Výsledky testu ze světové literatury (4. 5. 2012)

Zápočet dostanou:

Smolková, Szkanderová, Václavíková, Máchová, Hotový, Blinková, Chroustová, Bortlíková, Kubková, Lužná, Šulová, Pytlíková, Smoleňová, Vaňková, Inemanová, Plesníková, Machálková, Koleňáková, Kopečková, Vilímovská, Mikesková, Němcová

Faktografickou část testu si zopakují písemně 11. 5. (v 8.15 v obvyklé učebně), nebo formou kolokvia:

Brumarová, Staněk, Martináková, Cigánová, Manclová, Bártková, Glensk, Procházka, Neuwirtová

Úvahovou část testu si zopakují písemně 11. 5. (v 8.15 v obvyklé učebně), nebo formou kolokvia:

Kunčíková

Abych nebyl rovnostářský, za úvahovou část si pochvalu zaslouží:

Brumarová, Staněk, Martináková, Cigánová, Bortlíková, Kubková, Lužná, Šulová, Pytlíková, Smoleňová, Vaňková, Inemanová, Plesníková, Machálková, Mikesková

Dozrál čas do sklenic

Nedávno jsem svým studentkám světové literatury (a jednomu studentovi) opět zadal úkol pokusit se o vytvoření haiku. Ze zaslaných haiku jsem vybral ta, která mne zaujala, a poskládal jsem je tak, aby spolu souvisela a vytvářela celek. Výsledek se mi docela líbí - třeba potěší i čtenáře mých webovek. Podotýkám, že je příjemné zveřejňovat zde také něco jiného, než jsem napsal sám... :-)

Mezi domy déš».
Prázdnota svírá ráno.
Ptáci v úkrytu.


Dozrál čas do sklenic.
Na polích se slétají
černí havrani.


To nebe ptáků
plné havraní černě.
Kratičké slunce.


Listí točí se.
Draci do oblak letí,
nebe pozdraví.


Pozvolna nese se
nota osamělá.
Jediným tónem smí promluvit.


Do šumů noci
cos o pomíjivosti štěstí
ševelí šeřík.


Nestálý vítr.
Povznesen nade všemi
zvuk šamizenu.


V dáli spadl strom
a nikdo jej neslyšel.
Všichni truchlili.


Sníh je tajemný.
Někdy chutnává jako
cukr nebo sůl. 

Česká literatura po roce 1945 - doporučená četba

Čtení by mělo být radostí! S úžasem na sobě pozoruji, že čtení literatury může být radostí, i když se člověk literaturou už dlouho profesionálně zabývá. Nebylo pro mne snadné stanovit jakési základní penzum četby, které budu od svých univerzitních studentů očekávat. Nicméně jsem přesvědčen, že nejprve je třeba číst uměleckou literaturu a teprve potom široké spektrum interpretací, které jsou nyní k dispozici. Od studentů, kteří na konci letního semestru přijdou ke zkoušce z české literatury po roce 1945, očekávám, že budou znát nejenom literárněhistorická fakta dosažitelná v běžně dostupných příručkách určených vysokoškolským studentům (nikoliv středoškolským!), ale že při zkoušce předloží seznam minimálně čtyřiceti podstatných děl poválečné české literatury, o nichž budou schopni vést odborný dialog (přesahující znalost životopisu autora a popisu fabule prózy či základní tematiky básnické sbírky). Následující seznam doporučených autorů nelze chápat jako normu, která musí být stoprocentně splněna. Byl bych mnohem raději, kdyby šlo o jakési doporučení, na které autory je třeba se zaměřit (protože jejich kvalita je prověřena, a tudíž je nelze obcházet) a kteří spisovatelé budou při zadávání otázek u zkoušky (podle seznamu četby) chápáni jako méně očekávaný nadstandard. Z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, že k četbě některých literárních děl se nejen vysokoškolský student, ale také jeho učitel musí nutit, nebo» ani on prostě nemůže mít všechno rád. Nicméně zůstávám optimistou a doufám, že se autoři, jež zde doporučuji (pokud si kliknete na nadpis... :-), mohou setkat s příznivou odezvou u čtenářů, kteří se jim až doposud z určitého důvodu vyhýbali…

1. Balabán Jan

2. Blatný Ivan
3. Bondy Egon
4. Brousek Antonín nebo Gruša Jiří nebo Kabeš Petr
5. Diviš Ivan
6. Fuks Ladislav (minimálně 2 texty)
7. Halas František (po r. 1945)
8. Havel Václav (minimálně 3 dramata)
9. Hodrová Daniela nebo Macura Vladimír nebo Ajvaz Michal
10. Holan Vladimír (minimálně 2 texty po r. 1945)
11. Holub Miroslav
12. Hostovský Egon (po r. 1945)
13. Hrabal Bohumil (minimálně 3 texty)
14. Hrubín František (minimálně 2 texty po r. 1945)
15. Jirous Ivan Martin
16. Kainar Josef
17. Klíma Ivan nebo Filip Ota
18. Kohout Pavel
19. Kolář Jiří
20. Körner Vladimír
21. Kundera Milan (minimálně 3 texty)
22. Krchovský J. H. nebo Hruška Petr nebo Kolmačka Pavel nebo Murrer Ewald
23. Lustig Arnošt
24. Mikulášek Oldřich
25. Neff Vladimír nebo Kaplický Václav
26. Páral Vladimír
27. Pavel Ota
28. Reynek Bohuslav (po r. 1945)
29. Seifert Jaroslav (minimálně 3 tituly po r. 1945)
30. Skácel Jan
31. Šiktanc Karel
32. Škvorecký Josef (minimálně 3 tituly)
33. Šotola Jiří
34. Topol Jáchym
35. Urban Miloš nebo Viewegh Michal nebo Hakl Emil
36. Vaculík Ludvík (minimálně 2 tituly)
37. Vyskočil Ivan
38. Wernisch Ivan
39. Zahradníček Jan
40. Závada Vilém (po r. 1945) 

Členem poroty pro Státní cenu za literaturu

Dne 29. května 2009 mne ministr kultury Václav Riedlbauch jmenoval členem poroty pro Státní cenu za literaturu, a to na tříleté funkční období. Na stránkách literárních časopisů se poslední dobou vedou diskuse o tom, že literárních cen je příliš mnoho a že se nacházíme v období jejich inflace. Cosi na tom zřejmě bude. Přesto si však jmenování považuji. V každém případě totiž platí, že do porot nejuznávanějších cen nejsou zváni úplně všichni kritikové a historikové…

O Státní ceně za literaturu jsem již pomáhal rozhodovat v roce 1998. (Shodou okolností jsme také měli úřednickou vládu − ministrem kultury byl herec a diplomat Martin Stropnický). Cenu tehdy dostal Vladimír Macura, a to za román Guvernantka a za literárněteoretickou knižní studii Český sen.

Letošní složení nominovaných jmen a knižních titulů je plné disproporcí a rozporů. Své preference samozřejmě mám a umím je zdůvodnit. Na jednání bude dost času, takže jako porota snad dospějeme ke stejně š»astnému výsledku jako v roce 1998.

Poznámka: Na první jednání dne 25. 6. jsem nakonec nedorazil kvůli záplavám, ale rozhodovat se bude až 1. září. To se už jistě do Prahy dostanu, protože podle názoru jistých pomazaných hlav žádné globální oteplování není, subtropické přívalové lijáky jsme tu měli odjakživa, stoletá voda klidně může přijít každých deset let a vůbec si to všechno vymyslela hrstka nezodpovědných politických šílenců.


P. S. Cena byla nakonec udělena Zdeňku Rotreklovi. Je tedy ve správných rukou, o tom nepochybuji. Protože se celá záležitost již stala minulostí a pomalu začíná upadat do zapomnění, mohu nyní (v listopadu 2009) přiznat, že jsem prosazoval jiné kandidáty. Domnívám se totiž, že Státní cena za literaturu by měla být udělována za významné dílo vydané v uplynulém roku, nikoliv za celoživotní zásluhy. Z nominovaných autorů proto mezi mé favority patřili Ivan Martin Jirous a Lubor Kasal...


V červnu 2010 se konalo další zasedání poroty. Tentokrát se sešlo podstatně více nominací na udělení ceny. Rozhodování bylo nicméně snažší než vloni. Proto jsme se nemusili znovu svolat a rozhodnout až napodruhé, jako tomu bylo vloni. Po tajném hlasování byl výsledek velmi jednoznačný. Jakožto člen poroty jsem ovšem vázán mlčenlivostí a výsledek nesmím oznámit. Oficiálně bude vyhlášen až na konci října. Jen podotýkám, že s výsledkem kolektivního rozhodování jsem tentokrát podstatně více spokojen než vloni. Čímž naznačuji, že cena bude udělena za významnou knihu, nikoliv za celoživotní dílo.

P. S. Je konec října 2010, a tudíž už nemusím tajit, že státní cenu získal Antonín Bajaja za román Na krásné modré Dřevnici

„Cult fiction“ a česká alternativní literatura

Na konci června se v Praze konal IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Moc se mi tam nechtělo a bral jsem to spíš jako akci, na níž bych měl vystoupit, protože se to ode mne asi očekává... Ale nakonec mne Lenka Jungmannová v několika e-mailech přemluvila. A by» jsem svůj příspěvek dopisoval na poslední chvíli, tak mne to dokonce bavilo. (Zkrácená verze tohoto textu vyšla v Literárních novinách č. 41, 2010)

V českém kulturním kontextu je zhruba od šedesátých let minulého století stále běžnější označovat jistá umělecká díla za „kultovní“. Tento přívlastek byl donedávna vžitý především v kritické reflexi filmu a rockové hudby a mnohem méně byl užíván v literární kritice. Tato disproporce se postupně začíná vyvažovat, a proto je na místě zamyslet se nad tím, co je vlastně v Česku označováno jako kultovní literatura a zda je kultovní postavení jistých literárních děl a jejich autorů jevem, který je třeba na odborné úrovni reflektovat, nebo» by mohl přispět k přesnějšímu popisu soudobého literárního života.

V roce 1999 vyšel český překlad slovníkové příručky Andrew Calcutta a Richarda Shepharda Cult fiction − průvodce po kultovním románu. Snad i pod vlivem této publikace je používání českého pojmu kultovní román v uplynulém desetiletí poněkud častější, než tomu bylo dříve. Ačkoliv jde o poměrně obsáhlou publikaci, její přínos pro upřesnění současného českého literárněkritického žargonu je spíše nejistý, ba sporný. Za klad této publikace lze považovat soupis románů, které její autoři považují za kultovní, by» jejich způsob výběru je silně subjektivní a málo argumentovaný. Úvodní pokus o definování pojmu cult fiction je zmatený a jednotlivá výkladová hesla nenabízejí o mnoho víc než směsicí životopisných střípků a značně povrchních charakteristik vybraných románů. Jinými slovy − jazyková a stylistická úroveň tohoto literárního slovníku je srovnatelná s úrovní tiskovin vytvářených amatérskými autory fanzinů, kteří sice bývají solidně obeznámeni s faktografií týkající se jejich sféry zájmu, ale málokdy se pokoušejí o kritický odstup a objektivní hodnocení. Zmíněný americký slovník si zřejmě i u nás našel svůj okruh čtenářů, avšak úroveň českého odborného diskursu na přelomu milénia neměl čím obohatit. Calcuttova a Shephardova příručka není jedinou nedávno vydanou publikací o fenoménu cult fiction a zdaleka není tou nejlepší, po níž mohli český vydavatel a překladatel sáhnout. Přitom růst zájmu o kultovní román je v anglosaském literárním kontextu patrný a projevuje se velkým množstvím knižních, časopiseckých, a především internetových publikací na toto téma. Nejnovější knihou na dané téma je The Rough Guide to Cult Fiction (2005), avšak tento text nemá vyšší odborné ambice než výše zmíněný slovník, který zaujímá centrální postavení v českém literárněkritickém diskursu, protože byl přeložen, a proto je snadno dostupný. Nejrozsáhlejší a nejserióznější knižní publikace o kultovním románu vyšla již na počátku devadesátých let – Classic Cult Fiction: A Companion to Popular Cult Literature od Thomase Reeda Whissena (1992). Od jmenovaných příruček se liší tím, že její autor je literárněhistoricky erudován a pokouší se užívat metody recepční estetiky. Whissen spatřuje počátky kultovního vzývání některých literárních děl v období romantismu a za vrchol rozvoje cult fiction považuje šedesátá léta 20. století. Pro české čtenáře by tato knižní studie byla podstatně užitečnější než přeložený slovník Calcutta a Shepharda. Pro tu část české odborné veřejnosti, která je dosud málo zvyklá čerpat z cizojazyčné literatury, je zvláště v oblasti cult fiction naprosto nezbytné používat široké spektrum odborných i publicistických textů v angličtině. Kromě uvedených knižních publikací lze s jistým rizikem využívat internet – pro sousloví „cult fiction“ je zde uvedeno více než milion odkazů. Mezi cennější patří odkazy na kulturní rubriky předních deníků a časopisů anglicky mluvícího světa, kde se o cult fiction poměrně často diskutuje, kde se setkáváme s novými pokusy o definování tohoto pojmu a kde jsou čtenářům doporučovány průběžně doplňované seznamy nejvýznamnějších kultovních literárních děl.

Po této stručné revizi je možno přistoupit k vymezení základních vlastností cult fiction, jež se opakovaně objevují v amerických a britských médiích:

1. Cult fiction je předmětem nekritického, často vysloveně nadšeneckého obdivu jisté skupiny čtenářů.
2. Texty cult fiction se trvale usazují v povědomí čtenářů, kteří se přiznávají k tomu, že tyto knihy významně ovlivnily jejich způsob myšlení a vyprovokovaly je k přehodnocení usazených způsobů výkladu světa. K podobným textům se čtenář obvykle vrací v průběhu celého svého života a mívá je ve své knihovničce.
3. Takovéto spontánní ztotožnění čtenáře s texty a jejich autory může vést k tomu, že „v některých případech je barvitý život kultovních autorů uctíván více než jejich knihy“. (Calcutt–Shephard 1999:10)
4. Silný vliv na individuálního čtenáře má také svou skupinovou a generační podobu – vlastní kultovní romány mají nejen rozličná čtenářská relativně uzavřená „ghetta“ (například ctitelé kyberpunku, undergroundu, surrealismu, feminismu apod), ale i mnohem širší čtenářské vrstvy, relativně vymezitelné svou příslušností k určité generaci a životní zkušeností. O jakémsi nadgeneračním kultu pak lze hovořit u klasických knih, jež se pravidelně objevují v seznamech cult-fiction, ale zároveň patří do oficiálního kánonu světového románu (například Utrpení mladého Werthera, Stepní vlk, Mistr a Markétka, Cizinec, Pán much, Kdo chytá v žitě apod.)
5. V podmínkách svobodného knižního trhu platí zásada, že vydávání kultovní literatury není riskantní a exkluzivní podnik, nebo» čtenářská obec cult fiction je relativně početná a stálá.
6. Pro čtenáře kultovní literatury je přitažlivé, že některé knihy jsou zakazovány a že jejich autoři jsou souzeni a vězněni.


Uvedené znaky jsou odvozeny ze spontánních sociologických přístupů k literatuře, avšak v sekundární literatuře o cult fiction bývá uváděno i několik rysů, které se více či méně opírají o literárněhistorický a literárněteoretický způsob uvažování:

1. Některé texty cult fiction jsou zakazovány či cenzurovány, nebo» její autoři při výběru tematiky vědomě či nevědomě překračují existující dobová tabu. Nemusí přitom jít o radikálně odlišný a provokativní pohled na určitý problém, protože autor často vystačí s jinakostí a neotřelostí při zpracování zvolené látky. Za typická kultovní témata je považována excentričnost, bizarnost, kontroverznost a odpor vůči establishmentu.
2. Tato jinakost a neotřelost nemusí být přítomna pouze v tematické rovině literárního díla. Mnohá kultovní díla se vyznačují prolamováním tabu v jazykové a stylistické rovině textu, jakož i využíváním méně tradičních způsobů vyprávění.
3. Pro kultovní literaturu je rovněž typické, že její hlavní postavy se vědomě vzdalují doporučovaným dobovým ideálům – jde tedy spíše o antihrdiny, outsidery a samotáře s nalomenou a nejistou identitou.
4. Zřejmě právě tyto vlastnosti mnohých kultovních textů dovedly Thomase Reeda Whissena k přesvědčení, že cult fiction je projevem romantického ducha písemnictví, který je podle jeho názoru v západní civilizaci neustále přítomen.


Jmenované rysy cult fiction mohou právem budit dojem nedostatečné systematičnosti. Dostupné americké a britské slovníky a publicistické výčty cult fiction obsahují okolo stovky titulů, jež jsou považovány za typické ukázky tohoto typu literatury splňující výše uvedená kritéria. Pouze necelá desítka přitom pochází z jiných než angličtinu užívajících národních literatur. Z českých spisovatelů je za kultovního autora považován pouze Milan Kundera, což je výmluvným příkladem toho, že pravidla „kultovnosti“ jsou vytvářena bez ohledu na postavení autora v konkrétní národní literatuře. Výše zmíněná kritéria jsou tak široká, že jim odpovídá podstatně větší množství textů, než jaké nacházíme v dostupných výčtech, a tak rozmanitá, že je na místě vážně pochybovat o Whissenově názoru, že cult fiction je možné považovat za samostatný žánr. Přesto je americké a britské chápání fenoménu kultovnosti značně užší, než s jakým se setkáváme v domácím publicistickém úzu. Pojem kultovní román je v českém literárním životě zabydlen velmi krátce, a proto není překvapivé, že je jeho používání velmi nezávazné a zmatené. V českých internetových vyhledávačích jsou například často za kultovní romány považovány Topolova Sestra či Páralovi Milenci a vrazi, což dosti věrně odpovídá kritériím užívaným v anglicky mluvících zemích. O evidentních rozpacích při používání tohoto pojmu ovšem svědčí případy, kdy je za kultovní literaturu považován například Román pro ženy Michala Viewegha, či dokonce Babička Boženy Němcové.

V literárněkritickém úzu se tedy dosti nejasně chápaný „kultovní román“ stále více zabydluje, avšak do české literárněvědné terminologie zatím nepronikl. V kolektivní monografii Alternativní kultura (2001) se sice několikrát o kultovnosti píše, ale jde spíše o drobné zmínky, v nichž tento pojem nemá terminologickou platnost. V poznámce k úvodní kapitole Josef Alan připomíná silný vliv amerických beatniků na českou alternativní kulturu: „Jejich tvorba, která reagovala na ohrožení individualismu, na růst byrokracie a rozmach masmédií, na různé praktiky potlačování sociální nonkonformity a ,deviace‘ (např. homosexuality) atp., u nás dostala až kultovní nádech a stala se symbolem osvobození.“ (Alan 2001:54) Nabízí se otázka, zda se americká a britská cult fiction významně liší od české alternativní literatury. Téměř všechny výše uvedené typické vlastnosti cult fiction lze totiž nenásilně použít při charakteristice české alternativní literatury, a to zvláště undergroundové literatury ve druhé polovině 20. století. Také český literární underground byl svými fanoušky nekriticky vzýván a vyšly z něj kultovní texty, které ovlivnily již dvě generace čtenářů. Jeho autoři si vypěstovali silný autobiografický mýtus, který mnohdy zastiňuje význam literárních textů. Tento mýtus byl silně podporován publikačními zákazy a vězněním hlavních osobností undergroundu. Jeho tvůrci a příznivci měli a dosud mají tendenci uzavírat se do jakéhosi dobrovolného kulturního ghetta, v němž převažuje dostředivý způsob komunikace. K undergroundu rovněž neodmyslitelně patří narušování tematických a jazykových tabu i postavy outsiderů a samotářů. K podobným závěrům bychom došli také při revizi českého poválečného surrealistického dění.


Anglosaské chápání cult fiction se tedy se současným českým chápáním alternativní kultury do značné míry překrývá. Sestavení podobných slovníků kultovní literatury, jaké jsou k dispozici v anglicky mluvících zemích, by v českém prostředí nepředstavovalo těžký úkol. Český redaktor by při sestavování tohoto slovníku mohl podobně jako Thomas Reed Whissen začít v romantismu – u deníků Karla Hynka Máchy. Pokračovat by mohl například Erbenovými záznamy snů, erotickým folklorem, který posbíral Jan Jeník z Bratřic, Jiřím Karáskem ze Lvovic a dalšími dekadenty, buřičskými básněmi Františka Gellnera a Haškovým Švejkem. Chybět by nesměl Jakub Deml a jeho Zapomenuté světlo ani Krvavý román Josefa Váchala. Do zběžného výčtu by dále jistě patřily donedávna tabuizované erotické texty českých surrealistů, ale opomenout nelze ani básnická blues Josefa Kainara a Václava Hraběte. Mnoho kultovních textů pochází z prostředí českého literárního undergroundu – totálně realistická poezie Egona Bondyho, jeho Invalidní sourozenci, Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, Sestra Jáchyma Topola, básně J. H. Krchovského ad. Kultovní status si podržují rovněž prózy Jana Pelce, především román … a bude hůř. Při srovnání tohoto letmého výčtu s anglosaskou cult fiction je patrné, že české vnímání kultovní literatury je téměř ortodoxně alternativní. Prakticky v něm chybí texty hraničící s populární literaturou, jež jsou zvláště v americké literatuře velmi časté. Na této hranici se pohybuje snad jen Jaroslav Hašek, Saturnin Zdeňka Jirotky či Páralovy romány z 60. let – v české próze chybějí kultovní autoři detektivky, science-fiction a kyberpunku srovnatelní s Raymondem Chandlerem, Frankem Herbertem ( Duna) či Williamem Gibsonem ( Neuromancer) apod. Fanzinové hnutí pololegálně propagující nové směry v science-fiction a fantasy se v českých poměrech začalo intenzivně rozvíjet teprve v osmdesátých letech 20. století a za kultovního autora (a propagátora) lze považovat především Ondřeje Neffa. Stranou úmyslně ponecháváme kultovní vztah českých čtenářů k prózám Jaroslava Foglara (a Eduarda Štorcha), nebo» autoři anglicky psaných slovníků a soupisů cult fiction používají hodnoticí kritéria, kterým podobný typ populárního čtiva neodpovídá. Slovník české kultovní literatury by však byl i s relativně malým přesahem k populární literatuře dostatečně pestrý a obsáhlý.


V úvodu této úvahy byla položena otázka, zda je v dané chvíli zapotřebí, aby se kultovní literatura stala součástí českého literárněvědného diskursu. Zdá se, že nikoliv, nebo» většina českých textů srovnatelných s anglicky psanou cult fiction spadá do oblasti undergroundové a alternativní literatury, jež je již delší dobu odborně reflektována. Nicméně lze očekávat, že přívlastek „kultovní“ nezmizí z českého literárněkritického úzu a že se fenomén kultovnosti v blízké budoucnosti stane tématem pro badatele z oblasti literární komunikace a recepční estetiky.


Literatura
Alan, Josef (red.)
2001 Alternativní kultura – příběh české společnosti 1945-1989 (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
Calcutt, Andrew − Shephard, Richard
1999 Cult fiction – průvodce po kultovním románu (Praha: Volvox Globator) [1998]
Pilař, Martin
2005 Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (Praha: Dokořán)
Simpson, Paul – Bushell, Michaela – Rodiss, Helen
2005 The Rough Guide to Cult Fiction – genre benders, beats, gurus, drunks, junkies, sinners, surrealists (London: Rough Guides)
Whissen, Thomas Reed
1992 Classic Cult Fiction – A Companion to Popular Cult Literature (Santa Barbara: Greenwood Press)


Internetové zdroje (výběr)
http://en.wikipedia.org/wiki/Cult_fiction#Cult_fiction
http://top-10-list.org/2010/01/08/ten-cult-fiction-bestsellers
http://www.greenwood.com/catalog/WCQ%252f.aspx
http://www.nekultura.cz/literatura-serial-literarni-radar/vice-nez-kultovni-roman.html
http://www.roughguides.com/website/aboutus/Press/Assets/UK%20Press%20Releases/6cultfiction.pdf
http://www.telegraph.co.uk/culture/books/3672915/50-best-cult-books.html
http://www.wisegeek.com/what-is-cult-fiction.htm


Summary
The present essay deals with the phenomenon of cult fiction as it is understood in Anglo-Saxon and Czech literary context. In the first part its author tries to generalize the main features of cult fiction and derives them from English written dictionaries and internet sources. In the second part he compares them with Czech concepts of the underground literature and alternative culture. He comes to the conclusion that a dictionary of Czech cult fiction, comparable to the American and British ones, could be created and published, too. But using cult fiction as a special term does not seem to be useful for contemporary Czech literary critical discourse. 

Milan Kundera and his understanding of the Central European novel

Dne 2. července se v Beethovenově sále Pálffyho paláce v centru Vídně konalo 2010 Austria International Symposium nazvané „Literature and Cultural Arts of Korea and Eastern Europe“. Šlo především o akci The Society of Korea Literary Creative Writing, takže nejvíce účastníků bylo z řad jihokorejských spisovatelů a vysokoškolských učitelů. Přizváni však byli také kolegové z Rakouska a Německa. Přijal jsem rovněž pozvání a nelitoval jsem toho. Můj příspěvek o Milanu Kunderovi a jeho chápání středoevropského románu by mohl být inspirativní pro mé studenty, proto jej touto cestou zveřejňuji:

Milan Kundera is not only a world-famous novelist, but also the author of penetrating essays on Central European culture, especially literature. Born in the former Czechoslovakia (1929) and living in French exile since 1975, he ranks among the best-selling highly intellectual literary stars of the last decades. Kundera’s attitude to his native country is rather ambiguous − therefore two of his highly appreciated novels ( Life is Elsewhere − 1973 and The Book of Laughter and Forgetting − 1979) have still not yet been re-published in the Czech Republic, though they were originally written in Czech. After moving to France, Kundera started to write in a different style than before − his texts were aimed not only at Czech readers but also at a large international readership. In today’s terminology we could characterize him as a typical ‘author of globalization’. On the other hand, he seems to be rather choosy about his audience. Since the rather mediocre − but among cinema-goers quite popular − American film version of his novel The Unbearable Lightness of Being (1984, film 1988), he has strictly refused to approve any film adaptations of his short stories or novels. We can imagine that for many contemporary authors it is a matter of fame and profit to see their books made into films. Not for Milan Kundera… He insists that the novelistic genre is a typically literary product − it was written and therefore it should be read, not watched in an adapted visual version. In our era, when culture is becoming increasingly visual, Kundera’s defence of the traditional role of literature seems to be quite unique. In his opinion, certain qualities of the novel cannot be cinematized, and can be fully understood only in the process of reading.

Now is the right time to learn something about Kundera’s art of the novel as it is explained in his essays written in French. According to Kundera, the novel is “the great prose form in which an author thoroughly explores, by means of experimental selves (characters), some great themes of existence”. (142) At the same time as Kundera was beginning to take a negative stance against film versions of his texts, he also began to stress particularly those qualities of the novelistic genre which are typical of the Central European literary context. Rather paradoxically, it was only when he had become a French citizen that Kundera started to write systematically about the Central European novel as a specific phenomenon with highly original features. In the works of authors like Franz Kafka, Robert Musil, Witold Gombrowicz and others we can discern certain common qualities − e. g. polythematic structure, lack of great epic stories, a tendency to essayism, and an ironical approach to the author’s homeland. These genre qualities were familiar to Kundera in his first novels, written in Czechoslovakia, but in his later works he gradually emphasized them more and more. When James Naughton (from the University of Oxford) characterizes Kundera’s mature novels, he uses the following words: “…polyphonic interplay of parallel, almost separate, but purposefully choreographed fictional narratives and humorously philosophizing, essayistic writing. (…) Its political side is the myth-making, amnesia and humourless mawkishness of ideological regimes and causes.” (126) As we can see, this is an exact definition of the Central European novel, comprising a list of its general features.

According to Kundera, Central Europe was culturally unified for the first time in the 17th century, in the Baroque period. The shadow of this cultural and life style persisted here into the 18th century and continued in the era of Classicism, when Vienna became the capital of European music. Another great period of cultural importance in the region came at the beginning of the 20th century, when novelists abandoned the traditions of romantic and critically realistic fiction and created key works of the Central European novel. Unlike the anti-rationalist, anti-realist and lyrical French modernists, Central European writers felt an aversion to romanticism, and mistrusted the cult of history and the glorification of the future. As an author with Central European roots, Kundera often criticizes the romantic (or in his own words “lyrical”) approach to life, which together with the “cult of Youth and Revolution” may bring tragic consequences when applied to politics. And − again as a Central European novelist − his way of writing is closely connected with local musical traditions. In fact, Kundera studied musical composition at the Janacek Academy of Art (JAMU) in Brno, and his deep knowledge of music is reflected in his novelistic work, where he often uses techniques of composition known from the old masters of Baroque and Classicist music. For example, Kundera’s three French-language novels from the 1990s (especially Slowness − 1996) are inspired by the Baroque form of the fugue − i.e. a polythematic contrapunctal form with two or more voices of equal importance. Most of his earlier novels written in Czech follow a structure similar to the form of the sonata as developed by Ludwig van Beethoven. To be more specific: Beethoven’s Quartet Opus 131 consists of seven movements each in a different tempo, with a structure based on the exposition of individual themes and their variations. Kundera noticed that in his first novels he had been using almost the same compositional structure as that used by Beethoven in his sonatas. In Kundera’s opinion, the “mathematical structure” of the novel is not a matter of calculation, it is “an unconscious drive”. (91) However, in his later Czech novels Kundera began to be consciously obsessed with the number seven. Six of his seven Czech novels have seven parts and are based on a comparable development of separate themes and novel characters.

For a certain type of theorist, this could represent an extremely rational experiment with the novel. However, on the other hand, this archetypal form of composition derived from music may be one the reasons behind Kundera’s wide international popularity among various kinds of readers (i.e. not only highly educated intellectuals). As I have mentioned above, Milan Kundera has become one of the leading novelists of globalization. At the same time, he has never abandoned the precisely defined borders of the Central European novelistic and musical tradition. Maybe we could compare this situation with the impact of jazz – originally a kind of Afro-American music − which changed the cultural map of the world during the last century. There is also something archetypal in the forms of jazz music, and so they have had a great influence over other kinds of art including poetry, fiction and drama. The way to the world usually begins at home. It can be expected that further impulses to the art of the novel will come from other parts of the world than Europe and America. And it is more than possible that they will be inspired by local narrative and musical traditions – as we can witness in the essays and novels of the Central European author Milan Kundera.



Literature

Kundera, Milan: The Art of the Novel. London-Boston: Faber and Faber, 1988.
Traveller‘s Literary Companion − Eastern & Central Europe, ed. James Naughton, Brighton: In Print Publishing, 1995.


Further reading

Dictionary of Literary Biography, Vol. 232: 20th Century Eastern European Writers, ed. Steven Serafin, Detroit-San Francisco-London-Boston-Woodbridge, Conn.: The Gale Group, 2001. 

Životopis a publikační činnost

Do základní školy a na gymnázium jsem chodil v Nové Pace. Poté jsem vystudoval Filozofickou fakultu UP v Olomouci, obor čeština-angličtina (1974–1979), kde jsem pod vedením Josefa Jařaba diplomoval prací Robert Lowell a americká konfesionální poezie. Svými pracemi o americké poezii jsem dosáhl během studia úspěchů v celostátních kolech studentské vědecké soutěže (Brno, Bratislava), což mne motivovalo k započetí publikační činnosti. Po dvouletém působení na gymnáziu a středním odborném učilišti (obor číšník-kuchař) ve Vrchlabí jsem byl přijat na Pedagogickou fakultu v Ostravě.

Jako odborný asistent jsem se postupně specializoval na dějiny české literatury po roce 1945. Tuto disciplínu dosud považuji za svou hlavní a nejvíce v ní publikuji, ale v roce 2006 jsem ji na Ostravské univerzitě úplně přestal vyučovat. V Ostravě přednáším světovou literaturu a vedu semináře literární komparatistiky, teorie vyprávění a metodologie literární vědy. V roce 1984 jsem získal titul PhDr. na FF UP v Olomouci. V letech 1990–1991 jsem absolvoval dvousemestrové postdoktorské studium na Oxfordské univerzitě, a to v oboru moderní literární věda se zaměřením na teorii žánrů. Vědeckou výchovu jsem absolvoval na FF UP v Olomouci a na základě monografie Pokus o žánrové vymezení povídky mi v roce 1993 byla udělena vědecká hodnost CSc. na FF MU v Brně. V listopadu roku 2006 jsem úspěšně prošel habilitačním řízením na FF OU v Ostravě a stal jsem se docentem v oboru dějiny české literatury (jako habilitační spis jsem předložil upravenou a rozšířenou verzi Kapitol o českém literárním undergroundu.) V akademickém roce 2008-2009 jsem jako externista vyučoval literární teorii na FF UP v Olomouci a ediční praxi na katedře ekonomické žurnalistiky VŠB-TU v Ostravě. Získal jsem několik individuálních zahraničních výzkumných grantů, které byly realizovány v Oxfordu (1994), Londýně (1996) a Glasgow (1998). V letech 2005–2007 jsem plnil úkoly tříletého individuálního výzkumného grantu GAČR na téma Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století (č. 405/05/0761). V rámci programu Erasmus/Socrates od roku 2001 pravidelně vyučuji českou literaturu na University of Glasgow a zprostředkovávám studentskou výměnu mezi oběma univerzitami. V roce 2007 jsem podepsal sokratovskou smlouvu o učitelské mobilitě mezi OU a University of Oxford a od roku 2008 jsem začal spolupracovat s předním britským bohemistou a překladatelem Dr. Jamesem Naughtonem. Jakožto člen Ústavu pro regionální studia OU jsem se v letech 1998–2005 badatelsky věnoval regionální literatuře. V letech 2000-2004 jsem byl členem oborové rady pro doktorské studium na Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU v Brně. Od roku 2003 jsem členem oborové rady na domácí katedře, od roku 2006 na FF UP v Olomouci (zde pro obor teorie literatury). Od října roku 2000 do prosince 2002 jsem pracoval na poloviční úvazek v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (pracoviště v Brně) a několika studiemi o české próze jsem se zúčastnil přípravy akademických dějin české literatury po roce 1945. Na počátku 90. let jsem byl členem redakční rady literárního časopisu Iniciály (Praha). Od roku 1997 pracuji v redakční radě brněnského literárního měsíčníku Host. V roce 1998 jsem byl členem komise pro udělení Státní ceny za literaturu a členem této komise jsem byl znovu jmenován pro léta 2009 až 2011. Od roku 2001 jsem členem týmu, který nominuje české spisovatele na udělení Ceny Jaroslava Seiferta. Od roku 2008 jsem členem poroty Ceny Toma Stopparda za nejlepší esejistickou knihu (Nadace Charty 77). V letech 2000–2002 jsem zasedal v grantové komisi Ministerstva kultury ČR (odbor literatury a knihovnictví). Od září 2007 jsem členem pracovní skupiny filologie Akreditační komise MŠM ČR. Ve Velké Británii jsem členem Oxford Society (na což mám právo jakožto bývalý student) a Ayrshire Railway Preservation Group (k čemuž mne přesvědčil můj skotský přítel Gordon Thomson). Občas se věnuji překládání z angličtiny.
Osobní dodatek: Jsem podruhé ženatý, bydlím v Rychvaldu. Z prvního manželství mám dvě krásné a chytré dcery Martu a Marii, z manželství druhého dvě další krásné a chytré dcery Alžbětu a Emmu :-). Mezi mé osobní záliby patří zvláště turistika, amatérsky se zabývám ornitologií, přitahují mne asijské způsoby myšlení a prožívání, zvláště buddhismus. Sbírám časopisy a knihy spiritistů z Podkrkonoší a z Ostravy-Radvanic.



Vzdělání a odborná kvalifikace:
1974–1979 Filozofická fakulta UP v Olomouci (čeština-angličtina)
1984 PhDr. FF UP Olomouc
1988–1993 vědecká výchova na FF UP v Olomouci zakončená dosažením vědecké hodnosti CSc. (FF MU v Brně)
1990–1991 University of Oxford (dvousemestrové postdoktorské studium)
1995–1996 University of London (T. G. Masaryk Scholarship, jednosemestrové studium)
2006 habilitační řízení na FF OU v Ostravě (docent v oboru dějiny české literatury)


Zaměstnání:
1980–1982 gymnázium ve Vrchlabí, středoškolský profesor
1982–1991 Pedagogická fakulta v Ostravě, odborný asistent
1991–dosud Filozofická fakulta OU, docent
1998–2005 Ústav pro regionální studia OU (částečný úvazek)
2000–2002 Ústav pro českou literaturu AV ČR, pobočka v Brně (50% úvazek)
2009-2010 FPřF Slezské univerzity v Opavě (částečný úvazek)





Publikační činnost



Samostatné knižní publikace:
Pokus o žánrové vymezení povídky, Spisy FF OU, č. 86, Ostrava: Sfinga, 1994, ISBN 80-7042-411-7.
Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu), Brno: Host, 1. vydání 1999, 2. vydání 2002, ISBN 80-86055-67-1.
Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře, Praha: Dokořán, 2005, ISBN 80-7363-021-4.
Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století, Spisy FF OU, č. 176/2008, Ostrava: Repronis, 2008, ISBN 978-80-7368-134-0.


Kapitoly v monografiích a spoluautorství literárních slovníků:
„Člověk, jenž psal vlastní krví“, in: Primus, Zdeněk (red.): Vladimír Boudník − mezi avantgardou a undergroundem. Praha: Gallery, 2004, s. 269−282. ISBN 80-86010-77-5.
Slovník českého románu 1945-1991. Ostrava: Sfinga, 1992, s. 19–20, 21–22, 68–69, 75–77, 130–132, 132–134, 134–136, 180–182, 186–187, 210–211. ISBN 80-900578-9-6.
Slovník české prózy 1945–1994. Ostrava: Sfinga, 1994 (přepracovaná a výrazně rozšířená verze předcházejícího titulu), s. 17–18, 27–30, 30–31, 119–120, 142–144, 210–212, 212–214, 214–216, 218–220, 298–300, 304–306, 335–336, 338–341, 411–413. ISBN 80-85491-84-2. (autorství následujících interpretačních hesel: M. Ajvaz: Návrat starého varana, E. Bondy: Invalidní sourozenci, Z. Brabcová: Daleko od stromu, E. Hostovský: Dobročinný večírek, F. Hrubín: Zlatá reneta, M. Kundera: Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesmrtelnost, J. Pelc: ... a bude hůř, P. Placák: Medorek, Z. Rosenbaum: Most přes zlou vodu, P. Řezníček: Strop, M. Viewegh: Báječná léta pod psa)
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. 1. díl. A–L, Praha: Brána, 1995. s. 300–301, 476–478. ISBN 80-85946-16-5.
Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl, M–Ž, Praha: Brána–Knižní klub, 1998, s. 134–135. (hesla o Haně Hrzalové, Milanu Kunderovi a Janu Novákovi). ISBN 80-7243-014-9, ISBN 80-7176-940-1.
Česká literatura od roku 1945 – nejkompletnější interaktivní multimediální encyklopedie shrnující poznatky literární vědy od roku 1945, Praha: Infinity, 1997. (CD-ROM – převzato 14 interpretačních hesel z knihy Slovník české prózy 1945–1994, Ostrava: Sfinga, 1994, ISBN 80-85491-84-2)
„Josef Škvorecký“, in: Dictionary of Literary Biography, Vol. 232: 20th Century Eastern European Writers, ed. Steven Serafin, Detroit – San Francisco – London – Boston – Woodbridge, Conn.: The Gale Group, 2001, p. 336–351, ISBN 0-7876-4649-0 (společně s Janem Čulíkem).
Málková, I.; Urbanová, S. a kol.: Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945-2000), (hesla: Protější chodník, Severomoravská pasivita) Olomouc: Votobia, 2001, s. 229–230, 256–257. ISBN 80-7042-597-0.
Dokoupil, Lumír; Myška, Milan, Svoboda, Jiří (red.): Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy I., II. (hesla pod zkratkou MP). Ostrava: Ostravská univerzita, 2005. ISBN 80-7368-024-6.
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945−1989, III. 1958−1969. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1583-9. (Spoluautor kapitoly o próze.)
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945−1989, IV. 1969−1989. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1631-7. (Spoluautor kapitoly o próze.)
Hruška, P.; Machala, L.; Vodička, L.; Zizler, J. (red.): V souřadnicích volnosti (Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích). Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1630-0. (Autor interpretací sbírek J. H. Krchovského, Ewalda Murrera, Jaromíra Typlta a Andreje Stankoviče.)
"Jan Balabán". In Serafin, S., Mihailovich, V. D. Twenty-First-Century Central and East European Writers (Dictionary of Literary Biography, Vol. 353), Detroit-New York-San Francisco-New Haven-Waterville-London: Gale Cengage Learning, 2010, s. 24-28, ISBN-13: 978-0-7876-8171-5
"Blouznivci a spiritisté v Ostravě". In Bílá kniha - 17 příběhů z ostravské literární historie Ostrava: Statutární město Ostrava, 2009 (vyšlo v roce 2010), s. 169-170, ISBN 978-80-254-6362-8


Knižní edice:
Ivo Vodseďálek: Felixír života, Brno: Host, 2000 (doslov „Literární archeologie Ivo Vodseďálka“), ISBN 80-86055-96-5.
Igor Hájek: Prokletá i požehnaná - Eseje o české literatuře, Praha: Dokořán, 2007, ISBN 978-80-7363-087-4



Studie v časopisech a sbornících:
„Charakteristika a motivace volného verše Walta Whitmana“, in: SVOČ – Sborník studentských vědeckých a uměleckých prací 1977-1979, Olomouc: FF UP, 1980.
„Potíže s povídkou“, Tvorba (příloha Kmen), 1986, č. 19.
„Prozaická dílna“, Literární měsíčník, 1988, č. 7 a 8.
„Generace za dveřmi“, Kmen, 1989, č. 2.
„Chvála hledání“, Iniciály, 1990, č. 2, ISSN 0862-6324.
„Některé problémy s genologickou definicí povídky“, in: Sborník Pedagogické fakulty v Ostravě, Praha: SPN, 1990, č. 121, ISSN 14- 123-91.
Český literární „underground", Ostrava: ITEM, 1992.
„Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka“, Česká literatura, 1994, č. 4, ISSN 0009-0468.
„Making Both Ends Meet, or, Czech Literature after November 1989“, Canadian Review of Comparative Literature, Edmonton: University of Edmonton, 1995, č. 3–4. (Přetištěno rovněž ve Sborníku FF OU, Litterarum studia, 1995, č. 2, ISBN 80-7042-432-X.)
„Člověk, jenž psal vlastní krví aneb Kapitoly o literárním díle Vladimíra Boudníka“, Host, 1997, č. 3 a 4, ISSN 1211-9938.
„Česká literatura britskýma očima“, Host, 1997, č. 1, ISSN 1211-9938.
„Marginální objev“, Host, 1997, č. 4, ISSN 1211-9938.
„Dílna nového lidství (Literatura regionu severní Morava a Slezsko v 50. letech)“, Host, 1999, č. 2, ISSN 1211-9938.
„Časopis Blok aneb Pětiletka nejen v poezii“, Host, 1999, č. 10, ISSN 1211-9938.
„The Role of Exiles in Breaking Czech Literary Clichés“, Canadian-American Slavic Studies, sv. 33, č. 2–4, léto–podzim–zima 1999, ISSN 0090-8290. (Rovněž přetištěno in: Sborník prací FF OU, Litterarum studia, 1997, č. 3, ISBN 80-7042-488-5.)
„On Various Aspects of Going /by/ the Underground in Bohemia“, Britské listy, 25. 11. 1998, www.blisty.cz (on-line)
„Český literární underground aneb Úvod do terminologie a zamyšlení nad periodizací“, Host, 1998, č. 3, ISSN 1211-9938.
„Ve znamení padesátých let“, in: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Spisy FF OU, 2000, č. 130, ISBN 80-7042-553-9.
„Literatura regionu v čase ,normalizace‘“, in: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Spisy FF OU, 2000, č. 130, ISBN 80-7042-553-9.
„Igor Hájek aneb Rozpory mezi domácí a exilovou reflexí české literatury“, Britské listy, 8. 6. 2001, www.blisty.cz (on-line); též otištěno in: Bohemistyka, 2001, č. 3, ISSN 1642-9893. (Polsko)
„O alternativní kultuře z pohledu outsiderů a vědců“, Host, 2002, č. 10, ISSN 1211-9938.
„An Introduction to Twentieth-Century Czech Fiction: Comedies of Defiance. By Robert Porter. Brighton – Portland: Sussex Academic Press, 2001“ in: Slavic Review – American quarterly of Russian, Eurasian, and East European studies, Spring 2003. (University of Illinois at Urbana-Champaign)
„Dva básníci českého literárního undergroundu (Andrej Stankovič, Ewald Murrer), in: Sborník prací FF OU, Litterarum studia, 2004, č. 5, ISBN 80-7042-656-X.
„Jiří Holý. Writers under Siege − Czech Literature since 1945. Sussex Academic Press, Brighton-Portland, 2008“, in Czech Language News, Spring 2008 (University of Texas at Austin), ISSN 1085-2950.
"Rajendra A. Chitnis. Vladislav Vančura − The Heart of the Czech Avant-garde, Karolinum Press, 2007"; Czech Language News. Spring 2009, s. 8-10, ISSN 1085-2950.
„Srdce české avantgardy“, Česká literatura , 2009, č. 5, s. 749−753, ISSN 0009-0468
"Cult fiction a česká alternativní literatura", Literární noviny, č. 41, 2010, s. 10-11. ISSN 1210-0021



Referáty na konferencích zveřejněné ve sbornících:
„K současné poezii na Ostravsku“, in: Čtyřicet let literatury v Severomoravském kraji (1945-1985) a aktuální problémy regionalismu, Opava: Slezské muzeum, 1989.
„Žánry na ústupu aneb K současnému stavu historické novely a povídky“, in: Česká historická próza (1945–1985), Opava: Slezské muzeum a Památník Petra Bezruče, 1990, ISBN 80-900074-0-6.
„Honza Krejcarová a Jana Černá“, in: Žena – jazyk – literatura, Ústí nad Labem: PdF UJEP, 1996, ISBN 80-7044-147-X.
„Hrst komparativních poznámek o vztahu anglických bohemistů k pivu“, in: Hospody a pivo v české společnosti, Praha: Academia, 1997, ISBN 80-200-0639-7.
„Literární ,život kolem nás‘ v 60. letech dvacátého století“, in: Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století, Walbrzych-Ostrava: Panstwowa wyzsza szkola zawodowa w Walbrzychu, Ostravská univerzita, 2004, ISBN 83-911312-6-2.
„Hrabal and Boudník − a Fateful Friendship“, in: Short, David (ed.): Bohumil Hrabal (1914−97) − Papers from a Symposium. London: University College-School of Slavonic and East European Studies, 2004, ISBN 0-903425-74-2.
„Česká literatura z pohledu slovníkových příruček užívaných v anglicky mluvícím světě.“ in: Otázky českého kánonu. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky. Praha: ÚČL AV ČR, 2006, ISBN 80-85778-51-3.
„Obraz dějin v českých povídkových cyklech.“ in: Studia Moravica V - Symposiana. Sborník příspěvků přednesených na druhém mezioborovém sympoziu Česká kultura a umění ve 20. století, Olomouc: UP v Olomouci, 2007, ISBN 978-80-244-1640-3
"Typologie moderních českých povídkových cyklů", in Jezyk i literatura czeska w europejskim kontekscie kulturowym , Raciborz: Panstwowa wyzsza szkola zawodowa, 2008. ISBN 978-83-60730-15-7
"Naratologická úvaha o du-formě", in Ty, já a oni v jazyce a literatuře, Ústí nad Labem: UJEP, 2009. ISBN 978-80-7414-131-7



Obsáhlé recenze a kritické úvahy:
(výběr z posledních let)
„Pestrá i šedá Ostrava“ (Ivan Landsmann: Pestré vrstvy, Praha: Torst, 1999; Petr Pitucha: Dobrodruzi po haluzi, Praha: Ivo Železný, 1999; Helmut König: Hledání rodného listu, Ostrava: Repronis, 1999). Host, 1999, č. 9, ISSN 1211-9938.
„Sága velkoměsta“ (Edward Rutherfurd: Londýn – příběh nejslavnějšího města na Zemi, Praha: BB Art, 1999), Host, 1999, č. 10, ISSN 1211-9938.
„Od ničeho k ničemu“ (Jan Jandourek: Když do pekla, tak na pořádné kobyle, Praha: Hynek, 2000). Host, 2000, č. 7, ISSN 1211-9938.
„Nechutná kaše bezčasí aneb O poezii na severní Moravě a ve Slezsku v době ,normalizace‘“. Host, 2001, č. 2, ISSN 1211-9938.
„Fenoméni úspěchu“ (nad novými knihami Petra Šabacha a Michala Viewegha). Host, 2001, č. 9, ISSN 1211-9938.
„Bůh má pořád indiánský rysy…“ (Jáchym Topol: Noční práce, Praha: Hynek, 2001). Host, 2002, č. 1, ISSN 1211-9938.
„Velká kniha o ,velkém kormidelníkovi‘“ (Philip Short: Mao, Praha: BB Art, 2001). Host, 2002, č. 3, ISSN 1211-9938.
„Thriller o ztrátě studu“ (Jan Jandourek: Bomba pod postelí, Brno: Petrov, 2001). Host, 2002, č. 6, ISSN 1211-9938.
„Bestseller na český způsob.“ Dokořán – bulletin Obce spisovatelů, 2002, č. 23.
„Všední dny české rodiny v Anglii“ (Petr Svoreň: Lekce z Anglie, Chomutov: Milenium Publishing, 2001). Host, 2002, č. 6, ISSN 1211-9938.
„Román o kráse, jež zastírá rozum“ (Miloš Urban: Stín katedrály, Praha: Argo, 2003). Host, 2003, č. 10, ISSN 1211-9938.
„Ani monografie, ani memoár“ (Mazal, Tomáš: Spisovatel Bohumil Hrabal, Praha: Torst, 2004). Host, 2005, č. 2, ISSN 1211-9938.
Panoptikum lidské erotiky (Křesadlo, Jan: Slepá bohyně a jiné příběhy, Praha: Tartaros, 2006). Tvar, 2006, č. 13, ISSN 0862-657 X.



Recenze krátkého a středního rozsahu:
Hlavně od poloviny 80. let do poloviny 90. let jsem jich napsal několik desítek a myslím, že jsem se při jejich psaní mnohé naučil. Poté jsem se tomuto žánru přestal věnovat a zde tyto texty neuvádím jako podstatnou součást své publikační činnosti. To ovšem neznamená, že bych si za publikovanými názory nestál. Zvláště rád jsem měl pravidelnou rubriku "Telegrafické recenze" v Iniciálách a poté v Hostu. Poznámka pro největší zvědavce - výběr z recenzí je dostupný na stránkách ÚČL AV ČR: http://www.ucl.cas.cz/bio_MartinPilar.html




Citovanost a recenze vlastních publikací:


a/ Ohlasy na samostatně publikovanou studii Český literární „underground“(1992):
Česká nezávislá literatura v ohlasech (výběrová bibliografie knih a článků od roku 1990), Praha: Primus, 1994. (bibliografický odkaz a anotace)
Machala, L.; Petrů, E. (red.): Panorama české literatury, Olomouc: Rubico, 1994. (bibliografický odkaz)
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996. (bibliografický odkaz)
Kožmín, Zdeněk; Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína (Česká poezie od 40. let do současnosti), Brno: Jota, 1998. (bibliografický odkaz a anotace)

b/ Ohlasy na časopiseckou studii „Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka“ (1994):
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti, Praha: Torst, 1996. (bibliografický odkaz)
Zand, Getraude: Totaler Realismus und Peinliche Poesie – Tschechische Untergrund-Literatur 1948–1953, Frankfurt am Rhein: Peter Lang GmbH, 1998. Český překlad: Totální realismus a trapná poezie - česká neoficiální literatura 1948–1953, Brno: Host 2002. (citace a bibliografické odkazy)

c/ Ohlas na Slovník českého románu (1992):
Haman, A.; Jirásek, B.; Lederbuchová L.; Staněk, J.; Viktora, V.; Literatura v diskusi, Praha: H & H, 2000. (parafráze a bibliografický odkaz)

d/ Ohlas na Slovník české prózy (1995):
Hvížďala, Karel: „Miért ném próféta Milan Kundera saját hazájában“, Európai utas, 2004, č. 2. /Maďarsko/ (citace)

e/ Ohlasy na monografii Pokus o žánrové vymezení povídky (1994):
Dokoupil, Blahoslav: „Povídka v žánrových souřadnicích“, Česká literatura, 1995, č. 6
Trávníček, Jiří: „Z Ostravy, ale čiman, Pilař, ale zná“, Tvar, 1996, č. 16.
Urbanová, Svatava: „Několik poznámek k aktuálnímu genologickému bádání“, in: Žánrové kontexty v literatuře pro mládež, Prešov: Náuka, 2001. (citace)
Pavera, Libor; Všetička, František: Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. (parafráze definice povídky, teorie žánrů, bibliografické odkazy)
Mocná, Dagmar; Peterka, Josef a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha-Litomyšl: Paseka, 2004. (definice povídky, bibliografické odkazy)


f/ Ohlasy na knihu Underground – kapitoly o českém literárním undergroundu (1999):

Recenze:
Švanda, Pavel: „Český underground od 50. let do dneška“, Proglas, 1999, č. 7.
Šanda, Zdeněk: „A je to! aneb Provizorně o undergroundu“, Revolver Revue - Kritická příloha, 1999, č. 15.
Fišer, Zbyněk: „Literární dobrodružství“, Host, 2000, č. 6.
Vitvar, Jan H.: „Zkoumání českého undergroundu“, Právo, 8. 6. 1999.
Kopáč, Radim: „Pilařův Underground zůstal v půli cesty“, MF Dnes, 15. 12. 1999. (kulturní rubrika v celostátní mutaci)
Salvet, Jiří: „Je český literární underground stále živý?“, MF Dnes, 22. 7. 1999. (kulturní rubrika v brněnské mutaci)
Dušková, Anna: „Knihovnička LtN“, Literární noviny, 1999, č. 20.
Burián, Roman: „Martin Pilař sleduje v esejích a studiích literární underground“, Rovnost, 6. 1. 2000.
Trávníček, Jan: „Underground nebyli jen Plastic People of the Universe “, Zlínské noviny, 2. 7. 1999.
Pecka, Zdenek: „Pecky z popkultury“, Rock & Pop, Listopad 1999.
ivan @: „underground“, Živel, 2000, č. 16.
Velechovská, Hana: „Putování v podzemním labyrintu české literatury“, 9. 9. 1999, www.iPort.cz (on-line).

Citace v časopiseckých studiích:
Hrtánek, Petr: „Severin aneb Bondy o legendě a v legendě“, Host, 2006, č. 1.
Mainx, Oskar: „Těžký úděl klasika aneb Bondyho Hora“, Host, 2006, č. 1.
Mecner, Petr: „Průniky v dílech autorů Skupiny 42 a edice Půlnoc“, Tvar, 2006, č. 11.
„Vladimír Boudník - člověk, jemuž v hlavě zněly symfonie“, Trhavina, 2006, č. 1.
„Samizdat“, Trhavina, 2007, č. 2.

Citace ve sbornících z konferencí:
Jungmannová, Lenka: „Podzemní kultura prizmatem sepětí moci a ideologie“, in: Ideologie a imaginace, Olomouc: Univerzita Palackého, 2006.

Citace v knižních publikacích:
Hanuška, Petr – Novotný, Vladimír: Česká literatura ve zkratce, 4, Praha: Brána–Knižní klub, 2001. (citace a bibliografický odkaz)
Karpatský, Dušan: Malý labyrint literatury, Praha: Albatros, 2001. (parafráze a bibliografický odkaz)
Alan, Josef (red.): Alternativní kultura, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. (citace a bibliografický odkaz)
Nünning, Ansgar (ed.): Lexikon teorie literatury a kultury, Brno: Host, 2006.
Mainx, Oskar: Poezie jako mýtus, svědectví a hra (Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho), Ostrava: Protimluv, 2007.
Kopáč, Radim; Schwarz, Josef: Zůstaňtež tudíž tajemstvím... - Známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809-2009, Praha: Artes Liberales, 2010. (několik citací a bibliografický odkaz)

Zahraniční recenze, ohlasy a citace:
Uhle, Dorothea: dvojrecenze na Underground a knihu G. Zand – Totaler Realismus und Peinliche Poesie, Bohemia, 2000, Band 41. (Univerzita v Lipsku)
Málková, Iva: „Systematizace českého literárního undergroundu podle Pilaře“, Romboid, 1999, č. 9. (Slovensko)
Zand, Getraude (Univerzita ve Vídni): „O undergroundu poněkud volně“, Česká literatura, 2000, č. 4.
Engelking, Leszek: Surrealizm, underground, postmodernizm – szkice o literaturze czeskiej, ŁódĽ: Wydawnictwo Universytetu Łódzkiego, 2001.
Machovec, Martin: „Czech Underground Literature, 1969−1989. A Challenge to Textual Studies“, in: Voice, Text, Hypertext: Emerging Practices in Textual Studies, Seattle and London: The University of Washington Press, 2003.
Catalano, Alessandro: Sole rosso su Praga - La letteratura ceca tra socialismo e underground (1945-1959), un interpretazione, Bulzoni editore: Roma, 2004.
Bakuła, Bogusław (Univerzita v Poznani, Polsko): „Polská a česká nezávislá kultura a literatura v 70.–80. letech 20. století“, in: Česká a polská samizdatová literatura – czeska i polska literatura drugiego obiegu, Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2004.
Slavíčková, Miloslava (Univerzita v Lundu, Švédsko): Hrabalovy literární koláže, Praha: Akropolis, 2004.
Chitnis, Rajendra A.: Literature in Post-Communist Russia and Eastern Europe, Abingdon-New York: RoutledgeCurzon, 2005.

Poznámka: Kniha byla použita při tvorbě scénáře dokumentárního seriálu České televize Bigbít 1956-1989. Viz http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/literatura.php


g/ Ohlasy na knihu Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře(2005) [texty 4 recenzí jsou dostupné na těchto webových stránkách]:

Koten, Jiří: Jinak o klišé, Tvar, 2006, č. 11.
Kedzierski, Igor: Bestsellery v hrsti Martina Pilaře, Host, 2006, č. 1.
Jungmannová, Lenka: Vrabec v hrsti, A2, 2006, č. 2
Mácha, Jiří: Vrabec v hrsti, Lidové noviny, 15. 10. 2005.
Balvín ml., Jaroslav: Vrabec v hrsti, Portál české literatury, http://www.czlit.cz/main.php?pageid=65&production_id=330.
Hrtánek, Petr: Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze), Brno: Host, 2007.
Machala, Lubomír; Gilk, Erik a kol.: Panorama české literatury, Olomouc: Univerzita Palackého, 2008 (multimediální DVD).

h/ Ohlas na studie "Ve znamení padesátých let" a "Literatura regionu v čase ,normalizace' ", in Kolektiv autorů: Kapitoly z literárních dějin Slezska a severní Moravy, Ostrava: FF OU, 2000.
Martinek, Libor: "Drogi do wolnosci na prowincji czesko/polskiej", in Drogi do wolnosci v kulturze Europy Srodkowej i Wschodniej 1956-2006, Poznan: Wydawnictwo Wis, 2007.

ch/ Ohlas na studii "Hrabal and Boudník - a Fateful Frienship", in Bohumil Hrabal (1914-97), Papers from a Symposium , London: SSEES, University College, 2004.
Matonoha, Jan: "Autor ve společné péči britských bohemistů", Česká literatura, 2006, č. 1. 

Certifikáty

Jan Balabán (29. 1. 1961 - 23. 4. 2010)

V roce 2006 jsem napsal výkladové heslo o Janu Balabánovi do vysoce uznávaného amerického literárního slovníku "Dictionary of Literary Biography". Vydání svazku věnovaného středoevropské a východoevropské literatuře po roce 1989 bylo dlouho odkládáno, ale kniha nakonec vyšla v lednu 2010 (viz http://searchworks.stanford.edu/view/8441231). Čtenářům mých webových stránek zde nabízím první verzi hesla, která byla později částečně upravena. Jan Balabán můj text znal a jeho zredigovanou anglickou verzi doplnil o několik životopisných detailů. Knižní vydání obsahující portrét autora, bibliografii, seznam kritických ohlasů i přetisk několika knižních obálek jsem Honzovi chtěl co nejdřív ukázat. Nestihl jsem to…

Jan Balabán zaujímá specifické místo v kontextu současné české prózy z několika důvodů. V jeho prózách neustále přítomen silný akcent na etiku mezilidských vztahů, který se zároveň projevuje ve vysokých nárocích na morálku sebe samotného. Tento autorský postoj má přímou spojitost s tím, že Balabán pochází z tradiční české evangelické rodiny. Jeho dědeček byl farář, jeho strýc Milan Balabán (nar. 1929) je nyní profesorem teologie a religionistiky na Karlově univerzitě v Praze. Jan Balabán byl ovlivněn jak strýcovými radikálními názory na interpretaci Starého zákona v knize Hebrejské myšlení (1993), tak jeho celoživotní snahou o překračování církevních a náboženských klišé a ustrnulých forem duchovního života. Je nutné si uvědomit, že nejsilnější a nejvlivnější církví je v českých zemích už po mnoho století církev katolická a být evangelíkem zde ještě dnes znamená ocitat se v minoritní křes»anské komunitě, která je známá odporem k dogmatismu, úctou ke vzdělání a prosazováním morálních hodnot. V tomto duchovním a kulturním zázemí je třeba hledat první příčinu toho, že se způsob Balabánova psaní v kontextu současné české prózy vyznačuje tematickou, estetickou i stylistickou jinakostí (či alternativností).

Druhou příčinou zmíněné jinakosti je Balabánova erudice v oboru anglistiky a amerikanistiky. V letech 1980−1985 vystudoval na Palackého univerzitě v Olomouci českou a anglickou filologii – ve své diplomové práci, která vznikla pod vedením Josefa Jařaba, se zabýval společenskou kritikou v románech Kurta Vonneguta Jr. Z mistrů krátké prózy Balabán obdivuje nejen americké autory (E. Hemingway, R. Bradbury, F. O’Connor, C. McCullers, J. D. Salinger, R. Carver aj.), ale stejnou měrou moderní ruské klasiky (N. V. Gogol, A. P. Čechov, I. Bunin). Po absolvování univerzity se odmítl stát učitelem v podmínkách komunistického režimu a začal pracovat jako technický překladatel v podniku Vítkovice Steel, kde zůstal téměř 15 let a specializoval se na překlady v oboru hutnictví a výroby oceli. V tomto oboru pracuje i nyní jako překladatel na volné noze (hlavně pro českou divizi Mittal Steel). Pouze příležitostně se Balabán věnuje také překladům beletrie a odborným textům z humanitní oblasti, avšak volba textů byla zatím víceméně náhodná a není výrazem obdivu k překládaným autorům (H. P. Lovecraft, T. Eagleton). Mnohem podstatnější pro jeho vlastní tvorbu jsou zážitky, které načerpal při své studijní stáži ve Skotsku (1984) a hlavně během tříměsíčního soukromého pobytu v Kanadě (1994). Severoamerické motivy tvoří důležitou součást jeho povídkového souboru Boží lano a románu Černý beran. Balabánova znalost anglosaské literatury se projevuje v tom, že na rozdíl od českého kontextu, kde je tradičně preferován románový žánr a šířeji pojaté obrazy o stavu společnosti, upřednostňuje kratší prozaické útvary a soustřeďuje se na stav individuality v krizových životních situacích. Důsledně se vyjadřuje kultivovanou spisovnou češtinou, vyhýbá se přebujelé a dekorativní popisnosti, v pointách směřuje k významové zkratce či zámlce. Ačkoliv o místech a postavách důsledně píše realisticky, důležitým rozměrem jeho vyprávění je duchovní transcendence, jíž se často blíží Joyceovu chápání pojmu epiphany.

Jan Balabán vstoupil do ostravského kulturního života v druhé polovině 80. let. V pražském kulturním životě se tehdy začaly sporadicky projevovat určité signály „tání“, avšak v ostravském regionu, který byl už od 50. let XX. století známý jako centrum stalinismu, postupovali komunističtí lídři stále velmi tvrdě proti tendencím perestrojky. Balabán se skupinkou přátel byl organizátorem a účastníkem nezávislých literárních a výtvarných akcí, které spočívaly v pořádání neoficiálních výstav na půdách a schodištích starých domů a ve vydávání strojopisných sborníků a almanachů. Balabán se domnívá, že „šlo spíš o alternativu k oficiální šedi než o underground“. Tuto činnost nelze beze zbytku ztotožňovat s českým politickým disentem či s radikálním postojem rockového undergroundu vůči establishmentu: „Neřekli jsme si, tak na všechno kašlem a budeme se realizovat v jiných strukturách, my jsme akorát zjistili, že v těch oficiálních strukturách se realizovat nelze. Takže jsme to dělali hlavně samozřejmě pro své potěšení (…).“ Těchto akcí se mimo jiné účastnil také jeden z nejvýznamnějších básníků dané generace Petr Hruška (1964) a Balabánův starší bratr Daniel (1957), který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění a stal se široce uznávaným malířem inspirujícím se křes»anským uměním, který se zabývá rozporem mezi posvátným a profánním (vystavoval v předních českých galeriích, ve Vídni, Soulu aj.). Také Jan Balabán v dětství intenzivně maloval, ale později se přiklonil k literárnímu způsobu vyjádření. Dění na výtvarné scéně mu však bylo vždy blízké, což se projevuje také psaním výtvarné publicistiky do předních českých periodik a zahajováním výstav. Vztah mezi svou literární tvorbou a výtvarným uměním definuje takto: „Pořád svým způsobem maluju a dělám obrazy, ale literárně. Výtvarný vjem je pro mě základní.“

Jeho prvním rozsáhlejším literárním textem byl dětský pokus o napsání volného pokračování populárního českého románu pro mládež Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Již během působení v ostravské nezávislé kulturní komunitě Balabán nabízel své prózy pražským undergroundovým časopisům. Publikace se dočkal až v roce 1989, kdy Revolver Revue otisklo jeho tři povídky, které velmi zaujaly Jáchyma Topola, tehdejšího redaktora tohoto samizdatového periodika. Balabánovy texty v počátečním období jeho zralé tvorby nesou známky obdivu k literatuře fantasy a science-fiction, ale stejnou měrou byl autor inspirován svými sny. Výstižnou představu o autorových nejranějších juveniliích si lze učinit z fantaskního příběhu Srdce draka, který formou osobitého komiksu výtvarně zpracovala Hana Puchová. Důraz na snovou rovinu je patrný v některých krátkých prózách Balabánovy knižní prvotiny Středověk, v níž lze rozpoznat mnohé motivy a vyprávěcí postupy, které se pro autora později staly typickými. Debut se od následujících knih mírně liší v tom ohledu, že zatímco pozdější texty vycházejí spíše z autentického prožitku, mikropříběhy Balabánovy prvotiny se odehrávají převážně v nereálném světě, je v nich hojně užito tradiční symboliky a motivů typických pro literaturu fantasy. Klíčovým textem Středověku je titulní povídka, jejíž hlavní postava zažívá nezvládnutelný časový deficit a ve stavu zoufalství přestává rozeznávat kontury reálného světa a svých zmatených představ. Jistotu se pokouší nalézt pomocí snových návratů do vlastního dětství, avšak ani symbolika tradičně spojovaná s dětstvím a dospíváním mu nenabízí žádoucí ideál čistoty. Svět je vnímán v ostrých kontrastech černé a bílé, deziluze a iluzí, ale výsledkem tohoto sváru je všudypřítomná šeď, před níž není úniku. I v dalších povídkách debutu se objevuje Balabánova schopnost vnímat pod povrchem všednosti její archetypální rozměr a vystihovat symbolický potenciál životních banalit. Časová dimenze individuálních příběhů nemá dynamický charakter, plynutí děje připomíná spíše bludné kroužení. Postavy se marně pokoušejí o návrat do místa, z něhož vykročily špatným směrem, avšak nepropadají existenciálnímu zoufalství, tvrdošíjně pokračují ve své cestě a neztrácejí naději. Tato cesta za nadějí či duchovním ideálem mívá vysloveně individuální charakter, nikomu není umožněno vydat se zkratkou či po vyšlapané pěšince („Choď tam, kde nejsou žádné stopy.“)

Druhá Balabánova knížka nazvaná Boží lano se skládá ze tří částí, které tvoří jednolitý, promyšleně komponovaný celek (I. Americká elegie, II. Studené jaro, III. Znamení). Některé části této knihy vznikly během autorova pobytu v dřevěné chatce na břehu oceánu v Novém Skotsku. Autor se v ní stylizoval do role literární postavy, která vypráví svůj vlastní příběh, sděluje čtenáři své zážitky a svěřuje se mu se svými pocity. Sám autor popsal specifičnost této prózy následujícími slovy: „Myslím si, že Boží lano je explicitně autobiografické, dokonce si ani nemyslím, že by to byly povídky, je to spíš jakási skladba, spíš poezie…“ Vedle vyprávění v první osobě se v textu často objevuje oslovování (du-forma), které je zřejmě inspirováno formou kázání. Většinou jde v těchto případech o sebezpytování, o vnitřní dialog, jehož smyslem je dobrat se vlastní podstaty a hledat odpovědi na věčné otázky po smyslu lidského konání, ale mnohem konkrétněji na otázky týkající se vyprávějícího subjektu: Kdo jsem, co činím správně a kdy selhávám? Vypravěč hledá odpovědi mimo jiné i v biblických příbězích a podobenstvích, ani konfrontace s věky ověřenou lidskou zkušeností mu však nenabízí definitivní a úlevné řešení. Název prózy je snadno dešifrovatelný – „boží lano“ symbolizuje spojnici mezi pozemskou a nebeskou dimenzí života, jsou to „nitky spojující světla na nebi a na zemi“. V jednotlivých textech se vrací motiv všudypřítomného Boha, před jehož očima není úniku. Popisy amerických a kanadských reálií jsou pro vypravěče impulsem, aby cizí města srovnával s Ostravou, geografická vzdálenost od domova mu pomáhá v tom, aby důvěrné věci znovu nahlížel z jiných hledisek. Výsledkem je, že se hranice mezi cizinou a domovem smývají. Důvěrně známá Ostrava je popisována z hlediska nové zkušenosti, s potřebou provést životní inventuru a pojmenovat základní životní hodnoty. Díky intenzivnímu prožitku samoty se hlavní postava nakonec utvrzuje v tom, že jeho jedinou jistotou je pokorná víra v Boha. Poprvé se zde objevuje motiv obětování a sebeobětování, který později Balabán plně rozvinul v románu Černý beran. V odloučení se hlavní postavě intenzivně stýská po dětech a touží po ženě, avšak zároveň je zde již silně přítomen pocit rozkladu základních mezilidských vztahů, který se později stal jedním z návratných motivů všech následujících Balabánových knih. Po návratu domů se zde protagonista cítí cize, nemá kam jít, marně hledá životní perspektivu, nerozumí si s lidmi, kteří hovoří jeho rodným jazykem. V poslední větě prozaické skladby je opět zdůrazněno pro autora typické cyklické pojetí času blízké mytologickému výkladu světa: „…jsme teď na konci i na začátku.“

Povídkový cyklus Prázdniny vyšel ve stejném roce jako Boží lano, avšak jde o knihu dosti odlišnou. Téma osobní zpovědi a sebezpytování zde bylo nahrazeno fiktivními příběhy konkrétních postav, jejichž dějištěm je hlavně současná Ostrava. K významné proměně zde došlo i v autorském stylu – vypravěč jako by ustoupil do pozadí, konfesionální a meditativní pasáže byly nahrazeny hutnými dialogy a stručnými popisy se smyslem pro výrazný detail. Kusé dialogy mohou připomínat raného Hemingwaye, výjimečný cit pro vystižení prvků bezvýchodnosti a hrůzy obsažené v banálních každodenních úkonech je vzdáleně srovnatelný s literárním odkazem amerického Jihu. Autor si byl vědom, že název knihy je pro českého čtenáře poněkud matoucí. Slovo „prázdniny“ je běžným označením pro dobu školního volna, a proto je pro žáky a studenty synonymem doby příjemného nicnedělání, kdy je člověk vyvázán ze svých povinností. V základu tohoto slova je však zároveň ukryta „prázdnota“, s níž může souviset nepřítomnost nebo ztráta smyslu, tedy z hodnotového hlediska cosi velmi nežádoucího. Prázdnota je způsobována vědomím neúprosného plynutí času, díky jemuž se přítomný okamžik rychle mění v minulost a zůstávají jen vzpomínky. Ve vypravěčském partu se prolínají a střídají hlavně dva hlasy: Ivan Satinský je vědec a přesvědčený ateista, který se všechny jevy snaží řešit racionálně; pro Pavla Nedostála je příznačné silně citové prožívání životních situací, má blízko k romantickému postoji a rád přemítá o metafyzických věcech, které člověka přesahují. Pavel má tedy podobné vlastnosti jako vyprávějící subjekt z Božího lana, avšak ani postoj Ivana, kterému se rovněž nedaří nalézt životní naplnění, není vnímán bez pochopení. Oběma se rozpadlo manželství, pokoušejí se o navázání nového vztahu a snaží se, aby se neodcizili milovaným dětem. Obě hlavní postavy i rázovité velkoměstské figurky životních ztroskotanců jsou vykresleny mnohem konkrétněji a více fyzicky, než tomu bylo v předcházejících knížkách. Přesto jsou nositeli podobných problémů a stále hledají odpovědi na tytéž otázky. V životě všech postav je přítomna prázdnota: prázdnota pokojů a postelí, prázdnota ohraničená i bezbřehá, prázdnota vztahů i komunikace. Kniha je zakončena slovem TELECOM, které se stává symbolem nedostatečnosti moderních způsobů komunikace, které se vzdalují svému původnímu základnímu smyslu. V cyklu Prázdniny Balabán našel svůj osobitý autorský styl a přesvědčil se o tom, že jeho autorskému naturelu nejvíce vyhovuje žánr krátké lyrizované povídky bez vyhrocené pointy, který je zasazen do prostředí Ostravska a jehož tématem je život střední generace, jež prochází životní krizí a vypořádává se se ztrátou iluzí. Jeho styl se postupně usadil v polohách výrazového minimalismu, v němž je však rovněž místo pro symbolické významy a mytologický rozměr všednosti. Napětí je v textu dosahováno užíváním vyhrocených kontrastů na úrovni tematické (profánní vs. sakrální), stylistické (všední mluva vs. biblický jazyk), náhlými změnami rytmu a způsobu vyprávění (lyrizace vs. expresivita). V kořenech tohoto autorského stylu Balabán tuší jistou spřízněnost s geniem loci ostravského regionu: „V charakteru toho místa je určitá nevýřečnost, zamlčenost a vůbec snaha moc si s jazykem nehrát. Než by se někdo s někým hádal, radši mu dá rovnou přes hubu. Neartikulovaná tíha, která je vlastní chudým a drsným krajům, které byly postiženy průmyslem a bídou. Je to také mentalita lidí z hor… Dlouho vás poslouchají a pak řeknou jedno slovo nebo dvě, většinou přesná. To patří k horám a Ostrava je vlastně pod horami, část obyvatel Ostravy jsou horalé z Beskyd a jejich potomci, kteří odešli z lesů do dolů.“

Následující dvě Balabánovy knihy Černý beran a Kudy šel anděl jsou obvykle literární kritikou označovány jako romány, tvarově se však značně liší od tradičních i modernistických podob tohoto žánru. Sám autor přiznává, že se nejlépe cítí v žánru krátké povídky (dlouhé přibližně čtyři stránky). Obě zmíněné prózy jsou relativně nejcelistvější texty z jeho dosavadního díla, ale stále mají blíže k promyšlenému a pečlivě komponovanému povídkovému cyklu než k románu. Balabán si uvědomuje pouze určitou spřízněnost s pikareskním typem románem: „Pikaro prochází jednotlivými situacemi, řekněme povídkami, a navléká je na sebe jako korálky na nit, a ony všechny mají něco společného, nejen hrdinu, ale svět všech lidí. Zajímá mě ono pomezí, kde jednotlivý příběh vstupuje do většího celku, nebo z něj naopak vystupuje.“ Téma rodinné a především manželské krize, jež tvoří jádro většiny povídek v cyklu Prázdniny, přechází i do Černého berana. Předlohou pro hlavní postavu Bogomila byl Balabánův strýc, který v roce 1969 ilegálně odešel do Kanady, avšak svému synovci posílal dopisy, gramodesky a časopisy, čímž ho inspiroval ke studiu anglistiky. Název knihy je symbolický nejen v tom ohledu, že označuje jedince, který nepatří do stáda a je odsouzen k samotě. „Beran“ je totiž také tradičním českým označením evangelíků, kteří v době násilné rekatolizace českých zemí v 17. a 18. století tvrdošíjně trvali na víře svých otců, i když tím ohrožovali nejen své společenské postavení, ale i život sebe a svých blízkých. Oznámení o strýcově smrti přichází elektronickou poštou, která podobně jako telefon z předchozích děl znázorňuje dnešní způsob komunikace mezi lidmi, uspěchanou dobu a rychlost plynutí lidského života. Nečekaná smrt Bogomila je pro manželskou dvojici Františka Josefa a Patricie impulsem k bilancování společně prožitých let. Tento pár prochází krizí vztahu, jež je na jedné straně ohraničena Františkovou návštěvou u strýce Bogomila v Kanadě, ke které došlo dva roky před strýcovou smrtí, a z druhé strany několika měsíci po Bogomilově smrti, kdy se František s Patricií pokoušejí své manželství zachránit. Vyprávění má ráz vzpomínky na uplynulé události, jednotlivé výjevy nejsou řazeny chronologicky, přechody mezi jednotlivými časovými rovinami jsou signalizovány nenápadnými zmínkami v dialogu či popisu stavu některé z postav. Balabán si byl při psaní vědom toho, že „bytostně toužíme po ději, toužíme po příběhu“. Proto hlavní dějové linie manželské krize a Bogomilova životního příběhu doplnil o indiánské pohádkové vyprávění o Animukovi a fantaskní příběh o dělnících ve vesmíru, čímž se na vyšší úrovni vrátil k hlavním tendencím své juvenilní tvorby. První část vzpomínek se uzavírá smrtí strýce a druhá se otevírá Františkovým fyzickým zhroucením poté, co se marně pokoušel utopit své problémy v alkoholu. Černý beran obsahuje pasáže, které jsou nejen osobní, ale také širší generační výpovědí. V jednom rozhovoru Balabán svou generaci charakterizoval takto: „Neměli jsme žádnou perspektivu, a proto jsme se upínali a unikali do umění. Tím více jsme ale cítili protitlak ze strany režimu; když jsme se chtěli nějak ‚vlomit‘ do kultury, byla totalita velice striktní a zlá. (…) Mladá generace vyrostlá téměř bez vzorů v generaci střední. Proto ty tendence k duševnímu zalehnutí na matrace, k pití a nihilismu.“

Následující kniha Kudy šel anděl je relativně nejtradičnější prózou v tom ohledu, že autobiograficky laděný příběh Martina Vrány je alespoň částečně sjednocován místem (současná Ostrava) a téměř chronologickým pojetím kategorie času (i když jeho pohyb má – stejně jako ve většině Balabánových próz – spíše kruhový charakter věčných návratů). Děj se odvíjí od Martinova dětství přes dobu středoškolských studií, léta manželství až po krizi ve středních letech, od 70. let se dostáváme téměř do současnosti. Na místo mladické touhy po konfrontaci se vkrádá rozčarování, zklamání, únava a vyhasínání, plíživá nevyhnutelnost smrti. Pro Martinův příběh jsou typické opakující se evokace minulosti a časté vzpomínky na dětství. Ačkoliv vzpomínky na nenávratnou minulost nejsou vždy příjemné, neustále hrdinu inspirují v jeho hledání životní partnerky, v touze po š»astných rodinných vztazích, po domově. S potřebou duchovního rozměru života souvisejí Martinovy pokusy překonávat svůj egocentrismus, neulpívat na věcech každodenní konkrétní reality − proto nepůsobí násilně, když se hrdina v textu knihy třikrát setkává s andělem. Jakousi další postavou příběhu je živoucí a proměnlivý organismus města Ostravy, která je evokována v mnoha kontrastech − jako místo dětských her na panelákových sídlištích, jako místo, kde je hodně dělnických hospod a málo kostelů, místo osudových lásek a neš»astných rozchodů apod. V Balabánově autorském stylu je i zde přítomna jeho inspirace formou kázání: „Prosím vás, milosrdné kopřivy, vyrazte ze země, milostivé lopuchy, rozprostřete své listy nad tím svinstvem, které dotírá na naše kotníky, na koutky našich očí a našich úst. Koruny stromů, osik Jidášových, zahalte výhled na pochable rzivé konstrukce, které už nenesou ani sebe sama. Rdesno, lebeda a zlatobýl kéž nás zastíní a skryjí na podivných místech za mosty, kde naše duše přežívají vábení zoufalství.“

Ve své další knize Možná že odcházíme se Balabán vrátil ke své oblíbené formě krátké povídky, tematicky však jde o cyklus poněkud uvolněnější, než byly Prázdniny. Postavy těchto povídek již nejsou nositeli tolika autobiografických prvků jako postavy z předchozích děl a jsou více rozrůzněny. Název knihy je přímo inspirován povídkou Raymonda Bradburyho, která pojednává o vesnici původních amerických obyvatel, z níž všichni dospělí odešli pracovat a zůstal v ní jen starý muž a malý chlapec. Oba cítí, že všechno se děje nějak jinak, než by mělo: tažní ptáci letí špatným směrem a místo léta přichází podzim. Na moři si pak povšimnou neznámých korábů a zmocní se jich tušení, že se všechno radikálně změní. Podobná nedořešenost a neuzavřenost je typickým rysem nejlepších Balabánových povídek. Také příběhy této knihy jsou sympaticky starosvětské − tradiční řád je v nich ctěn jako zdroj skutečných hodnot a není zde místa pro postmoderní relativizaci a pochybovačství. Prostor pro interpretaci těchto příběhů je otevřený, jejich společným rysem je, že čtenáři nabízejí intenzivní pocit, že zdánlivě banální všednost v sobě skrývá mnohem více rozměrů, než člověk obvykle tuší. Stejně jako v celém autorově díle se zde prolínají a doplňují různé literární techniky a postupy − poetičnost popisu i dramatické napětí hutných dialogů, lyrizace i expresivnost. I zde se setkáváme s typickými postavami všech předchozích děl, které výstižně popsal Aleš Haman: „Balabán svým postavám nic neulehčuje, nedovoluje jim nacházet východisko z krize v iluzorních řešeních existenciálních úzkostí a starostí. Jeho člověk spíš chce hledět jako ten černý beran osudu do tváře, vědom si údělu, jaký je mu souzen. Není to ani vzpoura, ani rezignace, jen vědomí, že je nutno dojít až na konec a zachovat se slušně.“

S tradicí moderní české prózy je často spojován specifický smysl pro humor (Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal) a ironii (Milan Kundera). Balabánovo specifické postavení v současném českém kontextu spočívá mimo jiné v tom, že jmenované literární přístupy jsou mu velmi cizí. Neustále ho přitahují eticky závažná témata: „Myslím si, že v opravdovém životě je potřeba hledat trápení a léčit ho, a ne se chechtat.“ Balabán dokáže být velmi zemitý a expresivní, ale i tehdy je znát, že mu chybějí opravdové hodnoty. Podle jeho názoru se situace v kulturní a duchovní sféře po návratu demokracie do jeho země příliš nezměnila: „Kulturu vnímáme pořád jako nějakou nadstavbu, takhle po marxisticku. Chybí nám tázání po Bohu, chybí nám dokonce skutečný ateismus nebo skutečné náboženství a ohrožuje nás hlavně nemyslivost.“ Zodpovědná umělecká tvorba je pro Jana Balabána jedním ze způsobů, jak lze tento kulturní a duchovní marasmus překonávat. 

METLV - okruhy ke zkoušce (FF OU)

 1. Literární teorie, literární historie, literární kritika. (Petrů)
2. Estetika pozitivismu (Mitoseková, Nünning)
3. Ruský formalismus (Mitoseková, Nünning)
4. Strukturalismus a New Criticism (Mitoseková, Nünning)
5. Sémiotika. (Mitoseková, J. Doubravová: Sémiotika v teorii a praxi)
6. Psychologické a archetypální přístupy k uměleckému textu. (Frye, in Průvodce po světové literární teorii + Mitoseková)
7. Literární druhy, genologie. (Haman: Úvod do studia literatury a interpretace díla, Mocná-Peterka a kol.: Encyklopedie literárních žánrů - úvod)
8. Feministická literární věda. (Pechlivanos, Morrisová)
9. Teorie vyprávění. (Stanzel)
10. Sociologické přístupy k literatuře (včetně recepční estetiky a nového historismu). (Nünning)

Světová literatura - požadavky ke zkoušce na SU v Opavě

Světová literatura (doporučená četba a hrst poznámek o zkoušce)

 

Dante Alighieri: Božská komedie − zvl. Peklo (nebo G. Boccaccio: Dekameron)
W. Shakespeare: Sonety (+ jedna nedávno přečtená hra)
F. Villon: Já, Francois Villon (nebo jiný výbor z tvorby)
D. Diderot: Jeptiška (nebo Jakub fatalista)
J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera (nebo Faust)
A. S. Puškin: Evžen Oněgin
M. Shelleyová: Frankenstein (nebo J. Verne: Tajemný hrad v Karpatech)
Ch. Baudelaire: Květy zla (jeho vazba na poezii E. A. Poea)
N. Hawthorne: Šarlatové písmeno
L. N. Tolstoj: Kreutzerova sonáta
G. Meyrink: Černá koule (výbor povídek, zvl. titulní povídka) nebo K. Hamsun: Hlad
J. Joyce: Dubliňané
R. Musil: Zmatky chovance Törlesse (nebo T. Mann: Novely − zvl. Smrt v Benátkách)
E. L. Masters: Spoonriverská antologie (srovnání s Apollinairovými Alkoholy)
F. Kafka: Povídky (zvl. Venkovský lékař, Starý list)
E. Hemingway: Povídky (zvl. Sněhy na Kilimandžáru a Vojákův návrat)
J. Wain: Menší nebe (nebo Pospíchej dolů)
A. Robbe-Grillet: Žárlivost (nebo N. Sarrautová: Zlaté plody)
A. Ginsberg: Kvílení (nebo G. Corso: Mokré moře)
V. Jerofejev: Moskva-Petuški zpáteční (nebo E. Limonov: To jsem já, Edáček)


− Úmyslně vybírám kratší texty (s výjimkou Limonova), i když nerad, protože číst byste měli i rozsáhlé klasické romány (G. Flaubert, F. M. Dostojevskij, M. Proust atd.). Předpokládám, že z 20 navržených titulů zvládnete alespoň 10. Nebudu uznávat pouhou znalost „obsahu“, ale budu očekávat také znalost kontextu, literárních směrů a základní schopnost samostatně o textu uvažovat.

− Otázky u zkoušky budou zadávány podle reprezentativního seznamu vlastní četby. Jedna otázka bude vycházet přímo z tohoto seznamu. Druhá bude více faktografická a bude zadána podle toho, co nemáte načteno. Antiku nebudu zkoušet, základní časové vymezení je středověk až současnost. Faktografie je obsažena v Přehledných dějinách literatury I, II a III, takže jde o prohloubené opakování toho, co jste již měli znát k maturitě… Důraz bude kladen na témata, jež byla odpřednášena a probrána v seminářích.
Udělení zápočtu bude vstupní částí zkoušky.

Povídkové cykly v angloamerické teorii a v české literatuře

V časopise Český jazyk a literatura vyšla nedávno kritická reflexe mé poslední knihy. Je velmi příznivá a mám z ní radost. Otištěná verze textu byla redakčně poněkud zkrácená, možná ne vždy úplně citlivě... Proto nabízím její původní, úplnou verzi, kterou mi vloni zaslal autor recenze.

Kniha Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století ostravského bohemisty (ale také komparatisty dobře obeznámeného obzvláště s anglickou a americkou literaturou a literární teorií, překladatele z angličtiny, editora a kritika) Martina Pilaře je pro každého, kdo se zajímá o její téma, nejen příjemným, ale i poučným počtením. Autora jistě není potřeba čtenářům ČJL představovat, by» se v našem časopise zatím neprezentoval žádným vlastním textem. Vždy» jeho kniha Underground – kapitoly o českém literárním undergroundu vyšla v roce 2002 už ve druhém vydání a jeho knihu o žánrovém vymezení povídky z roku 1994 zajisté zná každý učitel literatury. Recenzovaná kniha na ni funkčně navazuje, a to ve dvojím smyslu: (1) pokročila od žánru povídky k žánru povídkového cyklu, (2) v jedné třetině textu interpretuje v hutných dvoustranách 35 knih moderní české literatury.

Pro své Analýzy českých povídkových cyklů (tak je nazvána třetí, „interpretační“ kapitola, s. 68–132, jež bude asi nejvíce zajímat učitele literatury i studenty) si autor vybral knihy vydané v letech 1920–2001. Nejvíce jsou zastoupeny texty ze 60., 70. a 80. let (z prvních dvou desetiletí po osmi, třetí desetiletí obsahuje jen o jeden méně – celkem tedy 23 knih z celkového počtu 35), 20. léta jsou zastoupena třikrát, ostatní desetiletí reprezentují vždy dvě díla, 21. století Želary Květy Legátové. Personálně je nejvíce zastoupen Josef Škvorecký čtyřmi díly, Bohumil Hrabal třemi, více než jedním textem (dvakrát) se tu představují ještě Jiří Marek a Karel Michal.

Mimořádně cenné je to, že Pilař si vybíral texty pro své analýzy bez ideologického a sociologického rozlišování, čímž se jeho kniha řadí k těm několika málo publikacím, které ignorují „chlívkování“ české literatury posledních desetiletí do kotců tzv. oficiální literatury, literatury exilové a samizdatové. Proto vedle sebe nalezneme portréty povídkových cyklů Jiřího Marka, Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Karla Michala, Václava Duška, Ivana Klímy, Jana Nováka, Radoslava Nenadála, Vlastimila Třešňáka, Alexandry Berkové, Jaroslava Čejky, Viktora Fischla ad.

Dvě třetiny textu (přibližně sto stran) jsou věnovány především teoretickému objasnění a vymezení daného žánru. Autor seznamuje s několika genologickými monografiemi o povídkovém cyklu, zejména s teoriemi Forresta L. Ingrama, Iana Reida, Susan Garland Mannové, Maggie Dunnové a Ann Morrisové, Jamese Nagela ad. Prozkoumává i některé české publikace a sleduje, jak česká literární věda pracuje s tímto termínem. Zjiš»uje, že v Čechách se tento termín neužívá, teoretici a interpreti volí při žánrové charakteristice knih povídkového cyklu vágní pojmenování typu cyklus próz, cyklus povahokreseb, cyklus psychologických povídek, cyklus fejetonistických próz, povídkový soubor, sbírka komorně laděných vzpomínkových próz apod.

Pro výuku literatury by mohla (či měla) být užitečná obzvláště kapitola Hypotetické stanovení základních vlastností moderního českého povídkového cyklu, v níž autor v sedmi bodech (A – G) vytyčil jednotící prvky, jimiž lze charakterizovat tento literární žánr (jeho celistvost): počet povídek v cyklu, jednota místa, jednota času, jednota děje, jednotící úloha literární postavy (či skupiny postav), jednotící úloha vypravěče a jednotící téma.

Tyto jednotící rysy autor rozpracovává do konkrétnější podoby (např. topos místa může fungovat jako znak sociálně charakterizovaného prostředí, jako „hrací plocha“ či model mytologicky chápaného prostoru; u postav ho zajímá, zda jde o jediného či kolektivního protagonistu; u vyprávěcí situace vymezuje tři její podoby: VS 1. osoby, autorská VS a personální VS; u kompozice přichází v úvahu rámcová, pásmová, lineární apod.) a používá je při „portrétování“ 35 vybraných textů (z původně připravené stovky).

V knize nechybí ani sumarizace výsledků analýzy. Z ní se mj. dozvíme, že celkový počet analyzovaných povídek byl 405; nejčastější topos místa byl znak sociálně charakterizovaného prostředí; čas byl nejčastěji cyklický, teprve na druhém místě se umístila chronologie; převažoval kolektivní protagonista a personální vypravěč.

Po této věcné charakterizaci knihy připojíme na závěr dvě testové úlohy (které můžeme zadat i žákům): (1) Přiřaďte k následujícím textům jejich autora: Večery na slamníku, Velitelem města Bugulmy, Povídky z druhé kapsy, Rekviem, Luk královny Dorotky, Kalvach, Nové canterburské povídky, Z cihel a úsměvů, Psí život, Bubáci pro všední den, Sedmiramenný svícen, Mí černovlasí bratři, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Kosti, Pánská jízda, Morytáty a legendy, Panoptikum starých kriminálních příběhů, Směšné lásky, Smrt krásných srnců, Svatební noci, Konec poručíka Borůvky, Rodný kraj, Slavnosti sněženek, Tuláci, Má veselá jitra, Striptease Chicago, Ze života české společnosti, Rakvářova dcera a jiné prózy, Bermudský trojúhelník, Knížka s červeným obalem, Hotelové povídky, Jeruzalémské povídky, Návrat starého varana, Prázdniny, Želary. (2) Vyberte si některý konkrétní povídkový cyklus a ukažte na něm některé z výše zmíněných znaků žánru povídkového cyklu. (Řešení nalezneme v knize Martina Pilaře Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 2008.)


S přáním příjemného počtení a řešení


Bohuslav Hoffmann


P. S. Sympatický je i design recenzované publikace. Marie Pilařová navrhla na obálku kresbu vášnivého čtenáře, který neodolá četbě ani při jízdě na starodávném velocipedu. Obálka dobře koresponduje i s pointou textu na záložce: „(Martin Pilař…) rád jezdí na bicyklu.“ 

Octl jsem se v Salonu

V roce 2008 vycházela v Salonu (literární příloha deníku Právo) literární encyklopedie představující osobnosti, které jsou podstatné pro současný český literární život. Kupodivu si mne také vybrali. Měl jsem z toho radost. Přeci jenom jde o deník s obrovským nákladem. Medailonek je věcný, stručný a docela výstižný…

20. 11. 2008 - Salon - str. 04

literární encyklopedie salonu


MARTIN PILAŘ


*3. 9. 1955 V JILEMNICI


Po maturitě na gymnáziu v Nové Pace (1974) vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci češtinu a angličtinu (1974–1979). Po dvouletém působení na gymnáziu ve Vrchlabí (1980–1982) se na Pedagogické fakultě v Ostravě (1982–1990) začal specializovat na dějiny a teorii literatury.

Od roku 1990 působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity (dějiny české literatury 20. století, teorie literatury). V l. 1990–1991 absolvoval postgraduální studim na univerzitě v anglickém Oxfordu, kam se často vrací jakožto výzkumný pracovník i učitel. Zahraniční granty získal také v Londýně a Edinburghu, pravidelně vyučuje na univerzitě v Glasgow.

Publikoval v České literatuře, Hostu, Iniciálách, Kmenu, Moravskoslezském dnu, Sborníku prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Tvaru, v internetových Britských listech, v časopisech Canadian Review of Comparative Literature, Canadian-American Slavic Studies, Slavic Review, Czech Language News aj.

Účastnil se kolektivních prací na Slovníku českého románu 1945– 1991 (Sfinga, Ostrava 1992), Slovníku české prózy 1945–1994 (Sfinga, 1994), Slovníku českých spisovatelů 1, 2 (Brána, Praha 1995, 1998) a dvoudílném slovníku Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy (Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity, Ostrava 2005). Svými příspěvky se podílel např. na publikacích Hospody a pivo v české společnosti (Hrst komparativních poznámek o vztahu anglických bohemistů k pivu; Academia, Praha 1997), Vladimír Boudník: Mezi avantgardou a undergroundem (Člověk, jenž psal vlastní krví; Gallery, Praha 2004), Otázky českého kánonu (Česká literatura z pohledu slovníkových příruček užívaných v anglicky mluvících zemích; Ústav pro českou literaturu ČAV, Praha 2006). Edičně připravil knihu Igora Hájka Prokletá i požehnaná. Eseje o české literatuře (Dokořán, Praha 2007).

Je autorem učebního textu Český literární „underground“ (ITEM, Ostrava 1992) a skript (s Ivou Málkovou) Antologie textů ke studiu české literatury po r. 1945 (Ostravská univerzita, Ostrava 1995). Vydal knihy Pokus o žánrové vymezení povídky (Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Sfinga, 1994), Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu) (Host, Brno 1999), Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (Dokořán, Praha 2005), Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století (Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Repronis 2008).

Představuje se na webových stránkách www.martin-pilar.cz.

Žije v Ostravě. 

Poezie J. H. Krchovského a Andreje Stankoviče

 V nakladatelství Academia nedávno vyšel soubor interpretací od pestrého kolektivu autorů vedených redaktory z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Jmenuje se V souřadnicích volnosti. Interpretace děl české literatury devadesátých let dvacátého století a jde o jakési volné doplnění akademických dějin české literatury po roce 1945. Otevřeně přiznávám, že poci»uji únavu z toho, že jsem považován především za znalce (a snad i ctitele) prózy. Právě proto jsem neodmítl nabídku, abych interpretoval několik mně blízkých básnických sbírek pro výše zmíněnou publikaci. Psalo se mi velmi dobře, bavilo mne to a z výsledku mám úplně normální lidskou radost. (Nabízím dvě ukázky pracovní verze textu.)

J. H. Krchovský: Noci, po nichž nepřichází ráno

(1991)


Oficiální knižní debut J. H. Krchovského (* 1960) je výborem z devíti samizdatových sbírek vzniklých v letech 1978–1991. Autor při jeho uspořádání částečně vycházel ze samizdatového výboru Kruh kolem lůžka (edice Kde domov můj, 1986), ale doplnil jej i o novější básně.

Již samotná volba pseudonymu Krchovský naznačuje, že mezi klíčové motivy básníka patří smrt, konečnost a marnost lidského snažení. Další podstatnou součástí pseudonymu jsou iniciály J. H., jimiž se autor jednak hlásí ke svému vlastnímu jménu, jednak jejich smysl sám občas vysvětluje jako sdělení, že se na tomto světě cítí „jako host“. Jistota smrti se zde tedy pojí s nejistotou vlastní identity a s pocitem odcizení, přesto však celý pseudonym zároveň budí dojem důstojné archaičnosti a je libozvučný. Funebrální výjevy obvykle souvisí s motivy podzimu, tedy se zánikem života, s příchodem tmy a s vládou temných sil. Název výboru – Noci, po nichž nepřichází ráno – odpovídá těmto tradicím, ale ne zcela přesně budí dojem, že převládající tón básní bude vážný a tragický. Podobné očekávání mohou vzbuzovat i názvy některých jednotlivých sbírek, z nichž autor čerpal při uspořádání výboru (např. Procházka urnovým hájem, Mé lebky stín). V básních Krchovského se však tragično neustále prolíná s komičnem a vytváří jediný groteskní celek – situace a epizody, které autorský subjekt prožívá, postrádají úlevnou jednoznačnost. Ukázkou takovéto ambivalentnosti ustálených významů je báseň, která stejně jako většina ostatních textů souboru postrádá název, jehož funkci obvykle sehrává zvýrazněný incipit. Úvodní verše odpovídají lyrickým konvencím: hrdina je sám a prožívá pocit hlubokého smutku. Tuto situaci však neřeší zcela obvyklým způsobem: jde večer na hřbitov. Zde se jeho beznaděj prohlubuje, klade si existenciální otázky a poté následuje rozporuplná pointa: „Slyším však hrobníka: – Hej, pane, zamykám/ mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!/ …poslušně odcházím, – proboha, ale kam?!/ – vracím se k aleji hřbitovních stromů.“ (66) Mezi „spícími“ mrtvými je lyrickému subjektu lépe než mezi živými – uvědomuje si, že hřbitov je pro něj skutečným domovem, místem klidu a bezpečí. Z pointy není zřejmé, zda v ní převažuje tragično, nebo pocit úlevy. Podobně jako v mnoha dalších básních i zde se v závěru veškeré děje náhle nečekaně zastaví, čímž vynikne nepatřičnost a trapnost celé situace. S otevřeností významu kontrastuje uzavřenost formy, jež se projevuje v přísném dodržování rytmických a rýmových struktur, přičemž pečlivě volený rým není pouze prostředkem zvukové shody, ale zvláště v závěru básně bývá významově značně zatížen. Rým užitý v pointě je u Krchovského nejednou založen na protikladu vysokého a nízkého (např. „Ach, život je tak trapný, Bože/ jak uprdnutí do soulože“, 71) či na střetu různých stylistických či jazykových rovin (např. mementem – cementem, unikum – kurníku, smrt – prd, na pochvě – Pán Boh vie).

Dalším klíčovým motivem Krchovského básní je proměnlivá a nejistá identita jejich lyrického subjektu, který neustále mění role, ale svůj pravý životní postoj nenachází v romantickém světabolu, hrdém dandismu ani v anarchistickém rouhačství. Podobné střídání rolí však není výrazem rozmarné hravosti, protože na počátku této bludné pouti za pojmenováním vlastní identity je zoufalé tázání, které nikdy není uspokojivě zodpovězeno. Důstojná image estétského klasika, kterou čtenářům sugeruje portrét na obálce, je v mnoha textech narušována sebeironizujícími gesty, při nichž lyrický subjekt sám sebe vnímá s odporem a hnusem a marně se pokouší nalézt svou pravou tvář v zrcadle, nebo si ji znovu vytvořit navlečením masky. Pohled do zrcadla je zdrojem nenávisti vůči sobě samému, jež může vést i k touze po sebezničení: „Ranil mne, urazil, potupil, nakrk mě!/ ten sviňák v zrcadle zas se mi smál!/ rád bych ho konečně viděl už na prkně/ – pak a» se posmívá, že chci žít dál!“ (60) Další alter ego proměnlivého básnického subjektu je přítomno v návratném motivu stínu, který představuje jakousi temnou stránku osobnosti, jíž se – na rozdíl od zrcadla – nelze zbavit a která člověku neustále připomíná jeho tragickou samotu (viz název samizdatové sbírky Valčík s mým stínem). Použití masky není v Krchovského básních motivováno potřebou zakrýt tvář, ale nalézt svou pravou podobu. V jedné básni Krchovský ironizuje tradiční lyrické schéma „jaro – láska – štěstí“ („Dě»átka vesele hýkají z kočárků/ důchodci jako hmyz ožívaj pod slunkem“, 90), s maskou na tváři se pokouší o perverzní stylizaci („s punčochou na tváři obcházím po parku/ lákaje děvenky nemravným posunkem…“, 90). Soustředěnost na vlastní subjekt je však tak silná, že výsledný estetický dojem je především groteskní, nebo» mnohem více než o překročení společenského tabu zde jde o jeden z mnoha pokusů překonat svou samotu („já vím, ta punčocha, ta se jim nelíbí/ kdybych však odkryl tvář, co potom, – chtěly by?“, 90). Přesto je nesporné, že zvláště v básních s milostnou tematikou je autorovo narušování konvencí nejčastější, a» už jde např. o líčení soulože v katolickém chrámu (Boží hod v chrámu sv. Mikuláše), či otevřené popisování trapných situací souvisících s mužskou erekcí.

Samizdatové sbírky i pozdější knižní výbory J. H. Krchovského jsou většinou opatřeny výraznými názvy. Pro autorovu poetiku typická nejednoznačnost je přítomna v oxymórických titulech Bestiální něha či Jarní elegie. Sbírky, v jejichž názvu se objevuje slovo „valčík“ ( Valčík s mým stínem, Nové valčíky), jednak evokují atmosféru přelomu devatenáctého a dvacátého století, jednak obsahují informaci, že básníkovým oblíbeným metrem je daktyl. Pouze dvě básně ve výboru Noci, po nichž nepřichází ráno jsou opatřeny samostatnými tituly (Fallphila, Boží hod v chrámu sv. Mikuláše). Absence názvů odpovídá kompoziční výstavbě, jež spočívá v promyšlené gradaci textu završené překvapivou pointou, která většinou vyznívá absurdně nebo vtipně v duchu černého humoru.

Vydání Nocí, po nichž nepřichází ráno zaznamenalo okamžitý bestsellerový úspěch, na nějž navázalo uspořádání dalších výborů (Leda s labutí, 1997; Dodatky, 1997) a poté jejich souborná knižní edice. Od kontextu počátku devadesátých let, který se vyznačoval důrazem na autenticitu a návratem k duchovním tradicím, se Krchovský odlišoval důslednou apolitičností, neepigonským oživením poetiky českých dekadentů a anarchistických buřičů a osobitým využitím impulzů Bondyho totálního realismu, Vodseďálkovy trapné poezie a literární tvorby undergroundových autorů. V osmdesátých letech patřil Krchovský mezi hlavní představitele mladé generace českého literárního undergroundu (spolu s Jáchymem Topolem, Petrem Placákem a Luďkem Marksem). V souvislosti s poezií Krchovského a Markse se začalo užívat pojmu „neodekadence“, nebo» v poezii obou autorů se často objevoval motiv zániku, zmaru a hnusu z civilizace, přičemž rádi užívali pravidelný, melodický, nápaditě rýmovaný verš a tradiční strofické formy. Obecnou představu o dekadentním básníkovi Krchovském v devadesátých letech podporovalo také to, že všechny edice jeho sbírek byly opatřeny archaizujícím, estétsky stylizovaným portrétem autora. Tato stylizace je jedním z projevů básníkova ironického odstupu od vlastního subjektu i od vžitých představ o vznešeném poslání poezie. Označování Krchovského za přímého pokračovatele poezie Jiřího Karáska ze Lvovic, Karla Hlaváčka a Františka Gellnera je značně zjednodušující, nebo» přinejmenším stejně důležitým inspiračním zdrojem jeho tvorby byli v mládí folkoví písničkáři (Vlastimil Třešňák, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka), dále Václav Hrabě a později ho silně ovlivnili Egon Bondy a Ivo Vodseďálek. Melodičnost a pravidelný rytmus básní Krchovského, které čerpají z tradice písně a ironického popěvku, inspirovaly hudebníky undergroundových a alternativních rockových skupin ke zhudebňování jeho textů (Milan Hlavsa, Nahoru po schodišti dolů band aj.). Estetický účinek básní J. H. Krchovského mimo jiné spočívá i v napětí mezi užíváním tradičních básnických prostředků českých dekadentů, buřičů i písničkářů a totálně realistickým porušováním kulturních i společenských tabu.


UKÁZKA

MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ!
stejně tak celibát, ten mne sral po léta
nevím, proč Březina nezůstal Jebavý
může snad krásnější jméno chtít poéta?
(83)


VYDÁNÍ

Noci, po nichž nepřichází ráno (ed. Walter Czerny), Host, Brno 1991; 2.−3. vydání, Brno 1996, 1997; 4. vydání in Básně (ed. Miroslav Balaštík), Host, Brno 1998; zčásti in Mé lebky stín, vlastním nákladem, Praha 1991; zčásti in Vše nejlepší… (ed. Daniela Varadínková), Ma»a, Praha 1998.


CENY

Cena Revolver Revue, 1992.


REFLEXE

[…] veršová schémata, tradiční metra, závěrečné „pointy“, rekvizity dekadence – manifestační pohrdání „bídným plebsem“, pohrdání i sebou samým, útěcha v perverzi, póza básníka morózního, básníka, jenž nastavuje světu masku co nejhnusnější, aby se kochal tím, jak postrašení měš»áčkové hrozí pěstičkou, básníka manifestujícího svoji beznaděj či alespoň (což je ovšem v jistém smyslu totéž) svoji neúčast na nadějích sdílených masami – komu by toto vše nepřipomínalo slavná léta devadesátá, především pak Karáska, Hlaváčka a Neumanna. Krchovského poezie totiž opravdu v určitém ohledu neodekadentní je, ba možno dokonce předpokládat, že je vlastně daleko upřímněji a autentičtěji dekadentní než poezie šlechtice ze Lvovic, takto poštovního úředníka.
Martin Machovec: „Dementní misantropie – pravda, či báseň?“, Tvorba 1991, č. 1, s. 12.


Rolí či maskou, ovšemže neviditelnou, tohoto „já“, je pomezí a rozkmit: mezi jazykem a tématem, mezi negací a ironií, mezi hrou a hrou na hru. I dekadence, svými ornamenty (duše, zemdlenost, hnus z civilizace, katastrofismus, kult zmaru, dekorativnost) u Krchovského všudypřítomná, je držena na distanci. Pocit, který sám o sobě byl kdysi zrozen jako odstup od barbarské reality – tj. jako oddání se stylizaci a umělosti –, je ve verších J. H. Krchovského sám dáván do ironických uvozovek. Dochází tím k distanci od distance. K jakési metadistanci. Ani dekadenci, která asi nejvíc pokřtila Krchovského poezii, se tu nevěří.
Jiří Trávníček: „‚…vůbec si nevěřím a tudíž věřím si‘ (Krchovského hry na ‚já je někdo jiný‘)“, Iniciály 1993, č. 33, s. 51.


Jako v dekadenci ošklivé a hrůzné bývalo zjevováno krásným tvarem, tak básník hrůzy světa i svých prožitků podává melodizovanou dikcí, instrumentací rýmů a celkovou zvukomalbou. Napětí tvaru a sdělení, to je to, co vytváří účin této poezie. Krása ošklivosti, podávaná s velkým tvárným úsilím, melodizovaná hrůza, baudelairovské dědictví… Krchovského básně z osmdesátých let, jejich klasicizující tvar (např. užití alexandrínu) a šokující sdělení – ráj ambivalence –, to bylo určité novum mezi převažujícím trendem autentického básnického zápisu.
Vratislav Färber: „Vzkazy z nicoty“, Literární noviny 1992, č. 23, s. 5.


Dlouho jsme nepoznali básníka, který dokáže proniknout k samému jádru věci svým myšlením tak, že vnímá a cítí jeho sílu a chvění, že vlastně vyjadřuje souzvuk s neuchopitelnou tajemností světa prostřednictvím melodie. V hudbě slov je u něj vyjádřena nejzákladnější myšlenková i citová intence: dostat se do průsečíku siločar své nucené existence v tomto světě a vyplnit, snad i na chvíli zlikvidovat ten schizofrenní pocit z ní plynoucí. Je spojnicí sil, které nutí jeho poezii zpívat. A nevadí, že prvním a úhelným kamenem jeho tvorby je pohrdání. Opovržení jako jistota i naděje. Ale rád je nechává prorůst groteskností a rád je odvádí jinam zkratkou pointy.
Igor Fic: „Poezie sebezničujícího gesta“, Host 1993, č. 3–4, s. 129–130.


J. H. Krchovský je bezesporu typ básníka prokletého či proklateckého, ze své negace civilizačního vědomí si učinil inspiraci i účel, ani na okamžik neváhá svou imaginací i básnickou svébytností provokovat, šokovat, ba se i rouhat, bezohledně znesvěcovat vše, co nám bývá svaté: vidiny dětství, poetickou čistotu, přirozenou zbožnost, než dokonce i samu opodstatněnost noci, po níž v jeho uměleckém i osobním světě nepřichází očistné ráno… To všechno je dozajista mnohdy velice efektní, působivé, místy naprosto nesporné a paradoxně i svěží, ne vždy je to však přesvědčivé a přetrvávající v naší paměti.
Vladimír Novotný: „Událost, nebo umělost?“, Mladá fronta Dnes 19. 3. 1992, s. 14.


SLOVO AUTORA

[…] mně vyhovuje určitá zkratkovitost, mám rád kondenzáty, koncentráty, zahuštěné shluky, nebo řekněme vazby, spojení slov, významů, smyslů, asociací, kde opravdu žádné slovo není nadbytečné, není navíc, není nahraditelné jiným, a s těmito parametry bych prózu vůbec psát nemohl, protože bych se nedostal přes první stránku. Jsem ve svých nárocích maximalista – sice minimalista, ale opravdu maximální –, každé slovo navíc mi připadá rušivé a zbytečné.
„Ještě nejsem tak blbej, abych mohl být slavnej“ (rozhovor vedl Ivan Wernisch), Literární noviny 1997, č. 26, s. 13.


BIBLIOGRAFIE OHLASŮ

KNIŽNĚ: M. Balaštík in J. H. Krchovský, Básně, Brno 1998, s. 247–250.
STUDIE: M. Machovec, Literární archiv 1991, sv. 25, s. 41–75; I. Fic, Host 1993, č. 3–4, s. 127–131; P. Hrtánek, Host 1998, č. 7, s. 18–25.
RECENZE: L. Marks, Vokno 1990, č. 19; M. Machovec, Tvorba 1991, č. 1; V. Färber, Literární noviny 1992, č. 23; T. Kubíček, Box 1992, č. 2; J. Trávníček, Iniciály 1993, č. 33; A. Halada, Tvar 1993, č. 3; P. A. Bílek, Lidové noviny 13. 5. 1993 (příl. Národní 9); J. Peňás, Respekt 1998, č. 48.




Andrej Stankovič: To by tak hrálo, aby nepřestalo

(1995)


Hlavním rysem zralé básnické tvorby Andreje Stankoviče (1940–2001) je jeho vědomé a důsledně dodržované outsiderství – neustálý pohyb mimo hlavní vývojové tendence směrem ven od dobového kánonu, pryč od systému estetických hodnot, jimiž v daném časoprostoru žije literární centrum. Toto postavení mimo hlavní básnické proudy autor zaujímal, pokud šlo o oficiálně vydávanou literaturu v sedmdesátých a osmdesátých letech i o její ineditní podobu v hlavních samizdatových edicích.

Vznik básní ze sbírky To by tak hrálo, aby nepřestalo je datován lety 1981–1994, avšak převažují v ní texty z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy již Stankovičova poetika, která se ustálila o deset let dříve, neprocházela proměnami. Podtitul sbírky zní „dedikace, variace, elegie a torza“, čímž autor nabízí způsob jejího čtení a klíč k interpretaci. Už v raném období své tvorby Stankovič často psal variace, později začal mnohé své texty označovat jako elegie nebo blues. Autorský postoj k variacím, elegiím i blues je většinou antitradicionalistický. Na rozdíl od klasického pojetí variace Stankovič velmi často nezachovává ideový základ předlohy, ale naopak k ní zaujímá vyloženě odmítavý postoj, takže jde spíše o parodie a travestie. Typickým příkladem je báseň Variace pomocného dělníka na „Znám křiš»álovou studánku“, v níž je už titulem naznačeno, že obecně známá Sládkova idylická báseň bude parodována subjektem, který se nachází v životní situaci, jež má k idyličnosti daleko. Zatímco ve Sládkově básni se v závěru stírá rozdíl mezi dimenzí pozemskou a nebeskou, Stankovič hned v mottu eliminuje rozdíl mezi dobovou každodenností a peklem: „Každý den mezi ďábly vstávám,/ pomalu sám se ďáblem stávám.“ (75) V úvodní strofě je důsledně zachovávána rytmická struktura předlohy, lyrický popis přírody však uvolňuje místo existenciální úzkosti: „Znám křiš»álovou studánku,/ kde nejhustší je strach,/ tam roste tmavé kapradí/ a vůkol rudý vrah…“ V úvodním verši druhé, závěrečné strofy autor stále ještě ctí zvukové kvality Sládkovy předlohy, avšak původní poklidný výjev je nahrazen infernální metaforou: „Tam taky saně chodí pít…“ Poté autor narušuje eufonii veršů a pointu zdůrazňuje nepravidelným rytmem a hovorovým výrazivem: „ […] a já tam musím ve dne v noci/ ku pomoci/ v háku být.“ Druhý a třetí verš je ukázkou spontánní asociativnosti spočívající v použití nehledaného rýmu, což byl Stankovičem hojně užívaný princip výstavby textu. Naopak významově podstatně více zatížený obkročný rým je dráždivě banální (pít – být). Kdykoliv se ovšem Stankovič inspiroval autory, kteří mu byli blízcí svým naturelem i přístupem k básnické tvorbě, jeho variace se nevyznačovaly parodičností, ale přátelským porozuměním. Např. ve variaci na T. R. Fielda volí nápadité, vtipné rýmy a ukázněně směřuje k pointě, ve variacích na verše Egona Bondyho se zase ztotožňuje s pseudoprimitivismem předlohy a své vědomé antiliterátství dovádí do krajních poloh.

Stankovičovy elegie se od jeho ostatních textů liší jednak větším rozsahem, jednak konkrétní životopisnou zakotveností. Elegičnost těchto textů spočívá v tom, že jde často o smutné evokace dávných přátel či známých, kteří zemřeli nebo se vytratili z autorova života. K elegickému stylu a citovému patosu má však i v těchto skladbách Stankovič daleko. Jestliže v některých variacích dochází ke snižování významu toho, co je uměle tradováno jakožto nepochybná hodnota, u elegií jde o opačný významotvorný pohyb. V krátkém cyklu Juvenilních elegií autor vzpomíná na postavy a místa spojená se svým dětstvím a mládím (Prešov, Jičín aj.), čímž ve většině případů směřuje k neokázalé oslavě prostého, intelektuálně nekomplikovaného člověčenství. Smutek z plynutí času a pocit odcizení je i v elegiích vyvažován jazykovou hravostí, která umožňuje vytváření groteskních kontrastů („Zálohovaný kraj, děravý jako sýr/ a v každé díře rumcajs u rampy,/ (jediný místo, kde to tu není/ je asi kampa, malá, ale naše/ domorodá kaše)“, 95).

Zvláštní pozornost si zaslouží názvy Stankovičových básní a jeho pojetí motta. Některé tituly básní jsou tradiční (např. xxx, Blues bratislavského tunela, Ars poetica), většinou však obsahují základní rysy autorské poetiky, tedy jazykový humor (Ruský bajka), zvukovou asociativnost (Soví, co ví, poví), makaronismus (Nursery průsery), intertextualitu (Čechy maggické). V několika případech je název básně (Keby mi na štyri hodiny nerozohnala hnačku, veru by som toto nevedel) delší než její následný text („Houbička je příroda, co ruší/ přírodu a ponechá jen duši“, 38). Za titulem básně často následuje motto, jež pouze výjimečně bývá citátem z díla slavné osobnosti (např. Oscar Wilde). Stankovič upřednostňuje vlastní krátké, většinou rýmované texty, které myšlenkově předznamenávají následující text. Výjimečným případem je užití čtyřnásobného motta v básni Juvenilní elegie IV. (0:0 – pohled skrz dvojtečku). Úvodním mottem je citát z polsko-českého slovníku, následuje pravidelné čtyřverší o dětství a smrti, třetím mottem je pseudofolklórní jazyková hříčka („Nech kopajú, ako kopajú,/ cez Kriváň do Zakopaného/ neprekopnú“, 90) a pointou je krátká filozofická gnóma („Čas není?/ Furt se nic neděje./ Ještě je nulová naděje“). Sled mott zde tvoří relativně samostatný celek, i zde je však dodržen požadavek přímé myšlenkové spojitosti s textem životopisné elegie.

Podstatnou informací následující za nadpisem básně bývá dedikace – citovaná elegie je kupř. věnována „Hos»ovi“ Jackovi Trojanovi, tehdejšímu halfovi pražské Slávie. Tato dedikace je ovšem netypická vysvětlením identity zmíněné osoby. Věnování nejsou většinou vysvětlena, což odráží skutečnost, že v ineditních podmínkách (ale i po roce 1989) autor svými básněmi v prvé řadě oslovoval úzký okruh svých známých a přátel (Eugen Brikcius, Egon Bondy, Milan Balabán, Karol Sidon aj.). Z počtu a důležitosti dedikací lze vyčíst diametrální proměnu komunikačního klimatu: v poezii z šedesátých let Stankovič užíval věnování zřídkakdy a velmi konvenčně, později se představa konkrétního adresáta stala jedním z určujících tematických východisek textu. Některé dedikace jsou použity jako titul básně a i zde je v jednom případě titul-dedikace (Věnováno Janu Vodňanskému, čestnému členu golfového klubu (či kroužku) při Pražské židovské obci) rozsáhlejší než samotný text básně („Nenechavý Goleme/ Vra» golfové hole mé“, 9). Ani v titulech-dedikacích se Stankovič nevyhýbal užití cizího jazyka (např. Pour (Milan) Kundera, To Mikoyan apod.). Někteří kritikové po knižním vydání Stankovičových sbírek upozorňovali na skutečnost, že určité básně jsou srozumitelné hlavně těm lidem, jimž jsou věnovány, a že pro nezainteresovaného čtenáře jsou obtížně dešifrovatelné (Mirek Kovářík).

Z výše uvedených analýz lze odvodit, že Stankovič měl při tvorbě svých textů tendenci maximálně významově zatížit úvodní sekvence textu (titul, dedikace a motto, popř. úvodní verše básně), zatímco závěr bývá uvolněnější a torzovitý. Poslední verše se v mnoha případech podobají jakémusi dovětku či doplňujícímu vysvětlení, které někdy bývá vsunuto do závorky a jen výjimečně je lze považovat za pointu. Tematická i syžetová výstavba básní tedy bývá založena na pohybu od zatíženosti k uvolněnosti, jinými slovy od sdělení k torzu. V závěru textu bývá torzovitá antipointa realizována využitím momentu zklamaného očekávání (např. nečekaným porušením rytmu či rýmu) nebo tím, že naoko přiznává autorskou bezradnost: „…/ (nevím, jak dál)“ v básni Torzo torza elegie (35) či „To je, co jsem chtěl říct?“ v básni Dotaz ze tmy: Co chtěl B. říci? (39). V několika básních sbírky Stankovič pojmenovává některé rysy své poetiky: revoltuje proti básnickým tradicím („Řvu málo na svý poměry,/ na Vergily i Homéry“, 43), hlásí se k razantnosti a torzovitosti svých veršů („Bombarduju Tě svými světy,/ ne delšími, nežli půl věty“, 43). Svou poezii přirovnává ke kryse na galejnické lodi, přesto mu však poskytuje cosi velmi důležitého („(přese vše) – tu – těžíš z tmy/ Bohem mi odepřené sny“, 57). V básni Ars poetica autor nazývá své básně „pěšinkami“, jimiž se lze prošlapávat skrze zaneřáděný a opuštěný svět. Jeho pozdní poezie při zběžném čtení stále působí antiliterátsky a provokativně, což jsou vlastnosti související s tím, že Stankovič byl ovlivněn některými tendencemi české undergroundové literatury sedmdesátých a osmdesátých let. Jeho zralé verše však nikdy neopustily východiska typická pro nastupující básnickou generaci v letech šedesátých (mytologičnost, divadelnost, intertextualita aj.). Osobitý přínos jeho veršů spočívá jednak v experimentování, jež v prvé řadě čerpalo z jednoduchých žánrů folklorní, dětské a nonsensové poezie, jednak v překračování českého kontextu, které se projevovalo v tematice veršů a v užívání několika jazyků.

Přesto v souvislosti s jeho poezií lze uvažovat o jistých volných spojnicích s předchozí tradicí, a to především pokud jde o extravagantní osamělce, kteří netvořili tak, aby se již za svého života dočkali širšího ohlasu (T. R. Field aj.). V šedesátých letech Stankovič patřil k básnické generaci publikující své rané texty v časopisech Tvář a Sešity pro mladou literaturu, s níž ho spojoval zájem o fantasknost a mytologičnost (Ivan Wernisch, Jiří Gruša), divadelní, až happeningové pojetí textu (Miloslav Topinka) a intertextové přesahy (Petr Kabeš). V roce 1969 měl vyjít Stankovičův oficiální knižní debut Noční zvuk pionýrské trubky – Patagonie. Od svých generačních souputníků se v něm autor částečně odlišoval odstupem od intelektuálnosti a důrazem na básnický nonsens (motto: „Šedá je kůra, ale věčně zelený strom šílenství“). Pod vlivem Egona Bondyho a Jana Lopatky v sedmdesátých letech Stankovič nadále rozvíjel zvláště ty kvality své poezie, jimiž se od většiny svých vrstevníků odlišoval. Podobně jako Stankovič psal hlavně v rané fázi své tvorby Ivan M. Jirous, jehož básně se rovněž vyznačovaly zaměřením na konkrétního adresáta (častými dedikacemi), provokativní antiliterátskou stylizací a tím, že spontánní hravost pro něj byla důležitějším tvůrčím principem než důmyslné myšlenkové a zvukové strukturování verše. Mezi specifika Stankovičovy poezie patří používání různých jazyků (kromě češtiny zvl. slovenština, ruština, polština, angličtina) v prostoru jediné básně. Z hlediska tohoto novodobého makaronismu se jeho poezie ocitá v sousedství pozdní poezie Ivana Blatného, Jiřího Gruši, Ivana Wernische aj. Dalším specifikem je časté užívání závorek, dvojteček a pomlček, které narušují plynulost přirozeného rytmu, ale zároveň umožňují vrstvení a překrývání textů pomocí zvukových ech, vnitřních rýmů, vsunutých glos, narážek a dovětků.


UKÁZKA

Povzdech Pyrrhuly Europaey před tahem
(ornitologický nonsens)
Památce J. Demla A. D. 1938
Porůznu tady chodím a zobám,
osobám, neosobám
ujídám chléb.
Oboje dvoje však maj na nás lep,
sítě a kroužky,
v Angole (Mengele?) luky a šípy
(opeřené),
na Maltě pušky.
Pak nás tam kupujou
a kroužků zbavujou,
a v Tuzexu prodávaj
(a osoby neosoby na vysoké ceny – hubujou
či nadávaj?)
– aj vaj –
ve fólii – čím to, čím? – v eufórii opečené.
1988
(31)


VYDÁNÍ

To by tak hrálo, aby nepřestalo, Petrov, Brno 1995.


CENY

Cena Revolver Revue, 2000.


REFLEXE

Princip hry zůstává zachován, avšak je to hra již zralého, dospělého muže, do níž se vtírá stejně tak neodbytný rozum jako depresivní rozčarování z toho, že hry dospělých jsou znamenány ohněm nostalgie. A také ničivého a rozkladného sentimentu, zastíraného často až překvapivým výbuchem krutosti a otevřenosti. […] Pokouší-li se tato poezie o zhuštěnou zkratku, o koncentraci výpovědi, končívá obvykle v hymnické prázdnotě. O to je cennější, když se čtenář setká s básní o dvou třech verších, připomínajících sice slovní hříčku nebo aforismus, ale zároveň bičujících člověka do snad ještě obnažené tváře.
Jan Suk: „‚Peklo‘ Andreje Stankoviče“, Nové knihy 1996, č. 2, s. 1.


[…] máme pocit neustálých karambolů, v nichž se reálie (v těchto básních neustále něco odkazuje k realitě, básně mívají datace, faktické citace či motta, faktické postavy, místa) mění ve zlý sen, v němž se spojuje všechno se vším v jakousi utajenou hanebnost, která se ovšem projeví zase jen spíše v nějakém reklamním triku, sloganu, fragmentu řeči, v něčem, co se náhle a rychle uděje, „proběhne“, než ve staré dobré reflexivní lyrice. Její součástí jsou tak i naprosté voloviny, které prostě stvořila sama řeč anebo nějaký zkrat v hlavě, v každém případě jsou součástí okolností, které se „zhustily“ v básni. Co dělat – takovou skutečnost nelze zkreslovat – je součástí mé existence v dějinách.
Marie Langerová: „Pe»ákovské inspirace“, Tvar 1996, č. 3, s. 21.


Příznačné pro Stankovičovu poezii jsou celé škály ironických parafrází, parodií, variací, aliterací a kalambúrů, kterými rozvádí impulzivní předmět do úsměvných absurdit, paradoxů a destrukcí. Takto deformovaná sdělení provokují svou zdánlivou nesmyslností, která něčím připomíná nesrozumitelné texty experimentální poezie. Na rozdíl od konkrétních textů, založených na fenoménu „pseudotvůrce“, však Stankovičovy básně vznikají z předem promyšlené metody postupu, metody vylučující náhodu, pouze rozvádějící sdělení do – někdy až nelogických – variant a parabol. Inspirativní bývá často pro Stankoviče samotné zacházení s lexikální zásobou nebo se syntaxí (příliš zřetelná je snaha o zakončení verše rýmem za cenu nesprávného slovosledu).
Luděk Marks: „Postmoderní dudák Andreje Stankoviče“, in A. Stankovič: Osvobozený Babylon – Slovensky Raj, Praha 1992, s. 6.


Zvláštní polohu tvrdohlavě stejného psaní, orientovaného přímo na věcný, stylizovaně jakoby pseudoodbornický vztah k jazykovému výrazu, v kterém pracuje, představuje Stankovič. K citovaným autorům [Bondy, Boudník, Hrabal, Hanč] se řadí obecně – agresivním zdůrazňováním dnešní lichosti převládajících poetických principů zhruba první poloviny tohoto století.
Jan Lopatka: Předpoklady tvorby, Praha 1991, s. 153.


[…] na takovýto v podstatě literární resentiment zdá se přece jen už jiná doba (na edici bez průvodní studie o době vzniku, atmosféře, kontextech). Takto sbírka nabývá ceny dokumentární bez patřičného důrazu, současnému čtenáři i literárnímu tvůrci leccos naznačuje, ale i před mnohým varuje.
Mirek Kovářík: „Stankovič – Mimikry disentu“, Tvar 1993, č. 49–50, s. 21.


SLOVO AUTORA

Co je v životě nejdůležitější?
Fuj, co to je za otázku? Na tohle téma existuje verš Františka Gellnera, který vždycky rád citoval Honza Lopatka. Je to verš, jak si teď všímám, veskrze buddhistický. A sice: „Nejlépe by bylo odejít/ A nikdy se nenavrátit/ Svým bližním a nejbližším ztratit se/ A sám sobě se ztratit.“ To je přece veskrze buddhistická idea, posléze autorem realizovaná. […] Skládání veršů je něco, čím se člověk baví sám. Může to pobavit i někoho druhého, když se příležitostně naskytne, ale není to tak, že by vždycky byl někdo po ruce, nakonec je člověk sám. Všechno ostatní může být a nemusí.
„Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce“ (rozhovor vedla Petruška Šustrová), Revolver Revue 1997, č. 33, s. 314, 321–322.


BIBLIOGRAFIE OHLASŮ

RECENZE: J. Hrdlička, Denní Telegraf 18. 12. 1995; M. Pokorný, Mladá fronta Dnes 6. 1. 1996; R. Burián, Rovnost 13. 1. 1996; J. Suk, Nové knihy 1996, č. 2.; M. Langerová, Tvar 1996, č. 3; L. Soldán, Svobodné slovo – Brno 13. 3. 1996; A. Mikulášek, Haló noviny 25. 4. 1996.