vrabce v hrsti: Jaroslav Balvín ml. (Portál č. lit.)

První recenze na mou novou knihu Vrabec v hrsti se objevila na Portálu české literatury.

Text recenze:

Martin Pilař, autor úspěšné publikace Underground (Host, Brno 1999), vydal v nakladatelství Dokořán novou knihu Vrabec v hrsti. Jde o sebrané studie z literárních magazínů (především Host), odborných literárně-vědných časopisů a sborníků. Jejich společným tématem je neustálý pohyb mezi centrem a periferií v různých kontextech vývoje literatury 20. století a prvních let století 21. Pilařovi jde především o to, že z textů, které se v literárně-vědném diskurzu a čtenářské recepci stanou postupně kanonizované, po nějakém čase vyprchá jakákoli inspirace a vědci, čtenáři i spisovatelé začínají hledat zdroje v písemnictví dosud přehlíženém. Paradoxní ovšem je, že touto přehlíženou literaturou jsou jak texty na okraji čtenářského zájmu, tak i tituly komerční, bestsellerové literatury.

Proudění vzájemných vlivů Pilař ukazuje např. v „družbě“ exilové a domácí literatury, literatury ostravského regionu a Prahy nebo undergroundové a oficiální literatury. Bohužel je jeho bazální teze nebo koncepce nastíněna pouze v ediční poznámce. Ve všech zahrnutých textech sice obsažena je, nicméně až ve čtenářově reflexi, který musí jednotlivé, „případové“ studie podrobit komparaci, syntéze a usouvztažnit je s leitmotivickým postulátem, zmíněným v závěru. Je škoda, že Pilař všechny fragmentárně publikované texty nepřepracoval a nespojil v jeden kompaktní celek.

Konkrétně se Pilařova kniha věnuje několika okruhům. Jedním z nich je exilová literatura. Autor nejprve analyzuje, co se má vlastně exilovou literaturou mínit: Soudí, že to, co je napsané – nikoli pouze vydané – až „venku“ a nejlépe to, co nějak tematizuje problém identity mezi existenciálně chápanými domovem a cizinou. Zajímavý Pilařův postřeh: Exulanti z 19. století měli tendenci český jazyk a kulturu své vlasti kondenzovat, zatímco nomádi druhé poloviny 20. století se většinou adaptovali cizím podmínkám a jazyk i kulturu státu, který je přijal, vítali jako inspiraci (extrémně Kundera, dále zejména Škvorecký ). Že v tvorbě literárních emigrantů je stále co objevovat, ukazuje Pilař stručným představením témat, kterými se v zahraničí zabývali ti, jež neměli štěstí dostat se do čítanek: např. Libuše Moníková (feminismus, globalismus), Jaroslav Vejvoda (deziluze z nesžití se se švýcarskou realitou) ad. Do výkladu přitom Pilař zahrnuje i autory s méně literárními ambicemi jako např. stopaře-světoběžníka Jiřího Svobodu. Zaměření na literární vědou často opomíjené tituly je ostatně jedním z hlavních Pilařových programů: explicitně v souboru textů, věnujících se české próze po roce 2000 a její vazbě na fenomén bestselleru a kultovního románu. Příčinu zaujatosti literární vědy a kritiky vůči sofistikovanější komerční literatuře (Šabach, Viewegh) Pilař hledá v zastydlém modernistickém trvání na angažovanosti autora a díla a dodává, že v 90. letech jde také o důsledek znechucení normalizační vysokonákladovou literaturou, která byla značně pokleslá. Následující analýzy románů, zvláště Jana Jandourka, Jáchyma Topola a Miloše Urbana, jsou čtenářsky patrně nejpřitažlivější částí knihy.

A po právu: To, že si Pilař bere málokdy k ruce nějakou teorii či metodologii, je v konkrétních analýzách děl k užitku – jejich specifičnost hledá v nich samotných, maximálně čerpá z autorova životopisu, popř. jeho zájmů. Vyhýbá se tím např. obecným úvahám o postmoderním, „ecovském“ aspektu Urbanových próz a naopak přichází s objevnou tezí o vlivu anglického a skandinávského premodernistického románu na jeho způsob psaní. Nesnadno uchopitelnou prózu Noční práce, kterou Topol obrátil kurz ve své dosud, jak Pilař píše, „kultovní“ (cool drama) produkci, vysvětluje s pomocí jeho zájmu o mytologii, vyjádřeným v překladu indiánských pohádek Trnová dívka. V kapitole o typologických souvislostech autorů edice Půlnoc a americké beat generation se Pilař vrací k tématu své minulé knihy a nepřináší nic příliš nového. Zajímavější je kapitola o ostravské literatuře druhé poloviny 20. století. Silně patrný je zde vliv Macurových demýtizujících analýz sémantiky národního obrození a socialistického realismu.

Martin Pilař si ve své nové knize Vrabec v hrsti podržel a ještě „prohloubil“ styl, v němž je základní přísně a důsledně historický, téměř pozitivistický či slovníkový přístup ke zkoumanému materiálu s recenzními a kritickými prvky. Na vývoji Pilařova psaní je patrný vliv ostrovního racionalismu. Ostatně za téma jedné kapitoly knihy si vybral to, jakým způsobem se na ostrovech píše o české literatuře, jaký je její image. Musím říct, že jsem neustále čekal, kdy konečně přijde nějaká hlubší, literárně-teoretická analýza: zřejmě důsledek „odchování“ strukturalistickými a poststrukturalistickými texty. Ale ano, proč bychom nemohli psát a číst také jednoduché studie, které jsou spíše k užití, než aby nám do mozku vyrývaly dvojité vrásky.

Ostatně tyto „lehké“ texty mají dvě výhody. Na první implicitně odkazuje Pilař při analýze díla Milana Kundery, když podotýká, že Kundera už své poslední české romány psal záměrně jasně, tak, aby s nimi budoucí překladatelé neměli problémy. Na druhou přednost upozorňuje autor předmluvy Vrabce v hrsti, Chris Hopkins: věcnost, střízlivost, doložitelnost proti – právě především kontinentálnímu, resp. francouzskému, dekonstruktivnímu „blábolismu“. Stejně mi ale přijde dosti problematické, že autor v „nejlepších letech“ zvolený materiál pouze podrobuje plochému, účelovému rastru, aniž by problematizoval sám tento rastr, aniž by se zabýval tematizováním svého přístupu k věci.

Myslím si, že ve vědě, filosofii a teorii by nemělo platit to, co Pilař naznačil volbou názvu své knihy. Zvláštní: i když se Pilař zaměřuje na marginalizované autory, okruhy a témata, jejichž záměrem je daleko pravděpodobněji lovit holuby na střeše, sám si vystačí s vrabcem v hrsti.

Jaroslav Balvín ml. 

Ad překlad knihy J. S. dalajlamy: Otevírání oka moudrosti

Reakce na můj překlad od Olgy Hanzalové, překladatelky (v osobním e-mailu mé manželce Daniele Pilařové):

"...nechci plýtvat vaším časem, tak jen stručně: ...přeložil knížku velmi krásně a domnívám se, že hlavní zásadu, kterou nám vštěpovala profesorka angličtiny - že výsledný text má budit dojem, že byl napsán původně v češtině (což mně občas dělá potíže) - splnil beze zbytku."

Listy Ostravské univerzity

Převzato z Listů Ostravské univerzity, červen 2005, číslo 6, ročník 13. Rozhovor do rubriky Ze života našich absolventů s Kateřinou Procházkovou (nyní Peking) vedla E. Mrhačová, děkanka FF OU.