Ludvíka Vaculíka jsem si dříve velice vážil. Jako jednoho z
nejlepších českých prozaiků, jako excelentního fejetonisty i jako
občana, který vždy dokázal otevřeně kritizovat projevy lidské hlouposti.
K jeho románům a starším fejetonům se budu i nadále vracet, protože v
opačném případě bych se o cosi podstatného ochuzoval. K tomu, co píše
nyní, jsem však začal mít obrovskou nedůvěru.
Při čtení jeho publicistické úvahy o romském rasismu v Lidových novinách
dne 17. července 2007 jsem nevěřil vlastním očím. Osobnost, která je
mnohými čtenáři doposud považována za předního intelektuála, se zde o
Romech vyjadřuje podobně jako Jiří Čunek a Liana Janáčková. Před pěti
lety by mne tento postoj až tolik neudivil. Nyní mne však šokuje! A může
za to moje dcera Alžběta, kterou jsem před třemi lety adoptoval a do
níž jsem se zamiloval, jak už se to otcům v lepších případech stává. Je
romského původu, a pokud bude žít v Česku, tak to bude mít vždycky o
cosi složitější než její neromští vrstevníci. Na tom nic nezmění ani
fakt, že vyrůstá v dokonale gadžovské rodině. Vždycky se na ni někdo
bude dívat skrze prsty jen z toho důvodu, že má o cosi tmavší ple». Nyní
vím, že i takoví lidé jako Ludvík Vaculík… Neodsuzuji ho, protože je
normální projevit svůj názor. Spíše ho lituji a říkám si: „Takhle bych
ve stáří nerad skončil…!“
Copak to je tak složité pochopit, že nejdříve někomu musím dokázat, že je špatný, a teprve potom je přijatelné ho odsuzovat? Že koncept kolektivní viny je úplný nesmysl? Sáhnout k rychlému a povrchnímu odsouzení je snadné, pohodlné, a proto velmi svůdné! Naopak prostudovat si hromadu knih a snažit se pochopit hluboké historické kořeny českého napětí mezi bílou většinou a romskou menšinou zabere dost času. Člověk přitom navíc musí používat mozek a jenom si zkomplikuje život. Vystaví se totiž nebezpečí, že se u většiny setká s nepochopením, protože s největší pravděpodobností začne na věci nahlížet jinak než dřív.
Ludvík Vaculík neztrácel čas přemýšlením a zvolil povrchní populistické řešení. Xenofobie se v Čechách stále setkává se zaručeným a hodně hlasitým potleskem. Na princip kolektivní viny je podstatná část českých voličů rovněž zvyklá a po velkých dějinných zvratech tento princip dostává zákonnou podobu (po roce 1945, 1968 i 1989). Alžběta o tom naštěstí zatím nic neví a užívá si. Pro jistotu ji s manželkou povedeme ke studiu cizích jazyků, protože existují podstatně méně xenofobní země, než je současné Česko.
Copak to je tak složité pochopit, že nejdříve někomu musím dokázat, že je špatný, a teprve potom je přijatelné ho odsuzovat? Že koncept kolektivní viny je úplný nesmysl? Sáhnout k rychlému a povrchnímu odsouzení je snadné, pohodlné, a proto velmi svůdné! Naopak prostudovat si hromadu knih a snažit se pochopit hluboké historické kořeny českého napětí mezi bílou většinou a romskou menšinou zabere dost času. Člověk přitom navíc musí používat mozek a jenom si zkomplikuje život. Vystaví se totiž nebezpečí, že se u většiny setká s nepochopením, protože s největší pravděpodobností začne na věci nahlížet jinak než dřív.
Ludvík Vaculík neztrácel čas přemýšlením a zvolil povrchní populistické řešení. Xenofobie se v Čechách stále setkává se zaručeným a hodně hlasitým potleskem. Na princip kolektivní viny je podstatná část českých voličů rovněž zvyklá a po velkých dějinných zvratech tento princip dostává zákonnou podobu (po roce 1945, 1968 i 1989). Alžběta o tom naštěstí zatím nic neví a užívá si. Pro jistotu ji s manželkou povedeme ke studiu cizích jazyků, protože existují podstatně méně xenofobní země, než je současné Česko.
