Martin Pilař literární historik a kritik

Následující příspěvek jsem pronesl na III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky v Praze, který se konal koncem června a začátkem července 2005. V prosinci 2006 vyšel knižní sborník referátů nazvaný Otázky českého kánonu.

Jsem překvapen, že právě tento text patří na mých webových stránkách k úplně nejčtenějším (počet návštěvníků už překročil 2 300...)

Před několika lety jsem se v jedné krátké studii zabýval britským vnímáním české literatury a soustředil jsem se přitom zvláště na slovníkové příručky a literárněhistorické studie, které vznikly na britských univerzitách v minulém desetiletí (R. B. Pynsent − Londýn, J. D. Naughton − Oxford, R. Porter − Bristol a Glasgow).1 Kánon české literatury vytvářený v Británii (ale samozřejmě i v dalších anglicky mluvících zemích, v nichž se nacházejí prestižní univerzity) kupodivu skoro nikoho v českém prostředí nezajímá. Přitom je více než pravděpodobné, že se většina zahraničních studentů slavistiky a bohemistiky se v první fázi studia setkává se základními fakty o české literatuře právě prostřednictvím anglicky napsaných slovníkových příruček. Zmíněný nezájem je především způsoben tím, že v popředí českého literárního života se poslední dobou nacházejí úplně jiné problémy než uvažování o kánonu národní literatury, o jeho dobových proměnách a současné podobě. Literární kánon každé jednotlivé národní literatury je vždy konstruktem, který se po jisté době obměňuje (jeho struktura je vždy dynamická, nikoliv statická). Neměl by být přehlížen, protože širší povědomí o kánonu má značný význam pro výuku národní literatury nejen v domácím kontextu (kde kánon bývá neprávem považován za cosi samozřejmého), ale hlavně v zahraničí (kde obraz cizí literatury vždy vychází z překladů, jejichž motivovanost není dána pouze hodnotovými měřítky z hlediska domácího kontextu). Povědomí o kánonu je ve všech národních literaturách důležité i pro literární kritiku, jejímž posláním je mimo jiné i jeho zpochybňování v tom okamžiku, kdy začíná mít příliš petrifikovanou podobu.
České přehlížení kánonu používaného na britských univerzitách je možná do určité míry způsobeno také tím, že z anglických bohemistů je v Česku nejvíce znám profesor Robert B. Pynsent, což je v neposlední řadě dáno skutečností, že řada českých badatelů střední a mladší generace využila možnosti studijního stipendia T. G. Masaryka na Londýnské univerzitě. Pynsentův přístup k české literatuře je nepochybně velmi erudovaný, avšak je zkreslován jeho vystoupeními v českých literárních časopisech i médiích, v nichž se značnou mírou vědomé provokace narušuje domácí literárněhistorická klišé. Základní rysy této jeho komunikační hry lze pozorovat i v 95 slovníkových heslech o české literatuře ve slovníku The Everyman Companion to East European Literature (1993). Jde o příručku s obdivuhodně širokým záběrem od starší české literatury až po současnost, avšak řada hesel je poznamenána nejen nejednotností metodologického přístupu, ale i drobnými faktografickými nepřesnostmi. Ve způsobu stanovení základního kánonu české literatury si nelze nevšimnout upřednostňování osobních sympatií editora (v hesláři jsou obsaženi např. Václav Dušek a Ludvík Němec, ale absentují Arnošt Lustig, Ivan Klíma, Jiří Kolář apod.). Je třeba zdůraznit, že pynsentovský přístup k vytváření a prezentování českého literárního kánonu tvoří v anglicky mluvících zemích spíše výjimku. Chceme-li poznat typičtější příklady toho, jak je česká literatura vnímána v širším světovém kontextu, musíme rozšířit historický záběr a vzít v úvahu větší množství seriózně koncipovaných slovníkových příruček, v nichž jsou čeští autoři zastoupeni.

V roce 1947 byl publikován Dictionary of Modern European Literature, v němž se úkolu zprostředkovat anglicky mluvícím čtenářům informace o hlavních osobnostech české literatury ujal René Wellek. Zvolil způsob, který se s odstupem času jeví jako dosti extrémní − je si však třeba uvědomit, že v dané chvíli šlo o čin do značné míry průkopnický. Wellek bez jakékoliv úpravy převzal český literární kánon − tak jak se postupně usadil v průběhu první poloviny XX. století (hlavně díky Františku Xaveru Šaldovi a Arne Novákovi) − a přeložil jej do angličtiny. Bez ohledu na specifika českého literárního kontextu z hlediska cílových čtenářů se tak ve slovníku objevila relativně podrobná hesla např. o Svatopluku Čechovi, Růženě Svobodové, Otakaru Theerovi a dalších autorech, jejichž význam vůbec není pro zahraniční čtenáře samozřejmý.

Přístup k chápání jednotlivých kánonů národních literatur se začal měnit až v 60. a 70. letech. Hlavní změny v přístupu – diametrálně odlišné od Welleka – jsou patrné při studiu jednoho z nejrozsáhlejších slovníků světové literatury XX. století, který je v této chvíli k dispozici. Jde o čtyři velmi obsáhlé svazky poněkud lakonicky nazvané World Literature – 20th Century, které vycházely v letech 1971–1984 v newyorském nakladatelství Frederick Ungar Publishing a jejichž hlavním redaktorem byl Leonard Klein. Pátý svazek vyšel pod názvem Supplement and Index v roce 1993 a jeho editování převzal Steven Serafin. Česká literatura je v tomto slovníku zastoupena 26 poměrně obsáhlými hesly, na jejichž tvorbě se přibližně z jedné třetiny podíleli zahraniční bohemisté a ze dvou třetin představitelé českého exilu, a to zvláště posrpnového. Podstatnou organizátorskou i autorskou úlohu od samého počátku vydávání tohoto slovníku sehrával Igor Hájek, jenž po roce 1968 žil v Británii, ale v 70. a 80. letech působil také na několika amerických univerzitách, kde získal stipendia a granty. Kleinův ambiciózní projekt měl přesně formulovaný cíl: „…rozšířit mezinárodní záběr slovníku skutečně takovou měrou, aby úplně poprvé v angličtině (ale zřejmě i v jakémkoliv jiném jazyce) měli vědci, studenti, ale i běžní čtenáři příležitost nalézt v jediné příručce průvodce po všech důležitých literárních událostech, které se v celém světě odehrály během dvacátého století.“2 Metodologicky se Klein inspiroval německým slovníkem Lexikon der Weltliteratur im 20. Jahrhundert, který vyšel ve dvou svazcích v letech 1960–61. Klein však nesouhlasil s tím, že se německý lexikon velmi povrchně zabýval asijskými a africkými literaturami, a stanovil si za úkol využití vskutku světového (kosmopolitního) úhlu pohledu. Od samého počátku byly také pevně stanoveny zásady výběru autorů do hesláře:
− mezinárodní kritický ohlas;
− důraz literárních historiků dané národní literatury na význam jednotlivých osobností pro národní kánon (což platilo zvláště pro literatury s relativně menším mezinárodním ohlasem, např. Lotyšsko, Litva, Rumunsko apod.);
− u autorů z jiných než anglicky mluvících národů se přihlíželo k tomu, zda jsou jejich díla dostupná v anglickém překladu.

Kromě toho byl brán ohled na proměnu jistých „módních trendů v hodnocení literatury“ v průběhu XX. století. Právě proto jsou ve slovníku obsaženi také autoři, jejichž tvorba se v první polovině minulého století setkávala s velmi bohatou a pozitivní čtenářskou i kritickou recepcí, ale v druhé polovině století přitahují pozornost relativně úzké skupiny čtenářů a specializovaných literárních historiků. Zřejmě proto se mezi 26 českými spisovateli zahrnutými do Kleinova slovníku nacházejí mimojiné taková jména jako Josef Svatopluk Machar, Alois Jirásek či Marie Majerová. (Za zmínku možná stojí fakt, že Majerová má své heslo i v přísně výběrovém slovníku oxfordského bohemisty Jamese D. Naughtona Eastern & Central Europe – Traveller’s Literary Companion z roku 1995. Zmínka o Siréně a Havířské baladě není samozřejmě motivována ideologicky, ale prostě tím, že sociální romány z hornického i hutnického prostředí mají v Británii hlubokou tradici, jež sahá až do nedávné minulosti.) Výběr ostatních českých autorů v Kleinově slovníku není překvapivý a ve většině podobných anglicky psaných slovníků se opakuje, popřípadě lehce obměňuje (v uvedeném případě jde o „širší verzi kánonu“, již umožňuje výjimečný rozsah tohoto slovníku): Petr Bezruč, Otokar Březina, Karel Čapek, Jaroslav Durych, Ladislav Fuks, František Halas, Jaroslav Hašek, Václav Havel, Vladimír Holan, Miroslav Holub, Josef Hora, Egon Hostovský, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Vítězslav Nezval, Ivan Olbracht, Vladimír Páral, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Vladislav Vančura, Jiří Wolker. Méně běžné je pouze zařazení hesel o Jiřím Voskovcovi a Janu Werichovi. Nutno poznamenat, že i mnohem přísnějším výběrem v anglicky mluvících zemích téměř vždy projdou Ivan Klíma a Miroslav Holub, protože překlady jejich děl se zde od konce 60. let setkávají s výjimečným čtenářským a kritickým hlasem.

Po roce 1989 se kriteria výběru českých autorů do reprezentativních slovníků částečně proměnila a nebylo to dáno pouze nastolením demokratických poměrů v zemích bývalého sovětského bloku. Tuto změnu v přístupu ke kánonům jednotlivých národních literatur vystihla Tracy Chevalierová, redaktorka slovníku Contemporary World Writers (1993), která v předmluvě k této publikaci konstatovala: „Ačkoliv existuje několik slavných jmen, některá z nich jsou na mezinárodních seznamech bestsellerů a některá obdržela významné mezinárodní literární ceny, neexistuje žádný kánon světové literatury a ani by neměl existovat.“3 Chevalierová dále uvedla, že v době globalizace padají politické bariéry a zároveň přicházejí nové informační technologie, jež s sebou nesou větší potřebu kulturní výměny. V záplavě informací je obtížné se orientovat, a proto má smysl vydávat přehledy toho, co je skutečně podstatné. Zmíněný slovník středního rozsahu obsahuje 340 hesel o autorech druhé poloviny XX. století z více než 60 zemí světa. Přísným výběrem prošli tito čeští spisovatelé: V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký a L. Vaculík. Tento vzorek autorů dost přesně vystihuje britský a americký pohled na základní hodnoty současné české literatury, a proto jej lze považovat za „užší“ verzi kánonu v dané části světa. Není náhodné, že v této verzi chybí jméno Jaroslava Seiferta, jehož vrcholná poezie – prostoupená lyrickou citovostí, patosem a sentimentem – po překladu do angličtiny vzbudila rozpaky, které vyústily v určité pochybnosti nad udělením Nobelovy ceny za literaturu tomuto českému básníkovi.4

Ve druhé polovině 90. let v USA vznikl další velký projekt, který volně navazuje na Kleinův slovník a podstatně jej rozvíjí a doplňuje. Jde o Dictionary of Literary Biography, promyšleně koncipovaný slovník s poněkud zavádějícím názvem, protože ve velmi obsáhlých heslech autorům nejde v prvé řadě o literární životopisy, ale značný prostor je také věnován interpretaci nejdůležitějších děl a podrobné bibliografii. Hlavním redaktorem, který má na starosti svazky věnované východoevropským literaturám, je Steven Serafin. Zodpovědnost za výběr českých autorů a přípravu konečné verze hesel převzal po Igoru Hájkovi Jan Čulík z University of Glasgow, který vyzval ke spolupráci literární historiky s českých univerzit a z ÚČL AV ČR. V předmluvě k prvnímu svazku Twentieth-Century Eastern European Writers (1999) Serafin napsal: „Protože řada autorů zahrnutých do této knihy je na Západě méně známa, smyslem řady encyklopedických příruček je nabídnout anglicky mluvícímu čtenáři obsáhlejší výklad a hodnocení východní Evropy a její literární tradice.“5 Tento slovník je přínosný nejen faktograficky, ale také tím, že narušuje a doplňuje relativně usazený obraz české literatury v anglicky mluvících zemích. Ve zmíněném prvním svazku, jenž je věnován spisovatelům první poloviny XX. století, jsou vedle klasiků (K. Čapek, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, J. Hora, E. Hostovský, V. Nezval, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker) představeni také Jakub Deml, Viktor Dyk, Jiří Orten a Karel Poláček. Oproti slovníku Leonarda Kleina tedy ve výběru chybějí například P. Bezruč, I. Olbracht či J. Durych. Z volby nově uvedených autorů lze vyčíst jisté změny v hodnocení, k nimž v domácím kontextu došlo po roce 1989. K menším změnám vůči kánonu, který je tradován v anglicky mluvících zemích, došlo ve svazku, který obsahuje hesla o spisovatelích druhé poloviny století (2001). V tomto dílu slovníku se setkáváme s téměř doslovným opakováním jmen českých autorů, s nimiž jsme se výše setkali ve slovníku Tracy Chevalierové z roku 1993 a který − narozdíl od Dictionary of Literary Biography – nevznikal ve spolupráci s domácími akademickými pracovišti. Heslář obsahuje pouze dvě jména navíc − Vladimír Páral a Jan Skácel. Páral je do angličtiny už poměrně dlouho překládán, hesla o něm jsou obsažena v britských slovnících, a Robert B. Pynsent o něm dokonce napsal monografii6. Páralova přítomnost v Dictionary of Literary Biography proto není pro čtenáře z anglicky mluvících zemí překvapivá. Jedinou inovací je tedy zařazení hesla o Janu Skácelovi. Podle sdělení redaktora hesel o české literatuře (Jana Čulíka) měla být součástí slovníku rovněž hesla o Jiřím Kolářovi a Ladislavu Fuksovi. Nejsou v něm obsažena z banálního důvodu − autoři je nestihli do uzávěrky napsat. Uvedení této marginálie může působit jako banalita nehodná zaznamenání, zároveň je ji však možno považovat za typickou ukázku toho, že do pokusů o vytváření literárního kánonu vstupují nejrůznější subjektivní faktory a prvky náhodnosti. Nicméně i ve třetím svazku Dictionary of Literary Biography byl na počátku dobrý úmysl narušit kánon české literatury, který v anglicky mluvících zemích začínal v 90. letech působit stále více strnule.

V procesu zpřístupňování základních kvalit české literatury anglicky mluvícím čtenářům tedy lze v druhé polovině 20. století rozlišit následující tři vývojové stupně:

1. 40. léta: doslovné převzetí petrifikované podoby českého literárního kánonu bez ohledu na cílového čtenáře (René Wellek);

2. 70. a 80. léta: metodologicky promyšlený výběr reprezentativního vzorku autorů beroucí ohled na širší kritický ohlas, zakotvenost autora v domácím kontextu a jeho překládanost (Leonard Klein, Igor Hájek, čeští literární historikové v exilu a zahraniční bohemisté);

3. 90. léta a počátek 2. milénia: narušování petrifikované podoby kánonu vytvořeného v 70. a 80. letech, obohacování zahraničního kánonu o výsledky přehodnocování české literární historie (Steven Serafin, Jan Čulík a domácí čeští historikové).

Použité slovníkové příručky

(v chronologickém pořádku a s vyznačením českých spisovatelů, kteří v nich mají své autorské heslo):
Horatio Smith (ed.): A Dictionary of Modern European Literature. London 1947 (autorem hesel R. Wellek: 40 hesel shrnujících kánon české literatury 19. a počátku 20. století užívaný v období mezi světovými válkami)

Leonard Klein; Steven Serafin (ed.): World Literature – 20th Century (5 volumes). New York 1971, 1975, 1984, 1993 (P. Bezruč, O. Březina, K. Čapek, J. Durych, L. Fuks, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, M. Holub, J. Hora, E. Hostovský, B. Hrabal, A. Jirásek, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. S. Machar, M. Majerová, V. Nezval, I. Olbracht, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík, V. Vančura, J. Voskovec, J. Werich, J. Wolker)

James Vinson; Daniel Kirkpatrick (ed.): Great Foreign Language Writers. London 1984 (K. Čapek, J. Hašek)

James Vinson; Daniel Kirkpatrick (ed.): Contemporary Foreign Language Writers. London 1984 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, M. Kundera, J. Škvorecký)

Robert B. Pynsent; Sonia I. Kanikova (ed.): The Everyman Companion to East European Literature. London 1993 (95 hesel od počátků české literatury po současnost)

Jonathan Law (ed.): European Culture – A Contemporary Companion. London-New York 1993 (autorem hesel R. B. Pynsent: V. Havel, Daniela Hodrová, M. Holub, B. Hrabal, M. Kundera, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Tracy Chevalier (ed.): Contemporary World Writers. Detroit-London-Washington DC 1993 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, J. Škvorecký, L. Vaculík)

James D. Naughton (ed.): Eastern & Central Europe – Traveller’s Literary Companion. Brighton 1995 (K. Čapek, Karel Jaromír Erben, F. Halas, J. Hašek, V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, Karel Hynek Mácha, M. Majerová, Božena Němcová, Jan Neruda, V. Nezval, V. Páral, J. Seifert, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – First Series. Detroit–San Francisco–London–Boston–Woodbridge, Conn., 1999 (K. Čapek, J. Deml, V. Dyk, F. Halas, J. Hašek, V. Holan, J. Hora, E. Hostovský, V. Nezval, J. Orten, K. Poláček, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker)

Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – Third Series. Detroit–San Francisco–London–Boston–Woodbridge, Conn., 2001 (V. Havel, M. Holub, B. Hrabal, I. Klíma, M. Kundera, A. Lustig, V. Páral, J. Skácel, J. Škvorecký, L. Vaculík)

Poznámky pod čarou

1. Martin Pilař: Česká literatura britskýma očima. Host, 1997, č. 1, s. 108–112.
Opravená a rozšířená verze in: Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře. Praha 2005.
2. Z předmluvy k opravenému a rozšířenému vydání z r. 1981. (Překlad M. P.)
3. Tracy Chevalier (ed.): Contemporary World Writers. Detroit-London-Washington DC 1993, s. vii.
4. Viz Igor Hájek: Visitors in Translation. In: Scottish Slavonic Review, Autumn 1987, č. 9, s. 128–130.
5. Steven Serafin (ed.): Twentieth-Century Eastern European Writers – First Series. Detroit-San Francisco-London-Boston-Woodbridge, Conn., 1999, s. xx.
6. Robert B. Pynsent: Sex under Socialism – An Essay on the Works of Vladimír Páral. London 1994.