Členem poroty pro Státní cenu za literaturu

Dne 29. května 2009 mne ministr kultury Václav Riedlbauch jmenoval členem poroty pro Státní cenu za literaturu, a to na tříleté funkční období. Na stránkách literárních časopisů se poslední dobou vedou diskuse o tom, že literárních cen je příliš mnoho a že se nacházíme v období jejich inflace. Cosi na tom zřejmě bude. Přesto si však jmenování považuji. V každém případě totiž platí, že do porot nejuznávanějších cen nejsou zváni úplně všichni kritikové a historikové…

O Státní ceně za literaturu jsem již pomáhal rozhodovat v roce 1998. (Shodou okolností jsme také měli úřednickou vládu − ministrem kultury byl herec a diplomat Martin Stropnický). Cenu tehdy dostal Vladimír Macura, a to za román Guvernantka a za literárněteoretickou knižní studii Český sen.

Letošní složení nominovaných jmen a knižních titulů je plné disproporcí a rozporů. Své preference samozřejmě mám a umím je zdůvodnit. Na jednání bude dost času, takže jako porota snad dospějeme ke stejně š»astnému výsledku jako v roce 1998.

Poznámka: Na první jednání dne 25. 6. jsem nakonec nedorazil kvůli záplavám, ale rozhodovat se bude až 1. září. To se už jistě do Prahy dostanu, protože podle názoru jistých pomazaných hlav žádné globální oteplování není, subtropické přívalové lijáky jsme tu měli odjakživa, stoletá voda klidně může přijít každých deset let a vůbec si to všechno vymyslela hrstka nezodpovědných politických šílenců.


P. S. Cena byla nakonec udělena Zdeňku Rotreklovi. Je tedy ve správných rukou, o tom nepochybuji. Protože se celá záležitost již stala minulostí a pomalu začíná upadat do zapomnění, mohu nyní (v listopadu 2009) přiznat, že jsem prosazoval jiné kandidáty. Domnívám se totiž, že Státní cena za literaturu by měla být udělována za významné dílo vydané v uplynulém roku, nikoliv za celoživotní zásluhy. Z nominovaných autorů proto mezi mé favority patřili Ivan Martin Jirous a Lubor Kasal...


V červnu 2010 se konalo další zasedání poroty. Tentokrát se sešlo podstatně více nominací na udělení ceny. Rozhodování bylo nicméně snažší než vloni. Proto jsme se nemusili znovu svolat a rozhodnout až napodruhé, jako tomu bylo vloni. Po tajném hlasování byl výsledek velmi jednoznačný. Jakožto člen poroty jsem ovšem vázán mlčenlivostí a výsledek nesmím oznámit. Oficiálně bude vyhlášen až na konci října. Jen podotýkám, že s výsledkem kolektivního rozhodování jsem tentokrát podstatně více spokojen než vloni. Čímž naznačuji, že cena bude udělena za významnou knihu, nikoliv za celoživotní dílo.

P. S. Je konec října 2010, a tudíž už nemusím tajit, že státní cenu získal Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici

„Cult fiction“ a česká alternativní literatura

Na konci června se v Praze konal IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Moc se mi tam nechtělo a bral jsem to spíš jako akci, na níž bych měl vystoupit, protože se to ode mne asi očekává... Ale nakonec mne Lenka Jungmannová v několika e-mailech přemluvila. A by» jsem svůj příspěvek dopisoval na poslední chvíli, tak mne to dokonce bavilo. (Zkrácená verze tohoto textu vyšla v Literárních novinách č. 41, 2010)

V českém kulturním kontextu je zhruba od šedesátých let minulého století stále běžnější označovat jistá umělecká díla za „kultovní“. Tento přívlastek byl donedávna vžitý především v kritické reflexi filmu a rockové hudby a mnohem méně byl užíván v literární kritice. Tato disproporce se postupně začíná vyvažovat, a proto je na místě zamyslet se nad tím, co je vlastně v Česku označováno jako kultovní literatura a zda je kultovní postavení jistých literárních děl a jejich autorů jevem, který je třeba na odborné úrovni reflektovat, nebo» by mohl přispět k přesnějšímu popisu soudobého literárního života.

V roce 1999 vyšel český překlad slovníkové příručky Andrew Calcutta a Richarda Shepharda Cult fiction − průvodce po kultovním románu. Snad i pod vlivem této publikace je používání českého pojmu kultovní román v uplynulém desetiletí poněkud častější, než tomu bylo dříve. Ačkoliv jde o poměrně obsáhlou publikaci, její přínos pro upřesnění současného českého literárněkritického žargonu je spíše nejistý, ba sporný. Za klad této publikace lze považovat soupis románů, které její autoři považují za kultovní, by» jejich způsob výběru je silně subjektivní a málo argumentovaný. Úvodní pokus o definování pojmu cult fiction je zmatený a jednotlivá výkladová hesla nenabízejí o mnoho víc než směsicí životopisných střípků a značně povrchních charakteristik vybraných románů. Jinými slovy − jazyková a stylistická úroveň tohoto literárního slovníku je srovnatelná s úrovní tiskovin vytvářených amatérskými autory fanzinů, kteří sice bývají solidně obeznámeni s faktografií týkající se jejich sféry zájmu, ale málokdy se pokoušejí o kritický odstup a objektivní hodnocení. Zmíněný americký slovník si zřejmě i u nás našel svůj okruh čtenářů, avšak úroveň českého odborného diskursu na přelomu milénia neměl čím obohatit. Calcuttova a Shephardova příručka není jedinou nedávno vydanou publikací o fenoménu cult fiction a zdaleka není tou nejlepší, po níž mohli český vydavatel a překladatel sáhnout. Přitom růst zájmu o kultovní román je v anglosaském literárním kontextu patrný a projevuje se velkým množstvím knižních, časopiseckých, a především internetových publikací na toto téma. Nejnovější knihou na dané téma je The Rough Guide to Cult Fiction (2005), avšak tento text nemá vyšší odborné ambice než výše zmíněný slovník, který zaujímá centrální postavení v českém literárněkritickém diskursu, protože byl přeložen, a proto je snadno dostupný. Nejrozsáhlejší a nejserióznější knižní publikace o kultovním románu vyšla již na počátku devadesátých let – Classic Cult Fiction: A Companion to Popular Cult Literature od Thomase Reeda Whissena (1992). Od jmenovaných příruček se liší tím, že její autor je literárněhistoricky erudován a pokouší se užívat metody recepční estetiky. Whissen spatřuje počátky kultovního vzývání některých literárních děl v období romantismu a za vrchol rozvoje cult fiction považuje šedesátá léta 20. století. Pro české čtenáře by tato knižní studie byla podstatně užitečnější než přeložený slovník Calcutta a Shepharda. Pro tu část české odborné veřejnosti, která je dosud málo zvyklá čerpat z cizojazyčné literatury, je zvláště v oblasti cult fiction naprosto nezbytné používat široké spektrum odborných i publicistických textů v angličtině. Kromě uvedených knižních publikací lze s jistým rizikem využívat internet – pro sousloví „cult fiction“ je zde uvedeno více než milion odkazů. Mezi cennější patří odkazy na kulturní rubriky předních deníků a časopisů anglicky mluvícího světa, kde se o cult fiction poměrně často diskutuje, kde se setkáváme s novými pokusy o definování tohoto pojmu a kde jsou čtenářům doporučovány průběžně doplňované seznamy nejvýznamnějších kultovních literárních děl.

Po této stručné revizi je možno přistoupit k vymezení základních vlastností cult fiction, jež se opakovaně objevují v amerických a britských médiích:

1. Cult fiction je předmětem nekritického, často vysloveně nadšeneckého obdivu jisté skupiny čtenářů.
2. Texty cult fiction se trvale usazují v povědomí čtenářů, kteří se přiznávají k tomu, že tyto knihy významně ovlivnily jejich způsob myšlení a vyprovokovaly je k přehodnocení usazených způsobů výkladu světa. K podobným textům se čtenář obvykle vrací v průběhu celého svého života a mívá je ve své knihovničce.
3. Takovéto spontánní ztotožnění čtenáře s texty a jejich autory může vést k tomu, že „v některých případech je barvitý život kultovních autorů uctíván více než jejich knihy“. (Calcutt–Shephard 1999:10)
4. Silný vliv na individuálního čtenáře má také svou skupinovou a generační podobu – vlastní kultovní romány mají nejen rozličná čtenářská relativně uzavřená „ghetta“ (například ctitelé kyberpunku, undergroundu, surrealismu, feminismu apod), ale i mnohem širší čtenářské vrstvy, relativně vymezitelné svou příslušností k určité generaci a životní zkušeností. O jakémsi nadgeneračním kultu pak lze hovořit u klasických knih, jež se pravidelně objevují v seznamech cult-fiction, ale zároveň patří do oficiálního kánonu světového románu (například Utrpení mladého Werthera, Stepní vlk, Mistr a Markétka, Cizinec, Pán much, Kdo chytá v žitě apod.)
5. V podmínkách svobodného knižního trhu platí zásada, že vydávání kultovní literatury není riskantní a exkluzivní podnik, nebo» čtenářská obec cult fiction je relativně početná a stálá.
6. Pro čtenáře kultovní literatury je přitažlivé, že některé knihy jsou zakazovány a že jejich autoři jsou souzeni a vězněni.


Uvedené znaky jsou odvozeny ze spontánních sociologických přístupů k literatuře, avšak v sekundární literatuře o cult fiction bývá uváděno i několik rysů, které se více či méně opírají o literárněhistorický a literárněteoretický způsob uvažování:

1. Některé texty cult fiction jsou zakazovány či cenzurovány, nebo» její autoři při výběru tematiky vědomě či nevědomě překračují existující dobová tabu. Nemusí přitom jít o radikálně odlišný a provokativní pohled na určitý problém, protože autor často vystačí s jinakostí a neotřelostí při zpracování zvolené látky. Za typická kultovní témata je považována excentričnost, bizarnost, kontroverznost a odpor vůči establishmentu.
2. Tato jinakost a neotřelost nemusí být přítomna pouze v tematické rovině literárního díla. Mnohá kultovní díla se vyznačují prolamováním tabu v jazykové a stylistické rovině textu, jakož i využíváním méně tradičních způsobů vyprávění.
3. Pro kultovní literaturu je rovněž typické, že její hlavní postavy se vědomě vzdalují doporučovaným dobovým ideálům – jde tedy spíše o antihrdiny, outsidery a samotáře s nalomenou a nejistou identitou.
4. Zřejmě právě tyto vlastnosti mnohých kultovních textů dovedly Thomase Reeda Whissena k přesvědčení, že cult fiction je projevem romantického ducha písemnictví, který je podle jeho názoru v západní civilizaci neustále přítomen.


Jmenované rysy cult fiction mohou právem budit dojem nedostatečné systematičnosti. Dostupné americké a britské slovníky a publicistické výčty cult fiction obsahují okolo stovky titulů, jež jsou považovány za typické ukázky tohoto typu literatury splňující výše uvedená kritéria. Pouze necelá desítka přitom pochází z jiných než angličtinu užívajících národních literatur. Z českých spisovatelů je za kultovního autora považován pouze Milan Kundera, což je výmluvným příkladem toho, že pravidla „kultovnosti“ jsou vytvářena bez ohledu na postavení autora v konkrétní národní literatuře. Výše zmíněná kritéria jsou tak široká, že jim odpovídá podstatně větší množství textů, než jaké nacházíme v dostupných výčtech, a tak rozmanitá, že je na místě vážně pochybovat o Whissenově názoru, že cult fiction je možné považovat za samostatný žánr. Přesto je americké a britské chápání fenoménu kultovnosti značně užší, než s jakým se setkáváme v domácím publicistickém úzu. Pojem kultovní román je v českém literárním životě zabydlen velmi krátce, a proto není překvapivé, že je jeho používání velmi nezávazné a zmatené. V českých internetových vyhledávačích jsou například často za kultovní romány považovány Topolova Sestra či Páralovi Milenci a vrazi, což dosti věrně odpovídá kritériím užívaným v anglicky mluvících zemích. O evidentních rozpacích při používání tohoto pojmu ovšem svědčí případy, kdy je za kultovní literaturu považován například Román pro ženy Michala Viewegha, či dokonce Babička Boženy Němcové.

V literárněkritickém úzu se tedy dosti nejasně chápaný „kultovní román“ stále více zabydluje, avšak do české literárněvědné terminologie zatím nepronikl. V kolektivní monografii Alternativní kultura (2001) se sice několikrát o kultovnosti píše, ale jde spíše o drobné zmínky, v nichž tento pojem nemá terminologickou platnost. V poznámce k úvodní kapitole Josef Alan připomíná silný vliv amerických beatniků na českou alternativní kulturu: „Jejich tvorba, která reagovala na ohrožení individualismu, na růst byrokracie a rozmach masmédií, na různé praktiky potlačování sociální nonkonformity a ,deviace‘ (např. homosexuality) atp., u nás dostala až kultovní nádech a stala se symbolem osvobození.“ (Alan 2001:54) Nabízí se otázka, zda se americká a britská cult fiction významně liší od české alternativní literatury. Téměř všechny výše uvedené typické vlastnosti cult fiction lze totiž nenásilně použít při charakteristice české alternativní literatury, a to zvláště undergroundové literatury ve druhé polovině 20. století. Také český literární underground byl svými fanoušky nekriticky vzýván a vyšly z něj kultovní texty, které ovlivnily již dvě generace čtenářů. Jeho autoři si vypěstovali silný autobiografický mýtus, který mnohdy zastiňuje význam literárních textů. Tento mýtus byl silně podporován publikačními zákazy a vězněním hlavních osobností undergroundu. Jeho tvůrci a příznivci měli a dosud mají tendenci uzavírat se do jakéhosi dobrovolného kulturního ghetta, v němž převažuje dostředivý způsob komunikace. K undergroundu rovněž neodmyslitelně patří narušování tematických a jazykových tabu i postavy outsiderů a samotářů. K podobným závěrům bychom došli také při revizi českého poválečného surrealistického dění.


Anglosaské chápání cult fiction se tedy se současným českým chápáním alternativní kultury do značné míry překrývá. Sestavení podobných slovníků kultovní literatury, jaké jsou k dispozici v anglicky mluvících zemích, by v českém prostředí nepředstavovalo těžký úkol. Český redaktor by při sestavování tohoto slovníku mohl podobně jako Thomas Reed Whissen začít v romantismu – u deníků Karla Hynka Máchy. Pokračovat by mohl například Erbenovými záznamy snů, erotickým folklorem, který posbíral Jan Jeník z Bratřic, Jiřím Karáskem ze Lvovic a dalšími dekadenty, buřičskými básněmi Františka Gellnera a Haškovým Švejkem. Chybět by nesměl Jakub Deml a jeho Zapomenuté světlo ani Krvavý román Josefa Váchala. Do zběžného výčtu by dále jistě patřily donedávna tabuizované erotické texty českých surrealistů, ale opomenout nelze ani básnická blues Josefa Kainara a Václava Hraběte. Mnoho kultovních textů pochází z prostředí českého literárního undergroundu – totálně realistická poezie Egona Bondyho, jeho Invalidní sourozenci, Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, Sestra Jáchyma Topola, básně J. H. Krchovského ad. Kultovní status si podržují rovněž prózy Jana Pelce, především román … a bude hůř. Při srovnání tohoto letmého výčtu s anglosaskou cult fiction je patrné, že české vnímání kultovní literatury je téměř ortodoxně alternativní. Prakticky v něm chybí texty hraničící s populární literaturou, jež jsou zvláště v americké literatuře velmi časté. Na této hranici se pohybuje snad jen Jaroslav Hašek, Saturnin Zdeňka Jirotky či Páralovy romány z 60. let – v české próze chybějí kultovní autoři detektivky, science-fiction a kyberpunku srovnatelní s Raymondem Chandlerem, Frankem Herbertem ( Duna) či Williamem Gibsonem ( Neuromancer) apod. Fanzinové hnutí pololegálně propagující nové směry v science-fiction a fantasy se v českých poměrech začalo intenzivně rozvíjet teprve v osmdesátých letech 20. století a za kultovního autora (a propagátora) lze považovat především Ondřeje Neffa. Stranou úmyslně ponecháváme kultovní vztah českých čtenářů k prózám Jaroslava Foglara (a Eduarda Štorcha), nebo» autoři anglicky psaných slovníků a soupisů cult fiction používají hodnoticí kritéria, kterým podobný typ populárního čtiva neodpovídá. Slovník české kultovní literatury by však byl i s relativně malým přesahem k populární literatuře dostatečně pestrý a obsáhlý.


V úvodu této úvahy byla položena otázka, zda je v dané chvíli zapotřebí, aby se kultovní literatura stala součástí českého literárněvědného diskursu. Zdá se, že nikoliv, nebo» většina českých textů srovnatelných s anglicky psanou cult fiction spadá do oblasti undergroundové a alternativní literatury, jež je již delší dobu odborně reflektována. Nicméně lze očekávat, že přívlastek „kultovní“ nezmizí z českého literárněkritického úzu a že se fenomén kultovnosti v blízké budoucnosti stane tématem pro badatele z oblasti literární komunikace a recepční estetiky.


Literatura
Alan, Josef (red.)
2001 Alternativní kultura – příběh české společnosti 1945-1989 (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
Calcutt, Andrew − Shephard, Richard
1999 Cult fiction – průvodce po kultovním románu (Praha: Volvox Globator) [1998]
Pilař, Martin
2005 Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (Praha: Dokořán)
Simpson, Paul – Bushell, Michaela – Rodiss, Helen
2005 The Rough Guide to Cult Fiction – genre benders, beats, gurus, drunks, junkies, sinners, surrealists (London: Rough Guides)
Whissen, Thomas Reed
1992 Classic Cult Fiction – A Companion to Popular Cult Literature (Santa Barbara: Greenwood Press)


Internetové zdroje (výběr)
http://en.wikipedia.org/wiki/Cult_fiction#Cult_fiction
http://top-10-list.org/2010/01/08/ten-cult-fiction-bestsellers
http://www.greenwood.com/catalog/WCQ%252f.aspx
http://www.nekultura.cz/literatura-serial-literarni-radar/vice-nez-kultovni-roman.html
http://www.roughguides.com/website/aboutus/Press/Assets/UK%20Press%20Releases/6cultfiction.pdf
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/3672915/50-best-cult-books.html
http://www.wisegeek.com/what-is-cult-fiction.htm


Summary
The present essay deals with the phenomenon of cult fiction as it is understood in Anglo-Saxon and Czech literary context. In the first part its author tries to generalize the main features of cult fiction and derives them from English written dictionaries and internet sources. In the second part he compares them with Czech concepts of the underground literature and alternative culture. He comes to the conclusion that a dictionary of Czech cult fiction, comparable to the American and British ones, could be created and published, too. But using cult fiction as a special term does not seem to be useful for contemporary Czech literary critical discourse. 

Milan Kundera and his understanding of the Central European novel

Dne 2. července se v Beethovenově sále Pálffyho paláce v centru Vídně konalo 2010 Austria International Symposium nazvané „Literature and Cultural Arts of Korea and Eastern Europe“. Šlo především o akci The Society of Korea Literary Creative Writing, takže nejvíce účastníků bylo z řad jihokorejských spisovatelů a vysokoškolských učitelů. Přizváni však byli také kolegové z Rakouska a Německa. Přijal jsem rovněž pozvání a nelitoval jsem toho. Můj příspěvek o Milanu Kunderovi a jeho chápání středoevropského románu by mohl být inspirativní pro mé studenty, proto jej touto cestou zveřejňuji:

Milan Kundera is not only a world-famous novelist, but also the author of penetrating essays on Central European culture, especially literature. Born in the former Czechoslovakia (1929) and living in French exile since 1975, he ranks among the best-selling highly intellectual literary stars of the last decades. Kundera’s attitude to his native country is rather ambiguous − therefore two of his highly appreciated novels ( Life is Elsewhere − 1973 and The Book of Laughter and Forgetting − 1979) have still not yet been re-published in the Czech Republic, though they were originally written in Czech. After moving to France, Kundera started to write in a different style than before − his texts were aimed not only at Czech readers but also at a large international readership. In today’s terminology we could characterize him as a typical ‘author of globalization’. On the other hand, he seems to be rather choosy about his audience. Since the rather mediocre − but among cinema-goers quite popular − American film version of his novel The Unbearable Lightness of Being (1984, film 1988), he has strictly refused to approve any film adaptations of his short stories or novels. We can imagine that for many contemporary authors it is a matter of fame and profit to see their books made into films. Not for Milan Kundera… He insists that the novelistic genre is a typically literary product − it was written and therefore it should be read, not watched in an adapted visual version. In our era, when culture is becoming increasingly visual, Kundera’s defence of the traditional role of literature seems to be quite unique. In his opinion, certain qualities of the novel cannot be cinematized, and can be fully understood only in the process of reading.

Now is the right time to learn something about Kundera’s art of the novel as it is explained in his essays written in French. According to Kundera, the novel is “the great prose form in which an author thoroughly explores, by means of experimental selves (characters), some great themes of existence”. (142) At the same time as Kundera was beginning to take a negative stance against film versions of his texts, he also began to stress particularly those qualities of the novelistic genre which are typical of the Central European literary context. Rather paradoxically, it was only when he had become a French citizen that Kundera started to write systematically about the Central European novel as a specific phenomenon with highly original features. In the works of authors like Franz Kafka, Robert Musil, Witold Gombrowicz and others we can discern certain common qualities − e. g. polythematic structure, lack of great epic stories, a tendency to essayism, and an ironical approach to the author’s homeland. These genre qualities were familiar to Kundera in his first novels, written in Czechoslovakia, but in his later works he gradually emphasized them more and more. When James Naughton (from the University of Oxford) characterizes Kundera’s mature novels, he uses the following words: “…polyphonic interplay of parallel, almost separate, but purposefully choreographed fictional narratives and humorously philosophizing, essayistic writing. (…) Its political side is the myth-making, amnesia and humourless mawkishness of ideological regimes and causes.” (126) As we can see, this is an exact definition of the Central European novel, comprising a list of its general features.

According to Kundera, Central Europe was culturally unified for the first time in the 17th century, in the Baroque period. The shadow of this cultural and life style persisted here into the 18th century and continued in the era of Classicism, when Vienna became the capital of European music. Another great period of cultural importance in the region came at the beginning of the 20th century, when novelists abandoned the traditions of romantic and critically realistic fiction and created key works of the Central European novel. Unlike the anti-rationalist, anti-realist and lyrical French modernists, Central European writers felt an aversion to romanticism, and mistrusted the cult of history and the glorification of the future. As an author with Central European roots, Kundera often criticizes the romantic (or in his own words “lyrical”) approach to life, which together with the “cult of Youth and Revolution” may bring tragic consequences when applied to politics. And − again as a Central European novelist − his way of writing is closely connected with local musical traditions. In fact, Kundera studied musical composition at the Janacek Academy of Art (JAMU) in Brno, and his deep knowledge of music is reflected in his novelistic work, where he often uses techniques of composition known from the old masters of Baroque and Classicist music. For example, Kundera’s three French-language novels from the 1990s (especially Slowness − 1996) are inspired by the Baroque form of the fugue − i.e. a polythematic contrapunctal form with two or more voices of equal importance. Most of his earlier novels written in Czech follow a structure similar to the form of the sonata as developed by Ludwig van Beethoven. To be more specific: Beethoven’s Quartet Opus 131 consists of seven movements each in a different tempo, with a structure based on the exposition of individual themes and their variations. Kundera noticed that in his first novels he had been using almost the same compositional structure as that used by Beethoven in his sonatas. In Kundera’s opinion, the “mathematical structure” of the novel is not a matter of calculation, it is “an unconscious drive”. (91) However, in his later Czech novels Kundera began to be consciously obsessed with the number seven. Six of his seven Czech novels have seven parts and are based on a comparable development of separate themes and novel characters.

For a certain type of theorist, this could represent an extremely rational experiment with the novel. However, on the other hand, this archetypal form of composition derived from music may be one the reasons behind Kundera’s wide international popularity among various kinds of readers (i.e. not only highly educated intellectuals). As I have mentioned above, Milan Kundera has become one of the leading novelists of globalization. At the same time, he has never abandoned the precisely defined borders of the Central European novelistic and musical tradition. Maybe we could compare this situation with the impact of jazz – originally a kind of Afro-American music − which changed the cultural map of the world during the last century. There is also something archetypal in the forms of jazz music, and so they have had a great influence over other kinds of art including poetry, fiction and drama. The way to the world usually begins at home. It can be expected that further impulses to the art of the novel will come from other parts of the world than Europe and America. And it is more than possible that they will be inspired by local narrative and musical traditions – as we can witness in the essays and novels of the Central European author Milan Kundera.



Literature

Kundera, Milan: The Art of the Novel. London-Boston: Faber and Faber, 1988.
Traveller‘s Literary Companion − Eastern & Central Europe, ed. James Naughton, Brighton: In Print Publishing, 1995.


Further reading

Dictionary of Literary Biography, Vol. 232: 20th Century Eastern European Writers, ed. Steven Serafin, Detroit-San Francisco-London-Boston-Woodbridge, Conn.: The Gale Group, 2001. 

Životopis a publikační činnost

Do základní školy a na gymnázium jsem chodil v Nové Pace. Poté jsem vystudoval Filozofickou fakultu UP v Olomouci, obor čeština-angličtina (1974–1979), kde jsem pod vedením Josefa Jařaba diplomoval prací Robert Lowell a americká konfesionální poezie. Svými pracemi o americké poezii jsem dosáhl během studia úspěchů v celostátních kolech studentské vědecké soutěže (Brno, Bratislava), což mne motivovalo k započetí publikační činnosti. Po dvouletém působení na gymnáziu a středním odborném učilišti (obor číšník-kuchař) ve Vrchlabí jsem byl přijat na Pedagogickou fakultu v Ostravě.

Jako odborný asistent jsem se postupně specializoval na dějiny české literatury po roce 1945. Tuto disciplínu dosud považuji za svou hlavní a nejvíce v ní publikuji, ale v roce 2006 jsem ji na Ostravské univerzitě úplně přestal vyučovat. V Ostravě přednáším světovou literaturu a vedu semináře literární komparatistiky, teorie vyprávění a metodologie literární vědy. V roce 1984 jsem získal titul PhDr. na FF UP v Olomouci. V letech 1990–1991 jsem absolvoval dvousemestrové postdoktorské studium na Oxfordské univerzitě, a to v oboru moderní literární věda se zaměřením na teorii žánrů. Vědeckou výchovu jsem absolvoval na FF UP v Olomouci a na základě monografie Pokus o žánrové vymezení povídky mi v roce 1993 byla udělena vědecká hodnost CSc. na FF MU v Brně. V listopadu roku 2006 jsem úspěšně prošel habilitačním řízením na FF OU v Ostravě a stal jsem se docentem v oboru dějiny české literatury (jako habilitační spis jsem předložil upravenou a rozšířenou verzi Kapitol o českém literárním undergroundu.) V akademickém roce 2008-2009 jsem jako externista vyučoval literární teorii na FF UP v Olomouci a ediční praxi na katedře ekonomické žurnalistiky VŠB-TU v Ostravě. Získal jsem několik individuálních zahraničních výzkumných grantů, které byly realizovány v Oxfordu (1994), Londýně (1996) a Glasgow (1998). V letech 2005–2007 jsem plnil úkoly tříletého individuálního výzkumného grantu GAČR na téma Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století (č. 405/05/0761). V rámci programu Erasmus/Socrates od roku 2001 pravidelně vyučuji českou literaturu na University of Glasgow a zprostředkovávám studentskou výměnu mezi oběma univerzitami. V roce 2007 jsem podepsal sokratovskou smlouvu o učitelské mobilitě mezi OU a University of Oxford a od roku 2008 jsem začal spolupracovat s předním britským bohemistou a překladatelem Dr. Jamesem Naughtonem. Jakožto člen Ústavu pro regionální studia OU jsem se v letech 1998–2005 badatelsky věnoval regionální literatuře. V letech 2000-2004 jsem byl členem oborové rady pro doktorské studium na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU v Brně. Od roku 2003 jsem členem oborové rady na domácí katedře, od roku 2006 na FF UP v Olomouci (zde pro obor teorie literatury). Od října roku 2000 do prosince 2002 jsem pracoval na poloviční úvazek v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (pracoviště v Brně) a několika studiemi o české próze jsem se zúčastnil přípravy akademických dějin české literatury po roce 1945. Na počátku 90. let jsem byl členem redakční rady literárního časopisu Iniciály (Praha). Od roku 1997 pracuji v redakční radě brněnského literárního měsíčníku Host. V roce 1998 jsem byl členem komise pro udělení Státní ceny za literaturu a členem této komise jsem byl znovu jmenován pro léta 2009 až 2011. Od roku 2001 jsem členem týmu, který nominuje české spisovatele na udělení Ceny Jaroslava Seiferta. Od roku 2008 jsem členem poroty Ceny Toma Stopparda za nejlepší esejistickou knihu (Nadace Charty 77). V letech 2000–2002 jsem zasedal v grantové komisi Ministerstva kultury ČR (odbor literatury a knihovnictví). Od září 2007 jsem členem pracovní skupiny filologie Akreditační komise MŠM ČR. Ve Velké Británii jsem členem Oxford Society (na což mám právo jakožto bývalý student) a Ayrshire Railway Preservation Group (k čemuž mne přesvědčil můj skotský přítel Gordon Thomson). Občas se věnuji překládání z angličtiny.
Osobní dodatek: Jsem podruhé ženatý, bydlím v Rychvaldu. Z prvního manželství mám dvě krásné a chytré dcery Martu a Marii, z manželství druhého dvě další krásné a chytré dcery Alžbětu a Emmu :-). Mezi mé osobní záliby patří zvláště turistika, amatérsky se zabývám ornitologií, přitahují mne asijské způsoby myšlení a prožívání, zvláště buddhismus. Sbírám časopisy a knihy spiritistů z Podkrkonoší a z Ostravy-Radvanic.



Vzdělání a odborná kvalifikace:
1974–1979 Filozofická fakulta UP v Olomouci (čeština-angličtina)
1984 PhDr. FF UP Olomouc
1988–1993 vědecká výchova na FF UP v Olomouci zakončená dosažením vědecké hodnosti CSc. (FF MU v Brně)
1990–1991 University of Oxford (dvousemestrové postdoktorské studium)
1995–1996 University of London (T. G. Masaryk Scholarship, jednosemestrové studium)
2006 habilitační řízení na FF OU v Ostravě (docent v oboru dějiny české literatury)


Zaměstnání:
1980–1982 gymnázium ve Vrchlabí, středoškolský profesor
1982–1991 Pedagogická fakulta v Ostravě, odborný asistent
1991–dosud Filozofická fakulta OU, docent
1998–2005 Ústav pro regionální studia OU (částečný úvazek)
2000–2002 Ústav pro českou literaturu AV ČR, pobočka v Brně (50% úvazek)
2009-2010 FPřF Slezské univerzity v Opavě (částečný úvazek)





Publikační činnost



Samostatné knižní publikace:
Pokus o žánrové vymezení povídky, Spisy FF OU, č. 86, Ostrava: Sfinga, 1994, ISBN 80-7042-411-7.
Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu), Brno: Host, 1. vydání 1999, 2. vydání 2002, ISBN 80-86055-67-1.
Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře, Praha: Dokořán, 2005, ISBN 80-7363-021-4.
Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století, Spisy FF OU, č. 176/2008, Ostrava: Repronis, 2008, ISBN 978-80-7368-134-0.


Kapitoly v monografiích a spoluautorství literárních slovníků:
„Člověk, jenž psal vlastní krví“, in: Primus, Zdeněk (red.): Vladimír Boudník − mezi avantgardou a undergroundem. Praha: Gallery, 2004, s. 269−282. ISBN 80-86010-77-5.
Slovník českého románu 1945-1991. Ostrava: Sfinga, 1992, s. 19–20, 21–22, 68–69, 75–77, 130–132, 132–134, 134–136, 180–182, 186–187, 210–211. ISBN 80-900578-9-6.
Slovník české prózy 1945–1994. Ostrava: Sfinga, 1994 (přepracovaná a výrazně rozšířená verze předcházejícího titulu), s. 17–18, 27–30, 30–31, 119–120, 142–144, 210–212, 212–214, 214–216, 218–220, 298–300, 304–306, 335–336, 338–341, 411–413. ISBN 80-85491-84-2. (autorství následujících interpretačních hesel: M. Ajvaz: Návrat starého varana, E. Bondy: Invalidní sourozenci, Z. Brabcová: Daleko od stromu, E. Hostovský: Dobročinný večírek, F. Hrubín: Zlatá reneta, M. Kundera: Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesmrtelnost, J. Pelc: ... a bude hůř, P. Placák: Medorek, Z. Rosenbaum: Most přes zlou vodu, P. Řezníček: Strop, M. Viewegh: Báječná léta pod psa)
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 1. díl. A–L, Praha: Brána, 1995. s. 300–301, 476–478. ISBN 80-85946-16-5.
Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl, M–Ž, Praha: Brána–Knižní klub, 1998, s. 134–135. (hesla o Haně Hrzalové, Milanu Kunderovi a Janu Novákovi). ISBN 80-7243-014-9, ISBN 80-7176-940-1.
Česká literatura od roku 1945 – nejkompletnější interaktivní multimediální encyklopedie shrnující poznatky literární vědy od roku 1945, Praha: Infinity, 1997. (CD-ROM – převzato 14 interpretačních hesel z knihy Slovník české prózy 1945–1994, Ostrava: Sfinga, 1994, ISBN 80-85491-84-2)
„Josef Škvorecký“, in: Dictionary of Literary Biography, Vol. 232: 20th Century Eastern European Writers, ed. Steven Serafin, Detroit – San Francisco – London – Boston – Woodbridge, Conn.: The Gale Group, 2001, p. 336–351, ISBN 0-7876-4649-0 (společně s Janem Čulíkem).
Málková, I.; Urbanová, S. a kol.: Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945-2000), (hesla: Protější chodník, Severomoravská pasivita) Olomouc: Votobia, 2001, s. 229–230, 256–257. ISBN 80-7042-597-0.
Dokoupil, Lumír; Myška, Milan, Svoboda, Jiří (red.): Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy I., II. (hesla pod zkratkou MP). Ostrava: Ostravská univerzita, 2005. ISBN 80-7368-024-6.
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945−1989, III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1583-9. (Spoluautor kapitoly o próze.)
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945−1989, IV. 1969−1989. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1631-7. (Spoluautor kapitoly o próze.)
Hruška, P.; Machala, L.; Vodička, L.; Zizler, J. (red.): V souřadnicích volnosti (Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích). Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1630-0. (Autor interpretací sbírek J. H. Krchovského, Ewalda Murrera, Jaromíra Typlta a Andreje Stankoviče.)
"Jan Balabán". In Serafin, S., Mihailovich, V. D. Twenty-First-Century Central and East European Writers (Dictionary of Literary Biography, Vol. 353), Detroit-New York-San Francisco-New Haven-Waterville-London: Gale Cengage Learning, 2010, s. 24-28, ISBN-13: 978-0-7876-8171-5
"Blouznivci a spiritisté v Ostravě". In Bílá kniha - 17 příběhů z ostravské literární historie Ostrava: Statutární město Ostrava, 2009 (vyšlo v roce 2010), s. 169-170, ISBN 978-80-254-6362-8


Knižní edice:
Ivo Vodseďálek: Felixír života, Brno: Host, 2000 (doslov „Literární archeologie Ivo Vodseďálka“), ISBN 80-86055-96-5.
Igor Hájek: Prokletá i požehnaná - Eseje o české literatuře, Praha: Dokořán, 2007, ISBN 978-80-7363-087-4



Studie v časopisech a sbornících:
„Charakteristika a motivace volného verše Walta Whitmana“, in: SVOČ – Sborník studentských vědeckých a uměleckých prací 1977-1979, Olomouc: FF UP, 1980.
„Potíže s povídkou“, Tvorba (příloha Kmen), 1986, č. 19.
„Prozaická dílna“, Literární měsíčník, 1988, č. 7 a 8.
„Generace za dveřmi“, Kmen, 1989, č. 2.
„Chvála hledání“, Iniciály, 1990, č. 2, ISSN 0862-6324.
„Některé problémy s genologickou definicí povídky“, in: Sborník Pedagogické fakulty v Ostravě, Praha: SPN, 1990, č. 121, ISSN 14- 123-91.
Český literární „underground", Ostrava: ITEM, 1992.
„Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka“, Česká literatura, 1994, č. 4, ISSN 0009-0468.
„Making Both Ends Meet, or, Czech Literature after November 1989“, Canadian Review of Comparative Literature, Edmonton: University of Edmonton, 1995, č. 3–4. (Přetištěno rovněž ve Sborníku FF OU, Litterarum studia, 1995, č. 2, ISBN 80-7042-432-X.)
„Člověk, jenž psal vlastní krví aneb Kapitoly o literárním díle Vladimíra Boudníka“, Host, 1997, č. 3 a 4, ISSN 1211-9938.
„Česká literatura britskýma očima“, Host, 1997, č. 1, ISSN 1211-9938.
„Marginální objev“, Host, 1997, č. 4, ISSN 1211-9938.
„Dílna nového lidství (Literatura regionu severní Morava a Slezsko v 50. letech)“, Host, 1999, č. 2, ISSN 1211-9938.
„Časopis Blok aneb Pětiletka nejen v poezii“, Host, 1999, č. 10, ISSN 1211-9938.
„The Role of Exiles in Breaking Czech Literary Clichés“, Canadian-American Slavic Studies, sv. 33, č. 2–4, léto–podzim–zima 1999, ISSN 0090-8290. (Rovněž přetištěno in: Sborník prací FF OU, Litterarum studia, 1997, č. 3, ISBN 80-7042-488-5.)
„On Various Aspects of Going /by/ the Underground in Bohemia“, Britské listy, 25. 11. 1998, www.blisty.cz (on-line)
„Český literární underground aneb Úvod do terminologie a zamyšlení nad periodizací“, Host, 1998, č. 3, ISSN 1211-9938.
„Ve znamení padesátých let“, in: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Spisy FF OU, 2000, č. 130, ISBN 80-7042-553-9.
„Literatura regionu v čase ,normalizace‘“, in: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Spisy FF OU, 2000, č. 130, ISBN 80-7042-553-9.
„Igor Hájek aneb Rozpory mezi domácí a exilovou reflexí české literatury“, Britské listy, 8. 6. 2001, www.blisty.cz (on-line); též otištěno in: Bohemistyka, 2001, č. 3, ISSN 1642-9893. (Polsko)
„O alternativní kultuře z pohledu outsiderů a vědců“, Host, 2002, č. 10, ISSN 1211-9938.
„An Introduction to Twentieth-Century Czech Fiction: Comedies of Defiance. By Robert Porter. Brighton – Portland: Sussex Academic Press, 2001“ in: Slavic Review – American quarterly of Russian, Eurasian, and East European studies, Spring 2003. (University of Illinois at Urbana-Champaign)
„Dva básníci českého literárního undergroundu (Andrej Stankovič, Ewald Murrer), in: Sborník prací FF OU, Litterarum studia, 2004, č. 5, ISBN 80-7042-656-X.
„Jiří Holý. Writers under Siege − Czech Literature since 1945. Sussex Academic Press, Brighton-Portland, 2008“, in Czech Language News, Spring 2008 (University of Texas at Austin), ISSN 1085-2950.
"Rajendra A. Chitnis. Vladislav Vančura − The Heart of the Czech Avant-garde, Karolinum Press, 2007"; Czech Language News. Spring 2009, s. 8-10, ISSN 1085-2950.
„Srdce české avantgardy“, Česká literatura , 2009, č. 5, s. 749−753, ISSN 0009-0468
"Cult fiction a česká alternativní literatura", Literární noviny, č. 41, 2010, s. 10-11. ISSN 1210-0021



Referáty na konferencích zveřejněné ve sbornících:
„K současné poezii na Ostravsku“, in: Čtyřicet let literatury v Severomoravském kraji (1945-1985) a aktuální problémy regionalismu, Opava: Slezské muzeum, 1989.
„Žánry na ústupu aneb K současnému stavu historické novely a povídky“, in: Česká historická próza (1945–1985), Opava: Slezské muzeum a Památník Petra Bezruče, 1990, ISBN 80-900074-0-6.
„Honza Krejcarová a Jana Černá“, in: Žena – jazyk – literatura, Ústí nad Labem: PdF UJEP, 1996, ISBN 80-7044-147-X.
„Hrst komparativních poznámek o vztahu anglických bohemistů k pivu“, in: Hospody a pivo v české společnosti, Praha: Academia, 1997, ISBN 80-200-0639-7.
„Literární ,život kolem nás‘ v 60. letech dvacátého století“, in: Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století, Walbrzych-Ostrava: Panstwowa wyzsza szkola zawodowa w Walbrzychu, Ostravská univerzita, 2004, ISBN 83-911312-6-2.
„Hrabal and Boudník − a Fateful Friendship“, in: Short, David (ed.): Bohumil Hrabal (1914−97) − Papers from a Symposium. London: University College-School of Slavonic and East European Studies, 2004, ISBN 0-903425-74-2.
„Česká literatura z pohledu slovníkových příruček užívaných v anglicky mluvícím světě.“ in: Otázky českého kánonu. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha: ÚČL AV ČR, 2006, ISBN 80-85778-51-3.
„Obraz dějin v českých povídkových cyklech.“ in: Studia Moravica V - Symposiana. Sborník příspěvků přednesených na druhém mezioborovém sympoziu Česká kultura a umění ve 20. století, Olomouc: UP v Olomouci, 2007, ISBN 978-80-244-1640-3
"Typologie moderních českých povídkových cyklů", in Jezyk i literatura czeska w europejskim kontekscie kulturowym , Raciborz: Panstwowa wyzsza szkola zawodowa, 2008. ISBN 978-83-60730-15-7
"Naratologická úvaha o du-formě", in Ty, já a oni v jazyce a literatuře, Ústí nad Labem: UJEP, 2009. ISBN 978-80-7414-131-7



Obsáhlé recenze a kritické úvahy:
(výběr z posledních let)
„Pestrá i šedá Ostrava“ (Ivan Landsmann: Pestré vrstvy, Praha: Torst, 1999; Petr Pitucha: Dobrodruzi po haluzi, Praha: Ivo Železný, 1999; Helmut König: Hledání rodného listu, Ostrava: Repronis, 1999). Host, 1999, č. 9, ISSN 1211-9938.
„Sága velkoměsta“ (Edward Rutherfurd: Londýn – příběh nejslavnějšího města na Zemi, Praha: BB Art, 1999), Host, 1999, č. 10, ISSN 1211-9938.
„Od ničeho k ničemu“ (Jan Jandourek: Když do pekla, tak na pořádné kobyle, Praha: Hynek, 2000). Host, 2000, č. 7, ISSN 1211-9938.
„Nechutná kaše bezčasí aneb O poezii na severní Moravě a ve Slezsku v době ,normalizace‘“. Host, 2001, č. 2, ISSN 1211-9938.
„Fenoméni úspěchu“ (nad novými knihami Petra Šabacha a Michala Viewegha). Host, 2001, č. 9, ISSN 1211-9938.
„Bůh má pořád indiánský rysy…“ (Jáchym Topol: Noční práce, Praha: Hynek, 2001). Host, 2002, č. 1, ISSN 1211-9938.
„Velká kniha o ,velkém kormidelníkovi‘“ (Philip Short: Mao, Praha: BB Art, 2001). Host, 2002, č. 3, ISSN 1211-9938.
„Thriller o ztrátě studu“ (Jan Jandourek: Bomba pod postelí, Brno: Petrov, 2001). Host, 2002, č. 6, ISSN 1211-9938.
„Bestseller na český způsob.“ Dokořán – bulletin Obce spisovatelů, 2002, č. 23.
„Všední dny české rodiny v Anglii“ (Petr Svoreň: Lekce z Anglie, Chomutov: Milenium Publishing, 2001). Host, 2002, č. 6, ISSN 1211-9938.
„Román o kráse, jež zastírá rozum“ (Miloš Urban: Stín katedrály, Praha: Argo, 2003). Host, 2003, č. 10, ISSN 1211-9938.
„Ani monografie, ani memoár“ (Mazal, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal, Praha: Torst, 2004). Host, 2005, č. 2, ISSN 1211-9938.
Panoptikum lidské erotiky (Křesadlo, Jan: Slepá bohyně a jiné příběhy, Praha: Tartaros, 2006). Tvar, 2006, č. 13, ISSN 0862-657 X.



Recenze krátkého a středního rozsahu:
Hlavně od poloviny 80. let do poloviny 90. let jsem jich napsal několik desítek a myslím, že jsem se při jejich psaní mnohé naučil. Poté jsem se tomuto žánru přestal věnovat a zde tyto texty neuvádím jako podstatnou součást své publikační činnosti. To ovšem neznamená, že bych si za publikovanými názory nestál. Zvláště rád jsem měl pravidelnou rubriku "Telegrafické recenze" v Iniciálách a poté v Hostu. Poznámka pro největší zvědavce - výběr z recenzí je dostupný na stránkách ÚČL AV ČR: http://www.ucl.cas.cz/bio_MartinPilar.html




Citovanost a recenze vlastních publikací:


a/ Ohlasy na samostatně publikovanou studii Český literární „underground“(1992):
Česká nezávislá literatura v ohlasech (výběrová bibliografie knih a článků od roku 1990), Praha: Primus, 1994. (bibliografický odkaz a anotace)
Machala, L.; Petrů, E. (red.): Panorama české literatury, Olomouc: Rubico, 1994. (bibliografický odkaz)
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996. (bibliografický odkaz)
Kožmín, Zdeněk; Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína (Česká poezie od 40. let do současnosti), Brno: Jota, 1998. (bibliografický odkaz a anotace)

b/ Ohlasy na časopiseckou studii „Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka“ (1994):
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996. (bibliografický odkaz)
Zand, Getraude: Totaler Realismus und Peinliche Poesie – Tschechische Untergrund-Literatur 1948–1953, Frankfurt am Rhein: Peter Lang GmbH, 1998. Český překlad: Totální realismus a trapná poezie - česká neoficiální literatura 1948–1953, Brno: Host 2002. (citace a bibliografické odkazy)

c/ Ohlas na Slovník českého románu (1992):
Haman, A.; Jirásek, B.; Lederbuchová L.; Staněk, J.; Viktora, V.; Literatura v diskusi, Praha: H & H, 2000. (parafráze a bibliografický odkaz)

d/ Ohlas na Slovník české prózy (1995):
Hvížďala, Karel: „Miért ném próféta Milan Kundera saját hazájában“, Európai utas, 2004, č. 2. /Maďarsko/ (citace)

e/ Ohlasy na monografii Pokus o žánrové vymezení povídky (1994):
Dokoupil, Blahoslav: „Povídka v žánrových souřadnicích“, Česká literatura, 1995, č. 6
Trávníček, Jiří: „Z Ostravy, ale čiman, Pilař, ale zná“, Tvar, 1996, č. 16.
Urbanová, Svatava: „Několik poznámek k aktuálnímu genologickému bádání“, in: Žánrové kontexty v literatuře pro mládež, Prešov: Náuka, 2001. (citace)
Pavera, Libor; Všetička, František: Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. (parafráze definice povídky, teorie žánrů, bibliografické odkazy)
Mocná, Dagmar; Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2004. (definice povídky, bibliografické odkazy)


f/ Ohlasy na knihu Underground – kapitoly o českém literárním undergroundu (1999):

Recenze:
Švanda, Pavel: „Český underground od 50. let do dneška“, Proglas, 1999, č. 7.
Šanda, Zdeněk: „A je to! aneb Provizorně o undergroundu“, Revolver Revue - Kritická příloha, 1999, č. 15.
Fišer, Zbyněk: „Literární dobrodružství“, Host, 2000, č. 6.
Vitvar, Jan H.: „Zkoumání českého undergroundu“, Právo, 8. 6. 1999.
Kopáč, Radim: „Pilařův Underground zůstal v půli cesty“, MF Dnes, 15. 12. 1999. (kulturní rubrika v celostátní mutaci)
Salvet, Jiří: „Je český literární underground stále živý?“, MF Dnes, 22. 7. 1999. (kulturní rubrika v brněnské mutaci)
Dušková, Anna: „Knihovnička LtN“, Literární noviny, 1999, č. 20.
Burián, Roman: „Martin Pilař sleduje v esejích a studiích literární underground“, Rovnost, 6. 1. 2000.
Trávníček, Jan: „Underground nebyli jen Plastic People of the Universe “, Zlínské noviny, 2. 7. 1999.
Pecka, Zdenek: „Pecky z popkultury“, Rock & Pop, Listopad 1999.
ivan @: „underground“, Živel, 2000, č. 16.
Velechovská, Hana: „Putování v podzemním labyrintu české literatury“, 9. 9. 1999, www.iPort.cz (on-line).

Citace v časopiseckých studiích:
Hrtánek, Petr: „Severin aneb Bondy o legendě a v legendě“, Host, 2006, č. 1.
Mainx, Oskar: „Těžký úděl klasika aneb Bondyho Hora“, Host, 2006, č. 1.
Mecner, Petr: „Průniky v dílech autorů Skupiny 42 a edice Půlnoc“, Tvar, 2006, č. 11.
„Vladimír Boudník - člověk, jemuž v hlavě zněly symfonie“, Trhavina, 2006, č. 1.
„Samizdat“, Trhavina, 2007, č. 2.

Citace ve sbornících z konferencí:
Jungmannová, Lenka: „Podzemní kultura prizmatem sepětí moci a ideologie“, in: Ideologie a imaginace, Olomouc: Univerzita Palackého, 2006.

Citace v knižních publikacích:
Hanuška, Petr – Novotný, Vladimír: Česká literatura ve zkratce, 4, Praha: Brána–Knižní klub, 2001. (citace a bibliografický odkaz)
Karpatský, Dušan: Malý labyrint literatury, Praha: Albatros, 2001. (parafráze a bibliografický odkaz)
Alan, Josef (red.): Alternativní kultura, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. (citace a bibliografický odkaz)
Nünning, Ansgar (ed.): Lexikon teorie literatury a kultury, Brno: Host, 2006.
Mainx, Oskar: Poezie jako mýtus, svědectví a hra (Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho), Ostrava: Protimluv, 2007.
Kopáč, Radim; Schwarz, Josef: Zůstaňtež tudíž tajemstvím... - Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809-2009, Praha: Artes Liberales, 2010. (několik citací a bibliografický odkaz)

Zahraniční recenze, ohlasy a citace:
Uhle, Dorothea: dvojrecenze na Underground a knihu G. Zand – Totaler Realismus und Peinliche Poesie, Bohemia, 2000, Band 41. (Univerzita v Lipsku)
Málková, Iva: „Systematizace českého literárního undergroundu podle Pilaře“, Romboid, 1999, č. 9. (Slovensko)
Zand, Getraude (Univerzita ve Vídni): „O undergroundu poněkud volně“, Česká literatura, 2000, č. 4.
Engelking, Leszek: Surrealizm, underground, postmodernizm – szkice o literaturze czeskiej, ŁódĽ: Wydawnictwo Universytetu Łódzkiego, 2001.
Machovec, Martin: „Czech Underground Literature, 1969−1989. A Challenge to Textual Studies“, in: Voice, Text, Hypertext: Emerging Practices in Textual Studies, Seattle and London: The University of Washington Press, 2003.
Catalano, Alessandro: Sole rosso su Praga - La letteratura ceca tra socialismo e underground (1945-1959), un interpretazione, Bulzoni editore: Roma, 2004.
Bakuła, Bogusław (Univerzita v Poznani, Polsko): „Polská a česká nezávislá kultura a literatura v 70.–80. letech 20. století“, in: Česká a polská samizdatová literatura – czeska i polska literatura drugiego obiegu, Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2004.
Slavíčková, Miloslava (Univerzita v Lundu, Švédsko): Hrabalovy literární koláže, Praha: Akropolis, 2004.
Chitnis, Rajendra A.: Literature in Post-Communist Russia and Eastern Europe, Abingdon-New York: RoutledgeCurzon, 2005.

Poznámka: Kniha byla použita při tvorbě scénáře dokumentárního seriálu České televize Bigbít 1956-1989. Viz http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/literatura.php


g/ Ohlasy na knihu Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře(2005) [texty 4 recenzí jsou dostupné na těchto webových stránkách]:

Koten, Jiří: Jinak o klišé, Tvar, 2006, č. 11.
Kedzierski, Igor: Bestsellery v hrsti Martina Pilaře, Host, 2006, č. 1.
Jungmannová, Lenka: Vrabec v hrsti, A2, 2006, č. 2
Mácha, Jiří: Vrabec v hrsti, Lidové noviny, 15. 10. 2005.
Balvín ml., Jaroslav: Vrabec v hrsti, Portál české literatury, http://www.czlit.cz/main.php?pageid=65&production_id=330.
Hrtánek, Petr: Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze), Brno: Host, 2007.
Machala, Lubomír; Gilk, Erik a kol.: Panorama české literatury, Olomouc: Univerzita Palackého, 2008 (multimediální DVD).

h/ Ohlas na studie "Ve znamení padesátých let" a "Literatura regionu v čase ,normalizace' ", in Kolektiv autorů: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Ostrava: FF OU, 2000.
Martinek, Libor: "Drogi do wolnosci na prowincji czesko/polskiej", in Drogi do wolnosci v kulturze Europy Srodkowej i Wschodniej 1956-2006, Poznan: Wydawnictwo Wis, 2007.

ch/ Ohlas na studii "Hrabal and Boudník - a Fateful Frienship", in Bohumil Hrabal (1914-97), Papers from a Symposium , London: SSEES, University College, 2004.
Matonoha, Jan: "Autor ve společné péči britských bohemistů", Česká literatura, 2006, č. 1. 

Certifikáty