Životopis a publikační činnost

Do základní školy a na gymnázium jsem chodil v Nové Pace. Poté jsem vystudoval Filozofickou fakultu UP v Olomouci, obor čeština-angličtina (1974–1979), kde jsem pod vedením Josefa Jařaba diplomoval prací Robert Lowell a americká konfesionální poezie. Svými pracemi o americké poezii jsem dosáhl během studia úspěchů v celostátních kolech studentské vědecké soutěže (Brno, Bratislava), což mne motivovalo k započetí publikační činnosti. Po dvouletém působení na gymnáziu a středním odborném učilišti (obor číšník-kuchař) ve Vrchlabí jsem byl přijat na Pedagogickou fakultu v Ostravě.

Jako odborný asistent jsem se postupně specializoval na dějiny české literatury po roce 1945. Tuto disciplínu dosud považuji za svou hlavní a nejvíce v ní publikuji, ale v roce 2006 jsem ji na Ostravské univerzitě úplně přestal vyučovat. V Ostravě přednáším světovou literaturu a vedu semináře literární komparatistiky, teorie vyprávění a metodologie literární vědy. V roce 1984 jsem získal titul PhDr. na FF UP v Olomouci. V letech 1990–1991 jsem absolvoval dvousemestrové postdoktorské studium na Oxfordské univerzitě, a to v oboru moderní literární věda se zaměřením na teorii žánrů. Vědeckou výchovu jsem absolvoval na FF UP v Olomouci a na základě monografie Pokus o žánrové vymezení povídky mi v roce 1993 byla udělena vědecká hodnost CSc. na FF MU v Brně. V listopadu roku 2006 jsem úspěšně prošel habilitačním řízením na FF OU v Ostravě a stal jsem se docentem v oboru dějiny české literatury (jako habilitační spis jsem předložil upravenou a rozšířenou verzi Kapitol o českém literárním undergroundu.) V akademickém roce 2008-2009 jsem jako externista vyučoval literární teorii na FF UP v Olomouci a ediční praxi na katedře ekonomické žurnalistiky VŠB-TU v Ostravě. Získal jsem několik individuálních zahraničních výzkumných grantů, které byly realizovány v Oxfordu (1994), Londýně (1996) a Glasgow (1998). V letech 2005–2007 jsem plnil úkoly tříletého individuálního výzkumného grantu GAČR na téma Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století (č. 405/05/0761). V rámci programu Erasmus/Socrates od roku 2001 pravidelně vyučuji českou literaturu na University of Glasgow a zprostředkovávám studentskou výměnu mezi oběma univerzitami. V roce 2007 jsem podepsal sokratovskou smlouvu o učitelské mobilitě mezi OU a University of Oxford a od roku 2008 jsem začal spolupracovat s předním britským bohemistou a překladatelem Dr. Jamesem Naughtonem. Jakožto člen Ústavu pro regionální studia OU jsem se v letech 1998–2005 badatelsky věnoval regionální literatuře. V letech 2000-2004 jsem byl členem oborové rady pro doktorské studium na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU v Brně. Od roku 2003 jsem členem oborové rady na domácí katedře, od roku 2006 na FF UP v Olomouci (zde pro obor teorie literatury). Od října roku 2000 do prosince 2002 jsem pracoval na poloviční úvazek v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (pracoviště v Brně) a několika studiemi o české próze jsem se zúčastnil přípravy akademických dějin české literatury po roce 1945. Na počátku 90. let jsem byl členem redakční rady literárního časopisu Iniciály (Praha). Od roku 1997 pracuji v redakční radě brněnského literárního měsíčníku Host. V roce 1998 jsem byl členem komise pro udělení Státní ceny za literaturu a členem této komise jsem byl znovu jmenován pro léta 2009 až 2011. Od roku 2001 jsem členem týmu, který nominuje české spisovatele na udělení Ceny Jaroslava Seiferta. Od roku 2008 jsem členem poroty Ceny Toma Stopparda za nejlepší esejistickou knihu (Nadace Charty 77). V letech 2000–2002 jsem zasedal v grantové komisi Ministerstva kultury ČR (odbor literatury a knihovnictví). Od září 2007 jsem členem pracovní skupiny filologie Akreditační komise MŠM ČR. Ve Velké Británii jsem členem Oxford Society (na což mám právo jakožto bývalý student) a Ayrshire Railway Preservation Group (k čemuž mne přesvědčil můj skotský přítel Gordon Thomson). Občas se věnuji překládání z angličtiny.
Osobní dodatek: Jsem podruhé ženatý, bydlím v Rychvaldu. Z prvního manželství mám dvě krásné a chytré dcery Martu a Marii, z manželství druhého dvě další krásné a chytré dcery Alžbětu a Emmu :-). Mezi mé osobní záliby patří zvláště turistika, amatérsky se zabývám ornitologií, přitahují mne asijské způsoby myšlení a prožívání, zvláště buddhismus. Sbírám časopisy a knihy spiritistů z Podkrkonoší a z Ostravy-Radvanic.



Vzdělání a odborná kvalifikace:
1974–1979 Filozofická fakulta UP v Olomouci (čeština-angličtina)
1984 PhDr. FF UP Olomouc
1988–1993 vědecká výchova na FF UP v Olomouci zakončená dosažením vědecké hodnosti CSc. (FF MU v Brně)
1990–1991 University of Oxford (dvousemestrové postdoktorské studium)
1995–1996 University of London (T. G. Masaryk Scholarship, jednosemestrové studium)
2006 habilitační řízení na FF OU v Ostravě (docent v oboru dějiny české literatury)


Zaměstnání:
1980–1982 gymnázium ve Vrchlabí, středoškolský profesor
1982–1991 Pedagogická fakulta v Ostravě, odborný asistent
1991–dosud Filozofická fakulta OU, docent
1998–2005 Ústav pro regionální studia OU (částečný úvazek)
2000–2002 Ústav pro českou literaturu AV ČR, pobočka v Brně (50% úvazek)
2009-2010 FPřF Slezské univerzity v Opavě (částečný úvazek)





Publikační činnost



Samostatné knižní publikace:
Pokus o žánrové vymezení povídky, Spisy FF OU, č. 86, Ostrava: Sfinga, 1994, ISBN 80-7042-411-7.
Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu), Brno: Host, 1. vydání 1999, 2. vydání 2002, ISBN 80-86055-67-1.
Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře, Praha: Dokořán, 2005, ISBN 80-7363-021-4.
Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století, Spisy FF OU, č. 176/2008, Ostrava: Repronis, 2008, ISBN 978-80-7368-134-0.


Kapitoly v monografiích a spoluautorství literárních slovníků:
„Člověk, jenž psal vlastní krví“, in: Primus, Zdeněk (red.): Vladimír Boudník − mezi avantgardou a undergroundem. Praha: Gallery, 2004, s. 269−282. ISBN 80-86010-77-5.
Slovník českého románu 1945-1991. Ostrava: Sfinga, 1992, s. 19–20, 21–22, 68–69, 75–77, 130–132, 132–134, 134–136, 180–182, 186–187, 210–211. ISBN 80-900578-9-6.
Slovník české prózy 1945–1994. Ostrava: Sfinga, 1994 (přepracovaná a výrazně rozšířená verze předcházejícího titulu), s. 17–18, 27–30, 30–31, 119–120, 142–144, 210–212, 212–214, 214–216, 218–220, 298–300, 304–306, 335–336, 338–341, 411–413. ISBN 80-85491-84-2. (autorství následujících interpretačních hesel: M. Ajvaz: Návrat starého varana, E. Bondy: Invalidní sourozenci, Z. Brabcová: Daleko od stromu, E. Hostovský: Dobročinný večírek, F. Hrubín: Zlatá reneta, M. Kundera: Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesmrtelnost, J. Pelc: ... a bude hůř, P. Placák: Medorek, Z. Rosenbaum: Most přes zlou vodu, P. Řezníček: Strop, M. Viewegh: Báječná léta pod psa)
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 1. díl. A–L, Praha: Brána, 1995. s. 300–301, 476–478. ISBN 80-85946-16-5.
Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl, M–Ž, Praha: Brána–Knižní klub, 1998, s. 134–135. (hesla o Haně Hrzalové, Milanu Kunderovi a Janu Novákovi). ISBN 80-7243-014-9, ISBN 80-7176-940-1.
Česká literatura od roku 1945 – nejkompletnější interaktivní multimediální encyklopedie shrnující poznatky literární vědy od roku 1945, Praha: Infinity, 1997. (CD-ROM – převzato 14 interpretačních hesel z knihy Slovník české prózy 1945–1994, Ostrava: Sfinga, 1994, ISBN 80-85491-84-2)
„Josef Škvorecký“, in: Dictionary of Literary Biography, Vol. 232: 20th Century Eastern European Writers, ed. Steven Serafin, Detroit – San Francisco – London – Boston – Woodbridge, Conn.: The Gale Group, 2001, p. 336–351, ISBN 0-7876-4649-0 (společně s Janem Čulíkem).
Málková, I.; Urbanová, S. a kol.: Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945-2000), (hesla: Protější chodník, Severomoravská pasivita) Olomouc: Votobia, 2001, s. 229–230, 256–257. ISBN 80-7042-597-0.
Dokoupil, Lumír; Myška, Milan, Svoboda, Jiří (red.): Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy I., II. (hesla pod zkratkou MP). Ostrava: Ostravská univerzita, 2005. ISBN 80-7368-024-6.
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945−1989, III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1583-9. (Spoluautor kapitoly o próze.)
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945−1989, IV. 1969−1989. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1631-7. (Spoluautor kapitoly o próze.)
Hruška, P.; Machala, L.; Vodička, L.; Zizler, J. (red.): V souřadnicích volnosti (Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích). Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1630-0. (Autor interpretací sbírek J. H. Krchovského, Ewalda Murrera, Jaromíra Typlta a Andreje Stankoviče.)
"Jan Balabán". In Serafin, S., Mihailovich, V. D. Twenty-First-Century Central and East European Writers (Dictionary of Literary Biography, Vol. 353), Detroit-New York-San Francisco-New Haven-Waterville-London: Gale Cengage Learning, 2010, s. 24-28, ISBN-13: 978-0-7876-8171-5
"Blouznivci a spiritisté v Ostravě". In Bílá kniha - 17 příběhů z ostravské literární historie Ostrava: Statutární město Ostrava, 2009 (vyšlo v roce 2010), s. 169-170, ISBN 978-80-254-6362-8


Knižní edice:
Ivo Vodseďálek: Felixír života, Brno: Host, 2000 (doslov „Literární archeologie Ivo Vodseďálka“), ISBN 80-86055-96-5.
Igor Hájek: Prokletá i požehnaná - Eseje o české literatuře, Praha: Dokořán, 2007, ISBN 978-80-7363-087-4



Studie v časopisech a sbornících:
„Charakteristika a motivace volného verše Walta Whitmana“, in: SVOČ – Sborník studentských vědeckých a uměleckých prací 1977-1979, Olomouc: FF UP, 1980.
„Potíže s povídkou“, Tvorba (příloha Kmen), 1986, č. 19.
„Prozaická dílna“, Literární měsíčník, 1988, č. 7 a 8.
„Generace za dveřmi“, Kmen, 1989, č. 2.
„Chvála hledání“, Iniciály, 1990, č. 2, ISSN 0862-6324.
„Některé problémy s genologickou definicí povídky“, in: Sborník Pedagogické fakulty v Ostravě, Praha: SPN, 1990, č. 121, ISSN 14- 123-91.
Český literární „underground", Ostrava: ITEM, 1992.
„Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka“, Česká literatura, 1994, č. 4, ISSN 0009-0468.
„Making Both Ends Meet, or, Czech Literature after November 1989“, Canadian Review of Comparative Literature, Edmonton: University of Edmonton, 1995, č. 3–4. (Přetištěno rovněž ve Sborníku FF OU, Litterarum studia, 1995, č. 2, ISBN 80-7042-432-X.)
„Člověk, jenž psal vlastní krví aneb Kapitoly o literárním díle Vladimíra Boudníka“, Host, 1997, č. 3 a 4, ISSN 1211-9938.
„Česká literatura britskýma očima“, Host, 1997, č. 1, ISSN 1211-9938.
„Marginální objev“, Host, 1997, č. 4, ISSN 1211-9938.
„Dílna nového lidství (Literatura regionu severní Morava a Slezsko v 50. letech)“, Host, 1999, č. 2, ISSN 1211-9938.
„Časopis Blok aneb Pětiletka nejen v poezii“, Host, 1999, č. 10, ISSN 1211-9938.
„The Role of Exiles in Breaking Czech Literary Clichés“, Canadian-American Slavic Studies, sv. 33, č. 2–4, léto–podzim–zima 1999, ISSN 0090-8290. (Rovněž přetištěno in: Sborník prací FF OU, Litterarum studia, 1997, č. 3, ISBN 80-7042-488-5.)
„On Various Aspects of Going /by/ the Underground in Bohemia“, Britské listy, 25. 11. 1998, www.blisty.cz (on-line)
„Český literární underground aneb Úvod do terminologie a zamyšlení nad periodizací“, Host, 1998, č. 3, ISSN 1211-9938.
„Ve znamení padesátých let“, in: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Spisy FF OU, 2000, č. 130, ISBN 80-7042-553-9.
„Literatura regionu v čase ,normalizace‘“, in: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Spisy FF OU, 2000, č. 130, ISBN 80-7042-553-9.
„Igor Hájek aneb Rozpory mezi domácí a exilovou reflexí české literatury“, Britské listy, 8. 6. 2001, www.blisty.cz (on-line); též otištěno in: Bohemistyka, 2001, č. 3, ISSN 1642-9893. (Polsko)
„O alternativní kultuře z pohledu outsiderů a vědců“, Host, 2002, č. 10, ISSN 1211-9938.
„An Introduction to Twentieth-Century Czech Fiction: Comedies of Defiance. By Robert Porter. Brighton – Portland: Sussex Academic Press, 2001“ in: Slavic Review – American quarterly of Russian, Eurasian, and East European studies, Spring 2003. (University of Illinois at Urbana-Champaign)
„Dva básníci českého literárního undergroundu (Andrej Stankovič, Ewald Murrer), in: Sborník prací FF OU, Litterarum studia, 2004, č. 5, ISBN 80-7042-656-X.
„Jiří Holý. Writers under Siege − Czech Literature since 1945. Sussex Academic Press, Brighton-Portland, 2008“, in Czech Language News, Spring 2008 (University of Texas at Austin), ISSN 1085-2950.
"Rajendra A. Chitnis. Vladislav Vančura − The Heart of the Czech Avant-garde, Karolinum Press, 2007"; Czech Language News. Spring 2009, s. 8-10, ISSN 1085-2950.
„Srdce české avantgardy“, Česká literatura , 2009, č. 5, s. 749−753, ISSN 0009-0468
"Cult fiction a česká alternativní literatura", Literární noviny, č. 41, 2010, s. 10-11. ISSN 1210-0021



Referáty na konferencích zveřejněné ve sbornících:
„K současné poezii na Ostravsku“, in: Čtyřicet let literatury v Severomoravském kraji (1945-1985) a aktuální problémy regionalismu, Opava: Slezské muzeum, 1989.
„Žánry na ústupu aneb K současnému stavu historické novely a povídky“, in: Česká historická próza (1945–1985), Opava: Slezské muzeum a Památník Petra Bezruče, 1990, ISBN 80-900074-0-6.
„Honza Krejcarová a Jana Černá“, in: Žena – jazyk – literatura, Ústí nad Labem: PdF UJEP, 1996, ISBN 80-7044-147-X.
„Hrst komparativních poznámek o vztahu anglických bohemistů k pivu“, in: Hospody a pivo v české společnosti, Praha: Academia, 1997, ISBN 80-200-0639-7.
„Literární ,život kolem nás‘ v 60. letech dvacátého století“, in: Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století, Walbrzych-Ostrava: Panstwowa wyzsza szkola zawodowa w Walbrzychu, Ostravská univerzita, 2004, ISBN 83-911312-6-2.
„Hrabal and Boudník − a Fateful Friendship“, in: Short, David (ed.): Bohumil Hrabal (1914−97) − Papers from a Symposium. London: University College-School of Slavonic and East European Studies, 2004, ISBN 0-903425-74-2.
„Česká literatura z pohledu slovníkových příruček užívaných v anglicky mluvícím světě.“ in: Otázky českého kánonu. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha: ÚČL AV ČR, 2006, ISBN 80-85778-51-3.
„Obraz dějin v českých povídkových cyklech.“ in: Studia Moravica V - Symposiana. Sborník příspěvků přednesených na druhém mezioborovém sympoziu Česká kultura a umění ve 20. století, Olomouc: UP v Olomouci, 2007, ISBN 978-80-244-1640-3
"Typologie moderních českých povídkových cyklů", in Jezyk i literatura czeska w europejskim kontekscie kulturowym , Raciborz: Panstwowa wyzsza szkola zawodowa, 2008. ISBN 978-83-60730-15-7
"Naratologická úvaha o du-formě", in Ty, já a oni v jazyce a literatuře, Ústí nad Labem: UJEP, 2009. ISBN 978-80-7414-131-7



Obsáhlé recenze a kritické úvahy:
(výběr z posledních let)
„Pestrá i šedá Ostrava“ (Ivan Landsmann: Pestré vrstvy, Praha: Torst, 1999; Petr Pitucha: Dobrodruzi po haluzi, Praha: Ivo Železný, 1999; Helmut König: Hledání rodného listu, Ostrava: Repronis, 1999). Host, 1999, č. 9, ISSN 1211-9938.
„Sága velkoměsta“ (Edward Rutherfurd: Londýn – příběh nejslavnějšího města na Zemi, Praha: BB Art, 1999), Host, 1999, č. 10, ISSN 1211-9938.
„Od ničeho k ničemu“ (Jan Jandourek: Když do pekla, tak na pořádné kobyle, Praha: Hynek, 2000). Host, 2000, č. 7, ISSN 1211-9938.
„Nechutná kaše bezčasí aneb O poezii na severní Moravě a ve Slezsku v době ,normalizace‘“. Host, 2001, č. 2, ISSN 1211-9938.
„Fenoméni úspěchu“ (nad novými knihami Petra Šabacha a Michala Viewegha). Host, 2001, č. 9, ISSN 1211-9938.
„Bůh má pořád indiánský rysy…“ (Jáchym Topol: Noční práce, Praha: Hynek, 2001). Host, 2002, č. 1, ISSN 1211-9938.
„Velká kniha o ,velkém kormidelníkovi‘“ (Philip Short: Mao, Praha: BB Art, 2001). Host, 2002, č. 3, ISSN 1211-9938.
„Thriller o ztrátě studu“ (Jan Jandourek: Bomba pod postelí, Brno: Petrov, 2001). Host, 2002, č. 6, ISSN 1211-9938.
„Bestseller na český způsob.“ Dokořán – bulletin Obce spisovatelů, 2002, č. 23.
„Všední dny české rodiny v Anglii“ (Petr Svoreň: Lekce z Anglie, Chomutov: Milenium Publishing, 2001). Host, 2002, č. 6, ISSN 1211-9938.
„Román o kráse, jež zastírá rozum“ (Miloš Urban: Stín katedrály, Praha: Argo, 2003). Host, 2003, č. 10, ISSN 1211-9938.
„Ani monografie, ani memoár“ (Mazal, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal, Praha: Torst, 2004). Host, 2005, č. 2, ISSN 1211-9938.
Panoptikum lidské erotiky (Křesadlo, Jan: Slepá bohyně a jiné příběhy, Praha: Tartaros, 2006). Tvar, 2006, č. 13, ISSN 0862-657 X.



Recenze krátkého a středního rozsahu:
Hlavně od poloviny 80. let do poloviny 90. let jsem jich napsal několik desítek a myslím, že jsem se při jejich psaní mnohé naučil. Poté jsem se tomuto žánru přestal věnovat a zde tyto texty neuvádím jako podstatnou součást své publikační činnosti. To ovšem neznamená, že bych si za publikovanými názory nestál. Zvláště rád jsem měl pravidelnou rubriku "Telegrafické recenze" v Iniciálách a poté v Hostu. Poznámka pro největší zvědavce - výběr z recenzí je dostupný na stránkách ÚČL AV ČR: http://www.ucl.cas.cz/bio_MartinPilar.html




Citovanost a recenze vlastních publikací:


a/ Ohlasy na samostatně publikovanou studii Český literární „underground“(1992):
Česká nezávislá literatura v ohlasech (výběrová bibliografie knih a článků od roku 1990), Praha: Primus, 1994. (bibliografický odkaz a anotace)
Machala, L.; Petrů, E. (red.): Panorama české literatury, Olomouc: Rubico, 1994. (bibliografický odkaz)
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996. (bibliografický odkaz)
Kožmín, Zdeněk; Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína (Česká poezie od 40. let do současnosti), Brno: Jota, 1998. (bibliografický odkaz a anotace)

b/ Ohlasy na časopiseckou studii „Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka“ (1994):
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996. (bibliografický odkaz)
Zand, Getraude: Totaler Realismus und Peinliche Poesie – Tschechische Untergrund-Literatur 1948–1953, Frankfurt am Rhein: Peter Lang GmbH, 1998. Český překlad: Totální realismus a trapná poezie - česká neoficiální literatura 1948–1953, Brno: Host 2002. (citace a bibliografické odkazy)

c/ Ohlas na Slovník českého románu (1992):
Haman, A.; Jirásek, B.; Lederbuchová L.; Staněk, J.; Viktora, V.; Literatura v diskusi, Praha: H & H, 2000. (parafráze a bibliografický odkaz)

d/ Ohlas na Slovník české prózy (1995):
Hvížďala, Karel: „Miért ném próféta Milan Kundera saját hazájában“, Európai utas, 2004, č. 2. /Maďarsko/ (citace)

e/ Ohlasy na monografii Pokus o žánrové vymezení povídky (1994):
Dokoupil, Blahoslav: „Povídka v žánrových souřadnicích“, Česká literatura, 1995, č. 6
Trávníček, Jiří: „Z Ostravy, ale čiman, Pilař, ale zná“, Tvar, 1996, č. 16.
Urbanová, Svatava: „Několik poznámek k aktuálnímu genologickému bádání“, in: Žánrové kontexty v literatuře pro mládež, Prešov: Náuka, 2001. (citace)
Pavera, Libor; Všetička, František: Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. (parafráze definice povídky, teorie žánrů, bibliografické odkazy)
Mocná, Dagmar; Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2004. (definice povídky, bibliografické odkazy)


f/ Ohlasy na knihu Underground – kapitoly o českém literárním undergroundu (1999):

Recenze:
Švanda, Pavel: „Český underground od 50. let do dneška“, Proglas, 1999, č. 7.
Šanda, Zdeněk: „A je to! aneb Provizorně o undergroundu“, Revolver Revue - Kritická příloha, 1999, č. 15.
Fišer, Zbyněk: „Literární dobrodružství“, Host, 2000, č. 6.
Vitvar, Jan H.: „Zkoumání českého undergroundu“, Právo, 8. 6. 1999.
Kopáč, Radim: „Pilařův Underground zůstal v půli cesty“, MF Dnes, 15. 12. 1999. (kulturní rubrika v celostátní mutaci)
Salvet, Jiří: „Je český literární underground stále živý?“, MF Dnes, 22. 7. 1999. (kulturní rubrika v brněnské mutaci)
Dušková, Anna: „Knihovnička LtN“, Literární noviny, 1999, č. 20.
Burián, Roman: „Martin Pilař sleduje v esejích a studiích literární underground“, Rovnost, 6. 1. 2000.
Trávníček, Jan: „Underground nebyli jen Plastic People of the Universe “, Zlínské noviny, 2. 7. 1999.
Pecka, Zdenek: „Pecky z popkultury“, Rock & Pop, Listopad 1999.
ivan @: „underground“, Živel, 2000, č. 16.
Velechovská, Hana: „Putování v podzemním labyrintu české literatury“, 9. 9. 1999, www.iPort.cz (on-line).

Citace v časopiseckých studiích:
Hrtánek, Petr: „Severin aneb Bondy o legendě a v legendě“, Host, 2006, č. 1.
Mainx, Oskar: „Těžký úděl klasika aneb Bondyho Hora“, Host, 2006, č. 1.
Mecner, Petr: „Průniky v dílech autorů Skupiny 42 a edice Půlnoc“, Tvar, 2006, č. 11.
„Vladimír Boudník - člověk, jemuž v hlavě zněly symfonie“, Trhavina, 2006, č. 1.
„Samizdat“, Trhavina, 2007, č. 2.

Citace ve sbornících z konferencí:
Jungmannová, Lenka: „Podzemní kultura prizmatem sepětí moci a ideologie“, in: Ideologie a imaginace, Olomouc: Univerzita Palackého, 2006.

Citace v knižních publikacích:
Hanuška, Petr – Novotný, Vladimír: Česká literatura ve zkratce, 4, Praha: Brána–Knižní klub, 2001. (citace a bibliografický odkaz)
Karpatský, Dušan: Malý labyrint literatury, Praha: Albatros, 2001. (parafráze a bibliografický odkaz)
Alan, Josef (red.): Alternativní kultura, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. (citace a bibliografický odkaz)
Nünning, Ansgar (ed.): Lexikon teorie literatury a kultury, Brno: Host, 2006.
Mainx, Oskar: Poezie jako mýtus, svědectví a hra (Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho), Ostrava: Protimluv, 2007.
Kopáč, Radim; Schwarz, Josef: Zůstaňtež tudíž tajemstvím... - Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809-2009, Praha: Artes Liberales, 2010. (několik citací a bibliografický odkaz)

Zahraniční recenze, ohlasy a citace:
Uhle, Dorothea: dvojrecenze na Underground a knihu G. Zand – Totaler Realismus und Peinliche Poesie, Bohemia, 2000, Band 41. (Univerzita v Lipsku)
Málková, Iva: „Systematizace českého literárního undergroundu podle Pilaře“, Romboid, 1999, č. 9. (Slovensko)
Zand, Getraude (Univerzita ve Vídni): „O undergroundu poněkud volně“, Česká literatura, 2000, č. 4.
Engelking, Leszek: Surrealizm, underground, postmodernizm – szkice o literaturze czeskiej, ŁódĽ: Wydawnictwo Universytetu Łódzkiego, 2001.
Machovec, Martin: „Czech Underground Literature, 1969−1989. A Challenge to Textual Studies“, in: Voice, Text, Hypertext: Emerging Practices in Textual Studies, Seattle and London: The University of Washington Press, 2003.
Catalano, Alessandro: Sole rosso su Praga - La letteratura ceca tra socialismo e underground (1945-1959), un interpretazione, Bulzoni editore: Roma, 2004.
Bakuła, Bogusław (Univerzita v Poznani, Polsko): „Polská a česká nezávislá kultura a literatura v 70.–80. letech 20. století“, in: Česká a polská samizdatová literatura – czeska i polska literatura drugiego obiegu, Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2004.
Slavíčková, Miloslava (Univerzita v Lundu, Švédsko): Hrabalovy literární koláže, Praha: Akropolis, 2004.
Chitnis, Rajendra A.: Literature in Post-Communist Russia and Eastern Europe, Abingdon-New York: RoutledgeCurzon, 2005.

Poznámka: Kniha byla použita při tvorbě scénáře dokumentárního seriálu České televize Bigbít 1956-1989. Viz http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/literatura.php


g/ Ohlasy na knihu Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře(2005) [texty 4 recenzí jsou dostupné na těchto webových stránkách]:

Koten, Jiří: Jinak o klišé, Tvar, 2006, č. 11.
Kedzierski, Igor: Bestsellery v hrsti Martina Pilaře, Host, 2006, č. 1.
Jungmannová, Lenka: Vrabec v hrsti, A2, 2006, č. 2
Mácha, Jiří: Vrabec v hrsti, Lidové noviny, 15. 10. 2005.
Balvín ml., Jaroslav: Vrabec v hrsti, Portál české literatury, http://www.czlit.cz/main.php?pageid=65&production_id=330.
Hrtánek, Petr: Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze), Brno: Host, 2007.
Machala, Lubomír; Gilk, Erik a kol.: Panorama české literatury, Olomouc: Univerzita Palackého, 2008 (multimediální DVD).

h/ Ohlas na studie "Ve znamení padesátých let" a "Literatura regionu v čase ,normalizace' ", in Kolektiv autorů: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Ostrava: FF OU, 2000.
Martinek, Libor: "Drogi do wolnosci na prowincji czesko/polskiej", in Drogi do wolnosci v kulturze Europy Srodkowej i Wschodniej 1956-2006, Poznan: Wydawnictwo Wis, 2007.

ch/ Ohlas na studii "Hrabal and Boudník - a Fateful Frienship", in Bohumil Hrabal (1914-97), Papers from a Symposium , London: SSEES, University College, 2004.
Matonoha, Jan: "Autor ve společné péči britských bohemistů", Česká literatura, 2006, č. 1. 

Certifikáty

Jan Balabán (29. 1. 1961 - 23. 4. 2010)

V roce 2006 jsem napsal výkladové heslo o Janu Balabánovi do vysoce uznávaného amerického literárního slovníku "Dictionary of Literary Biography". Vydání svazku věnovaného středoevropské a východoevropské literatuře po roce 1989 bylo dlouho odkládáno, ale kniha nakonec vyšla v lednu 2010 (viz http://searchworks.stanford.edu/view/8441231). Čtenářům mých webových stránek zde nabízím první verzi hesla, která byla později částečně upravena. Jan Balabán můj text znal a jeho zredigovanou anglickou verzi doplnil o několik životopisných detailů. Knižní vydání obsahující portrét autora, bibliografii, seznam kritických ohlasů i přetisk několika knižních obálek jsem Honzovi chtěl co nejdřív ukázat. Nestihl jsem to…

Jan Balabán zaujímá specifické místo v kontextu současné české prózy z několika důvodů. V jeho prózách neustále přítomen silný akcent na etiku mezilidských vztahů, který se zároveň projevuje ve vysokých nárocích na morálku sebe samotného. Tento autorský postoj má přímou spojitost s tím, že Balabán pochází z tradiční české evangelické rodiny. Jeho dědeček byl farář, jeho strýc Milan Balabán (nar. 1929) je nyní profesorem teologie a religionistiky na Karlově univerzitě v Praze. Jan Balabán byl ovlivněn jak strýcovými radikálními názory na interpretaci Starého zákona v knize Hebrejské myšlení (1993), tak jeho celoživotní snahou o překračování církevních a náboženských klišé a ustrnulých forem duchovního života. Je nutné si uvědomit, že nejsilnější a nejvlivnější církví je v českých zemích už po mnoho století církev katolická a být evangelíkem zde ještě dnes znamená ocitat se v minoritní křes»anské komunitě, která je známá odporem k dogmatismu, úctou ke vzdělání a prosazováním morálních hodnot. V tomto duchovním a kulturním zázemí je třeba hledat první příčinu toho, že se způsob Balabánova psaní v kontextu současné české prózy vyznačuje tematickou, estetickou i stylistickou jinakostí (či alternativností).

Druhou příčinou zmíněné jinakosti je Balabánova erudice v oboru anglistiky a amerikanistiky. V letech 1980−1985 vystudoval na Palackého univerzitě v Olomouci českou a anglickou filologii – ve své diplomové práci, která vznikla pod vedením Josefa Jařaba, se zabýval společenskou kritikou v románech Kurta Vonneguta Jr. Z mistrů krátké prózy Balabán obdivuje nejen americké autory (E. Hemingway, R. Bradbury, F. O’Connor, C. McCullers, J. D. Salinger, R. Carver aj.), ale stejnou měrou moderní ruské klasiky (N. V. Gogol, A. P. Čechov, I. Bunin). Po absolvování univerzity se odmítl stát učitelem v podmínkách komunistického režimu a začal pracovat jako technický překladatel v podniku Vítkovice Steel, kde zůstal téměř 15 let a specializoval se na překlady v oboru hutnictví a výroby oceli. V tomto oboru pracuje i nyní jako překladatel na volné noze (hlavně pro českou divizi Mittal Steel). Pouze příležitostně se Balabán věnuje také překladům beletrie a odborným textům z humanitní oblasti, avšak volba textů byla zatím víceméně náhodná a není výrazem obdivu k překládaným autorům (H. P. Lovecraft, T. Eagleton). Mnohem podstatnější pro jeho vlastní tvorbu jsou zážitky, které načerpal při své studijní stáži ve Skotsku (1984) a hlavně během tříměsíčního soukromého pobytu v Kanadě (1994). Severoamerické motivy tvoří důležitou součást jeho povídkového souboru Boží lano a románu Černý beran. Balabánova znalost anglosaské literatury se projevuje v tom, že na rozdíl od českého kontextu, kde je tradičně preferován románový žánr a šířeji pojaté obrazy o stavu společnosti, upřednostňuje kratší prozaické útvary a soustřeďuje se na stav individuality v krizových životních situacích. Důsledně se vyjadřuje kultivovanou spisovnou češtinou, vyhýbá se přebujelé a dekorativní popisnosti, v pointách směřuje k významové zkratce či zámlce. Ačkoliv o místech a postavách důsledně píše realisticky, důležitým rozměrem jeho vyprávění je duchovní transcendence, jíž se často blíží Joyceovu chápání pojmu epiphany.

Jan Balabán vstoupil do ostravského kulturního života v druhé polovině 80. let. V pražském kulturním životě se tehdy začaly sporadicky projevovat určité signály „tání“, avšak v ostravském regionu, který byl už od 50. let XX. století známý jako centrum stalinismu, postupovali komunističtí lídři stále velmi tvrdě proti tendencím perestrojky. Balabán se skupinkou přátel byl organizátorem a účastníkem nezávislých literárních a výtvarných akcí, které spočívaly v pořádání neoficiálních výstav na půdách a schodištích starých domů a ve vydávání strojopisných sborníků a almanachů. Balabán se domnívá, že „šlo spíš o alternativu k oficiální šedi než o underground“. Tuto činnost nelze beze zbytku ztotožňovat s českým politickým disentem či s radikálním postojem rockového undergroundu vůči establishmentu: „Neřekli jsme si, tak na všechno kašlem a budeme se realizovat v jiných strukturách, my jsme akorát zjistili, že v těch oficiálních strukturách se realizovat nelze. Takže jsme to dělali hlavně samozřejmě pro své potěšení (…).“ Těchto akcí se mimo jiné účastnil také jeden z nejvýznamnějších básníků dané generace Petr Hruška (1964) a Balabánův starší bratr Daniel (1957), který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění a stal se široce uznávaným malířem inspirujícím se křes»anským uměním, který se zabývá rozporem mezi posvátným a profánním (vystavoval v předních českých galeriích, ve Vídni, Soulu aj.). Také Jan Balabán v dětství intenzivně maloval, ale později se přiklonil k literárnímu způsobu vyjádření. Dění na výtvarné scéně mu však bylo vždy blízké, což se projevuje také psaním výtvarné publicistiky do předních českých periodik a zahajováním výstav. Vztah mezi svou literární tvorbou a výtvarným uměním definuje takto: „Pořád svým způsobem maluju a dělám obrazy, ale literárně. Výtvarný vjem je pro mě základní.“

Jeho prvním rozsáhlejším literárním textem byl dětský pokus o napsání volného pokračování populárního českého románu pro mládež Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Již během působení v ostravské nezávislé kulturní komunitě Balabán nabízel své prózy pražským undergroundovým časopisům. Publikace se dočkal až v roce 1989, kdy Revolver Revue otisklo jeho tři povídky, které velmi zaujaly Jáchyma Topola, tehdejšího redaktora tohoto samizdatového periodika. Balabánovy texty v počátečním období jeho zralé tvorby nesou známky obdivu k literatuře fantasy a science-fiction, ale stejnou měrou byl autor inspirován svými sny. Výstižnou představu o autorových nejranějších juveniliích si lze učinit z fantaskního příběhu Srdce draka, který formou osobitého komiksu výtvarně zpracovala Hana Puchová. Důraz na snovou rovinu je patrný v některých krátkých prózách Balabánovy knižní prvotiny Středověk, v níž lze rozpoznat mnohé motivy a vyprávěcí postupy, které se pro autora později staly typickými. Debut se od následujících knih mírně liší v tom ohledu, že zatímco pozdější texty vycházejí spíše z autentického prožitku, mikropříběhy Balabánovy prvotiny se odehrávají převážně v nereálném světě, je v nich hojně užito tradiční symboliky a motivů typických pro literaturu fantasy. Klíčovým textem Středověku je titulní povídka, jejíž hlavní postava zažívá nezvládnutelný časový deficit a ve stavu zoufalství přestává rozeznávat kontury reálného světa a svých zmatených představ. Jistotu se pokouší nalézt pomocí snových návratů do vlastního dětství, avšak ani symbolika tradičně spojovaná s dětstvím a dospíváním mu nenabízí žádoucí ideál čistoty. Svět je vnímán v ostrých kontrastech černé a bílé, deziluze a iluzí, ale výsledkem tohoto sváru je všudypřítomná šeď, před níž není úniku. I v dalších povídkách debutu se objevuje Balabánova schopnost vnímat pod povrchem všednosti její archetypální rozměr a vystihovat symbolický potenciál životních banalit. Časová dimenze individuálních příběhů nemá dynamický charakter, plynutí děje připomíná spíše bludné kroužení. Postavy se marně pokoušejí o návrat do místa, z něhož vykročily špatným směrem, avšak nepropadají existenciálnímu zoufalství, tvrdošíjně pokračují ve své cestě a neztrácejí naději. Tato cesta za nadějí či duchovním ideálem mívá vysloveně individuální charakter, nikomu není umožněno vydat se zkratkou či po vyšlapané pěšince („Choď tam, kde nejsou žádné stopy.“)

Druhá Balabánova knížka nazvaná Boží lano se skládá ze tří částí, které tvoří jednolitý, promyšleně komponovaný celek (I. Americká elegie, II. Studené jaro, III. Znamení). Některé části této knihy vznikly během autorova pobytu v dřevěné chatce na břehu oceánu v Novém Skotsku. Autor se v ní stylizoval do role literární postavy, která vypráví svůj vlastní příběh, sděluje čtenáři své zážitky a svěřuje se mu se svými pocity. Sám autor popsal specifičnost této prózy následujícími slovy: „Myslím si, že Boží lano je explicitně autobiografické, dokonce si ani nemyslím, že by to byly povídky, je to spíš jakási skladba, spíš poezie…“ Vedle vyprávění v první osobě se v textu často objevuje oslovování (du-forma), které je zřejmě inspirováno formou kázání. Většinou jde v těchto případech o sebezpytování, o vnitřní dialog, jehož smyslem je dobrat se vlastní podstaty a hledat odpovědi na věčné otázky po smyslu lidského konání, ale mnohem konkrétněji na otázky týkající se vyprávějícího subjektu: Kdo jsem, co činím správně a kdy selhávám? Vypravěč hledá odpovědi mimo jiné i v biblických příbězích a podobenstvích, ani konfrontace s věky ověřenou lidskou zkušeností mu však nenabízí definitivní a úlevné řešení. Název prózy je snadno dešifrovatelný – „boží lano“ symbolizuje spojnici mezi pozemskou a nebeskou dimenzí života, jsou to „nitky spojující světla na nebi a na zemi“. V jednotlivých textech se vrací motiv všudypřítomného Boha, před jehož očima není úniku. Popisy amerických a kanadských reálií jsou pro vypravěče impulsem, aby cizí města srovnával s Ostravou, geografická vzdálenost od domova mu pomáhá v tom, aby důvěrné věci znovu nahlížel z jiných hledisek. Výsledkem je, že se hranice mezi cizinou a domovem smývají. Důvěrně známá Ostrava je popisována z hlediska nové zkušenosti, s potřebou provést životní inventuru a pojmenovat základní životní hodnoty. Díky intenzivnímu prožitku samoty se hlavní postava nakonec utvrzuje v tom, že jeho jedinou jistotou je pokorná víra v Boha. Poprvé se zde objevuje motiv obětování a sebeobětování, který později Balabán plně rozvinul v románu Černý beran. V odloučení se hlavní postavě intenzivně stýská po dětech a touží po ženě, avšak zároveň je zde již silně přítomen pocit rozkladu základních mezilidských vztahů, který se později stal jedním z návratných motivů všech následujících Balabánových knih. Po návratu domů se zde protagonista cítí cize, nemá kam jít, marně hledá životní perspektivu, nerozumí si s lidmi, kteří hovoří jeho rodným jazykem. V poslední větě prozaické skladby je opět zdůrazněno pro autora typické cyklické pojetí času blízké mytologickému výkladu světa: „…jsme teď na konci i na začátku.“

Povídkový cyklus Prázdniny vyšel ve stejném roce jako Boží lano, avšak jde o knihu dosti odlišnou. Téma osobní zpovědi a sebezpytování zde bylo nahrazeno fiktivními příběhy konkrétních postav, jejichž dějištěm je hlavně současná Ostrava. K významné proměně zde došlo i v autorském stylu – vypravěč jako by ustoupil do pozadí, konfesionální a meditativní pasáže byly nahrazeny hutnými dialogy a stručnými popisy se smyslem pro výrazný detail. Kusé dialogy mohou připomínat raného Hemingwaye, výjimečný cit pro vystižení prvků bezvýchodnosti a hrůzy obsažené v banálních každodenních úkonech je vzdáleně srovnatelný s literárním odkazem amerického Jihu. Autor si byl vědom, že název knihy je pro českého čtenáře poněkud matoucí. Slovo „prázdniny“ je běžným označením pro dobu školního volna, a proto je pro žáky a studenty synonymem doby příjemného nicnedělání, kdy je člověk vyvázán ze svých povinností. V základu tohoto slova je však zároveň ukryta „prázdnota“, s níž může souviset nepřítomnost nebo ztráta smyslu, tedy z hodnotového hlediska cosi velmi nežádoucího. Prázdnota je způsobována vědomím neúprosného plynutí času, díky jemuž se přítomný okamžik rychle mění v minulost a zůstávají jen vzpomínky. Ve vypravěčském partu se prolínají a střídají hlavně dva hlasy: Ivan Satinský je vědec a přesvědčený ateista, který se všechny jevy snaží řešit racionálně; pro Pavla Nedostála je příznačné silně citové prožívání životních situací, má blízko k romantickému postoji a rád přemítá o metafyzických věcech, které člověka přesahují. Pavel má tedy podobné vlastnosti jako vyprávějící subjekt z Božího lana, avšak ani postoj Ivana, kterému se rovněž nedaří nalézt životní naplnění, není vnímán bez pochopení. Oběma se rozpadlo manželství, pokoušejí se o navázání nového vztahu a snaží se, aby se neodcizili milovaným dětem. Obě hlavní postavy i rázovité velkoměstské figurky životních ztroskotanců jsou vykresleny mnohem konkrétněji a více fyzicky, než tomu bylo v předcházejících knížkách. Přesto jsou nositeli podobných problémů a stále hledají odpovědi na tytéž otázky. V životě všech postav je přítomna prázdnota: prázdnota pokojů a postelí, prázdnota ohraničená i bezbřehá, prázdnota vztahů i komunikace. Kniha je zakončena slovem TELECOM, které se stává symbolem nedostatečnosti moderních způsobů komunikace, které se vzdalují svému původnímu základnímu smyslu. V cyklu Prázdniny Balabán našel svůj osobitý autorský styl a přesvědčil se o tom, že jeho autorskému naturelu nejvíce vyhovuje žánr krátké lyrizované povídky bez vyhrocené pointy, který je zasazen do prostředí Ostravska a jehož tématem je život střední generace, jež prochází životní krizí a vypořádává se se ztrátou iluzí. Jeho styl se postupně usadil v polohách výrazového minimalismu, v němž je však rovněž místo pro symbolické významy a mytologický rozměr všednosti. Napětí je v textu dosahováno užíváním vyhrocených kontrastů na úrovni tematické (profánní vs. sakrální), stylistické (všední mluva vs. biblický jazyk), náhlými změnami rytmu a způsobu vyprávění (lyrizace vs. expresivita). V kořenech tohoto autorského stylu Balabán tuší jistou spřízněnost s geniem loci ostravského regionu: „V charakteru toho místa je určitá nevýřečnost, zamlčenost a vůbec snaha moc si s jazykem nehrát. Než by se někdo s někým hádal, radši mu dá rovnou přes hubu. Neartikulovaná tíha, která je vlastní chudým a drsným krajům, které byly postiženy průmyslem a bídou. Je to také mentalita lidí z hor… Dlouho vás poslouchají a pak řeknou jedno slovo nebo dvě, většinou přesná. To patří k horám a Ostrava je vlastně pod horami, část obyvatel Ostravy jsou horalé z Beskyd a jejich potomci, kteří odešli z lesů do dolů.“

Následující dvě Balabánovy knihy Černý beran a Kudy šel anděl jsou obvykle literární kritikou označovány jako romány, tvarově se však značně liší od tradičních i modernistických podob tohoto žánru. Sám autor přiznává, že se nejlépe cítí v žánru krátké povídky (dlouhé přibližně čtyři stránky). Obě zmíněné prózy jsou relativně nejcelistvější texty z jeho dosavadního díla, ale stále mají blíže k promyšlenému a pečlivě komponovanému povídkovému cyklu než k románu. Balabán si uvědomuje pouze určitou spřízněnost s pikareskním typem románem: „Pikaro prochází jednotlivými situacemi, řekněme povídkami, a navléká je na sebe jako korálky na nit, a ony všechny mají něco společného, nejen hrdinu, ale svět všech lidí. Zajímá mě ono pomezí, kde jednotlivý příběh vstupuje do většího celku, nebo z něj naopak vystupuje.“ Téma rodinné a především manželské krize, jež tvoří jádro většiny povídek v cyklu Prázdniny, přechází i do Černého berana. Předlohou pro hlavní postavu Bogomila byl Balabánův strýc, který v roce 1969 ilegálně odešel do Kanady, avšak svému synovci posílal dopisy, gramodesky a časopisy, čímž ho inspiroval ke studiu anglistiky. Název knihy je symbolický nejen v tom ohledu, že označuje jedince, který nepatří do stáda a je odsouzen k samotě. „Beran“ je totiž také tradičním českým označením evangelíků, kteří v době násilné rekatolizace českých zemí v 17. a 18. století tvrdošíjně trvali na víře svých otců, i když tím ohrožovali nejen své společenské postavení, ale i život sebe a svých blízkých. Oznámení o strýcově smrti přichází elektronickou poštou, která podobně jako telefon z předchozích děl znázorňuje dnešní způsob komunikace mezi lidmi, uspěchanou dobu a rychlost plynutí lidského života. Nečekaná smrt Bogomila je pro manželskou dvojici Františka Josefa a Patricie impulsem k bilancování společně prožitých let. Tento pár prochází krizí vztahu, jež je na jedné straně ohraničena Františkovou návštěvou u strýce Bogomila v Kanadě, ke které došlo dva roky před strýcovou smrtí, a z druhé strany několika měsíci po Bogomilově smrti, kdy se František s Patricií pokoušejí své manželství zachránit. Vyprávění má ráz vzpomínky na uplynulé události, jednotlivé výjevy nejsou řazeny chronologicky, přechody mezi jednotlivými časovými rovinami jsou signalizovány nenápadnými zmínkami v dialogu či popisu stavu některé z postav. Balabán si byl při psaní vědom toho, že „bytostně toužíme po ději, toužíme po příběhu“. Proto hlavní dějové linie manželské krize a Bogomilova životního příběhu doplnil o indiánské pohádkové vyprávění o Animukovi a fantaskní příběh o dělnících ve vesmíru, čímž se na vyšší úrovni vrátil k hlavním tendencím své juvenilní tvorby. První část vzpomínek se uzavírá smrtí strýce a druhá se otevírá Františkovým fyzickým zhroucením poté, co se marně pokoušel utopit své problémy v alkoholu. Černý beran obsahuje pasáže, které jsou nejen osobní, ale také širší generační výpovědí. V jednom rozhovoru Balabán svou generaci charakterizoval takto: „Neměli jsme žádnou perspektivu, a proto jsme se upínali a unikali do umění. Tím více jsme ale cítili protitlak ze strany režimu; když jsme se chtěli nějak ‚vlomit‘ do kultury, byla totalita velice striktní a zlá. (…) Mladá generace vyrostlá téměř bez vzorů v generaci střední. Proto ty tendence k duševnímu zalehnutí na matrace, k pití a nihilismu.“

Následující kniha Kudy šel anděl je relativně nejtradičnější prózou v tom ohledu, že autobiograficky laděný příběh Martina Vrány je alespoň částečně sjednocován místem (současná Ostrava) a téměř chronologickým pojetím kategorie času (i když jeho pohyb má – stejně jako ve většině Balabánových próz – spíše kruhový charakter věčných návratů). Děj se odvíjí od Martinova dětství přes dobu středoškolských studií, léta manželství až po krizi ve středních letech, od 70. let se dostáváme téměř do současnosti. Na místo mladické touhy po konfrontaci se vkrádá rozčarování, zklamání, únava a vyhasínání, plíživá nevyhnutelnost smrti. Pro Martinův příběh jsou typické opakující se evokace minulosti a časté vzpomínky na dětství. Ačkoliv vzpomínky na nenávratnou minulost nejsou vždy příjemné, neustále hrdinu inspirují v jeho hledání životní partnerky, v touze po š»astných rodinných vztazích, po domově. S potřebou duchovního rozměru života souvisejí Martinovy pokusy překonávat svůj egocentrismus, neulpívat na věcech každodenní konkrétní reality − proto nepůsobí násilně, když se hrdina v textu knihy třikrát setkává s andělem. Jakousi další postavou příběhu je živoucí a proměnlivý organismus města Ostravy, která je evokována v mnoha kontrastech − jako místo dětských her na panelákových sídlištích, jako místo, kde je hodně dělnických hospod a málo kostelů, místo osudových lásek a neš»astných rozchodů apod. V Balabánově autorském stylu je i zde přítomna jeho inspirace formou kázání: „Prosím vás, milosrdné kopřivy, vyrazte ze země, milostivé lopuchy, rozprostřete své listy nad tím svinstvem, které dotírá na naše kotníky, na koutky našich očí a našich úst. Koruny stromů, osik Jidášových, zahalte výhled na pochable rzivé konstrukce, které už nenesou ani sebe sama. Rdesno, lebeda a zlatobýl kéž nás zastíní a skryjí na podivných místech za mosty, kde naše duše přežívají vábení zoufalství.“

Ve své další knize Možná že odcházíme se Balabán vrátil ke své oblíbené formě krátké povídky, tematicky však jde o cyklus poněkud uvolněnější, než byly Prázdniny. Postavy těchto povídek již nejsou nositeli tolika autobiografických prvků jako postavy z předchozích děl a jsou více rozrůzněny. Název knihy je přímo inspirován povídkou Raymonda Bradburyho, která pojednává o vesnici původních amerických obyvatel, z níž všichni dospělí odešli pracovat a zůstal v ní jen starý muž a malý chlapec. Oba cítí, že všechno se děje nějak jinak, než by mělo: tažní ptáci letí špatným směrem a místo léta přichází podzim. Na moři si pak povšimnou neznámých korábů a zmocní se jich tušení, že se všechno radikálně změní. Podobná nedořešenost a neuzavřenost je typickým rysem nejlepších Balabánových povídek. Také příběhy této knihy jsou sympaticky starosvětské − tradiční řád je v nich ctěn jako zdroj skutečných hodnot a není zde místa pro postmoderní relativizaci a pochybovačství. Prostor pro interpretaci těchto příběhů je otevřený, jejich společným rysem je, že čtenáři nabízejí intenzivní pocit, že zdánlivě banální všednost v sobě skrývá mnohem více rozměrů, než člověk obvykle tuší. Stejně jako v celém autorově díle se zde prolínají a doplňují různé literární techniky a postupy − poetičnost popisu i dramatické napětí hutných dialogů, lyrizace i expresivnost. I zde se setkáváme s typickými postavami všech předchozích děl, které výstižně popsal Aleš Haman: „Balabán svým postavám nic neulehčuje, nedovoluje jim nacházet východisko z krize v iluzorních řešeních existenciálních úzkostí a starostí. Jeho člověk spíš chce hledět jako ten černý beran osudu do tváře, vědom si údělu, jaký je mu souzen. Není to ani vzpoura, ani rezignace, jen vědomí, že je nutno dojít až na konec a zachovat se slušně.“

S tradicí moderní české prózy je často spojován specifický smysl pro humor (Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal) a ironii (Milan Kundera). Balabánovo specifické postavení v současném českém kontextu spočívá mimo jiné v tom, že jmenované literární přístupy jsou mu velmi cizí. Neustále ho přitahují eticky závažná témata: „Myslím si, že v opravdovém životě je potřeba hledat trápení a léčit ho, a ne se chechtat.“ Balabán dokáže být velmi zemitý a expresivní, ale i tehdy je znát, že mu chybějí opravdové hodnoty. Podle jeho názoru se situace v kulturní a duchovní sféře po návratu demokracie do jeho země příliš nezměnila: „Kulturu vnímáme pořád jako nějakou nadstavbu, takhle po marxisticku. Chybí nám tázání po Bohu, chybí nám dokonce skutečný ateismus nebo skutečné náboženství a ohrožuje nás hlavně nemyslivost.“ Zodpovědná umělecká tvorba je pro Jana Balabána jedním ze způsobů, jak lze tento kulturní a duchovní marasmus překonávat. 

METLV - okruhy ke zkoušce (FF OU)

 1. Literární teorie, literární historie, literární kritika. (Petrů)
2. Estetika pozitivismu (Mitoseková, Nünning)
3. Ruský formalismus (Mitoseková, Nünning)
4. Strukturalismus a New Criticism (Mitoseková, Nünning)
5. Sémiotika. (Mitoseková, J. Doubravová: Sémiotika v teorii a praxi)
6. Psychologické a archetypální přístupy k uměleckému textu. (Frye, in Průvodce po světové literární teorii + Mitoseková)
7. Literární druhy, genologie. (Haman: Úvod do studia literatury a interpretace díla, Mocná-Peterka a kol.: Encyklopedie literárních žánrů - úvod)
8. Feministická literární věda. (Pechlivanos, Morrisová)
9. Teorie vyprávění. (Stanzel)
10. Sociologické přístupy k literatuře (včetně recepční estetiky a nového historismu). (Nünning)

Světová literatura - požadavky ke zkoušce na SU v Opavě

Světová literatura (doporučená četba a hrst poznámek o zkoušce)

 

Dante Alighieri: Božská komedie − zvl. Peklo (nebo G. Boccaccio: Dekameron)
W. Shakespeare: Sonety (+ jedna nedávno přečtená hra)
F. Villon: Já, Francois Villon (nebo jiný výbor z tvorby)
D. Diderot: Jeptiška (nebo Jakub fatalista)
J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera (nebo Faust)
A. S. Puškin: Evžen Oněgin
M. Shelleyová: Frankenstein (nebo J. Verne: Tajemný hrad v Karpatech)
Ch. Baudelaire: Květy zla (jeho vazba na poezii E. A. Poea)
N. Hawthorne: Šarlatové písmeno
L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta
G. Meyrink: Černá koule (výbor povídek, zvl. titulní povídka) nebo K. Hamsun: Hlad
J. Joyce: Dubliňané
R. Musil: Zmatky chovance Törlesse (nebo T. Mann: Novely − zvl. Smrt v Benátkách)
E. L. Masters: Spoonriverská antologie (srovnání s Apollinairovými Alkoholy)
F. Kafka: Povídky (zvl. Venkovský lékař, Starý list)
E. Hemingway: Povídky (zvl. Sněhy na Kilimandžáru a Vojákův návrat)
J. Wain: Menší nebe (nebo Pospíchej dolů)
A. Robbe-Grillet: Žárlivost (nebo N. Sarrautová: Zlaté plody)
A. Ginsberg: Kvílení (nebo G. Corso: Mokré moře)
V. Jerofejev: Moskva-Petuški zpáteční (nebo E. Limonov: To jsem já, Edáček)


− Úmyslně vybírám kratší texty (s výjimkou Limonova), i když nerad, protože číst byste měli i rozsáhlé klasické romány (G. Flaubert, F. M. Dostojevskij, M. Proust atd.). Předpokládám, že z 20 navržených titulů zvládnete alespoň 10. Nebudu uznávat pouhou znalost „obsahu“, ale budu očekávat také znalost kontextu, literárních směrů a základní schopnost samostatně o textu uvažovat.

− Otázky u zkoušky budou zadávány podle reprezentativního seznamu vlastní četby. Jedna otázka bude vycházet přímo z tohoto seznamu. Druhá bude více faktografická a bude zadána podle toho, co nemáte načteno. Antiku nebudu zkoušet, základní časové vymezení je středověk až současnost. Faktografie je obsažena v Přehledných dějinách literatury I, II a III, takže jde o prohloubené opakování toho, co jste již měli znát k maturitě… Důraz bude kladen na témata, jež byla odpřednášena a probrána v seminářích.
Udělení zápočtu bude vstupní částí zkoušky.