Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století (Ostrava: Repronis, 2008)

Ve své čtvrté samostatné knize navazuji na monografii z roku 1994 (Pokus o žánrové vymezení povídky, Ostrava: Sfinga), ale doufám, že analýzu povídkového žánru posunuji ještě mnohem dál…

Z lektorských posudků:


„Pilařova monografie se vyznačuje jasnou koncepcí, logickým výkladem, adekvátními rozbory a interpretacemi, které jsou zužitkovány k přesvědčivým závěrům. To vše zprostředkováno srozumitelným, věcným a přesným jazykem… Závěr Pilařovy aktuální monografie, vymezující základní rysy českých povídkových cyklů a doporučující používat povídkový cyklus jako legitimní genologický termín, vyznívá pregnantně a opodstatněně.“

Doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc.


„Jako amerikanistu mě velice zaujaly zejména ty pasáže, v nichž Pilař vychází ze stavu teoretického bádání o povídkovém cyklu ve Spojených státech, kde má výzkum tohoto žánru před námi předstih. Na předložené monografii oceeňuji, s jakou důsledností a objektivitou se její autor snaží zpřesňovat doposud u nás rozkolísanou terminologii vztahující se ke zkoumanému žánru.“

Doc. PhDr. Stanislav Kolář, Ph.D.

Takhle bych nerad skončil…

Ludvíka Vaculíka jsem si dříve velice vážil. Jako jednoho z nejlepších českých prozaiků, jako excelentního fejetonisty i jako občana, který vždy dokázal otevřeně kritizovat projevy lidské hlouposti. K jeho románům a starším fejetonům se budu i nadále vracet, protože v opačném případě bych se o cosi podstatného ochuzoval. K tomu, co píše nyní, jsem však začal mít obrovskou nedůvěru.

Při čtení jeho publicistické úvahy o romském rasismu v Lidových novinách dne 17. července 2007 jsem nevěřil vlastním očím. Osobnost, která je mnohými čtenáři doposud považována za předního intelektuála, se zde o Romech vyjadřuje podobně jako Jiří Čunek a Liana Janáčková. Před pěti lety by mne tento postoj až tolik neudivil. Nyní mne však šokuje! A může za to moje dcera Alžběta, kterou jsem před třemi lety adoptoval a do níž jsem se zamiloval, jak už se to otcům v lepších případech stává. Je romského původu, a pokud bude žít v Česku, tak to bude mít vždycky o cosi složitější než její neromští vrstevníci. Na tom nic nezmění ani fakt, že vyrůstá v dokonale gadžovské rodině. Vždycky se na ni někdo bude dívat skrze prsty jen z toho důvodu, že má o cosi tmavší ple». Nyní vím, že i takoví lidé jako Ludvík Vaculík… Neodsuzuji ho, protože je normální projevit svůj názor. Spíše ho lituji a říkám si: „Takhle bych ve stáří nerad skončil…!“

Copak to je tak složité pochopit, že nejdříve někomu musím dokázat, že je špatný, a teprve potom je přijatelné ho odsuzovat? Že koncept kolektivní viny je úplný nesmysl? Sáhnout k rychlému a povrchnímu odsouzení je snadné, pohodlné, a proto velmi svůdné! Naopak prostudovat si hromadu knih a snažit se pochopit hluboké historické kořeny českého napětí mezi bílou většinou a romskou menšinou zabere dost času. Člověk přitom navíc musí používat mozek a jenom si zkomplikuje život. Vystaví se totiž nebezpečí, že se u většiny setká s nepochopením, protože s největší pravděpodobností začne na věci nahlížet jinak než dřív.

Ludvík Vaculík neztrácel čas přemýšlením a zvolil povrchní populistické řešení. Xenofobie se v Čechách stále setkává se zaručeným a hodně hlasitým potleskem. Na princip kolektivní viny je podstatná část českých voličů rovněž zvyklá a po velkých dějinných zvratech tento princip dostává zákonnou podobu (po roce 1945, 1968 i 1989). Alžběta o tom naštěstí zatím nic neví a užívá si. Pro jistotu ji s manželkou povedeme ke studiu cizích jazyků, protože existují podstatně méně xenofobní země, než je současné Česko.

Recenze Jiřího Holého na literární eseje Igora Hájka

Prokletá i požehnaná

(Česká literatura očima Igora Hájka)


A2 − kulturní týdeník, č. 19, 2007


Igor Hájek (1931−1995) nepatří mezi známé osobnosti českého literárního života v druhé polovině 20. století. Jeho jméno znají patrně jenom specialisté, čeští anglisté a amerikanisté jako překladatele v 60. letech (Graham Greene, John Updike, Harper Leeová), odborníci na exilovou literaturu jako autora anglicky psaných studií a článků o české literatuře v letech sedmdesátých a osmdesátých lexikografové jako spoluautora Slovníku zakázaných autorů, který do torontského (1982) a pražského (1991) vydání tohoto díla doplnil údaje o exilových autorech. V Praze pracoval Hájek v literární agentuře Dilia a jako redaktor zahraničních literatur v Literárních novinách. Po odchodu do exilu na konci 60. let působil jako bohemista na univerzitách v Lancasteru, Glasgowě, Berkeley a Austinu.

Až posmrtně tedy vychází – zásluhou Martina Pilaře jako editora, Karoliny Slamové jako překladatelky a nakladatelství Dokořán – výbor z Hájkových studií, esejů a článků, které byly věnovány novější české literatuře. Knihu doprovází předmluva Hájkova přítele Josefa Škvoreckého a biografický medailon jeho kolegy a žáka na univerzitách v Lancasteru i v Glasgowě Jana Čulíka. Dá se říct, že Igor Hájek měl cestu k dnešním českým čtenářům dvojnásob ztíženou. Jednak byl exilový autor, což samo o sobě představuje jistý handicap (stačí připomenout, jak malý ohlas třeba u nás zaznamenávají brilantní historické studie a pozoruhodné prózy Jiřího Kovtuna), jednak psal své texty až na výjimky anglicky, což sice znamenitě sloužilo české kultuře v Británii, Spojených státech i jinde ve světě, ale představuje to další překážku. A to nejen jazykovou: píšete-li o české literatuře pro zahraniční publikum, musíte celou optiku pohledu nastavit jinak než doma; mnoho zdánlivých samozřejmostí je totiž náhle nesamozřejmých. Proto studie nebo celé příručky o české literatuře, které byly psány pro zahraniční čtenáře, mohou v domácím prostředí působit bizarně, ano i komicky. Např. v překladu Dějin české literatury od Hany Jechové, které vydalo nakladatelství H+H (2005), se ve výkladu Jiráska vysvětluje nyní českým čtenářům, co bylo „temno“, ve výkladu Ortena se zase dozvíme, že „ohnice“ je květina, ale také souvisí s ohněm...

I úvahy Igora Hájka se takovým místům zcela nevyhnuly. Např. na začátku eseje o Konci nylonového věku se povšechně píše o vývoji v Československu po roce 1945. Čeští čtenáři tyto informace samozřejmě znají, a pokud je někdo nezná, sotva si Hájkovu knihu koupí nebo vypůjčí. Ale těchto pasáží je naštěstí velmi málo a mnohem častější jsou inspirativní paralely, které Hájek vytěžil ze své původní profese anglisty a amerikanisty. Tak Zapletalův román Půlnoční běžci (1986) porovnává s prózami Edgara Doctorowa a Josepha Hellera, Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší s Philipem Rothem. Své zkušenosti překladatelské zase promítl do skvělého článku o Parrotově překladu Osudů dobrého vojáka Švejka do angličtiny (která je zároveň stručným, ale podnětným příspěvkem haškovským) či do různých dílčích poznámek (negativní hodnocení překladu Seifertova Odlévání zvonů od Paula Jagasiche a Toma O‘Gradyho, noticka o obtížnosti překladu Vaculíkových valašských dialektismů).

Čím Igor Hájek vyniká nad ostatní exilové kritiky a vůbec nad většinu (zvláš» českých) literárních vědců a esejistů, je jeho věcnost a respekt k faktům, odpor k zjednodušujícím generalizacím. Nevím, zda to bylo dáno autorovým osobním založením nebo jeho anglofonní orientací, patrně obojím, ale tato schopnost ještě zřetelněji vyniká s odstupem mnoha let (Hájkovy texty shromážděné v této knize původně vyšly 1971 až 1993, všechny s výjimkou jednoho byly vydány anglicky). Proto se distancuje od pohrdání státem schválenou a vydávanou literaturou 70. a 80. let, jak bylo běžné v exilu. „Zobecňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české ,oficiální literatury’. Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen...“ (s. 64). Tato literatura je zajímavá jako sociologická výpověď o době a jejích hodnotách. Zároveň je ovšem Hájek vzdálen názoru jiného předního britského bohemisty Roberta Pynsenta. Ten byl upoután několika okrajovými dobovými zjevy jako byli Václav Dušek či Ludvík Němec a neváhal tvrdit, že představitelé prózy 70. a 80. let překročili stereotypy předchozích desetiletí, že se vyznačují kritickým postojem k současnosti a jsou významnější než Kundera nebo Škvorecký. Igor Hájek na začátku 90. let naopak shrnuje: „... mnozí oficiálně vydávaní autoři se pokoušeli zamaskovat nedostatek občanské i umělecké odvahy detailním popisem či spíše nudným záznamem negativních aspektů každodenního života. Tento postoj se na první pohled mohl jevit jako odvážný, ba přímo provokativní; ve skutečnosti však neměl se společenskou kritikou nic společného, protože postrádal analytickou hloubku. Dotyční autoři pouze brouzdali po povrchu a velice přitom dbali na to, aby se pohybovali jen v rámci vytyčených mezí.“ (s. 126) Na druhé straně však ani autentičnost mnoha zakázaných autorů, kteří popisovali své konflikty s režimem, nepředstavovala sama o sobě literární hodnotu. Často byla totiž mnohomluvná a chyběla jí přitažlivost.

Jiným dokladem Hájkovy věcnosti, která se vždy opírá o ukazatele textu, je sta» o Óndrovi Łysohorském (1905−1989), poněkud kuriózním literárním zjevu, básníku, který chtěl být nástupcem Petra Bezruče, psal hornoostravským dialektem s některými polonismy a domníval se, že svým dílem probudí k životu utiskovaný lašský národ. Vzbudil pozornost F. X. Šaldy a Bedřicha Václavka, za války, kterou strávil v Sovětském svazu, prosazoval svou ideu lašské samostatnosti dokonce u Stalina. Dostal se však do konfliktu s vedoucími představiteli československých komunistů, Nejedlým a Kopeckým, a po návratu do Československa byly jeho publikační možnosti omezené. Ostatně ani jeho vize samostatného Lašska nenašla prakticky žádný ohlas. Právě Óndra Łysohorsky bývá v zahraničí často vnímán jako básník, který byl kvůli svému protičeskému zaměření v Československu záměrně potlačován. Igor Hájek střízlivě rekapituluje jeho životní osudy i tvorbu a konstatuje, že „jeho lašsky psané verše stále přitahují romantické obdivovatele, kteří v něm vidí představitele malého a utlačovaného národa a pokládají za svou povinnost tento osamělý hlas podpořit. Přijímají Łysohorského názory i jeho užívání jazyka, aniž by celému problému hlouběji rozuměli...“ (s. 102).

Škoda, že v knize zůstalo několik překladatelských lapsů (v češtině nelze napsat, že se Łysohorsky „střetl“ s Václavkem, jestliže jde o spojenectví, ne polemiku; zlí duchové se ne „vymýtají“, ale vymítají) a omylů, o kterých nevíme, zda je připsat autorovi či redakci (Vaculíkova Sekyra nevyšla 1967; na akademických Dějinách české literatury se nezačalo pracovat 1959; publikace proti Arne Novákovi není „leták“, ale brožurka od Františka Buriánka). Jsou to jen detaily. Kniha je zdařilým a potřebným souborem u nás vesměs nedostupných Hájkových studií.


Igor Hájek: Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře.

Přeložila Karolina Slamová. Editor Martin Pilař. Dokořán, Praha 2007. 192 stran. Doporučená cena 198 Kč.

Igor Hájek: Prokletá i požehnaná

Po mnoha letech práce a příprav vyšla tato kniha, jíž jsem dělal editora. Ukázka z knihy, bližší informace o ní a první recenze publikované na Portálu české literatury a v MF Dnes.

Předposlední recenze vyšla v Tvaru č. 11, 2007. Napsal ji Aleš Merenus a nazval ji Pohledy na českou literaturu od jezera Loch Ness. (Představa literárního historika píšícího na břehu onoho slavného jezera je pro mne neodolatelně komická...) Zatím poslední recenze vyšla v Hostu č. 6, 2007 a napsala ji Blanka Kostřicová.

Dvě ukázky z Hájkovy knihy vyšly v internetovém deníku Britské listy (www.blisty.cz) 18. 4. 2007.

Ze čtenářských ohlasů

Občas se mi emailem (či dokonce klasickým dopisem) ozve čtenář některé z mých knih. Moc jsem s tím nepočítal, ale přiznávám, že to je docela příjemné. Když člověk působí na vysoké škole, je mu doporučováno, aby publikoval v akademicky uznávaných časopisech a ve sbornících z vědeckých konferencí. Už od počátku 90. let se chovám jinak. Mimojiné i z toho důvodu, že sborníky si až na řídké výjimky nepřečtou ani ti kolegové, kteří v nich mají svůj text. Tím milejší pro mne je, když se mi ozve naprosto neznámý čtenář například z Žatce, z Ústí nad Labem či Liberce. Naposledy to byl student z Prahy:

Dobrý den,

ani nevíte, jak mě včera nesmírně potěšilo, když jsem na praxi v prodejně technických skript na ČVUT v Praze našel mezi tou trochou beletrie, co tam je a co si pročítám, když se tam nudím, vaši knihu - Underground. Víte, já si myslel, že se o underground celkem zajímám a i o literaturu, ale nesmírně jsem se sám v sobě zklamal. Vždy» já znal jenom pány Bondyho, Jirouse a Pelce... Copak je tohle nějaké zajímání o underground? Fascinovaně jsem si vaší knihou pročítal a mít včera dost peněz, tak si ji i koupím, ale jsem chudý student, takže to nebylo možné. Ten den jsem tu trochu peněz, co jsem po kapsách měl, dal za struny.... Já vám za tu knihu strašně moc děkuju a jen co budu mít štěstí, tak si ji i pořídím.

Chtěl bych se i zeptat, jestli jde někde objednat vaše první studie, o které jsem četl na jednom z posledních listů Undergroundu, měla by to bejt studie o povídce. Jestli je teda ještě k dostání.

No měl bych spoustu dotazů ohledně literatury (protože ji studuju a chci se jí jednou věnovat naplno) a podobných otázek, ale ani nevím, jestli máte zájem o to, aby vám nějakej pražák psal (a k tomu s hrubkama - nejde mi gramatika).

Takže nashledanou a budu se těšit na případnou odpověď.

Vilém Klika