Dozrál čas do sklenic

Nedávno jsem svým studentkám světové literatury (a jednomu studentovi) opět zadal úkol pokusit se o vytvoření haiku. Ze zaslaných haiku jsem vybral ta, která mne zaujala, a poskládal jsem je tak, aby spolu souvisela a vytvářela celek. Výsledek se mi docela líbí - třeba potěší i čtenáře mých webovek. Podotýkám, že je příjemné zveřejňovat zde také něco jiného, než jsem napsal sám... :-)

Mezi domy déš».
Prázdnota svírá ráno.
Ptáci v úkrytu.


Dozrál čas do sklenic.
Na polích se slétají
černí havrani.


To nebe ptáků
plné havraní černě.
Kratičké slunce.


Listí točí se.
Draci do oblak letí,
nebe pozdraví.


Pozvolna nese se
nota osamělá.
Jediným tónem smí promluvit.


Do šumů noci
cos o pomíjivosti štěstí
ševelí šeřík.


Nestálý vítr.
Povznesen nade všemi
zvuk šamizenu.


V dáli spadl strom
a nikdo jej neslyšel.
Všichni truchlili.


Sníh je tajemný.
Někdy chutnává jako
cukr nebo sůl. 

Česká literatura po roce 1945 - doporučená četba

Čtení by mělo být radostí! S úžasem na sobě pozoruji, že čtení literatury může být radostí, i když se člověk literaturou už dlouho profesionálně zabývá. Nebylo pro mne snadné stanovit jakési základní penzum četby, které budu od svých univerzitních studentů očekávat. Nicméně jsem přesvědčen, že nejprve je třeba číst uměleckou literaturu a teprve potom široké spektrum interpretací, které jsou nyní k dispozici. Od studentů, kteří na konci letního semestru přijdou ke zkoušce z české literatury po roce 1945, očekávám, že budou znát nejenom literárněhistorická fakta dosažitelná v běžně dostupných příručkách určených vysokoškolským studentům (nikoliv středoškolským!), ale že při zkoušce předloží seznam minimálně čtyřiceti podstatných děl poválečné české literatury, o nichž budou schopni vést odborný dialog (přesahující znalost životopisu autora a popisu fabule prózy či základní tematiky básnické sbírky). Následující seznam doporučených autorů nelze chápat jako normu, která musí být stoprocentně splněna. Byl bych mnohem raději, kdyby šlo o jakési doporučení, na které autory je třeba se zaměřit (protože jejich kvalita je prověřena, a tudíž je nelze obcházet) a kteří spisovatelé budou při zadávání otázek u zkoušky (podle seznamu četby) chápáni jako méně očekávaný nadstandard. Z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, že k četbě některých literárních děl se nejen vysokoškolský student, ale také jeho učitel musí nutit, nebo» ani on prostě nemůže mít všechno rád. Nicméně zůstávám optimistou a doufám, že se autoři, jež zde doporučuji (pokud si kliknete na nadpis... :-), mohou setkat s příznivou odezvou u čtenářů, kteří se jim až doposud z určitého důvodu vyhýbali…

1. Balabán Jan

2. Blatný Ivan
3. Bondy Egon
4. Brousek Antonín nebo Gruša Jiří nebo Kabeš Petr
5. Diviš Ivan
6. Fuks Ladislav (minimálně 2 texty)
7. Halas František (po r. 1945)
8. Havel Václav (minimálně 3 dramata)
9. Hodrová Daniela nebo Macura Vladimír nebo Ajvaz Michal
10. Holan Vladimír (minimálně 2 texty po r. 1945)
11. Holub Miroslav
12. Hostovský Egon (po r. 1945)
13. Hrabal Bohumil (minimálně 3 texty)
14. Hrubín František (minimálně 2 texty po r. 1945)
15. Jirous Ivan Martin
16. Kainar Josef
17. Klíma Ivan nebo Filip Ota
18. Kohout Pavel
19. Kolář Jiří
20. Körner Vladimír
21. Kundera Milan (minimálně 3 texty)
22. Krchovský J. H. nebo Hruška Petr nebo Kolmačka Pavel nebo Murrer Ewald
23. Lustig Arnošt
24. Mikulášek Oldřich
25. Neff Vladimír nebo Kaplický Václav
26. Páral Vladimír
27. Pavel Ota
28. Reynek Bohuslav (po r. 1945)
29. Seifert Jaroslav (minimálně 3 tituly po r. 1945)
30. Skácel Jan
31. Šiktanc Karel
32. Škvorecký Josef (minimálně 3 tituly)
33. Šotola Jiří
34. Topol Jáchym
35. Urban Miloš nebo Viewegh Michal nebo Hakl Emil
36. Vaculík Ludvík (minimálně 2 tituly)
37. Vyskočil Ivan
38. Wernisch Ivan
39. Zahradníček Jan
40. Závada Vilém (po r. 1945) 

Členem poroty pro Státní cenu za literaturu

Dne 29. května 2009 mne ministr kultury Václav Riedlbauch jmenoval členem poroty pro Státní cenu za literaturu, a to na tříleté funkční období. Na stránkách literárních časopisů se poslední dobou vedou diskuse o tom, že literárních cen je příliš mnoho a že se nacházíme v období jejich inflace. Cosi na tom zřejmě bude. Přesto si však jmenování považuji. V každém případě totiž platí, že do porot nejuznávanějších cen nejsou zváni úplně všichni kritikové a historikové…

O Státní ceně za literaturu jsem již pomáhal rozhodovat v roce 1998. (Shodou okolností jsme také měli úřednickou vládu − ministrem kultury byl herec a diplomat Martin Stropnický). Cenu tehdy dostal Vladimír Macura, a to za román Guvernantka a za literárněteoretickou knižní studii Český sen.

Letošní složení nominovaných jmen a knižních titulů je plné disproporcí a rozporů. Své preference samozřejmě mám a umím je zdůvodnit. Na jednání bude dost času, takže jako porota snad dospějeme ke stejně š»astnému výsledku jako v roce 1998.

Poznámka: Na první jednání dne 25. 6. jsem nakonec nedorazil kvůli záplavám, ale rozhodovat se bude až 1. září. To se už jistě do Prahy dostanu, protože podle názoru jistých pomazaných hlav žádné globální oteplování není, subtropické přívalové lijáky jsme tu měli odjakživa, stoletá voda klidně může přijít každých deset let a vůbec si to všechno vymyslela hrstka nezodpovědných politických šílenců.


P. S. Cena byla nakonec udělena Zdeňku Rotreklovi. Je tedy ve správných rukou, o tom nepochybuji. Protože se celá záležitost již stala minulostí a pomalu začíná upadat do zapomnění, mohu nyní (v listopadu 2009) přiznat, že jsem prosazoval jiné kandidáty. Domnívám se totiž, že Státní cena za literaturu by měla být udělována za významné dílo vydané v uplynulém roku, nikoliv za celoživotní zásluhy. Z nominovaných autorů proto mezi mé favority patřili Ivan Martin Jirous a Lubor Kasal...


V červnu 2010 se konalo další zasedání poroty. Tentokrát se sešlo podstatně více nominací na udělení ceny. Rozhodování bylo nicméně snažší než vloni. Proto jsme se nemusili znovu svolat a rozhodnout až napodruhé, jako tomu bylo vloni. Po tajném hlasování byl výsledek velmi jednoznačný. Jakožto člen poroty jsem ovšem vázán mlčenlivostí a výsledek nesmím oznámit. Oficiálně bude vyhlášen až na konci října. Jen podotýkám, že s výsledkem kolektivního rozhodování jsem tentokrát podstatně více spokojen než vloni. Čímž naznačuji, že cena bude udělena za významnou knihu, nikoliv za celoživotní dílo.

P. S. Je konec října 2010, a tudíž už nemusím tajit, že státní cenu získal Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici

„Cult fiction“ a česká alternativní literatura

Na konci června se v Praze konal IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Moc se mi tam nechtělo a bral jsem to spíš jako akci, na níž bych měl vystoupit, protože se to ode mne asi očekává... Ale nakonec mne Lenka Jungmannová v několika e-mailech přemluvila. A by» jsem svůj příspěvek dopisoval na poslední chvíli, tak mne to dokonce bavilo. (Zkrácená verze tohoto textu vyšla v Literárních novinách č. 41, 2010)

V českém kulturním kontextu je zhruba od šedesátých let minulého století stále běžnější označovat jistá umělecká díla za „kultovní“. Tento přívlastek byl donedávna vžitý především v kritické reflexi filmu a rockové hudby a mnohem méně byl užíván v literární kritice. Tato disproporce se postupně začíná vyvažovat, a proto je na místě zamyslet se nad tím, co je vlastně v Česku označováno jako kultovní literatura a zda je kultovní postavení jistých literárních děl a jejich autorů jevem, který je třeba na odborné úrovni reflektovat, nebo» by mohl přispět k přesnějšímu popisu soudobého literárního života.

V roce 1999 vyšel český překlad slovníkové příručky Andrew Calcutta a Richarda Shepharda Cult fiction − průvodce po kultovním románu. Snad i pod vlivem této publikace je používání českého pojmu kultovní román v uplynulém desetiletí poněkud častější, než tomu bylo dříve. Ačkoliv jde o poměrně obsáhlou publikaci, její přínos pro upřesnění současného českého literárněkritického žargonu je spíše nejistý, ba sporný. Za klad této publikace lze považovat soupis románů, které její autoři považují za kultovní, by» jejich způsob výběru je silně subjektivní a málo argumentovaný. Úvodní pokus o definování pojmu cult fiction je zmatený a jednotlivá výkladová hesla nenabízejí o mnoho víc než směsicí životopisných střípků a značně povrchních charakteristik vybraných románů. Jinými slovy − jazyková a stylistická úroveň tohoto literárního slovníku je srovnatelná s úrovní tiskovin vytvářených amatérskými autory fanzinů, kteří sice bývají solidně obeznámeni s faktografií týkající se jejich sféry zájmu, ale málokdy se pokoušejí o kritický odstup a objektivní hodnocení. Zmíněný americký slovník si zřejmě i u nás našel svůj okruh čtenářů, avšak úroveň českého odborného diskursu na přelomu milénia neměl čím obohatit. Calcuttova a Shephardova příručka není jedinou nedávno vydanou publikací o fenoménu cult fiction a zdaleka není tou nejlepší, po níž mohli český vydavatel a překladatel sáhnout. Přitom růst zájmu o kultovní román je v anglosaském literárním kontextu patrný a projevuje se velkým množstvím knižních, časopiseckých, a především internetových publikací na toto téma. Nejnovější knihou na dané téma je The Rough Guide to Cult Fiction (2005), avšak tento text nemá vyšší odborné ambice než výše zmíněný slovník, který zaujímá centrální postavení v českém literárněkritickém diskursu, protože byl přeložen, a proto je snadno dostupný. Nejrozsáhlejší a nejserióznější knižní publikace o kultovním románu vyšla již na počátku devadesátých let – Classic Cult Fiction: A Companion to Popular Cult Literature od Thomase Reeda Whissena (1992). Od jmenovaných příruček se liší tím, že její autor je literárněhistoricky erudován a pokouší se užívat metody recepční estetiky. Whissen spatřuje počátky kultovního vzývání některých literárních děl v období romantismu a za vrchol rozvoje cult fiction považuje šedesátá léta 20. století. Pro české čtenáře by tato knižní studie byla podstatně užitečnější než přeložený slovník Calcutta a Shepharda. Pro tu část české odborné veřejnosti, která je dosud málo zvyklá čerpat z cizojazyčné literatury, je zvláště v oblasti cult fiction naprosto nezbytné používat široké spektrum odborných i publicistických textů v angličtině. Kromě uvedených knižních publikací lze s jistým rizikem využívat internet – pro sousloví „cult fiction“ je zde uvedeno více než milion odkazů. Mezi cennější patří odkazy na kulturní rubriky předních deníků a časopisů anglicky mluvícího světa, kde se o cult fiction poměrně často diskutuje, kde se setkáváme s novými pokusy o definování tohoto pojmu a kde jsou čtenářům doporučovány průběžně doplňované seznamy nejvýznamnějších kultovních literárních děl.

Po této stručné revizi je možno přistoupit k vymezení základních vlastností cult fiction, jež se opakovaně objevují v amerických a britských médiích:

1. Cult fiction je předmětem nekritického, často vysloveně nadšeneckého obdivu jisté skupiny čtenářů.
2. Texty cult fiction se trvale usazují v povědomí čtenářů, kteří se přiznávají k tomu, že tyto knihy významně ovlivnily jejich způsob myšlení a vyprovokovaly je k přehodnocení usazených způsobů výkladu světa. K podobným textům se čtenář obvykle vrací v průběhu celého svého života a mívá je ve své knihovničce.
3. Takovéto spontánní ztotožnění čtenáře s texty a jejich autory může vést k tomu, že „v některých případech je barvitý život kultovních autorů uctíván více než jejich knihy“. (Calcutt–Shephard 1999:10)
4. Silný vliv na individuálního čtenáře má také svou skupinovou a generační podobu – vlastní kultovní romány mají nejen rozličná čtenářská relativně uzavřená „ghetta“ (například ctitelé kyberpunku, undergroundu, surrealismu, feminismu apod), ale i mnohem širší čtenářské vrstvy, relativně vymezitelné svou příslušností k určité generaci a životní zkušeností. O jakémsi nadgeneračním kultu pak lze hovořit u klasických knih, jež se pravidelně objevují v seznamech cult-fiction, ale zároveň patří do oficiálního kánonu světového románu (například Utrpení mladého Werthera, Stepní vlk, Mistr a Markétka, Cizinec, Pán much, Kdo chytá v žitě apod.)
5. V podmínkách svobodného knižního trhu platí zásada, že vydávání kultovní literatury není riskantní a exkluzivní podnik, nebo» čtenářská obec cult fiction je relativně početná a stálá.
6. Pro čtenáře kultovní literatury je přitažlivé, že některé knihy jsou zakazovány a že jejich autoři jsou souzeni a vězněni.


Uvedené znaky jsou odvozeny ze spontánních sociologických přístupů k literatuře, avšak v sekundární literatuře o cult fiction bývá uváděno i několik rysů, které se více či méně opírají o literárněhistorický a literárněteoretický způsob uvažování:

1. Některé texty cult fiction jsou zakazovány či cenzurovány, nebo» její autoři při výběru tematiky vědomě či nevědomě překračují existující dobová tabu. Nemusí přitom jít o radikálně odlišný a provokativní pohled na určitý problém, protože autor často vystačí s jinakostí a neotřelostí při zpracování zvolené látky. Za typická kultovní témata je považována excentričnost, bizarnost, kontroverznost a odpor vůči establishmentu.
2. Tato jinakost a neotřelost nemusí být přítomna pouze v tematické rovině literárního díla. Mnohá kultovní díla se vyznačují prolamováním tabu v jazykové a stylistické rovině textu, jakož i využíváním méně tradičních způsobů vyprávění.
3. Pro kultovní literaturu je rovněž typické, že její hlavní postavy se vědomě vzdalují doporučovaným dobovým ideálům – jde tedy spíše o antihrdiny, outsidery a samotáře s nalomenou a nejistou identitou.
4. Zřejmě právě tyto vlastnosti mnohých kultovních textů dovedly Thomase Reeda Whissena k přesvědčení, že cult fiction je projevem romantického ducha písemnictví, který je podle jeho názoru v západní civilizaci neustále přítomen.


Jmenované rysy cult fiction mohou právem budit dojem nedostatečné systematičnosti. Dostupné americké a britské slovníky a publicistické výčty cult fiction obsahují okolo stovky titulů, jež jsou považovány za typické ukázky tohoto typu literatury splňující výše uvedená kritéria. Pouze necelá desítka přitom pochází z jiných než angličtinu užívajících národních literatur. Z českých spisovatelů je za kultovního autora považován pouze Milan Kundera, což je výmluvným příkladem toho, že pravidla „kultovnosti“ jsou vytvářena bez ohledu na postavení autora v konkrétní národní literatuře. Výše zmíněná kritéria jsou tak široká, že jim odpovídá podstatně větší množství textů, než jaké nacházíme v dostupných výčtech, a tak rozmanitá, že je na místě vážně pochybovat o Whissenově názoru, že cult fiction je možné považovat za samostatný žánr. Přesto je americké a britské chápání fenoménu kultovnosti značně užší, než s jakým se setkáváme v domácím publicistickém úzu. Pojem kultovní román je v českém literárním životě zabydlen velmi krátce, a proto není překvapivé, že je jeho používání velmi nezávazné a zmatené. V českých internetových vyhledávačích jsou například často za kultovní romány považovány Topolova Sestra či Páralovi Milenci a vrazi, což dosti věrně odpovídá kritériím užívaným v anglicky mluvících zemích. O evidentních rozpacích při používání tohoto pojmu ovšem svědčí případy, kdy je za kultovní literaturu považován například Román pro ženy Michala Viewegha, či dokonce Babička Boženy Němcové.

V literárněkritickém úzu se tedy dosti nejasně chápaný „kultovní román“ stále více zabydluje, avšak do české literárněvědné terminologie zatím nepronikl. V kolektivní monografii Alternativní kultura (2001) se sice několikrát o kultovnosti píše, ale jde spíše o drobné zmínky, v nichž tento pojem nemá terminologickou platnost. V poznámce k úvodní kapitole Josef Alan připomíná silný vliv amerických beatniků na českou alternativní kulturu: „Jejich tvorba, která reagovala na ohrožení individualismu, na růst byrokracie a rozmach masmédií, na různé praktiky potlačování sociální nonkonformity a ,deviace‘ (např. homosexuality) atp., u nás dostala až kultovní nádech a stala se symbolem osvobození.“ (Alan 2001:54) Nabízí se otázka, zda se americká a britská cult fiction významně liší od české alternativní literatury. Téměř všechny výše uvedené typické vlastnosti cult fiction lze totiž nenásilně použít při charakteristice české alternativní literatury, a to zvláště undergroundové literatury ve druhé polovině 20. století. Také český literární underground byl svými fanoušky nekriticky vzýván a vyšly z něj kultovní texty, které ovlivnily již dvě generace čtenářů. Jeho autoři si vypěstovali silný autobiografický mýtus, který mnohdy zastiňuje význam literárních textů. Tento mýtus byl silně podporován publikačními zákazy a vězněním hlavních osobností undergroundu. Jeho tvůrci a příznivci měli a dosud mají tendenci uzavírat se do jakéhosi dobrovolného kulturního ghetta, v němž převažuje dostředivý způsob komunikace. K undergroundu rovněž neodmyslitelně patří narušování tematických a jazykových tabu i postavy outsiderů a samotářů. K podobným závěrům bychom došli také při revizi českého poválečného surrealistického dění.


Anglosaské chápání cult fiction se tedy se současným českým chápáním alternativní kultury do značné míry překrývá. Sestavení podobných slovníků kultovní literatury, jaké jsou k dispozici v anglicky mluvících zemích, by v českém prostředí nepředstavovalo těžký úkol. Český redaktor by při sestavování tohoto slovníku mohl podobně jako Thomas Reed Whissen začít v romantismu – u deníků Karla Hynka Máchy. Pokračovat by mohl například Erbenovými záznamy snů, erotickým folklorem, který posbíral Jan Jeník z Bratřic, Jiřím Karáskem ze Lvovic a dalšími dekadenty, buřičskými básněmi Františka Gellnera a Haškovým Švejkem. Chybět by nesměl Jakub Deml a jeho Zapomenuté světlo ani Krvavý román Josefa Váchala. Do zběžného výčtu by dále jistě patřily donedávna tabuizované erotické texty českých surrealistů, ale opomenout nelze ani básnická blues Josefa Kainara a Václava Hraběte. Mnoho kultovních textů pochází z prostředí českého literárního undergroundu – totálně realistická poezie Egona Bondyho, jeho Invalidní sourozenci, Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, Sestra Jáchyma Topola, básně J. H. Krchovského ad. Kultovní status si podržují rovněž prózy Jana Pelce, především román … a bude hůř. Při srovnání tohoto letmého výčtu s anglosaskou cult fiction je patrné, že české vnímání kultovní literatury je téměř ortodoxně alternativní. Prakticky v něm chybí texty hraničící s populární literaturou, jež jsou zvláště v americké literatuře velmi časté. Na této hranici se pohybuje snad jen Jaroslav Hašek, Saturnin Zdeňka Jirotky či Páralovy romány z 60. let – v české próze chybějí kultovní autoři detektivky, science-fiction a kyberpunku srovnatelní s Raymondem Chandlerem, Frankem Herbertem ( Duna) či Williamem Gibsonem ( Neuromancer) apod. Fanzinové hnutí pololegálně propagující nové směry v science-fiction a fantasy se v českých poměrech začalo intenzivně rozvíjet teprve v osmdesátých letech 20. století a za kultovního autora (a propagátora) lze považovat především Ondřeje Neffa. Stranou úmyslně ponecháváme kultovní vztah českých čtenářů k prózám Jaroslava Foglara (a Eduarda Štorcha), nebo» autoři anglicky psaných slovníků a soupisů cult fiction používají hodnoticí kritéria, kterým podobný typ populárního čtiva neodpovídá. Slovník české kultovní literatury by však byl i s relativně malým přesahem k populární literatuře dostatečně pestrý a obsáhlý.


V úvodu této úvahy byla položena otázka, zda je v dané chvíli zapotřebí, aby se kultovní literatura stala součástí českého literárněvědného diskursu. Zdá se, že nikoliv, nebo» většina českých textů srovnatelných s anglicky psanou cult fiction spadá do oblasti undergroundové a alternativní literatury, jež je již delší dobu odborně reflektována. Nicméně lze očekávat, že přívlastek „kultovní“ nezmizí z českého literárněkritického úzu a že se fenomén kultovnosti v blízké budoucnosti stane tématem pro badatele z oblasti literární komunikace a recepční estetiky.


Literatura
Alan, Josef (red.)
2001 Alternativní kultura – příběh české společnosti 1945-1989 (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
Calcutt, Andrew − Shephard, Richard
1999 Cult fiction – průvodce po kultovním románu (Praha: Volvox Globator) [1998]
Pilař, Martin
2005 Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (Praha: Dokořán)
Simpson, Paul – Bushell, Michaela – Rodiss, Helen
2005 The Rough Guide to Cult Fiction – genre benders, beats, gurus, drunks, junkies, sinners, surrealists (London: Rough Guides)
Whissen, Thomas Reed
1992 Classic Cult Fiction – A Companion to Popular Cult Literature (Santa Barbara: Greenwood Press)


Internetové zdroje (výběr)
http://en.wikipedia.org/wiki/Cult_fiction#Cult_fiction
http://top-10-list.org/2010/01/08/ten-cult-fiction-bestsellers
http://www.greenwood.com/catalog/WCQ%252f.aspx
http://www.nekultura.cz/literatura-serial-literarni-radar/vice-nez-kultovni-roman.html
http://www.roughguides.com/website/aboutus/Press/Assets/UK%20Press%20Releases/6cultfiction.pdf
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/3672915/50-best-cult-books.html
http://www.wisegeek.com/what-is-cult-fiction.htm


Summary
The present essay deals with the phenomenon of cult fiction as it is understood in Anglo-Saxon and Czech literary context. In the first part its author tries to generalize the main features of cult fiction and derives them from English written dictionaries and internet sources. In the second part he compares them with Czech concepts of the underground literature and alternative culture. He comes to the conclusion that a dictionary of Czech cult fiction, comparable to the American and British ones, could be created and published, too. But using cult fiction as a special term does not seem to be useful for contemporary Czech literary critical discourse. 

Milan Kundera and his understanding of the Central European novel

Dne 2. července se v Beethovenově sále Pálffyho paláce v centru Vídně konalo 2010 Austria International Symposium nazvané „Literature and Cultural Arts of Korea and Eastern Europe“. Šlo především o akci The Society of Korea Literary Creative Writing, takže nejvíce účastníků bylo z řad jihokorejských spisovatelů a vysokoškolských učitelů. Přizváni však byli také kolegové z Rakouska a Německa. Přijal jsem rovněž pozvání a nelitoval jsem toho. Můj příspěvek o Milanu Kunderovi a jeho chápání středoevropského románu by mohl být inspirativní pro mé studenty, proto jej touto cestou zveřejňuji:

Milan Kundera is not only a world-famous novelist, but also the author of penetrating essays on Central European culture, especially literature. Born in the former Czechoslovakia (1929) and living in French exile since 1975, he ranks among the best-selling highly intellectual literary stars of the last decades. Kundera’s attitude to his native country is rather ambiguous − therefore two of his highly appreciated novels ( Life is Elsewhere − 1973 and The Book of Laughter and Forgetting − 1979) have still not yet been re-published in the Czech Republic, though they were originally written in Czech. After moving to France, Kundera started to write in a different style than before − his texts were aimed not only at Czech readers but also at a large international readership. In today’s terminology we could characterize him as a typical ‘author of globalization’. On the other hand, he seems to be rather choosy about his audience. Since the rather mediocre − but among cinema-goers quite popular − American film version of his novel The Unbearable Lightness of Being (1984, film 1988), he has strictly refused to approve any film adaptations of his short stories or novels. We can imagine that for many contemporary authors it is a matter of fame and profit to see their books made into films. Not for Milan Kundera… He insists that the novelistic genre is a typically literary product − it was written and therefore it should be read, not watched in an adapted visual version. In our era, when culture is becoming increasingly visual, Kundera’s defence of the traditional role of literature seems to be quite unique. In his opinion, certain qualities of the novel cannot be cinematized, and can be fully understood only in the process of reading.

Now is the right time to learn something about Kundera’s art of the novel as it is explained in his essays written in French. According to Kundera, the novel is “the great prose form in which an author thoroughly explores, by means of experimental selves (characters), some great themes of existence”. (142) At the same time as Kundera was beginning to take a negative stance against film versions of his texts, he also began to stress particularly those qualities of the novelistic genre which are typical of the Central European literary context. Rather paradoxically, it was only when he had become a French citizen that Kundera started to write systematically about the Central European novel as a specific phenomenon with highly original features. In the works of authors like Franz Kafka, Robert Musil, Witold Gombrowicz and others we can discern certain common qualities − e. g. polythematic structure, lack of great epic stories, a tendency to essayism, and an ironical approach to the author’s homeland. These genre qualities were familiar to Kundera in his first novels, written in Czechoslovakia, but in his later works he gradually emphasized them more and more. When James Naughton (from the University of Oxford) characterizes Kundera’s mature novels, he uses the following words: “…polyphonic interplay of parallel, almost separate, but purposefully choreographed fictional narratives and humorously philosophizing, essayistic writing. (…) Its political side is the myth-making, amnesia and humourless mawkishness of ideological regimes and causes.” (126) As we can see, this is an exact definition of the Central European novel, comprising a list of its general features.

According to Kundera, Central Europe was culturally unified for the first time in the 17th century, in the Baroque period. The shadow of this cultural and life style persisted here into the 18th century and continued in the era of Classicism, when Vienna became the capital of European music. Another great period of cultural importance in the region came at the beginning of the 20th century, when novelists abandoned the traditions of romantic and critically realistic fiction and created key works of the Central European novel. Unlike the anti-rationalist, anti-realist and lyrical French modernists, Central European writers felt an aversion to romanticism, and mistrusted the cult of history and the glorification of the future. As an author with Central European roots, Kundera often criticizes the romantic (or in his own words “lyrical”) approach to life, which together with the “cult of Youth and Revolution” may bring tragic consequences when applied to politics. And − again as a Central European novelist − his way of writing is closely connected with local musical traditions. In fact, Kundera studied musical composition at the Janacek Academy of Art (JAMU) in Brno, and his deep knowledge of music is reflected in his novelistic work, where he often uses techniques of composition known from the old masters of Baroque and Classicist music. For example, Kundera’s three French-language novels from the 1990s (especially Slowness − 1996) are inspired by the Baroque form of the fugue − i.e. a polythematic contrapunctal form with two or more voices of equal importance. Most of his earlier novels written in Czech follow a structure similar to the form of the sonata as developed by Ludwig van Beethoven. To be more specific: Beethoven’s Quartet Opus 131 consists of seven movements each in a different tempo, with a structure based on the exposition of individual themes and their variations. Kundera noticed that in his first novels he had been using almost the same compositional structure as that used by Beethoven in his sonatas. In Kundera’s opinion, the “mathematical structure” of the novel is not a matter of calculation, it is “an unconscious drive”. (91) However, in his later Czech novels Kundera began to be consciously obsessed with the number seven. Six of his seven Czech novels have seven parts and are based on a comparable development of separate themes and novel characters.

For a certain type of theorist, this could represent an extremely rational experiment with the novel. However, on the other hand, this archetypal form of composition derived from music may be one the reasons behind Kundera’s wide international popularity among various kinds of readers (i.e. not only highly educated intellectuals). As I have mentioned above, Milan Kundera has become one of the leading novelists of globalization. At the same time, he has never abandoned the precisely defined borders of the Central European novelistic and musical tradition. Maybe we could compare this situation with the impact of jazz – originally a kind of Afro-American music − which changed the cultural map of the world during the last century. There is also something archetypal in the forms of jazz music, and so they have had a great influence over other kinds of art including poetry, fiction and drama. The way to the world usually begins at home. It can be expected that further impulses to the art of the novel will come from other parts of the world than Europe and America. And it is more than possible that they will be inspired by local narrative and musical traditions – as we can witness in the essays and novels of the Central European author Milan Kundera.



Literature

Kundera, Milan: The Art of the Novel. London-Boston: Faber and Faber, 1988.
Traveller‘s Literary Companion − Eastern & Central Europe, ed. James Naughton, Brighton: In Print Publishing, 1995.


Further reading

Dictionary of Literary Biography, Vol. 232: 20th Century Eastern European Writers, ed. Steven Serafin, Detroit-San Francisco-London-Boston-Woodbridge, Conn.: The Gale Group, 2001.