Obecné rozdíly mezi českým a angloamerickým literárním kontextem
Vědomé outsiderství je jakožto určitý postoj ke společnosti a jejímu
systému hodnot obecně lidským fenoménem. Teprve v posledním desetiletí
se nejen kritické reflexe, ale hlavně zařazení do kontextu současné
literatury dočkali čeští outsideři z přelomu 40. a 50. let 20. století,
pro něž se vžívá označení autoři edice Půlnoc (Egon Bondy, Ivo
Vodseďálek, Jana Krejcarová, Vladimír Boudník a další) a kteří byli
předchůdci literatury rockového undergroundu v 70. a 80. letech. Na
následujících stránkách se pokusím nastínit srovnání těchto českých
autorů s literárními outsidery, kteří v téže době vstupovali se svými
prvními literárními opusy do angloamerického kontextu.
Nejprve je třeba analyzovat obecnou odlišnost mezi postavením
literatury v obou kontextech. Při panoramatickém pohledu na českou
literaturu v posledních dvou stoletích je zřejmé, že naše písemnictví
mělo velmi významnou úlohu při formování novodobé národní identity. Od
počátků obrození do doby poměrně nedávné byl úspěšný český spisovatel
svým čtenářstvem považován za důležitou osobnost, která pronáší vážné a
podstatné soudy o společenských problémech své doby. Spisovatel byl tedy
vnímán nejen jako profesionální vypravěč či pěvec, ale také (nebo
dokonce hlavně) jako významný reprezentant národního kolektivu. Novodobá
česká literatura tudíž neměla pouze úkoly etické a estetické, ale byla
jedním z významných projevů kolektivního úsilí o důstojnou národní
existenci. Toto kolektivní pojetí literárního života se logicky odráží v
historiografii: dějiny české literatury jsou dějinami literárních směrů
či tendencí a jejich hlavních představitelů, literárních generací,
družin a skupin, literárních časopisů a okruhů jejich přispěvatelů.
Osamělé osobnosti nonkonformních outsiderů jsou v lepším případě zmíněny
jen v dodatcích, kurzivách a poznámkových aparátech s doplňujícími
informacemi. Nejvýznamnější z nich bývají doceněni až s časovým odstupem
(Ladislav Klíma, Josef Váchal, Richard Weiner apod.), uznání jiných
může urychlit změna politických poměrů (autoři edice Půlnoc, někteří
křes»ansky orientovaní autoři, spisovatelé tvořící v exilu a další).
V britském a americkém literárním kontextu se samozřejmě také
objevovala různá literární seskupení, i zde se spisovatelé družili či
alespoň sdíleli společné publikační možnosti. Avšak tvůrčí individualita
(tedy i literární outsider) má v tomto kontextu své přirozené
postavení, nebo» literární text je zde chápán především jako
plnohodnotný tvůrčí projev vyjadřující konkrétní lidskou zkušenost a
teprve poté je vnímán jako součást jistého skupinového, či dokonce
politického programu. Takováto generalizace je samozřejmě příliš obecná a
má mnoho výjimek1. Jako pojmenování jisté tendence, jíž se mohou lišit
kontexty dvou relativně vzdálených národních literatur, však není úplně
bezcenná. Naznačená tendence má konkrétní historické příčiny,
související s rozdílem mezi tzv. „velkými“ a „malými“ literaturami či
jinými slovy mezi literaturami relativně pevně konstituovaných národů
nebo národních společenství na jedné straně a nově se definujících či
„obrozujících se“ literatur na straně druhé. Používání pojmů „velká“ a
„malá“ literatura začne být vždy sporné v okamžiku, kdy se jejich význam
zúží na velmi sporný, ale občas se přesto objevující názor, že
písemnictví národů menších počtem obyvatel je méně významnou součástí
světové literatury než písemnictví velkých národů. Na obecně platné
rysy, jež platí o koexistenci velkých a malých literatur v rámci
evropského kulturního kontextu, poukázal Milan Kundera v eseji „Tři
kontexty umění – od národa ke světu“2. Kundera zde dokládá, že bouřlivý
vývoj literární historiografie vedl v posledních stoletích ke vzniku
specializovaných oborů (germanistika, bohemistika, polonistika,
hispanistika, hungaristika a dalších), které znamenaly jisté uzavření se
uvnitř hranic národní problematiky a vedly ke ztrátě perspektivy
světové literatury. Dále zde opakuje svou tezi známou již z období
„pražského jara“, že se malé národy (a literatury) neustále nacházejí v
situaci zvažování, zda „být, či nebýt“. Poté dodává, že velké národy (a
literatury) oproti tomu považují svou existenci za cosi samozřejmě
daného. Kundera nesouhlasí s myšlenkou (na niž narazil v denících
Kazimierze Brandyse), že každá z velkých literatur obsahuje všechny
základní možnosti a fáze světového vývoje a že každá z nich proto může
studentům posloužit jako vzorek ke studiu světových kulturních dějin.
Poukazuje přitom na skutečnost, že francouzská literární historiografie
velmi dlouho přehlížela význam Francoise Rabelaise a Denise Diderota,
přičemž zároveň výrazně přeceňovala Victora Huga, který se podle jeho
názoru jeví v porovnání se svými evropskými vrstevníky (G. G. Byron, A.
Mickiewicz, A. S. Puškin, M. Lermontov, F. Hölderlin) jako dosti
průměrný autor. Právě proto Milan Kundera zdůrazňuje, že na literární
díla je třeba nahlížet komparatisticky a posuzovat je s ohledem na
světový kontext, a» už je konkrétní dílo v dané národní literatuře
považováno za slavné, nebo je nedoceněné, popřípadě téměř či úplně
neznámé.
Literární tvorba hlavních představitelů edice Půlnoc (Egona Bondyho a
zvláště Ivo Vodseďálka) byla do konce 60. let známa pouze nevelikému
přátelskému okruhu samotných autorů. Další autoři, kteří v Půlnoci
otiskli své rané texty, vystoupili v 60. letech před širší čtenářskou
obec s knihami, jež znamenaly kompromis s dobovými nakladatelskými
zvyklostmi a částečně (Bohumil Hrabal) nebo úplně (Jana
Krejcarová-Černá) se vzdálili poetice svých nekonvenčních samizdatových
juvenilií. Hlavní přestavitelé amerických beatniků v 50. letech
svobodně publikovali a dráždili čtenářskou veřejnost nejen svým způsobem
života, který se stal vděčným námětem autobiografických mýtů, ale také
otevřeným psaním o tabuizovaných tématech (společenských i osobních).
Beatnická tvorba se záhy dočkala značného mezinárodního uznání. I
americká literární kritika v ní brzy rozpoznala rysy „nové americké
poetiky“, která se vědomě odlišuje od akademických literárních kánonů a –
kromě již zmíněné detabuizace – se vyznačuje překonáváním křes»anského
puritanismu (např. blízkým vztahem k buddhismu, šamanismu a dalším
duchovním systémům), otevřenou poetikou (např. inspirací skladebnými
postupy jazzové improvizace) a u některých autorů téže generační vrstvy
pak tendencí k niterné osobní zpovědi3. Společenské postavení autorů
edice Půlnoc bylo tak důsledně outsiderské, že jejich umělecká tvorba
nemohla být obecně známa, a tudíž ani diskutována. Šlo tedy o
společenský fenomén existující an sich a komunikující hlavně směrem do
středu nevelkého undergroundového společenství. Dosah literární činnosti
byl vědomě limitován edičními záměry samizdatové literatury na počátku
50. let, podle nichž měly být texty hlavně uchovány, a nikoliv nabídnuty
neznámým čtenářům, nebo» v poměrech vrcholného stalinismu by to bylo
značně riskantní.
Dosavadní stav srovnávání a upřesnění teoretických východisek
Přes naprosto diametrální odlišnosti v dobové čtenářské recepci a
kritické reflexi textů beat generation a edice Půlnoc jsou oba autorské
okruhy občas srovnávány, a to nejen z hlediska jejich radikálního
nonkonformismu; občas je poukazováno také na jisté podobnosti v poetice
těchto amerických a českých outsiderů. Takovéto spontánní srovnávání
zřejmě bylo v okruhu českého rockového undergroundu 70. a 80. let
minulého století dosti časté. Několikrát je reflektoval Martin Machovec,
souputník této generace (a zároveň archivář a editor její literární
tvorby). Zpočátku – by» s jistou mírou skepticismu – podléhal představám
o naprosté výjimečnosti české nezávislé kultury, jež zřejmě byly v
relativně uzavřených undergroundových komunitách (komunikujících hlavně
uvnitř sebe a mezi sebou) součástí vědomě nadsazované i vážně míněné
sebemytizace. Připouštěl, že se buřičská a dekadentní podzemní
literatura objevila po druhé světové válce v mnoha zemích, avšak
považoval za „pozoruhodné (pokud zde autor nepodléhá příliš vlastnímu
názoru), že plně se rozvinula především ve dvou zemích: v USA a v
Československu“4. Toto zjednodušení dost přesně odpovídá Kunderovým výše
zmíněným postřehům o české ztrátě širší evropské (či alespoň
středoevropské) perspektivy. Machovec však později své názory o
výjimečnosti českého undergroundu upřesnil: „Tradovanou tezi o kulturním
podzemí (popřípadě též o specifičtěji kulturně orientovaném
‚undergroundu‘, který údajně existoval po druhé světové válce toliko v
USA a v ČS/S/R), je třeba odkázat do oblasti mýtů, popřípadě matení
pojmů.“5 Ve své americké přednášce Machovec upozornil na to, že Bondyho
sbírka Ožralá Praha (1952) svým pseudoprimitivismem a svou
antipoetičností přejímala poetiku Charlese Bukowskiho. Za Bondyho
mistrovská díla Machovec považuje sbírky Pražský život, 1951, Zbytky
eposu, 1955 a Nesmrtelná dívka, 1958, jejichž občasná litanická forma a
věštecká naléhavost sdělení může být – podle jeho názoru – srovnávána s
významem některých básní Allena Ginsberga v angloamerickém literárním
kontextu. Hned však správně dodává, že Bondy nebyl beatniky ovlivněn a
že o jejich tvorbě neměl vůbec ponětí, protože v uvedené době informace o
ní nepronikly za železnou oponu.6
V českém kontextu se totiž první oficiálně publikované informace o
americké beat generation objevily v časopise Světová literatura až v
roce 1959. Teprve v první polovině 60. let se zdvihla vlna zájmu o
beatniky, která byla podpořena spontánním přepisováním Zábranových
překladů a završena Ginsbergovou návštěvou Prahy v roce 1965. O
kontaktovém vztahu zprostředkovaném zmíněnými překlady lze proto u
Bondyho uvažovat například u prvních dvou částí jeho autobiografické
skladby Kádrový dotazník (1962, 1965), jejichž outsiderská tematika a
dikce kolísající mezi litanií a totálně realistickým (tedy zdánlivě
nezúčastněným) popisem může texty beatniků místy připomínat. K podobné
komparaci však v zásadě neexistuje konkrétní důvod, protože do této
skladby se syntetizujícím způsobem promítají všechny základní rysy
Bondyho poetiky z předchozího desetiletí.
O kontaktovém působení beatniků na českou literaturu lze hovořit
teprve v souvislosti s tvorbou Václava Hraběte (1940–1965), tedy
osobnosti stojící mimo okruh edice Půlnoc. I když se Hrabě na Ginsberga
ve své poezii explicitně odkazoval a v publicistické próze čerpal z
podnětů Jacka Kerouaca, je dosti zjednodušující považovat ho za
„pražského beatnika“7. Přinejmenším stejně důležitým inspiračním zdrojem
Hrabětovy poezie totiž prokazatelně byla poezie Jiřího Šotoly z období
sbírky Venuše z Mélu (1959), v níž se rovněž objevuje tematizace jazzové
hudby a která má blízko k litanické dikci, jíž je dosahováno důmyslným
opakováním rétorických figur (např. Šotolovy básně Dancing či Myslím na
tebe)8.
Při srovnávání amerických beatniků a českých autorů edice Půlnoc tedy
nepřipadá v úvahu zkoumání kontaktových (genetických) vztahů, nebo» k
politicky omezovaným vztahům zprostředkovaným překlady i přímými vztahy
došlo v českém kontextu až v 60. letech – v době, kdy edice Půlnoc již
mnoho let neexistovala a kdy se zájmy jejích přispěvatelů vzdálily, či
úplně rozešly. Mezi oběma autorskými seskupeními 50. let lze proto
hledat pouze typologické souvislosti, konkrétně analogie (či paralely).
Literární komparatistika obvykle rozlišuje analogie podmíněné
společensky, literárně a psychologicky9. V případě beat generation a
autorů edice Půlnoc lze uvažovat o všech třech typech analogií.
Literárně podmíněný paralelismus není v daném případě nijak nápadný – v
tvorbě obou seskupení není snadné hledat společný vztah k literárním
slohům či směrům, k literárním druhům a žánrům nebo shodný názor na
složky umělecké výstavby díla. Beatnici i autoři edice Půlnoc však
nepochybně sdíleli nesouhlasný postoj k těm literárním směrům, které
byly v obou kulturních kontextech považovány za hodnotné. V případě
beatniků šlo o odmítání akademické a intelektuálské poezie, která byla
na amerických univerzitách pěstována ve čtyřicátých letech. Autoři edice
Půlnoc na intelektuální úrovni rovněž odmítali elitářství a otevřeně
vystupovali vůči socialistickému realismu, avšak nejednoznačný postoj
zaujímali k surrealismu – ten na jedné straně obdivovali, ale na straně
druhé se jej pokoušeli překonávat prostřednictvím vlastní tvorby v duchu
trapné poezie a totálního realismu. Obě seskupení byla na tematické
úrovni přitahována detabuizací, provokací a rovněž demytizace
doporučovaných společenských ideálů. Zároveň však měli čeští i američtí
autoři ve své tvorbě tendenci vytvářet autobiografické mýty a
legendarizovat vlastní životní zážitky a postoje.
Časové vymezení počátků literární činnosti obou autorských seskupení
Významnou americkou publikací zachycující hlavní literární projevy
outsiderství v padesátých letech byla antologie Protest, kterou v roce
1958 uspořádali Gene Feldman a Max Gartenberg. Obsahuje nejen výňatky z
děl amerických „beatniků“ a britských „rozhněvaných mladých mužů“, ale
také rané kritické komentáře a úvahy o těchto dvou uměleckých
seskupeních. Srovnání s českým kontextem vyhovuje i časový rámec
antologie, která obsahuje texty z let 1950–1957, což je období téměř se
překrývající s největší literární aktivitou autorů edice Půlnoc a jejím
dozníváním. Z antologie lze vyčíst nejpodstatnější rysy americké a
britské literární revolty v padesátých letech. Značného ohlasu dosáhl
„rozhněvaný mladý muž“ Colin Wilson vydáním souboru literárních esejů,
který nazval The Outsider (1956), z nějž je v antologii ocitována úvodní
kapitola „Country of the Blind“ (Země slepců). Budu se však opírat
zvláště o úvod editorů a o sta» staršího vrstevníka beatnické generace
Kennetha Rexrothe Disengagement: The Art of the Beat Generation
(Nezúčastněnost: Umění beat generation, 1957). Nabízela se rovněž
inspirace některými myšlenkami ze slavné stati Normana Mailera „The
White Negro“ (Bílý černoch, 1957), v níž je přesně vystižena filozofie i
psychologie amerického hipstera, avšak neustále přítomný etnický prvek
se pro český kontext daného období nejeví jako klíčově důležitý.
Na první nezávislé konferenci o české literatuře po listopadu 1989 v
New Yorku přednesl Egon Bondy tezi, že literární činnost okruhu jeho
přátel, jejich přístup k uměleckým konvencím a v neposlední řadě i
životní styl o několik let anticipovaly nejen americkou beat generation,
ale také vývojové trendy, které vedly k pop artu a hyperrealismu (10).
Bondy svou tezi o českém „předstihu“ dokládá tím, že nejznámější texty
beatnické literatury, jimž bývá přisuzován zakladatelský význam, byly
psány v polovině padesátých let – Ginsbergova básnická skladba Howl
(Kvílení) byla napsána v roce 1955, knižního vydání se dočkala o rok
později (11); Kerouacův román On the Road (Na cestě) byl napsán v roce
1951, vyšel však až v roce 1957. Americká beatnická literatura však
nezačíná vydáním zmíněných dvou textů, které jen završovaly první fázi
beatnického hnutí. Jeho počátky bývají někdy spatřovány již v roce 1944,
kdy se v New Yorku setkali tehdejší studenti Ginsberg a Kerouac, k nimž
se přidružil o něco starší William Borroughs. Typicky beatnické texty
však začaly vznikat až o několik let později. V antologii Protest jsou
obsaženy následující texty datované rokem 1950: R. V. Cassil: Fracture,
George Mandel: The Beckoning Sea, Clellon Holmes: Go, Jack Kerouac: The
Time of the Geek, Carl Solomon: Report from the Asylum.
Rané texty autorů edice Půlnoc vznikaly již v druhé polovině
čtyřicátých let: Hrabalův a Maryskův manifest neopoetismu (1945), Jana
Krejcarová: V zahrádce otce mého (1948), V. Boudník: První manifest
explosionalismu (1948), Fišerovy Poznámky k situaci umění 1948, sborník
Židovská jména (1948–1949). Ačkoli Bondy bral při svém srovnávání první
vlny českého undergroundu s beatniky v potaz úplně jiné texty, než jaké
jsem právě citoval, je jeho představa několikaletém předstihu tvorby
autorů edice Půlnoc před beatniky v zásadě správná. Jde však pouze o
časový rozdíl, který lze považovat za zanedbatelný. Zmíněná fakta
dokládají, že z časového hlediska lze v případě beatniků a autorů edice
Půlnoc hovořit o paralelnosti.
Obecné příčiny typologických souvislostí v dílech autorů edice Půlnoc a amerických beatniků
Podle Gene Feldmana a Maxe Gartenberga, jejichž zobecňující soudy
budu parafrázovat, komentovat a hlavně srovnávat s českým kontextem,
druhá světová válka bolestně zpochybnila hodnoty, které byly ve
dvacátých a třicátých letech stále živé, a to navzdory otřesu způsobeném
prvním světovým válečným konfliktem. V západních podmínkách došlo podle
amerických autorů hlavně ke zpochybnění „religiózní víry v postupné
vítězství dobra“ a „pozitivistické víry v pokrok“, vycházející z tradic
evropského racionalismu (12).
V podmínkách zemí sovětského bloku víra v dobro a v pokrok postupně
mizela kvůli působení dogmaticky jednoznačné politické propagandy, která
nekompromisně stanovila hranici mezi dobrem a zlem. Náboženská víra
byla potlačována, nově vnucovaná představa dobra byla zpochybňována
krutými represemi vůči nepřátelům systému a „pokrok“ se stal součástí
plakátových klišé, jež neměly oporu v každodenní realitě. Autoři edice
Půlnoc tento propagandistický tlak neignorovali, naopak jej vnímali a
studovali mnohem pečlivěji než řadový občan, který vůči jeho působení
postupně otupoval a nevzpouzel se jeho nenápadnému, ale intenzivnímu
působení na vlastní podvědomí. Ivo Vodseďálek, vlastník rozsáhlé sbírky
sovětských
a československých budovatelských plakátů, rád vzpomíná, jak
s přáteli navštěvoval v poloprázdném kině Sevastopol premiéry sovětských
budovatelských filmů. Poetika a ikonografie těchto filmů, plakátů,
nástěnek a hesel ho stejně jako Bondyho inspirovala k vlastní totálně
realistické a vědomě trapné poezii, v nichž byla budovatelská představa
„dobra“ a „pokroku“ persiflována, a to už v době své nejintenzivnější
působnosti. (13)
V poválečné době procházely v anglosaském kontextu těžkými zkouškami i
ty základní instituce, které si za normálních okolností podržují svou
platnost. V době, kdy existuje možnost hromadného zabíjení, je oslabován
smysl manželství, jež má být zárukou zachování lidského rodu. Další
institucí, které procházela vážnou krizí, byla práce, jež by člověku
měla nabízet možnost postupu na společenském žebříčku a zlepšování jeho
životní úrovně. Práce se však již v předválečné i válečné době začala
stále více proměňovat v nudnou otročinu.
Pod vlivem sovětských vzorů se na počátku padesátých let instituce
manželství změnila ve zdánlivě rovnoprávný vztah „budovatele“ a
„budovatelky“. Ideálem ženy se stala soudružka překypující optimismem a
cele oddaná práci pro společnost – soudružka, která jako by vůbec nebyla
erotickou bytostí. Veškeré sexuální okolnosti početí byly v dobové
oficiální literatuře tabuizovány, díky čemuž se komunistický obraz
budovatelky paradoxně přibližoval křes»anskému mýtu o neposkvrněném
mateřství. Tyto falešné ikony – spolu s intenzivní četbou románů markýze
de Sade a Klímova Utrpení knížete Sternenhocha – dráždily autory edice
Půlnoc, utvrzovaly je v sexuální nevázanosti (14) a na počátku
padesátých let i v pohrdání manželským stavem. Nekonvenčním vztahem k
opačnému pohlaví byla známá zvláště Honza Krejcarová, jejíž živelná
promiskuita vyústila v neš»astná manželství, ale rovněž v její naprosté
selhávání v roli matky. Její proslulý dopis Egonu Bondymu (15) je třeba
číst nejen jako erotickou literaturu, by» na sebe otevřená sexualita
jejího vyznání strhává nejvíce pozornosti, ale hlavně jako absolutní
vyznání lásky, a to nikoli jen v její erotické podobě. Tuto rozporuplnou
ženu nelze pokládat za cynickou bohémku pohrdající všemi etickými
hodnotami, o čemž svědčí i její pozdější příklon ke katolicismu. K
naplnění hodnotného, oboustranně obohacujícího dlouhodobého partnerského
svazku dospěli Bohumil Hrabal i Egon Bondy až ve středním věku (Eliška,
Julie). Pozdní milostné vzplanutí a nevydařené manželství snad
nejhlouběji zasáhlo Vladimíra Boudníka – odchod milované Tekly a potupné
rozvodové řízení výrazně přispěly k osudnému porušení jeho křehké
psychické rovnováhy, jež nedlouho po uzavření jeho druhého manželství
vyústilo v sebevraždu. Exkurs o manželství lze tedy uzavřít
konstatováním, že pohrdání touto institucí bylo průvodním znakem
bujarého bohémství, a to zvláště na počátku padesátých let, avšak není
přesné je vykládat jako projev nevíry v hodnotné mezilidské vztahy a v
lásku jako základní kategorii bytí.
Autoři edice Půlnoc, avšak nejen oni sami, přestávali postupně
naslouchat adoraci práce a úspěšného hospodaření, jež tvořila podstatnou
součást stalinistické propagandy. Devalvace práce jakožto činnosti, v
níž může člověk svobodně realizovat své tvůrčí schopnosti, byla na každé
ze stran „železné opony“ způsobena jinými okolnostmi. Na Západě je
etický základ práce často opomíjen – práce je vnímána jako činnost nutná
k tomu, aby člověk dostal peníze, popřípadě aby postoupil na
společenském žebříčku. Na Východě se i díky právu na práci – jež ve
skutečnosti práci devalvovalo – zhroutila hospodářská efektivita.
Nutnost pracovat za rovnostářsky rozdělovanou finanční odměnu činila z
práce v naprostém rozporu s propagandou otrocké jařmo. Západní outsideři
na tom byli lépe v tom ohledu, že se již samotným faktem vyhýbání se
práci neocitali mimo zákon a že umělecké osobnosti z jejich středu mohly
relativně svobodně prezentovat svá díla formou výstav, koncertů i
publikací. Autorský okruh edice Půlnoc plně prožíval „černý humor“
politické propagandy, a proto se snažil vymaňovat z tlaku obecně
přijímaných direktiv. Bylo to možné jen krátkodobě a za cenu rizik, jež
byla pro outsidery ze západních zemí těžko představitelná. Přesto Bondy s
Krejcarovou dokázali poměrně dlouho unikat pracovní povinnosti a žít
vyloženě tulácky: peníze získávali žebráním, cestovali načerno nebo
stopem, nade všechny konvence stavěli svůj intenzivní vztah a pocit
volnosti. Zvláště v případě Bondyho, který je znalcem východní
filozofie, je v tomto případě možno užívat pojmů neulpívání a odchod do
bezdomoví. Jana Krejcarová krátce pracovala jako brigádnice na Ostravsku
– beletristicky značně stylizovaný obraz této životní epizody nabízí
její novela Hrdinství je povinné (1964). Ivo Vodseďálek rovněž krátce
pracoval na Ostravsku, nikoliv však jako svazácký brigádník, ale jako
kvalifikovaný dělník s určitými privilegii. Bohumil Hrabal a Vladimír
Boudník se seznámili v autobuse do Kladna, kam oba dojížděli za prací v
ocelárně. I díky této zkušenosti si oba uvědomovali, že doba, jejímž
rozporům a tragickým extrémům nemohou uniknout, je nepřeberným zdrojem
inspirativních témat, absurdních situací a rázovitých postav. O
Vladimíru Boudníkovi lze dokonce říci, že bez ohledu na politické pozadí
pracovní povinnosti byl manuální prací v továrně přímo posedlý –
potřeboval fyzický prožitek skutečnosti, snad aby jím vyvažoval opačný, k
abstrakci namířený tvůrčí pól své osobnosti.
Obecně platilo, že v porovnání s beatniky měli autoři edice Půlnoc
nesrovnatelně omezenější podmínky k tomu, aby se práci úplně vyhýbali.
Na rozdíl od beatniků, kteří směřovali k vytvoření vlastního,
nezávislého, obyvatelného světa, jehož pluralitní kvalitu chtěli
vyjadřovat pomocí tvorby nezávislé na konvencích, byli čeští autoři
neustále nuceni vypořádávat se se zákonem o pracovní povinnosti. I
zkušenost devalvované práce byla však pro větší část z nich
neopomenutelným inspiračním zdrojem, pro Vladimíra Boudníka a Bohumila
Hrabala dokonce klíčově důležitým.
Společenské, duchovní a literární souřadnice tvorby obou autorských seskupení
Mezi beatniky se vžilo užívání dvou pojmů: square a beat. První pojem
bývá do češtiny překládán jako paďourský či maloměš»ácký, významové
spektrum slova beat je podstatně širší: zbitý, otupělý, demoralizovaný,
utahaný, zničený, vysílený apod. (16) Hipster je potom člověk, jehož
životnímu způsobu odpovídají významy slova beat. Při hledání dalších
českých ekvivalentů pro vyjádření protikladu squares a beats lze – přes
odlišnost politického života v obou kontextech – sáhnout po Bondyho
románu Invalidní sourozenci (1974). Autor zde užívá protikladu mezi
postiženci a invalidy. Postiženci bezmyšlenkovitě přisluhují
establishmentu a k uspokojení by jim postačila přijatelná hmotná úroveň k
vlastnímu přežívání, jež je jim neustále slibována jako odměna za dřinu
a poslušnost. Jak odpovídá doslovnému překladu tohoto slova, invalidé
jsou pro establishment „nehodnotní“, protože nerespektují ani
doporučovaný způsob života, ani shora vnucovanou hierarchii hodnot. Jsou
přitahováni relativní duchovní svobodou na okraji společnosti a
neodrazuje je hrozba hmotného nedostatku. Oba pojmy se v sedmdesátých
letech staly běžnou součástí slovníků členů a sympatizantů komunit
rockového undergroundu, a proto není vhodné je užívat ve spojitosti s
literární tvorbou autorů edice Půlnoc.
Beatnická tvorba se vymykala konvencím, i pokud šlo o její duchovní
rozměr. Kenneth Rexroth k tomu poznamenává: „Všichni se zajímají o umění
a náboženství Dálného východu: někteří se dokonce nazývají buddhisty.“
(17) Buddhistický ohlas lze tušit i v myšlence, beatniky často
opakované, že „najít sám sebe znamená najít Boha“. Překonání evropské
skepse je znát v dalším názoru: „Bůh je zřetelný i jako svá vlastní
antiteze, i tak znamená střed, zdroj a jistotu.“ (18) Přední
představitelé beatniků i edice Půlnoc pečlivě studovali nejen antické
zdroje moderního myšlení, judaismus a různé podoby křes»anství, ale v
nemenší míře rovněž východoasijské myšlenkové proudy – zvláště ty, které
vycházejí z buddhismu (tao, zen a další). V českém kontextu to platilo
hlavně o Egonu Bondym a Bohumilu Hrabalovi, avšak jen v malé míře se to
týkalo jejich textů vzniklých v padesátých letech. Bondyho výjimečná
erudovanost v dějinách filozofie a náboženství se projevuje nejen v jeho
esejích a spisech, ale i v historizujících prózách (kupříkladu Šaman,
Mníšek, Nový věk, Gottschalk, Kratés, Jao Li, Hatto aj.). Silnou
inspiraci taoistickým chápáním pojmů cesta a prázdnota lze odhalit ve
zralých a pozdních textech Bohumila Hrabala – například v závěru románu
Obsluhoval jsem anglického krále, v Kouzelné flétně a v četných Dopisech
Dubence.
Kenneth Rexroth ve své eseji dále konstatuje, že se anglický vliv na
americkou literaturu od poloviny devatenáctého století stále více
vytrácel. „V roce 1929 to ještě stále o americké poezii platilo. Amy
Lowellová, Sandburg, H. D., Pound, Marianne Moore, William Carlos
Williams, Wallace Stevens – všichni důležití básníci první čtvrtiny
tohoto století dlužili mnohem více Apollinairovi a Francisi Jammesovi
než anglické tradici v celé její mnohosti. Ve skutečnosti byla nová
poezie ve své podstatě protianglickým, profrancouzským hnutím –
provinční, ale zřetelnou ozvěnou francouzské revolty proti symbolistům."
(19) Nejmladší básnická generace se ve Spojených státech padesátých let
podle Rexrothe vyznačovala nejen příklonem k východoasijským
myšlenkovým směrům (jak bylo zmíněno výše), nejen důsledným odporem k
čemukoli, co se podobá ideologii (což je rys většiny intelektuálních
revolt), ale také tím, že vědomě navazovala na zdroje americké a
anglické literatury (W. C. Williams, D. H. Lawrence, W. Whitman, E.
Pound). Z moderní francouzské literatury je zajímali jen autoři, jejichž
díla neměla výrazný vliv na představitele hlavního proudu americké
literatury (např. P. Céline, S. Beckett, A. Artaud, J. Genêt). Přes tuto
mnohost vědomých zdrojů a vlivů se Rexrothovi podařilo v mladé
generační vrstvě nalézt pevné pouto, které je esteticky sjednocovalo:
„Všichni věří, že poezie je komunikace, kdy jedna osoba něco sděluje
druhé osobě. Proto se všichni vyhýbají učeným dvojznačnostem a
metafyzické hře se slovy (...) a směřují k jasnosti obrazu a
jednoduchosti jazyka.“ (20) Z úst významného amerického básníka zde tedy
slyšíme názory, které se velmi podobají některým myšlenkám ze stati
Jindřicha Chalupeckého „Konec moderní doby" z roku 1946 (21). Chalupecký
zde vyjádřil nesouhlas s akademismem, který se podle jeho názoru
projevuje v nesrozumitelnosti a aristokratismu moderního umění. Moderní –
či jak napsal Rexroth „profrancouzská“ – etapa se měla podle odhadu
Chalupeckého ve čtyřicátých letech vyčerpat a česká literatura se měla
otevřít i jiným tendencím. Velkou naději pro umění, jež by nebylo
postižené estetizováním a moralizováním, spatřoval v tvorbě těch
severoamerických básníků (jako například Vachel Lindsay), jež „nikdy
neztratili přímý vztah k světu a životu, který jediný může umělecké dílo
činit živým a užitečným“ (22). Tyto myšlenky odrážejí básnický program
Skupiny 42, avšak nebyly vzdálené ani zásadám trapné poezie a totálního
realismu.
Autoři edice Půlnoc ve své nejranější tvorbě inklinovali k českým
podobám surrealismu. Později se však od tohoto vlivu – podobně jako již
během válečných let kolářovský okruh – vědomě odtrhli a začali dávat
přednost přímému, nemetaforickému pojmenování. V předchozí podkapitole
nastíněné společensky a psychologicky podmíněné analogie jsou příčinou
toho, že ve tvorbě beatniků i autorů edice Půlnoc jsou přítomny jisté
volné tematické shody. Literárně podmíněná analogie, jež byla způsobena
velmi podobnými českými a americkými postoji vůči akademickému chápání
básnické estetiky, je však nejsilnějším spojujícím prvkem, který v
padesátých letech přibližoval tvorbu dvou geograficky i politicky velmi
vzdálených básnických seskupení.
Autorská a redakční poznámka
Předložený soubor literárněhistorických studií a kritických esejů má
poměrně široký tematický záběr, a protože jsem většinu těchto textů již
publikoval v českých i zahraničních literárních tiskovinách určených
nejen pro odborné, ale také širší čtenářské publikum, nejsou důsledně
sjednoceny jazykově ani metodologicky. Ve snaze podat pravdivý obraz o
svých literárních zájmech a publikačních aktivitách jsem o podobné
sjednocení neusiloval, a proto knižní podoba jednotlivých textů obsahuje
zanedbatelné množství změn vzhledem k jejich původní verzi. Drobné
škrty se týkaly hlavně pasáží a některých myšlenek, jež se opakovaly,
základní koncepce výchozích textů však nebyla narušena.
Kvůli přehlednosti jsem stati a eseje rozdělil do čtyř tematických
celků, které jsou sjednoceny snahou vystižení napětí mezi centrem a
periferií, jež je patrné ve vztahu domácí a exilové literatury, dobového
národního kánonu a bestsellerové, kultovní a alternativní literatury,
jakož i v proměnách vztahu literatury vznikající v tradičních kulturních
centrech a v regionu. Uspořádání souboru je motivováno faktem, že
literární historikové se nejvíce zabývají autory a tendencemi, jejichž
hodnota je prověřena časem, a periferní jevy bývají ve větší míře
reflektovány, teprve když u nich nastane pohyb směřující k centru.
Napětí mezi centrem a periferií se zároveň také projevuje tím, že
dlouhodobě opakovaná tvrzení o špičkových hodnotách národní literatury
se po jisté době stávají literárními klišé. To je proces, který může
signalizovat skutečnost, že určité dílo přestává být předmětem živé
literární komunikace, že se jeho význam začíná vyprazdňovat a že se
oslabuje jeho centrální pozice v národním písemnictví. Literární klišé
bývají snadno pojmenovatelná nejen z určitého časového, ale také
geografického (a tedy i kulturního) odstupu, jak je to patrné z mnoha
děl české exilové literatury, ale také z prací zahraničních bohemistů.
Rámec knižního souboru je tvořen oddíly, v nichž jsem se pokusil o
literárněhistorické přehledy, jejichž smyslem nebyla hlubší interpretace
jednotlivých děl, ale přehodnocení a nové uspořádání obsáhlého
textového materiálu. Střední část knihy pak obsahuje časopisecky
publikované kritické úvahy, v nichž jsem se ohledem na specifický okruh
čtenářů volil esejistický způsob vyjadřování, aniž bych se přitom
vzdával nástrojů literární vědy. Jsem přesvědčen, že podobná pluralita
je možná a že ani v textech o literatuře není vždy nezbytně nutné přísně
oddělovat centrum (které lze ztotožňovat s vůdčími tendencemi v
literární vědě) od periferie (kam lze zařazovat živé diskuse pramenící z
fungování literární kritiky a esejistiky).
V následujícím výčtu je uvedeno, kde byly publikovány první verze
textů otištěných v této knize. Rozdíl mezi oběma verzemi je komentován
výše.
* „Problém identity mezi domovem a cizinou“ – Britské listy (www.blisty.cz), 3. 12. 2002.
* „Česká literatura britskýma očima“, Host, 1997, č. 1. Pasáž
o monografii Roberta Portera je volným překladem anglicky napsané
recenze, která vyšla v Slavic Review – American quarterly of Russian,
Eurasian, and East European studies (University of Illinois at
Urbana-Champaign), Spring 2003.
* „Igor Hájek aneb Rozpory mezi domácí a exilovou reflexí české literatury“, Bohemistyka, 2001, č. 3 (Polsko).
* „Bestseller na český způsob“, Dokořán – bulletin Obce spisovatelů, 2002, č. 23.
* „Fenoméni úspěchu“ (Petr Šabach a Michal Viewegh), Host, 2001, č. 9.
* „O thrilleru duchovním i akčním“ (Jan Jandourek). Otištěno jako
dvě nezávislé stati pod názvy: „Od ničeho k ničemu“, Host, 2000, č. 7;
„Thriller o ztrátě studu“, Host, 2002, č. 6.
* „Další kultovní román Jáchyma Topola?“ Otištěno pod názvem: „Bůh má pořád indiánský rysy…“, Host, 2002, č. 1.
* „Román o kráse, jež zastírá rozum“, Host, 2003, č. 10.
·
* „K typologickým souvislostem v tvorbě autorů edice Půlnoc a
americké beat generation“. Dosud nepublikováno, původní verze napsána v
roce 1995.
* „O alternativní kultuře z pohledu outsiderů a vědců“, Host, 2002, č. 10.
* „Ve znamení padesátých let“, „Literatura regionu v čase
‚normalizace‘“, in Kolektiv autorů: Kapitoly z literárních dějin Slezska
a severní Moravy, Ostrava: Spisy FF OU, č. 130, 2000. (Zkrácené verze
obou studií byly pod změněnými názvy přetištěny v Hostu, 1999, č. 2 a
Hostu, 2001, č. 2.)
