Jak vzniká televizní šot? (1. část)

Pohled Marty Pilařové (ČT Ostrava) na každodenní televizní redaktořinu.

Námět:
Část témat přinese den – jsou to prostě nejdůležitější události, informuje o nich ČTK, monitoring. Další témata si vybírá redaktor sám (např. v kulturním zpravodajství je volba témat téměř zcela na výběru redaktora), malá část témat pochází přímo od diváků (ti se většinou ozývají s nepoužitelnými tématy příliš osobního charakteru typu „soused mi soustavně očesává jabloň“ nebo naopak s náměty příliš obecnými typu „to je dneska hrůza, jak se všude krade“). Také existují náměty dlouhodobého charakteru, kdy redaktor sleduje nějakou kauzu a průběžně točí šoty o posunech (např. 1. zámek kriticky chátrá – první kontakt s novým tématem; 2. obec se rozhodla vyhlásit veřejnou sbírku na získání financí na opravu; 3. jak sbírka dopadla – dejme tomu blbě; 4. obec se rozhoduje prodat chátrající zámek soukromému majiteli, ten slibuje, že z něj vybuduje penzion s malým muzeem, restaurací a keramickým ateliérem; 5.majitel ručí zámkem za řadu úvěrů, zámek dál chátrá a nic se neděje atd. Takto se dají témata sledovat i několik let, mezi jednotlivými posuny může uběhnout třeba půl roku.


Domluva:
V tomto případě se redaktor chová jako producent: Je třeba obvolat všechny respondenty a domluvit se s nimi, kdy budou mít čas, s produkcí zpravodajství domluvit štáb. Často se stává, že v ideální chvíli není štáb k dispozici, je třeba znovu telefonovat a nacházet čas, kdy mohou respondenti i štáb.


Natáčení:
Štáb vyráží na místo ve složení redaktor + kameraman, někdy i asistent. Na natočení šotu (bez cesty na místo) je většinou mezi 1–3 hodinami času. Je třeba natočit: 1. rozhovory (takzvané „synchrony“) nejméně se dvěma respondenty (v kultuře je přípustný jediný respondent – pokud jde např. o výstavu jednoho umělce), pokud se jedná o námět s názorovým střetem, je nutné vždy natočit i reakci druhé strany. (např. obyvatelé náměstí Republiky nechtějí, aby jim pod okny vyrostla 90 metrů vysoká budova – je třeba dát prostor i městskému úřadu, který stavbu povolil. 2. Dále redaktor točí tzv. stand up – věta na závěr v obraze s ohláškou jména a místa natáčení (v tuto chvíli je třeba mít jasno o tom, jak bude reportáž strukturovaná a co tedy chci říci na závěr). 3. A záběry − je třeba myslet na to, aby bylo záběrů dost. (Pět minut záběrů vyjde jen tak tak na minutový šot.)


Příprava šotu:
S natočenou kazetou jde redaktor na prohlížečku (kabina s monitorem, na kterém si pouští natočený materiál a vybírá, co do šotu použije). Zaznamenávají se časové kódy záběrů a synchronů.


Košilka:
„Scénáři“ šotu se ve zpravodajství říká košilka. Vypadá takto:

Tři sestry jako komediální fraška
redaktor: Marta Pilařová
kamera: Miroslav Keteleš
stopáž: 1:05

studio: Zítra v sedm hodin se v Divadle Petra Bezruče v Ostravě odehraje poslední premiéra letošní sezóny, Tři sestry Antona Pavloviče Čechova. Kdo by ale čekal klasiku, ten bude velmi překvapen.

ASYN: Žádný zpomalený ruský sentiment, ale hravost a humor - taková je inscenace Tří sester v ostravském Divadle Petra Bezruče. V režii uměleckého šéfa souboru Jana Mikuláška přečetli Bezručovci slavné Čechovovo drama jinak, než bývá obvyklé.

Jan Mikulášek, režisér
SYN: 43:03 V mnoha rysech ta hra má půdorys vaudevillu v některých rysech ty některé postavy jsou až takové jako z komedie del arte, velice typizované. 43:12

ASYN: Dravosti inscenace svědčí i mladé obsazení - Markéta Haroková, Tereza Vilišová a hostující Dita Zábranská jsou tak mladé jako jejich hrdinky Olga, Máša a Irina.

Jan Mikulášek, režisér
SYN: 43:44 My se nesnažíme inscenovat ty postavy jako pasivní, které se pouze oddávají vzpomínkám na minulost nebo budoucnost. 43:53

Gerojš: 16:41 „Pan plukovník je z Moskvy!“

stand up: Bezručovská inscenace by se asi líbila i samotnému Čechovovi. Původně totiž Tři sestry psal jako komedii. Marta Pilařová, Česká televize Ostrava


Další důležité termíny a pojmy:
„Studio“ je text, který čte moderátor zpravodajské relace (v tomto případě Události v kultuře). Mělo by jít o krátké sdělení základních informací. Je třeba si dávat pozor na to, aby se ve studiu neřeklo úplně vše – šot by potom byl pouze jeho delší verzí a divák by se už nic nového nedozvěděl.

„ASYN“ jsou synchrony – tedy komentář, který čte redaktor.
Tady je třeba myslet na to, že čtený text je doprovázený obrazem. Divák není blbec a přijímá informace i vizuálně – není tedy třeba popisovat viděné, ale spíše doplňovat. Vizuální a slyšená informace se u diváka spojí.

„SYN“ jsou synchrony − v podání respondentů. Většinou mají délku mezi 10 a 15 vteřinami. U rozvláčných respondentů je třeba drasticky krátit!

„Gerojš“ je prapodivné zpravodajské označení pro zvuk natočený na místě. V tomto případě ukázka z divadelní hry se zvukem – jednou větou pronesenou hercem. Gerojše se s oblibou používají také při akčních šotech z demonstrací a podobných sroceních, při kterých dává někdo hlasitě najevo svůj názor. Typický příklad: Srocení zaměstnanců závodu, který byl poslán do konkurzu − na úvod šotu použijeme záběry se zvukem, jak pořvávají „Kde si teď máme hledat práci? Co budeme dělat? Tuneláři!“ a pokračujeme asynchronem: „Takto se dnes na adresu vedení závodu na výrobu pletacích jehlic v Horní Dolní rozčilovali zaměstnanci, z nichž někteří zde pracovali i desítky let. Hrozí jim, že se brzy ocitnou na pracovním úřadě…“

Příliš málo času – zpravodajský šot má něco mezi minutou a minutou a půl. Je proto nutné být maximálně stručný, zhuš»ovat informace. To dost často doslova bolí a platí pravidlo, že čím víc o něčem člověk ví, tím hůř se mu sdělení zestručňuje do této stopáže.

Střižna – s hotovou košilkou jde redaktor do střižny. Nejprve ve zvukové kabině namlouvá synchrony. Potom střihač (veden pokyny redaktora) skládá kostru šotu – zvukovou stopu střídajících se asynchronů se synchrony, popř. gerojši a stand up. Když je kostra hotová, tak je možné zjistit, jestli má tu správnou stopáž. Dost často je o něco delší, takže je třeba ještě krátit. Pak se kostra „pokrývá“ záběry, nakonec se píší titulky a kompletní šot se posílá do režie. Košilka se vkládá do redakčního programu, odkud si moderátor vytahuje studia a titulkáři vytahují text pro skryté titulky. Pokud se šot posílá ještě jinam (např. do Událostí nebo na kanál ČT24), tak redaktor posílá košilku a režie na jeho pokyn posílá samotný šot.


Praktická část pro studenty:
A) Studenti by měli předem dostat (snesitelný :-) úkol několikrát se třeba během jednoho týdne podívat na Report a Události. Vyšší level: Domluvit se a v určitý den se podívat na hlavní zpravodajské relace všech tří hlavních kanálů (problém s tím, že Prima a ČT začínají obě v sedm lze vyřešit tím, že Události ČT jsou on line na webu ČT24, takže je možné se na ně podívat později.) Stačí prvních pět šotů. Podívat se, jak: 1. je jednotlivé stanice seřadily – to znamená čemu přiřkli největší důležitost; 2. který námět měla třeba jenom jedna stanice; 3. jak jednotlivé stanice námět zpracovaly. To bývá bohatý námět k diskusi…

B) Vybrat, nebo vymyslet si námět. Vybrat se dá z novin (přístup na servis ČTK je na heslo, ale noviny stejně ještě týž nebo druhý den otiskují informace z ČTK a nám nejde o rychlost). Vymýšlení námětu je samo o sobě zajímavé. Je třeba vzít v potaz, že téma by nemělo být příliš obecné (filozofování do zpravodajství nepatří), z čehož vyplývá i druhá nutnost: Je třeba, aby k tématu mluvil respondent i jeho protistrana. Obecná témata se dají pro zpravodajství dobře zpracovat na podkladu konkrétního případu. Šot se dá samozřejmě natočit i o tom, že mi na zahradě rozkvetla jabloň, otázkou ovšem je, jestli by to někoho zajímalo. Čili je třeba také myslet na zpravodajskou hodnotu námětu. A zajímavé je vybrat si téma alespoň v něčem konfliktní – nechat mluvit dvě navzájem nesouhlasící protistrany a zároveň zachovat objektivitu.

C) Simulovat domluvu. Zamyslete se nad časovým rozvržením výroby šotu. Kdo všechno musí v šotu promluvit? Je v mých silách stihnout za dopoledne natočit vše, co do šotu potřebuji a udělat rozhovor se všemi, které potřebuji? (S pražskými ministerstvy apod. je možné natočit telefonát, ale v každém šotu by měl být maximálně jeden a jen v případě, že to jinak nejde a vyjádření např. ministerstva opravdu potřebuji.) A budu po natáčení mít dost času kompletní šot do vysílání v šest hodin večer? (Je dobré počítat se třemi hodinami, ale dá se zvládnout i za hodinu.)

D) Natáčení se dá pro výukové účeůy asi simulovat těžko, ale dá se simulovat rozhovor s respondentem k vybranému tématu. Otázky je třeba klást správným způsobem. Nesmí být manipulativní a měly by být formulované tak, aby se na ně dobře odpovídalo celou větou, protože „Ano“ je nám v šotu na nic.

E) Příprava: vytvořit strukturu (košilku) šotu. Pokud informuji např. o tom, že úřad Moravskoslezského kraje nepovažuje zjištění, že právě na jeho území je největší znečištění životního prostředí od zdejších průmyslových podniků, za nijak alarmující, tak se musím zeptat kraje a zástupce ekologické organizace, která žebříčky znečiš»ovatelů zveřejnila. Ministerstvo životního prostředí je nadstandard, ale zeptám se ho jako takové té instance nahoře, která by to mohla rozseknout. Při rozhovoru ovšem nezaujme žádný postoj, spíše informuje. Tak můžu šot dál posunout do informační roviny o dalším vývoji v této oblasti a nakonec na základě faktů zapochybovat o tom, že se plány podaří naplnit.


Jak vážně máme brát znečištění? Kraj nesouhlasí s ekology
Redaktorka: Marta Pilařová
Kamera: Petr Bodnár, archiv
Stopáž: 1:44

ST: Ekologové a krajský úřad mají různé názory na dopad znečištění ovzduší v Moravskoslezském kraji. Obyvatelé kraje se nedávno dozvěděli, že žijí v nejvíce znečiš»ěném regionu v zemi .Vyplynulo to z žebříčku znečiš»ovatelů sestavených sdružením Arnika na základě údajů Ministerstva životního prostředí Na krajském úřadě dnes však zazněl i názor, že by občané výstupy z registru neměli přeceňovat.

ASYN: Žebříčky znečiš»ovatelů zveřejněné organizací Arnika mohou být bez dalšího vysvětlení zavádějící a neměly by se přeceňovat. I to dnes zaznělo z úst zástupců kraje a ministerstva prostředí na semináři, kde se zaměstnanci městských úřadů a podniků naučili s registrem správně zacházet.

Milan Machač, odbor životního prostředí, Moravskoslezský kraj SYN: 2:48 Je to o tom, co se dostává do prostředí, ale na druhou stranu už vám to nepoví, kolik té látky se dostane ke konkrétnímu občanovi. 3:02

ASYN: Podle Arniky by žebříčky měly zafungovat především jako první impulz, aby se občan začal zajímat o stav ovzduší. O dopadech emisí průmyslových podniků na Ostravsku však nepochybuje.

Milan Havel, Arnika (telefonát)
SYN: 0:40 Vždy» jenom emise prachu snižují podle studí EU délku života v průměru o osm měsíců. 0:50

ASYN: Výstupy z Integrovaného registru znečiš»ovatelů za rok 2005 nejsou pro obyvatele Ostravska a Karvinska právě povzbudivé. Právě zde se koncetrují hutní a chemické provozy, které vypouštějí nejvíce rakovinotvorných látek, látek ohrožujících plodnost i dioxinů.

Karel Kovářík, Ministerstvo životního prostředí
SYN: 7:35 Jakýkoliv občan České republiky si může najít emise, které jsou produkovány v tom daném kraji od toho daného znečiš»ovatele. 747

ASYN: Na legislativní radě vlády právě leží zákon, který by měl rozšířit počet ohlašovaných látek ze 72 na 93. Intergrovaný registr znečiš»ovatelů by tak měl být v budoucnu ještě obsáhlejší.

stand up: 10:42 - 55 Zákon by měl vstoupit v platnost 1. ledna příštího roku - to je v podstatě za měsíc. V situaci, kdy se teprve jedná o složení vlády nikdo není schopen říci, jestli bude tento termín dodržen.

Zde při přípravě uvažuji nad tím, jak informace a natočený materiál seřadit, přičemž si uvědomuji, že mám na sdělení minutu a půl maximálně.

(To be continued…)

Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století (Ostrava: Repronis, 2008)

Ve své čtvrté samostatné knize navazuji na monografii z roku 1994 (Pokus o žánrové vymezení povídky, Ostrava: Sfinga), ale doufám, že analýzu povídkového žánru posunuji ještě mnohem dál…

Z lektorských posudků:


„Pilařova monografie se vyznačuje jasnou koncepcí, logickým výkladem, adekvátními rozbory a interpretacemi, které jsou zužitkovány k přesvědčivým závěrům. To vše zprostředkováno srozumitelným, věcným a přesným jazykem… Závěr Pilařovy aktuální monografie, vymezující základní rysy českých povídkových cyklů a doporučující používat povídkový cyklus jako legitimní genologický termín, vyznívá pregnantně a opodstatněně.“

Doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc.


„Jako amerikanistu mě velice zaujaly zejména ty pasáže, v nichž Pilař vychází ze stavu teoretického bádání o povídkovém cyklu ve Spojených státech, kde má výzkum tohoto žánru před námi předstih. Na předložené monografii oceeňuji, s jakou důsledností a objektivitou se její autor snaží zpřesňovat doposud u nás rozkolísanou terminologii vztahující se ke zkoumanému žánru.“

Doc. PhDr. Stanislav Kolář, Ph.D.

Takhle bych nerad skončil…

Ludvíka Vaculíka jsem si dříve velice vážil. Jako jednoho z nejlepších českých prozaiků, jako excelentního fejetonisty i jako občana, který vždy dokázal otevřeně kritizovat projevy lidské hlouposti. K jeho románům a starším fejetonům se budu i nadále vracet, protože v opačném případě bych se o cosi podstatného ochuzoval. K tomu, co píše nyní, jsem však začal mít obrovskou nedůvěru.

Při čtení jeho publicistické úvahy o romském rasismu v Lidových novinách dne 17. července 2007 jsem nevěřil vlastním očím. Osobnost, která je mnohými čtenáři doposud považována za předního intelektuála, se zde o Romech vyjadřuje podobně jako Jiří Čunek a Liana Janáčková. Před pěti lety by mne tento postoj až tolik neudivil. Nyní mne však šokuje! A může za to moje dcera Alžběta, kterou jsem před třemi lety adoptoval a do níž jsem se zamiloval, jak už se to otcům v lepších případech stává. Je romského původu, a pokud bude žít v Česku, tak to bude mít vždycky o cosi složitější než její neromští vrstevníci. Na tom nic nezmění ani fakt, že vyrůstá v dokonale gadžovské rodině. Vždycky se na ni někdo bude dívat skrze prsty jen z toho důvodu, že má o cosi tmavší ple». Nyní vím, že i takoví lidé jako Ludvík Vaculík… Neodsuzuji ho, protože je normální projevit svůj názor. Spíše ho lituji a říkám si: „Takhle bych ve stáří nerad skončil…!“

Copak to je tak složité pochopit, že nejdříve někomu musím dokázat, že je špatný, a teprve potom je přijatelné ho odsuzovat? Že koncept kolektivní viny je úplný nesmysl? Sáhnout k rychlému a povrchnímu odsouzení je snadné, pohodlné, a proto velmi svůdné! Naopak prostudovat si hromadu knih a snažit se pochopit hluboké historické kořeny českého napětí mezi bílou většinou a romskou menšinou zabere dost času. Člověk přitom navíc musí používat mozek a jenom si zkomplikuje život. Vystaví se totiž nebezpečí, že se u většiny setká s nepochopením, protože s největší pravděpodobností začne na věci nahlížet jinak než dřív.

Ludvík Vaculík neztrácel čas přemýšlením a zvolil povrchní populistické řešení. Xenofobie se v Čechách stále setkává se zaručeným a hodně hlasitým potleskem. Na princip kolektivní viny je podstatná část českých voličů rovněž zvyklá a po velkých dějinných zvratech tento princip dostává zákonnou podobu (po roce 1945, 1968 i 1989). Alžběta o tom naštěstí zatím nic neví a užívá si. Pro jistotu ji s manželkou povedeme ke studiu cizích jazyků, protože existují podstatně méně xenofobní země, než je současné Česko.

Recenze Jiřího Holého na literární eseje Igora Hájka

Prokletá i požehnaná

(Česká literatura očima Igora Hájka)


A2 − kulturní týdeník, č. 19, 2007


Igor Hájek (1931−1995) nepatří mezi známé osobnosti českého literárního života v druhé polovině 20. století. Jeho jméno znají patrně jenom specialisté, čeští anglisté a amerikanisté jako překladatele v 60. letech (Graham Greene, John Updike, Harper Leeová), odborníci na exilovou literaturu jako autora anglicky psaných studií a článků o české literatuře v letech sedmdesátých a osmdesátých lexikografové jako spoluautora Slovníku zakázaných autorů, který do torontského (1982) a pražského (1991) vydání tohoto díla doplnil údaje o exilových autorech. V Praze pracoval Hájek v literární agentuře Dilia a jako redaktor zahraničních literatur v Literárních novinách. Po odchodu do exilu na konci 60. let působil jako bohemista na univerzitách v Lancasteru, Glasgowě, Berkeley a Austinu.

Až posmrtně tedy vychází – zásluhou Martina Pilaře jako editora, Karoliny Slamové jako překladatelky a nakladatelství Dokořán – výbor z Hájkových studií, esejů a článků, které byly věnovány novější české literatuře. Knihu doprovází předmluva Hájkova přítele Josefa Škvoreckého a biografický medailon jeho kolegy a žáka na univerzitách v Lancasteru i v Glasgowě Jana Čulíka. Dá se říct, že Igor Hájek měl cestu k dnešním českým čtenářům dvojnásob ztíženou. Jednak byl exilový autor, což samo o sobě představuje jistý handicap (stačí připomenout, jak malý ohlas třeba u nás zaznamenávají brilantní historické studie a pozoruhodné prózy Jiřího Kovtuna), jednak psal své texty až na výjimky anglicky, což sice znamenitě sloužilo české kultuře v Británii, Spojených státech i jinde ve světě, ale představuje to další překážku. A to nejen jazykovou: píšete-li o české literatuře pro zahraniční publikum, musíte celou optiku pohledu nastavit jinak než doma; mnoho zdánlivých samozřejmostí je totiž náhle nesamozřejmých. Proto studie nebo celé příručky o české literatuře, které byly psány pro zahraniční čtenáře, mohou v domácím prostředí působit bizarně, ano i komicky. Např. v překladu Dějin české literatury od Hany Jechové, které vydalo nakladatelství H+H (2005), se ve výkladu Jiráska vysvětluje nyní českým čtenářům, co bylo „temno“, ve výkladu Ortena se zase dozvíme, že „ohnice“ je květina, ale také souvisí s ohněm...

I úvahy Igora Hájka se takovým místům zcela nevyhnuly. Např. na začátku eseje o Konci nylonového věku se povšechně píše o vývoji v Československu po roce 1945. Čeští čtenáři tyto informace samozřejmě znají, a pokud je někdo nezná, sotva si Hájkovu knihu koupí nebo vypůjčí. Ale těchto pasáží je naštěstí velmi málo a mnohem častější jsou inspirativní paralely, které Hájek vytěžil ze své původní profese anglisty a amerikanisty. Tak Zapletalův román Půlnoční běžci (1986) porovnává s prózami Edgara Doctorowa a Josepha Hellera, Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší s Philipem Rothem. Své zkušenosti překladatelské zase promítl do skvělého článku o Parrotově překladu Osudů dobrého vojáka Švejka do angličtiny (která je zároveň stručným, ale podnětným příspěvkem haškovským) či do různých dílčích poznámek (negativní hodnocení překladu Seifertova Odlévání zvonů od Paula Jagasiche a Toma O‘Gradyho, noticka o obtížnosti překladu Vaculíkových valašských dialektismů).

Čím Igor Hájek vyniká nad ostatní exilové kritiky a vůbec nad většinu (zvláš» českých) literárních vědců a esejistů, je jeho věcnost a respekt k faktům, odpor k zjednodušujícím generalizacím. Nevím, zda to bylo dáno autorovým osobním založením nebo jeho anglofonní orientací, patrně obojím, ale tato schopnost ještě zřetelněji vyniká s odstupem mnoha let (Hájkovy texty shromážděné v této knize původně vyšly 1971 až 1993, všechny s výjimkou jednoho byly vydány anglicky). Proto se distancuje od pohrdání státem schválenou a vydávanou literaturou 70. a 80. let, jak bylo běžné v exilu. „Zobecňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české ,oficiální literatury’. Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen...“ (s. 64). Tato literatura je zajímavá jako sociologická výpověď o době a jejích hodnotách. Zároveň je ovšem Hájek vzdálen názoru jiného předního britského bohemisty Roberta Pynsenta. Ten byl upoután několika okrajovými dobovými zjevy jako byli Václav Dušek či Ludvík Němec a neváhal tvrdit, že představitelé prózy 70. a 80. let překročili stereotypy předchozích desetiletí, že se vyznačují kritickým postojem k současnosti a jsou významnější než Kundera nebo Škvorecký. Igor Hájek na začátku 90. let naopak shrnuje: „... mnozí oficiálně vydávaní autoři se pokoušeli zamaskovat nedostatek občanské i umělecké odvahy detailním popisem či spíše nudným záznamem negativních aspektů každodenního života. Tento postoj se na první pohled mohl jevit jako odvážný, ba přímo provokativní; ve skutečnosti však neměl se společenskou kritikou nic společného, protože postrádal analytickou hloubku. Dotyční autoři pouze brouzdali po povrchu a velice přitom dbali na to, aby se pohybovali jen v rámci vytyčených mezí.“ (s. 126) Na druhé straně však ani autentičnost mnoha zakázaných autorů, kteří popisovali své konflikty s režimem, nepředstavovala sama o sobě literární hodnotu. Často byla totiž mnohomluvná a chyběla jí přitažlivost.

Jiným dokladem Hájkovy věcnosti, která se vždy opírá o ukazatele textu, je sta» o Óndrovi Łysohorském (1905−1989), poněkud kuriózním literárním zjevu, básníku, který chtěl být nástupcem Petra Bezruče, psal hornoostravským dialektem s některými polonismy a domníval se, že svým dílem probudí k životu utiskovaný lašský národ. Vzbudil pozornost F. X. Šaldy a Bedřicha Václavka, za války, kterou strávil v Sovětském svazu, prosazoval svou ideu lašské samostatnosti dokonce u Stalina. Dostal se však do konfliktu s vedoucími představiteli československých komunistů, Nejedlým a Kopeckým, a po návratu do Československa byly jeho publikační možnosti omezené. Ostatně ani jeho vize samostatného Lašska nenašla prakticky žádný ohlas. Právě Óndra Łysohorsky bývá v zahraničí často vnímán jako básník, který byl kvůli svému protičeskému zaměření v Československu záměrně potlačován. Igor Hájek střízlivě rekapituluje jeho životní osudy i tvorbu a konstatuje, že „jeho lašsky psané verše stále přitahují romantické obdivovatele, kteří v něm vidí představitele malého a utlačovaného národa a pokládají za svou povinnost tento osamělý hlas podpořit. Přijímají Łysohorského názory i jeho užívání jazyka, aniž by celému problému hlouběji rozuměli...“ (s. 102).

Škoda, že v knize zůstalo několik překladatelských lapsů (v češtině nelze napsat, že se Łysohorsky „střetl“ s Václavkem, jestliže jde o spojenectví, ne polemiku; zlí duchové se ne „vymýtají“, ale vymítají) a omylů, o kterých nevíme, zda je připsat autorovi či redakci (Vaculíkova Sekyra nevyšla 1967; na akademických Dějinách české literatury se nezačalo pracovat 1959; publikace proti Arne Novákovi není „leták“, ale brožurka od Františka Buriánka). Jsou to jen detaily. Kniha je zdařilým a potřebným souborem u nás vesměs nedostupných Hájkových studií.


Igor Hájek: Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře.

Přeložila Karolina Slamová. Editor Martin Pilař. Dokořán, Praha 2007. 192 stran. Doporučená cena 198 Kč.

Igor Hájek: Prokletá i požehnaná

Po mnoha letech práce a příprav vyšla tato kniha, jíž jsem dělal editora. Ukázka z knihy, bližší informace o ní a první recenze publikované na Portálu české literatury a v MF Dnes.

Předposlední recenze vyšla v Tvaru č. 11, 2007. Napsal ji Aleš Merenus a nazval ji Pohledy na českou literaturu od jezera Loch Ness. (Představa literárního historika píšícího na břehu onoho slavného jezera je pro mne neodolatelně komická...) Zatím poslední recenze vyšla v Hostu č. 6, 2007 a napsala ji Blanka Kostřicová.

Dvě ukázky z Hájkovy knihy vyšly v internetovém deníku Britské listy (www.blisty.cz) 18. 4. 2007.